Tag Archives: eugenika
Jsme ve staré Spartě, nebo u Hitlera?
Nedávný výrok polského Ústavního soudu (Trybunal Konstytucyjny – dále jen TK), že legální potraty dětí z eugenických důvodů, tj. po diagnostikování vady při prenatálním vyšetření, zejména se jedná o Downův syndrom, jsou protiústavní, vyvolaly protesty proabortivních skupin, došlo i na devastaci chrámů a fyzické napadání katolických kněží. Žel tzv. katolevice reprezentovaná krakovským Tygodnikem Powszechnym, tzn. sdružení „levicových“ katolíků, vznesla argument, že tito odpůrci rozhodnutí TK mají částečnou pravdu, neboť prý „nelze ženy nutit k hrdinství“. Vyskytli se žel i někteří polští duchovní, kteří sdílejí toto stanovisko, jak dokazuje veřejně publikované tzv. Prohlášení obyčejných kněží. Vláda PiS před tímto nátlakem ustupuje, dodnes nepředložila toto rozhodnutí TK v parlamentu, aby podle něj mohla být upravena legislativa. Prezident Andrzej Duda se ozval, že chystá kompromisní návrh, jenž by připouštěl eugenické potraty „až v nejkrajnějším případě, kdy existuje neomylná jistota, že dítě se narodí postižené“.
To všechno odporuje nauce Církve o potratech, která je jasná. Kdo se jakkoliv vysloví pro legalizaci těchto vražd, byť jenom v maximálně omezené míře, podléhá exkomunikaci. Že toto platí i o amerických tzv. „katolických“ politicích Joeovi Bidenovi, Nancy Pelosiové nebo kanadském Justinu Trudeauovi, je „jasné jako facka“. Proč biskupové už dávno tuto automatickou exkomunikaci (tzv. latae sententiae) nad těmito vrahy nenarozených dětí nevyhlásili a proč těmto propotratovým politikům je nadále podávána Eucharistie, má souvislost s rozmělňováním a zřeďováním katolické víry po II. vatikánském koncilu, což by bylo na jiné téma.
Anglický soudce nařídil nucený potrat postižené ženě
ANGLIE, 15. října 2019 (SPUC) – Justiční orgán s orwellovským názvem „Ochranný soud“ rozhodl, že britští lékaři mají provést postižené ženě proti její vůli chirurgický potrat. Tzv. „Court of Protection“ vznikl v roce 2005 na základě zákona o mentální způsobilosti a v jeho pravomoci je rozhodování o majetku, finančních a osobních záležitostech osob, které nejsou duševně způsobilé k tomu, aby o nich rozhodovaly samy.
Londýnský ochranný soud řešil případ nejmenované ženy mezi dvaceti a třiceti lety, která má údajně „duševní schopnosti batolete“ a má být 12 týdnů těhotná. Soud nařídil provedení chirurgického potratu na žádost vedení nemocnice.
Soudce Williams rozhodl, že lékaři mohou v případě potřeby zranitelnou ženu fyzicky omezit, aby jí mohli zavést celkovou anestézii a potrat provést. Policie vyšetřuje, zda není těhotenství důsledkem sexuálního trestného činu.
Krutost a barbarství
Zástupce ředitele Společnosti pro ochranu nenarozených dětí (SPUC) John Deighan k tomu uvedl:
„Jde o ukrutnost, která by měla šokovat každého normálně smýšlejícího člověka. Krutost a barbarství tohoto stupně připomínají metody, jak se s mentálně postiženými zacházelo ve 30. letech 20. století v nacistickém Německu. Kohokoli přinutit k potratu je odporné a činit tak ve jménu medicíny vrhá pochybnosti na právní a justiční struktury naší společnosti.“
Rodiče se soudí, protože se jim narodilo dítě s Downovým syndromem
Nejvyšší soud v australském Brisbane poskytl prodlouženou lhůtu k podání žaloby manželům, kteří se soudí s ultrazvukovou klinikou Gold Coast. Očekává se, že půjde o obrovský případ, v němž jde o vysokou náhradu škody a nárok na náhradu za osobní újmu na straně matky. Předběžné podrobnosti se při prvním čtení zdají být neobyčejně závažné a vyvolávají otázku, co mohli lékaři a obsluha ultrazvuku udělat špatně.
Z odpovědi se člověku zvedá žaludek. Jak se ukázalo, nyní čtyřletá dcera těchto manželů má Downův syndrom. Rodiče to nečekali, neboť jim jak lékař, tak ultrazvukový technik při vyšetření v srpnu 2014 řekli, že riziko chromozomální abnormality je „nízké“ a další testování není třeba. Ukázalo se, že se spletli a dítě muselo po narození strávit několik týdnů na jednotce intenzivní péče a být živeno sondou.
