Tag Archives: víra
Víra (2): Víra v Novém zákoně
Ježíš činí zázraky, prokazuje se jako poslaný Bohem a zvěstující pravdu. Vyžaduje proto víru. Postoj k němu se stává rozlišujícím znamením, oním „kamenem úhelným“ (Mat 21,42).
Víra je ukládána jako povinnost. Své působení Ježíš začíná výzvou „čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mar 1,15). Říká: „To je dílo Boží, abyste věřili v Toho, jehož On poslal“ (Jan 6,29). Janovo evangelium v 20,30-31 uvádí, že Ježíš učinil ještě mnoho zázraků, ale že „tyto však jsou napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a věříce, abyste měli život věčný ve jménu jeho“. Ježíš spojuje přijetí víry se spásou. Mar 16,16: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“, podobně Jan 3,18: „Kdo však nevěří, již je odsouzen“, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však v Syna nevěří, neuzří život, ale hněv Boží zůstává na něm“ a Jan 8,24: „Jestliže totiž neuvěříte, že já jsem to, zemřete v svých hříších“. Žalářníkovi, který se ptá Pavla a Sila „Pánové, co mám činit, abych byl spasen?“ se dostává odpovědi „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům“ (Skut 16,30-31). Petr pak praví náčelníkům židovského lidu o Ježíši: „V nikom jiném není spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Skut 4,12). Pavel napomíná věřící k jednotě slovy „jeden je Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Jednota víry je jednou ze známek Kristovy církve. Božím přikázáním je, dle 1 Jan 3,23, „věřit ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovat se navzájem“. Víra je projevem poslušnosti vůči Božímu zjevení, sv. Pavel v Řím 1,5 píše o „poslušném přijetí víry“ a podobně též v Řím 16,26.
Víra (1): Víra ve Starém zákoně
Protože sněm tridentský (Decretum de iustificatione, cpt. 8) nás učí, že „víra je počátek lidské spásy, základ a kořen všeho ospravedlnění; bez víry je nemožné líbit se Bohu a dojít ke společenství jeho dětí“[i], je třeba se zabývat tím, co je víra, co o ní víme z Božího zjevení i úsudku učenců, její nezbytností, jejím vztahem k rozumovému poznání, nesprávnými názory o ní a životem z ní. Víra je „základem duchovního života“ (STh III q. 73 a. 3 ad 3), je předpokladem k tomu, abychom Boha milovali a jednali podle jeho vůle. Omyl ve víře mnohdy znamená omyl ve způsobu života.
Od doby tzv. reformace a zejména s nástupem modernismu až po dnešní dobu dochází nejen k nesprávnostem a bludům ohledně toho, co třeba věřit, ale i k omylům v tom, co je vlastně víra. Víra bývá někdy zaměňována s důvěrou v Boha a jednostranně se zdůrazňuje samotný akt víry na úkor obsahu víry, tedy zjevených pravd, které je třeba věřit. Následující výklad o víře bude se velkou mírou opírat o výroky Písma svatého, učitelského úřadu církve a sv. Tomáše Aq.[ii]
Svatí košičtí mučedníci
Dnes si připomínáme památku svatých košických mučedníků, tří jezuitů umučených v roce 1619 kalvinisty v Košicích: Melichara Grodeckého, Marka Križína a Štěpána Pongrácze.
Nám Čechům i Moravanům jsou velmi blízcí – sv. Melichar Grodecký byl polský šlechtic z Těšínska, který řadu let strávil studiem a duchovní prací v Čechách i na Moravě. Jeho strýcem byl sv. Jan Sarkander. Na Moravě studoval i sv. Štěpán Pongrácz z Maďarska.
O lásce
„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem.“ (Mt 22,37)
Jestliže chceš dokonale sloužit Bohu, nestačí v něho jen věřit! Je pravda, že víra ve zjevené pravdy posvěcuje naše skutky a způsobuje, že se stávají milými Bohu. Víra je ke spáse potřebná. Ale tato důležitá ctnost, odkrývající nám krásu nebeského bohatství, nás jednou opustí – v budoucím životě nebude přece žádných tajemství. Taktéž naděje je drahocenným darem nebes, protože řídí naše skutky, vede nás, abychom je konali s dobrým úmyslem, abychom došli do věčného života a unikli peklu. Ale i ona ustane. Zato láska nám ukazuje na Boha nekonečně dobrého a radí nám věnovat mu srdce, tato ctnost nás v nebi nikdy neopustí.
