Tag Archives: Církev
Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví
Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.
Víra (3): Pojem víry
Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.
Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).“
Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.“
I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2).
Tichá apostaze i ve věci potratů?
Dr. Radomír Malý
Od Druhého vatikánského koncilu jsme svědky toho, co nazývají nejen tradiční katolíci, ale i oba poslední papežové, „tichou apostazí“. Ta se projevuje nejen nenápadným opouštěním návštěvy bohoslužeb a účasti na svátostech, ale i mlčením na téma hříchu. To není jen záležitostí věřících, ale i duchovních, často vysoce postavených. Tak se nám v Církvi prakticky téměř vytratila nauka o hříšnosti mimomanželského sexu. Je sice pravdou, že papež nebo jiný hodnostář kurie to tu a tam připomene, jinak ale se na katolických školách běžně vyučuje, že toto dnes už hříchem není, když se ti dva „mají rádi“….
Církev se nemá plést do politiky!
„Církev se nemá plést do politiky!“ praví liberálové a levice. Těžko se jim divit, že chtějí umlčet svého nepřítele. Říkali to vždycky a z jejich strany to má logiku (i když u liberálů poněkud pochroumanou). Ale dnes, v této smutné době, to říkají i jiní, u nichž se už divit musíme…
„Církev se nemá plést do politiky! Sociální učení církve není politický program, jen zdroj pro inspiraci!“ bouří „katoličtí“ a „křesťanští“ politici. To aby zdůvodnili, proč by na základě jejich života a politiky jejich víru nikdo neuhodl, protože jsou k nerozenání od politiků pohanských…
Poezie a Církev
Církev, která kdysi bývala neméně matkou básníků než světců, přenechala za polední dvě století nepřátelům nejvyšší chlouby poezie, třebaže si nejvyšší chlouby svatosti ponechala pro sebe. Na její půdě společně rostli palma a vavřín, Dominik a Dante, svatost a píseň; udržela si palmu, ale opomněla vavřín. Poezie ve svém nejširším smyslu[1] (nehovořím o otevřeně bezbožných dílech) je již po dlouhou dobu mnoha katolíky podceňována, nesetkává-li se přímo s nedůvěrou; tak často a všeobecně převládá mínění, že je při nejlepším zbytečná, při nejhorším zhoubná, a nejčastěji alespoň nebezpečná. Kdysi poezie bývala tím, čím má být – mladší sestrou a pomocnicí Církve; sloužila duchu, tak jako Církev slouží duši. Poezie ale zhřešila, padla; a tak ji katolicismus, místo aby ji láskyplně zase pozvedl, vyhodil ze dveří na pospas jejímu pohanskému svůdci.
O pochybnostech v duchovním životě
Pochybnosti proti víře se řadí mezi různé překážky, které se člověku staví do cesty v modlitbě a jeho duchovním životě vůbec. Mohou to být pokušení ďábelského původu, která Pán Bůh na lidi dopouští, aby vyzkoušel jejich věrnost a statečnost odolávat takovým léčkám. Ďábel je velmi rafinovaný nepřítel Boží, ale také náš. Jeho klamy dokážou vyvolat sugesci, která je zcela vzdálena realitě a také velmi zbožná duše může na sobě pocítit tyto výtvory otce veškeré lži a podvodu.
Matrikoví katolíci
Mnohdy není snadné odlišit životní názory i jednání „matrikových katolíků“ od názoru a jednání lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté. Opravdových ateistů tak či onak mnoho není; kdo ví, zda vůbec nějací existují. Nejde dost dobře nevěřit v Boha. Lze snadno dokázat, že sice ateisté jsou o existenci Boha přesvědčeni, ale dali by za to nevím co, kdyby Bůh neexistoval. Jak by si oddychli!