Třebaže většině rodičů by se prostě nesmírně ulevilo, že se jejich dcera nakonec uzdravila, zdá se, že v tomto případě tomu tak není: Rodiče žalují jak kliniku, tak ošetřujícího lékaře za „neoprávněné narození“ a tvrdí, že skutečnost, že je zdravotníci neupozornili na zdravotní stav dcery, byla chyba, která jí umožnila se narodit. Kdyby byli věděli, že má Downův syndrom, postarali by se, aby se z dělohy nedostala živá, neboť by zařídili potrat.
Z konference Věda ve službě životu
V překrásném městě Rzesow se ve dnech 21.-22.června za účasti delegátů ze čtrnácti zemí ze tří světadílů konal mezinárodní kongres „Věda ve službě životu“. V daném městě se tento kongres koná zcela oprávněně, protože je to hlavní město regionu, kraje, ve kterém se v současné době vůbec neprovádějí potraty.
Samotný kongres byl velice dobře zorganizovaný, probíhal pod záštitou maršálka (hejtmana), jeho eminence arcibiskupa Adama Szala a metropolity biskupa Jana Watroba, rektora university a děkana lékařské fakulty. Tématicky byl rozdělen do několika částí.
Po obecném úvodu dr. Walleyho o hodnotách mateřství ve světě přednesl alarmující přenášku o eugenice salesiánský kněz filozof profesor Tadeusz Biesaga. Poukázal na důsledky vývoje eugeniky. Po historickém ohlédnutí vývoje eugeniky, připomenutí přínosu Marxe, Lenina, Hitlera, Mengeleho se vyjádřil, že eugenika je vnímána morální závazek, jako cesta eliminaci „vadných“ dětí v prenatálním období. Vzniká termín „perfect baby“ . Pokřivením formulace terminologie se prezentuje tzv. právo na zdraví, což je totální eugenika, která se realizuje na základě biologických kriterií kvality. Reprodukce představuje techniku, oddělení sexuality od zplození, mateřství, otcovství. Mizí mezilidský vztah mezi mužem a ženou, odtržení početí od manželství a rodiny. Mnohými je zcela akceptována selekce preimplantační a potratová.
Rodičky potřebují empatii, ne zákaz porodů doma!
MUDr. Bohuslav Svoboda (ODS)
Svobodův hon na matky domorodičky mi silně připomíná Chládkův hon na homeschoolery. V obou případech si dotyční, mající na své straně majoritu obyvatelstva, vyšlápli na menšinu, která odmítá státní monopol na životy svých dětí. V obou případech jde o témata zasahující téměř každého člověka. A v obou případech se užívá spíše emocí a diskusních faulů, než racionální argumentace. Asi neexistuje lepší důkaz pro toto tvrzení než skutečnost, že Bohuslav Svoboda si na podporu svého návrhu na zákaz domácích porodů „vypůjčil“ článek z iDNES týkající se „domácího porodu“, který vyšetřuje policie pro důvodné podezření (matka nechodila na kontroly, těhotenství tajila), že se jednalo o vraždu. Tedy opravdu „typický domácí porod“…
Přitom by stačilo méně hysterie a více pochopení. Napadá mě paralela s jedním Halíkovým vyjádřením (já cituju Halíka!) směrem k bojovným ateistům: „Bůh, tak jak si jej představujete, opravdu neexistuje.“ To samé, obávám se, vzniklo v případě boje proti domácím porodům. Vznikla představa typické domorodičky, proti které se dá bojovat a nepotřebujeme k tomu ani pochopení, ani argumenty. Studentka filosofické fakulty (či jiného humanitního oboru), neholená primitivka, oděna v batikovanou sukni, živící se klíčky a odmítající očkování, která doma rodí z nejrůznějších poetických důvodů, které jsou tak pitomé, že ani nemá cenu snažit se s nimi polemizovat.
Až příliš slušný pro Nobelovu cenu
Když objevíte příčinu celé obrovské skupiny poruch a nemocí a založíte nový lékařský obor, když dáte světu nové lékařské procedury a postupy, se kterými se bude ještě dvacet let po vaší smrti setkávat prakticky každý člověk civilizovaného světa, je nanejvýš logické očekávat, že vám to vynese Nobelovu cenu za medicínu. A většinou to tak i funguje.
Nicméně dnes bych vám rád připomněl muže, který se z toho pravidla vymyká. Který tohle všechno dokázal, nicméně Nobelovu cenu nikdy nedostal z důvodu, který je tak obskurní, že by byl k smíchu, kdyby nebyl k pláči. Ten geniální lékař, který zemřel přesně před 20 lety, nedostal Nobelovu cenu, protože byl lepším člověkem než jeho kolegové. Byl prostě příliš slušný, příliš čestný a pouštěl si moc pusu a pero na špacír.