Máme tuto milou a krásnou ctnost? Ona způsobuje, že jednáme šlechetně a milujeme Boha nejen ze strachu před peklem či kvůli naději na nebe, ale především proto, že je nekonečně dokonalý. Měli bychom vroucně prahnout po této ctnosti a prosit, aby nás vždy provázela. Je totiž tak pěkná, krásná a potřebná pro pozemské štěstí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda ji vlastníme. A pokud by nám chyběla, tak uvažujme, jakým způsobem bychom ji měli získat.
Sv. Martina Římská
Dnes si připomínáme sv. Martinu Římskou, pannu a mučednici umučenou při pronásledování křesťanů za císaře Alexandra Severa.
Pocházela z bohaté římské rodiny, brzy však osiřela. Veřejně se přihlásila ke křesťanské víře a velkou část svého majetku věnovala chudým. Osudný se jí stal, jako mnohým dalším křesťanům, požadavek, aby obětovala pohanským bohům. Protože odmítla, byla mučena a nakonec sťata.
Stat Crux, dum volvitur orbis…
Kříž stojí, i když svět je v pohybu… Možnosti překladu slovesa volvitur jsou nepřeberné. Dá se použít i výrazu „i když svět jančí“. Toto heslo mnichů kartuziánů si vždycky připomínám, když vidím na našich polních cestách, lukách nebo i v zahradách soukromých domů krucifix.
Kříž, symbol naší spásy a víry, stojí pevně navzdory všem finančním i nefinančním krizím, změnám vlád a hrozbám prasečí i neprasečí chřipky. Kříž je znamením toho, co je pevné a neměnné, věčné pravdy. Kdo by ji chtěl zničit, se zlou se potáže. Když sledujeme osudy lidí, kteří v rouhačském obrazoboreckém nadšení po r. 1918 se podíleli na likvidaci křížů jako domnělých pozůstatků „temna“, zjistíme, že mnoho jich dopadlo špatně. Dokumentuje to mj. sborník Ve jménu demokracie z r. 1922. Muž, který házel po kříži kameny, aby rozbil korpus Krista, přišel v továrně, kde pracoval, o ruku – právě o tu ruku, jež metala po krucifixu šutry. Někteří lidé, kteří demonstrativně pálili kříže na nádvořích škol, měli později co dělat s požárem, který jim zničil značnou část majetku. Kříže hořely také v Lidicích na dvoře Horákova statku, jak dosvědčili pamětníci. Zhruba o dvacet let později přesně na tom místě provedli esesáci strašlivý masakr lidických mužů. Bůh není mstivý, ale zakazuje, aby byl urážen a posmíván. Tresty, které postihly ikonoklasty a rouhače, jim měly připomenout jejich strašlivý hřích, a tak je zachránit pro věčnost.
Čemu se v prvním roce naučíš… (Společně k Bohu II)
Když si dítě v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jeho budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter – osobnost, – a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození. A nejen od narození – už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti.
O tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nesmějí brát zbytečně žádné prášky, že nesmějí kouřit. A kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejich srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo se zlostí, jestli žije klidně nebo v hádkách a pláči. Že si proto nemají připouštět žádné starosti a mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i jejich dítě bylo radostným, veselým, pokojným člověkem.
Víme také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat.
S pomocí školy? (Společně k Bohu I)
Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes budeme myslet spíš na děti než na chalupu.
Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole a na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha, chodili ve škole osm i více let do vyučování náboženství – ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče vedli děti k víře doma, jen tam, kde děti viděly dobrý příklad víry na rodičích, jen tam vyrostli věřící křesťané.
V našich státních školách se náboženství moc pozornosti nevěnuje. Stále ještě je to na rodičích, aby vychovávali děti křesťansky doma. Jenže rodiče mají pocit, že to neumějí a že na to nemají čas. A tak si vymýšlejí výmluvy. Říkají: „Je to vůbec nutné, doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší, nechat je až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?“