Tag Archives: Boží trest
Koronavirová krize ukazuje skutečnou míru liberalismu papeže Františka
14. dubna 2020 (LifeSiteNews) – To byl ale šílený Svatý týden! Kromě absence veřejných mší téměř na celém světě včetně Vatikánu papež František spustil další vatikánskou komisi pro zkoumání jáhenek a portál Vatican News uveřejnil článek velebící blahodárný účinek koronaviru na planetu. V neposlední řadě pak došlo k revizi mše proti moru, při níž byly odstraněny zmínky o Božím hněvu.
Člověk by si myslel, že vzhledem k tomu, že téměř všechny katolické kostely na světě jsou v této nejposvátnější době roku pevně uzavřeny, nekonají se žádné veřejné oslavy Velikonoc dokonce ani ve Vatikánu, příspěvky Církvi strmě padají a většina světa tone v úděsu, soustředí se papež na výzvy k pokání, které by smířilo spravedlivý Boží hněv. To je samozřejmě naprostý omyl. Ve skutečnosti došlo k pravému opaku.
Vatikán minulý týden zveřejnil nový mešní formulář, který původní „mši v době moru“ změnil tak, že z ní odstranil zmínky o Božím hněvu. Portál LifeSiteNews přinesl zprávu, že Kongregace pro bohoslužbu s odvoláním na pověření, které jí udělil papež František, vydala texty pro zvláštní votivní mši v době pandemie, která se od dávné liturgické tradice odchyluje tím, že vynechává jakoukoli zmínku o Božím hněvu a trestu za hříchy.
THE REMNANT: Biskup Athanasius Schneider o tom, jak Církev přistupuje ke koronavirové krizi
Diane Montagna (DM): Vaše Excelence, jaký je váš obecný dojem z toho, jak se Církev staví k epidemii koronaviru?
+ Athanasius Schneider: Můj všeobecný dojem je, že převládající většina biskupů reagovala ukvapeně a panikářsky, když zakázala všechny veřejné mše, a co je ještě neuvěřitelnější, zavřela kostely. Tito biskupové se chovali spíš jako státní úředníci než jako pastýři. Zaměřili se výhradně na hygienická preventivní opatření, ztratili nadpřirozený pohled a opustili nadřazenost věčného dobra duší.
DM: Římská diecéze okamžitě zrušila všechny veřejné mše, aby vyhověla nařízením vlády. Podobně se zachovali biskupové po celém světě. Polští biskupové naproti tomu vyzvali k tomu, aby se mší sloužilo více a zmenšil se tak počet přítomných. Jaký máte názor na rozhodnutí zrušit kvůli prevenci šíření koronaviru veřejné mše?
Pokud jsou otevřené a přístupné supermarkety a lidé mají přístup k veřejné dopravě, není důvod zakazovat lidem účast na mši svaté v kostele. V kostelech je možné zajistit tytéž a dokonce lepší hygienické podmínky. Například je možné před každou mší svatou dezinfikovat lavice a dveře a každý, kdo vstupuje, si může dezinfikovat ruce. Lze přijmout i jiná podobná opatření. Je možné omezit počet účastníků a mší svatých sloužit víc. Inspirující příklad nadpřirozeného pohledu v době epidemie nám dává prezident Tanzánie John Magufuli, který je praktikujícím katolíkem. V neděli 22. března 2020 (Laetare) řekl v katedrále svatého Pavla v tanzanském hlavním městě Dodomě: „Vyzývám vás, své spolukřesťany, ale i muslimy: nebojte se. Nepřestávejte se shromažďovat ke společné oslavě a chvále Boha. Proto jsme my jako vláda nezavřeli kostely a mešity. Naopak by měly být stále otevřené, aby se lidé mohli utíkat k Bohu. Kostely jsou místem, kde mohou lidé hledat skutečné uzdravení, protože tam přebývá pravý Bůh. Nebojte se chválit Boha a hledat v kostele Jeho tvář.“ Prezident Magufuli také pronesl tato povzbudivá slova v souvislosti s Eucharistií: „V eucharistickém Těle Kristově nemůže koronavirus přežít. Brzy shoří. Právě proto nepanikařím, když přistupuji ke svatému přijímání, protože vím, že s Ježíšem v Eucharistii jsem v bezpečí. Je čas budovat svou víru v Boha.“
DM: Myslíte si, že je zodpovědné, slouží-li kněz soukromou mši svatou s několika přítomnými věřícími, pokud jsou dodržena nutná hygienická opatření?
Je to zodpovědné, a také záslužné. Je to opravdový pastorační skutek, samozřejmě pokud kněz dodrží všechna nezbytná hygienická opatření.
DM: Kněží jsou za této situace v obtížné pozici. Někteří dobří kněží jsou kritizováni za to, že poslouchají příkazy svého biskupa a ruší veřejné mše (přičemž nadále celebrují soukromě). Jiní hledají kreativní způsoby, jak zpovídat, i když se snaží chránit lidské zdraví. Co byste poradil kněžím, kteří v této době žijí své povolání?