Eugenics and Other Evil (6): The Unanswered Challenge
G. K. Chesterton
Dr. Saleeby did me the honour of referring to me in one of his addresses on this subject, and said that even I cannot produce any but a feeble-minded child from a feeble-minded ancestry. To which I reply, first of all, that he cannot produce a feeble-minded child. The whole point of our contention is that this phrase conveys nothing fixed and outside opinion. There is such a thing as mania, which has always been segregated; there is such a thing as idiocy, which has always been segregated; but feeble-mindedness is a new phrase under which you might segregate anybody. It is essential that this fundamental fallacy in the use of statistics should be got somehow into the modern mind. Such people must be made to see the point, which is surely plain enough, that it is useless to have exact figures if they are exact figures about an inexact phrase. If I say, „There are five fools in Action,“ it is surely quite clear that, though no mathematician can make five the same as four or six, that will not stop you or anyone else from finding a few more fools in Action. Now weak-mindedness, like folly, is a term divided from madness in this vital manner — that in one sense it applies to all men, in another to most men, in another to very many men, and so on. It is as if Dr. Saleeby were to say, „Vanity, I find, is undoubtedly hereditary. Here is Mrs. Jones, who was very sensitive about her sonnets being criticized, and I found her little daughter in a new frock looking in the glass. The experiment is conclusive, the demonstration is complete; there in the first generation is the artistic temperament — that is vanity; and there in the second generation is dress — and that is vanity.“ We should answer, „My friend, all is vanity, vanity and vexation of spirit — especially when one has to listen to logic of your favourite kind. Obviously all human beings must value themselves; and obviously there is in all such evaluation an element of weakness, since it is not the valuation of eternal justice. What is the use of your finding by experiment in some people a thing we know by reason must be in all of them?“
Here it will be as well to pause a moment and avert one possible misunderstanding. I do not mean that you and I cannot and do not practically see and personally remark on this or that eccentric or intermediate type, for which the word „feeble-minded“ might be a very convenient word, and might correspond to a genuine though indefinable fact of experience. In the same way we might speak, and do speak, of such and such a person being „mad with vanity“ without wanting two keepers to walk in and take the person off. But I ask the reader to remember always that I am talking of words, not as they are used in talk or novels, but as they will be used, and have been used, in warrants and certificates, and Acts of Parliament. The distinction between the two is perfectly clear and practical. The difference is that a novelist or a talker can be trusted to try and hit the mark; it is all to his glory that the cap should fit, that the type should be recognized; that he should, in a literary sense, hang the right man. But it is by no means always to the interest of governments or officials to hang the right man. The fact that they often do stretch words in order to cover cases is the whole foundation of having any fixed laws or free institutions at all. My point is not that I have never met anyone whom I should call feeble-minded, rather than mad or imbecile. My point is that if I want to dispossess a nephew, oust a rival, silence a blackmailer, or get rid of an importunate widow, there is nothing in logic to prevent my calling them feeble-minded too. And the vaguer the charge is the less they will be able to disprove it.
Eugenics and other Evils (5): The Flying Authority
G. K. Chesterton
It happened one day thatan atheist and a man were standing together on a doorstep; and the atheist said, „It is raining.“ To which the man replied, „What is raining?“: which question was the beginning of a violent quarrel and a lasting friendship. I will not touch upon any heads of the dispute, which doubtless included Jupiter, Pluvius, the Neuter Gender, Pantheism, Noah’s Ark, Mackintoshes, and the Passive Mood; but I will record the one point upon which the two persons emerged in some agreement. It was that there is such a thing as an atheistic literary style; that materialism may appear in the mere diction of a man, though he be speaking of clocks or cats or anything quite remote from theology. The mark of the atheistic style is that it instinctively chooses the word which suggests that things are dead things; that things have no souls. Thus they will not speak of waging war, which means willing it; they speak of the „outbreak of war,“ as if all the guns blew up without the men touching them. Thus those Socialists that are atheist will not call their international sympathy, sympathy; they will call it „solidarity,“ as if the poor men of France and Germany were physically stuck together like dates in a grocer’s shop. The same Marxian Socialists are accused of cursing the Capitalists inordinately; but the truth is that they let the Capitalists off much too easily. For instead of saying that employers pay less wages, which might pin the employers to some moral responsibility, they insist on talking about the „rise and fall“ of wages; as if a vast silver sea of sixpences and shillings was always going up and down automatically like the real sea at Margate. Thus they will not speak of reform, but of development; and they spoil their one honest and virile phrase, „the class war“ by talking of it as no one in his wits can talk of a war, predicting its finish and final result as one calculates the coming of Christmas Day or the taxes. Thus, lastly (as we shall see touching our special subject-matter here) the atheist style in letters always avoids talking of love or lust, which are things alive, and calls marriage or concubinage „the relations of the sexes“; as if a man and a woman were two wooden objects standing in a certain angle and attitude to each other like a table and a chair.
