Vzpomínám si na klientku, která vždycky tvrdila, že to, čeho se zbavila, byl jen „shluk buněk“. Nikdy jí nepřišlo na mysl, že i ona, ve svých pětadvaceti letech, je stále jen shlukem buněk, pouze o trochu větším, a že bude shlukem buněk i v den své smrti. Ve skutečnosti je „shluk buněk“ skvělou definicí lidských bytostí všeobecně. – Jim Forest: E-maily z pekla; 8. dopis Tasemníka Umaštěnkovi

Jak jsem již nakousl ve svém blogpostu Úvod do problému interrupce a podrobněji rozepsal v článku Interrupce? Křesťanství říká ne., základním trikem zvěstovatelů práva ženy na potrat je odlidštění oběti – nenarozeného dítěte.

Není snadné se k tomuto triku dopracovat, protože z hlediska přírodních věd je již zygota nepochybně lidským jedincem, tímtéž jedincem, který se později bude jmenovat Eva nebo Jindřich. Přesto se můžeme setkat s desítkami údajných expertů (nejlépe gynekologů, sexuologů a embryologů), kteří nám předkládají „odborné stanovisko“, že embryo není člověk. Jak je to možné?

Inu, je to trik přátelé, odporný, špinavý a ďábelský trik, kterému z mně neznámému důvodu spousta lidí naletěla, nalétává a nepochybně ještě dlouho bude nalétávat. Jak celý trik funguje si předvedeme na zpackaném vyjádření prof. Jiráska v rozhovoru pro Reflex, které je natolik neohrabané a podrobné, že lze na něm krásně demonstrovat celý „modus operandi“ (což se jinak stává málokdy, obvykle se autoři snaží více mlžit).

Redaktorka Petra Konrádová se ptá: „Kdy se podle vás embryo stává člověkem? A má to vůbec určit věda?“ Všimněte si úvodní části následné reakce pana profesora, jejíž obsah je nesmírně důležitý: „Na všechno můžete mít tři pohledy. Vědecký, filozofický a věřící.“ Pan profesor jasně stanovil tři dimenze, v nichž lze otázku položit a zkoumat. Uvědomte si zde jednu podstatnou „drobnost“: Z těchto tří dimenzí je pan profesor, embryolog, odborníkem jen v té první.

Pan profesor vzápětí poté řeší vědeckou dimenzi, a protože mu nic jiného nezbývá, připouští, že jde jednoznačně o člověka. Činí tak ovšem jen stručnou a hromadou omáčky zamaskovanou šroubovanou větičkou „Embryo je stadium vývoje člověka“ (život člověka pochopitelně z hlediska přírodních věd zahrnuje všechna stadia svého vývoje, která prožil, od zygoty po starce). Poté, co utrousil tuto zamaskovanou nepříjemnou skutečnost, přesunuje se do oblasti filosofie, kde hodlá nahnat zpět ztracené body. Uvědomme si tedy, že zatím jako vědec přiznal, že embryo je člověk, a v tomto okamžiku opouští pole své odbornosti – embryologie a stává se filosofem-amatérem.

„A člověk, to je filozofická kategorie, pod níž si každý můžeme představit něco jiného.“ Pan profesor se tedy uchyluje při vymezení role filosofie v této otázce k absolutnímu mandátu. Zda něco je či není člověk s lidskými právy, je dle něj věc čistě filosofické úvahy, ne vědy, kterou nenápadně odhodil do škarpy. A filosofovat o tomto problému lze bez omezení, ani věda do toho nemá co mluvit. Zcela svévolně a bez opory ve vědeckém poznání pak stanovuje: „Pro mne platí heslo: human being – to be or not to be. Čili přežít nebo nepřežít. Když někdo potratí plod, který má sto gramů, tak kdybyste sjednotila počítače celého světa, aby se o něj staraly, při životě ho neudržíte. Není to jedinec schopný přežití, není to bytost.“

Redaktorka, která zpozorněla, se obratem ptá: „Chcete říct, že plod se podle vás stává lidskou bytostí, až když je schopen přežít?“ Pan profesor, který zřejmě tuší, že je na tenkém ledě, a nechce se uvázat na tak slabý argument, namísto odpovědi ano/ne uhýbá a ukazuje faktickou prázdnotu své předchozí argumentace: „Já nevím. Já jenom vím, že embryo není lidská bytost.“ Jelikož je ovšem dost inteligentní člověk, chápe, že taková nemastná neslaná odpověď může vést čtenáře/posluchače k zamyšlení, zda tedy jediným důvodem jeho stanoviska není jeho osobní potřeba, plynoucí z toho, že na likvidaci embryí si z velké části postavil své živobytí. Přidává tedy další argumentaci, která už kolísá spíše někde na pomezí filosofie a víry a napíná strunu logiky daleko přes snesitelnou míru: „Když mi někdo řekne, že jedna buňka – oplozené vajíčko – je člověk, je to stejné, jako když mi někdo ukáže plán domu a řekne, že je to dům.“ Absurdnost tohoto podobenství je zřejmá: Nemáme zde žádný nákres, podle nějž bychom později něco jiného, na něm fyzicky nezávislého, vybudovali, ale naopak zde máme živý subjekt sám, který se, pakliže bude mít i nadále vhodné podmínky, bude dál vyvíjet do dalších fází své vlastní existence.

