Tag Archives: Církev

Papež pro naši dobu (1)

P. Linus Clovis

Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.

Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku,  kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší.

Poslední světlo

Juan Manuel de Prada

Píše mi mnoho zneklidněných čtenářů, někteří velmi otřesení ve víře, jiní ve stavu úzkosti na pokraji její ztráty, a prosí mě, abych se vyslovil k té či oné nehoráznosti v Církvi. Už před mnoha lety jsem nastavil tvář, aby mě do ní mohli bít nepřátelé víry, až mi ji jednoho dne začali rozbíjet (a s jakou chutí!) její předpokládaní strážci. Dnes prožívám temnou noc duše s nejistým koncem, a proto, ač je mi to velmi líto, nemohu žádostem svých znepokojených čtenářů vyhovět, neboť jejich soužení sdílím. Místo toho jim připomenu jednu pasáž z Písma, kterou je dobré mít na paměti ve chvílích temnoty, aby naděje nezemřela. A tyto řádky jsou poslední, které věnuji této srdce drásající otázce.

Jedno z vidění v Apokalypse vypráví o veliké nevěstce, s níž „smilnili králové země“ a „lidé země se opili vínem jejího smilstva“. Touto velikou nevěstkou je zkažené, zfalšované, prodejné náboženství, které se poddává mocnostem tohoto světa. Její antitezí je druhá žena, která se objevuje v Apokalypse, rodička oděná sluncem a s korunou z hvězd, která musí uprchnout na poušť před pronásledováním šelmy. Jestliže veliká nevěstka symbolizuje náboženství, které se sklání před „králi země“, rodička představuje náboženství věřících a mučedníků. Tyto dvě podoby od sebe dokonale odliší Bůh, ale ne vždy lidé, kteří si je mezi sebou často pletou (někdy upřímně, někdy falešně), a plně bude možno je rozlišit až v den sklizně, kdy se oddělí koukol od pšenice. Do té doby, chceme-li rozpoznat toto prodejné náboženství, se musíme řídit znameními, která nám poskytl Kristus: je to náboženství, které se změnilo v sůl, jež ztratila svou slanost, náboženství, jež mlčí, aby křičely kameny, náboženství, které umožňuje „znesvěcující ohavnost“ a falšuje, skrývá a dokonce pronásleduje pravdu. „Vyloučí vás ze synagogy,“ prorokoval Kristus v posledním varování učedníkům, „a když vás zabijí, budou si myslet, že tím slouží Bohu.“ Evidentně neměl na mysli perzekuci nařízenou králi země, ale mnohem děsivější pronásledování vyvolané velikou nevěstkou.

Roberto de Mattei: Farizeové a saduceové naší doby

Ježíš hovoří s farizeji.

Kritika farizeů je mottem, které se často opakuje ve slovech papeže Františka. V mnoha vystoupeních mezi lety 2013 a  2015 mluvil o „nemoci farizeů“ (7. listopadu 2013), o „těch, kteří napadají Krista ze nerespektování sabatu“ (1. dubna 2014), o „pokušeni soběstačnosti a klerikalismu, omezení víry na normy a instituce, jak to dělali znalci Písma a farizeové v době Ježíšově“ (19. září 2014). 30. srpna 2015 při modlitbě Anděl Páně papež řekl, že tak, jak tomu bylo v případě farizeů, „tak i pro nás je něčím nebezpečným považovat se za lepší než jiní jen proto, že zachováváme zásady a zvyklosti, zejména když nemilujeme své bližní, máme tvrdé srdce, jsme arogantní a pyšní.“ 8. listopadu 2015 papež postavil do protikladu chování znalců Písma a farizeů, spočívající na vylučování se, k chování Ježíše, které spočívá na „inkluzi“ (začleňování).

Přirovnání k farizeům je zřejmé i v případě papežovy promluvy ze 24. října na závěr 14. zasedání letošní řádné biskupské synody o rodině. Komu patří ta „uzavřená srdce, která se často skrývají za naukou Církve nebo za dobrými úmysly, aby zasedla na stolci Mojžíšově a soudila, někdy s pocitem nadřazenosti a s povrchností, těžké případy a zraněné rodiny,“ ne-li „farizeům, kteří si z náboženství dělají (nikdy nekončící) řetěz přikázání“ (26.června 2014)? Je vidět, že k farizeům podle Františka náleží každý, kdo nekompromisně brání Boží přikázání, předpisy a absolutní, jednoznačně závazné normy Církve.

Je súčasná Cirkev soľou a svetlom pre svet?