Eugenics and other Evils (4): The Lunatic and the Law
G. K. Chesterton
The modern evil, we have said, greatly turns on this: that people do not see that the exception proves the rule. Thus it may or may not be right to kill a murderer; but it can only conceivably be right to kill a murderer because it is wrong to kill a man. If the hangman, having got his hand in, proceeded to hang friends and relatives to his taste and fancy, he would (intellectually) unhang the first man, though the first man might not think so. Or thus again, if you say an insane man is irresponsible, you imply that a sane man is responsible. He is responsible for the insane man. And the attempt of the Eugenists and other fatalists to treat all men as irresponsible is the largest and flattest folly in philosophy. The Eugenist has to treat everybody, including himself, as an exception to a rule that isn’t there.
The Eugenists, as a first move, have extended the frontiers of the lunatic asylum; let us take this as our definite starting point, and ask ourselves what lunacy is, and what is its fundamental relation to human society. Now that raw juvenile scepticism that clogs all thought with catchwords may often be heard to remark that the mad are only the minority, the sane only the majority. There is a neat exactitude about such people’s nonsense; they seem to miss the point by magic. The mad are not a minority because they are not a corporate body; and that is what their madness means. The sane are not a majority; they are mankind. And mankind (as its name would seem to imply) is a kind, not a degree. In so far as the lunatic differs, he differs from all minorities and majorities in kind. The madman who thinks he is a knife cannot go into partnership with the other who thinks he is a fork. There is no trysting place outside reason; there is no inn on those wild roads that are beyond the world.
Eugenics and other Evils (2): The First Obstacles
G. K. Chesterton
Now before I set about arguing these things, there is a cloud of skirmishers, of harmless and confused modern sceptics, who ought to be cleared off or calmed down before we come to debate with the real doctors of the heresy. If I sum up my statement thus: „Eugenics, as discussed, evidently means the control of some men over the marriage and unmarriage of others; and probably means the control of the few over the marriage and unmarriage of the many,“ I shall first of all receive the sort of answers that float like skim on the surface of teacups and talk. I may very roughly and rapidly divide these preliminary objectors into five sects; whom I will call the Euphemists, the Casuists, the Autocrats, the Precedenters, and the Endeavourers. When we have answered the immediate protestation of all these good, shouting, short-sighted people, we can begin to do justice to those intelligences that are really behind the idea.
Most Eugenists are Euphemists. I mean merely that short words startle them, while long words soothe them. And they are utterly incapable of translating the one into the other, however obviously they mean the same thing. Say to them „The persuasive and even coercive powers of the citizen should enable him to make sure that the burden of longevity in the previous generations does not become disproportionate and intolerable, especially to the females?“; say this to them and they sway slightly to and fro like babies sent to sleep in cradles. Say to them „Murder your mother,“ and they sit up quite suddenly. Yet the two sentences, in cold logic, are exactly the same. Say to them „It is not improbable that a period may arrive when the narrow if once useful distinction between the anthropoid homo and the other animals, which has been modified on so many moral points, may be modified also even in regard to the important question of the extension of human diet“; say this to them, and beauty born of murmuring sound will pass into their faces. But say to them, in a simple, manly, hearty way „Let’s eat a man!“ and their surprise is quite surprising. Yet the sentences say just the same thing. Now, if anyone thinks these two instances extravagant, I will refer to two actual cases from the Eugenic discussions. When Sir Oliver Lodge spoke of the methods „of the stud-farm“ many Eugenists exclaimed against the crudity of the suggestion. Yet long before that one of the ablest champions in the other interest had written „What nonsense this education is! Who could educate a racehorse or a greyhound?“ Which most certainly either means nothing, or the human stud-farm. Or again, when I spoke of people „being married forcibly by the police,“ another distinguished Eugenist almost achieved high spirits in his hearty assurance that no such thing had ever come into their heads. Yet a few days after I saw a Eugenist pronouncement, to the effect that the State ought to extend its powers in this area. The State can only be that corporation which men permit to employ compulsion; and this area can only be the area of sexual selection. I mean somewhat more than an idle jest when I say that the policeman will generally be found in that area. But I willingly admit that the policeman who looks after weddings will be like the policeman who looks after wedding-presents. He will be in plain clothes. I do not mean that a man in blue with a helmet will drag the bride and bridegroom to the altar. I do mean that nobody that man in blue is told to arrest will even dare to come near the church. Sir Oliver did not mean that men would be tied up in stables and scrubbed down by grooms. He meant that they would undergo a loss of liberty which to men is even more infamous. He meant that the only formula important to Eugenists would be „by Smith out of Jones.“ Such a formula is one of the shortest in the world; and is certainly the shortest way with the Euphemists.