Pan profesor přidává ještě třešničku na závěr: „Vždyť se podívejte na ty moje obrázky, mladé embryo se spíše podobá housence než člověku.“ Zde už je pomalu na místě zapochybovat o etice takového prohlášení. Pan profesor argumentuje způsobem, který může u neznalého budit dojem, že jde o odborné stanovisko vycházející z vědeckého poznání. Ve skutečnosti ovšem vědecké poznání vědomě popírá. Pan profesor jako embryolog totiž nepochybně ví, že embryo nejenže není housenka, ale že jí ani není zas až tak podobné, pokud bychom se podívali podrobněji. Což především ale není vůbec podstatné, protože fakt, že člověk ve fázi embrya se člověku ve fázi dospělce moc nepodobá, nemá z hlediska vědy žádný význam.

Inteligentnímu člověku to musí připadat absurdní, ale toto zjevně pavědecké a zpackané mlžení se dříve či později objeví v nějaké diskusi jako trumf potratáře, který je bude vydávat za „odborné stanovisko špičkového embryologa“, které dokládá, že „odpůrci potratů jsou tmáři, co popírají poznatky moderní embryologie“. Nevěříte-li, můžete nahlédnout třeba SEM.

Samozřejmě, ne vždy se setkáte s tak okatými a nešikovnými tvrzeními. Často je věc stručně odbyta konstatováním odborníka, že „potraty by povolil od …“, „embryo se stává člověkem od …“, přičemž fakt, že mluví o osobnosti/bytosti s lidskými právy, kterou odděluje od člověka ve smyslu přírodovědeckém, dotyčný vědec kulantně zamlčí. Je to pro něj výhodné.

Na závěr podotknu, že se můžeme setkat i s další pokleslou superprimitivní argumentací ve stylu: „vejce není slepice či žalud není strom a stejně tak embryo není člověk“, i když se nabízí otázka, zda tak přihlouplému plácání vůbec říkat argumentace. Předně: žalud samozřejmě opravdu není strom ani semenáček, stejně jako embryo není batole nebo puberťák. Žalud je ale dub letní; z žaludu vyroste semenáček, ze semenáčku strom a pořád to bude tentýž jedinec. Stejně tak embryo vyroste a stane se novorozenětem i dospělým člověkem, stále přitom bude tímž jedincem druhu Homo sapiens – a tedy člověkem. Taktéž vejce není slepice, nicméně oplodněné vejce je nepochybně jedincem kura domácího, tímtéž jako kuře, kuřice a stará slepice, ve které se vyvine. Případně lze za jedince považovat nikoliv vejce, ale jen to živé uvnitř, tj. zárodečný terčík a to, co z něj pomalu vzniká. Rozbijete-li vejce krátce před vylíhnutím, najdete v něm, jaké překvapení, kuře, nikoliv kouzelný svitek, jehož přečtení nám kuře vyčaruje odnikud.

Mimochodem, tady si dovolím malý vědecký doplněk, ekologie (mám teď na mysli vědeckou disciplínu, ne zelenou ideologii) rozlišuje spásání a parazitaci na straně jedné, kdy jedinec ujídá živiny a části těla rostlin či živočichů, ale „nevyřazuje je z populace“ (tj. nezabíjí je), a predaci, kdy predátor jedince zabije a konzumuje (a tedy jej vyřadí z populace). Konzumaci semen semenožravými živočichy či konzumaci vajec (například vejcožroutem) klasifikuje jednoznačně jako predaci (tj. likvidaci jedince a jeho vyřazení z populace). Proč asi?

Kdykoliv slyším nebo čtu, jak zastánci interrupcí lají jejím odpůrcům do „tmářů“, vzpomenu si na starý vtip, který praví, že největším úspěchem Rakušanů je to, že přesvědčili svět, že Hitler byl Němec a Mozart Rakušák (ve skutečnosti to bylo obráceně). Totéž se dá říci i o zastáncích interrupcí. I jejich největším úspěchem je poměrně rozšířená představa, že jsou zastánci vědeckého pokroku a že odpůrci interrupcí jsou tmáři. I zde je to ve skutečnosti přesně obráceně.

Ignác Pospíšil

Poznámka autora: Tento text byl (s drobnými odchylkami) zveřejněn v Informačním oběžníku HPŽ ČR a na mém dnes již zrušeném Signálním blogu.