Prirodzenou túžbou každého človeka je túžba po šťastí. Na otázku: „Ako je možné dosiahnuť pravé šťastie?“ sa pokúšajú odpovedať mnohí filozofi a učitelia duchovného života. Túto otázku si kladie každý človek a podniká rozhodnutia a kroky, ktorými sa vlastné šťastie aj pokúša dosiahnuť. Pre kresťana je cesta k šťastiu cesta, po ktorej nás vedie Ježiš Kristus a jedná sa o šťastie večné, ktoré je zárukou aj šťastného života na zemi. Dnes sme svedkami toho, ako čím viacerí experimentujú a šťastie hľadajú tam, kde ho nie je možné nájsť, a tak komplikujú život sebe, svojej rodine, svojmu okoliu a celej ľudskej spoločnosti.

Humanizmus budovaný bez Boha je len ilúziou a doženie nás k neľudskosti a obrovským tragédiám. Ak chce človek byť šťastný, nestačí hľadať len vlastné dobro a jednoduchý život pre seba a ponúkať vlastné riešenia problémov. Treba nám prijať a plniť Božiu vôľu a tú je možné spoznávať v hlbokej osobnej a spoločnej modlitbe a čítaním a meditovaním Božieho Slova.

Čím viac bude svet kresťanským, tým bude aj ľudskejším a tým ľahšie sa nám všetkým v ňom bude aj žiť. Každá spoločnosť, ktorá sa pokúšala budovať šťastie človeka bez Boha, stroskotala na ľudskom egoizme. Sami si odpovedzme na otázku, „či sa neskomplikoval život v našej spoločnosti v posledných 25 rokoch?“ „A čo k tomu viedlo?“ K starým problémom pribudli problémy nové i také, ktoré sme donedávna vôbec nepoznali, a treba ich zodpovedne riešiť. Často neriešime ich príčiny, ale len dôsledky a čoraz viac sa zamotávame a komplikujeme život sebe i iným. Blahobyt v ktorom v súčasnosti žijeme je relatívny a ohrozený. Niekto ho za nás platí nedostatkom i toho najzákladnejšieho. Rovnako je ohrozený aj mier, v ktorom my ešte máme možnosť žiť.

Zkažená sůl

PhDr. Radomír Malý

Nedávný atentát muslimských teroristů na redakci Charlie Hebdo v Paříži právem znepokojil i mnohé zbožné českomoravské věřící. Vyhlašují se modlitební iniciativy za ochranu naší země – resp. celé Evropy – před muslimským terorismem. Já ale některé z vás budu nejspíš šokovat svým vyjádřením, že se k těmto aktivitám nepřipojuji a na tento úmysl se modlit odmítám.

Proč? Poněvadž tato modlitba je v rozporu s Boží vůlí. Čtěme Písmo sv. a dozvíme se snadno a rychle důvod. O co se vlastně máme modlit podle těchto iniciativ, zajisté subjektivně zbožných a dobře míněných? O to, aby Bůh zachoval tuto Evropu s jejími liberálně socialistickými pořádky!!! Evropu, v níž je těžký hřích zákonem povýšen na „lidské právo“ (potrat, homosexualita, promiskuita) a obrana ctnosti klasifikována jako „extrémismus“, někdy dokonce jako trestný čin.

Státníci téměř celé Evropy se sjeli do Pařiže, aby tam – zavěšeni do sebe – demonstrovali při smutečním pochodu svou vůli hlásit se k tomu hnoji, prezentovanému časopisem Charlie Hebdo, a glorifikovali jeho redaktory jako světce a hrdiny, ačkoliv jejich rouhačské karikatury Nejsvětější Trojice, Svaté rodiny, Církve a papeže nelze nazvat ani žumpou, to by bylo urážkou tohoto jinak užitečného zařízení.

Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.

Láska k Bohu a bližnímu

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Michal Semín: Hnutí pro-life, Katolická církev a média

Druhou přednášku na Vyšebrodském pro-life víkendu měl ředitel Institutu sv. Josefa Michal Semín na téma Cíle hnutí pro-life a jejich obhajoba a prosazování v Katolické církvi, médiích i ve světě. Připomněl přitom, že cesta k úspěchu hnutí pro-life vede přes obnovení svrchovanosti Kristovy vlády nad světem.

Přednáška to byla zajímavá a pro některé katolíky snad i do jisté míry kontroverzní, protože se mimo jiné dotkla i neutěšeného stavu Katolické církve a jejích skandálů a nedostatečného nasazení v této tak zásadní oblasti.

Velmi zajímavá byla i úvaha přednášejícího o tom, kde je příčina úspěšnosti heterodoxních názorů na zásadní otázky morálky v současném církevní prostředí, a následná diskuse. Doporučuji…

Apoštolská tradice (1): Pojem tradice

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

  • Pojem tradice
  • Tradice v Písmu svatém
  • Církevní otcové o tradici
  • Učitelský úřad církve o tradici
  • Bludy týkající se tradice
  • Závěr

Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí.

Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví

Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.