Kněží si musejí připomínat, že jsou především a hlavně pastýři nesmrtelných duší. Mají napodobovat Krista, který řekl: „Dobrý pastýř dává v sázku svůj život za ovce. Ale námezdník a ten, kdo není pastýřem, kterému ovce nepatří, vidí přicházet vlka, i opouští ovce a utíká, a vlk je trhá a rozhání. Vždyť je to námezdník a na ovcích mu nezáleží. Já jsem dobrý pastýř a znám své a znají mě moje“ (Jan 10,11-14). Pokud kněz rozumně dodržuje všechna nutná hygienická opatření a používá zdravý rozum, nemusí poslechnout nařízení svého biskupa či vlády a rušit věřícím mši svatou. Taková nařízení jsou čistě lidský zákon, ale nejvyšším zákonem v Církvi je spása duší. Kněží v takové situaci musejí být maximálně kreativní, aby věřícím, byť malé skupině, zajistili slavení mše svaté a přístup ke svátostem. Tak v dobách pronásledování pastoračně jednali všichni kněží-vyznavači a mučedníci.
Je koronavirus Božím trestem?
Biblické a historické zdůvodnění
Ano, všechny katastrofy, které lidstvo v dějinách potkaly, jsou nepřímo či přímo Božím trestem. Nepřímo jako důsledek dědičného hříchu našich prarodičů, který na nás stále dopadá, proto mohou navštívit i nevinné, jimž Bůh potom všechno vynahradí na věčnosti, když přijmou pohromu či neštěstí jako oběť na jeho úmysl. A přímo? Písmo sv. nás dostatečně poučuje, jak Bůh ve Starém zákoně potrestal hříšné lidstvo potopou, zničil Sodomu a Gomoru za gejovství a další sexuální zločiny, jak izraelský národ stíhal pohromami za jeho nevěrnosti a hříchy, a nejen izraelský, svatopisci píší také o trestech, jež přišly na Egypt vzdorující Boží vůli nechat Izraelity odejít ze země, a na další národy. I v Novém zákoně Ježíš Kristus na řadě míst mluví o hrozbě Božích trestů, když se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, podobně i apoštolé a sv. Pavel.
Boží tresty vykonané nad určitým etnickým, náboženským či jiným společenstvím lidí mohou mít různou podobu: epidemie, válečné lítice s krveprolitím (to není prioritně Boží vůlí, nýbrž vůlí lidí, kteří sáhnou k hromadnému zabíjení, Bůh ale toto může dopustit jako trest), hladomoru aj. Katolická církev v dějinách vždycky chápala pandemie moru, cholery, skvrnitého tyfu apod. jako Boží trest a věrná slovům starozákonních proroků i samotného Krista se uchylovala k výzvám k pokání, k postu a k nápravě života podle Božích přikázání. Na tento úmysl se sloužily mše svaté, pořádaly se kající poutě a procesí. Mnoho morových sloupů a kapliček, jimiž je naše země doslova poseta, připomíná vyslyšení těchto proseb, v Itálii byly na poděkování za ukončení epidemií budovány chrámy.
Je přitom velikou lží, že Církev prý zároveň bránila rozvoji přirozených metod boje s epidemiemi a spoléhala pouze na mše sv., modlitby a kající pobožnosti. Již v raném středověku benediktini a poté cisterciáci vysušovali ve Francii a Německu bažiny s odůvodněním, že hmyz líhnoucí se v nich bývá často zdrojem infekce nebezpečných chorob. Rytířské řády johanitů a zejména templářů se zabývaly rozvojem lékařských poznatků pro likvidaci smrtících nákaz. Církev tomu nikdy nebránila, naopak lékařská varování v tomto ohledu brala vážně a sama je prosazovala. Když vypukla v Evropě ve 14. století rozsáhlá morová epidemie, církevní autority se připojily k varování lékařů, že infekce se mimo jiné šíří i společným koupáním vícera nahých osob (často mužů i žen dohromady) v lázni ve stojaté vodě, která nikam neodtéká. Později v 17. a 18 století, když medicína získala hygienické poznatky o nezbytnosti důsledně vyklízet z měst odpadky a zřizovat hřbitovy mimo hradby jakožto ochraně před morem, duchovenstvo to podpořilo, není znám jediný hlas proti.
Křesťanství ale přineslo novou morálku ve vztahu k nakaženým. Zatímco v antice při epidemiích byli nemocní ponecháni na holičkách, aby bez pomoci zemřeli (případně sami v zájmu obecného blaha si vzali život), neboť ti zdraví se báli infekce, křesťané se naopak obětavě věnovali ošetřování nemocných bez ohledu na možnost nákazy. To vyvolalo i u pohanů respekt, jak svědčí už v dobách pronásledování sv. Cyprián a sv. Dionýsius (srvn. Th. Woods: Jak Katolická církev budovala západní civilizaci, str. 139). V rámci pomoci bližnímu je někdy třeba riskovat i oběť vlastního života, tady se nelze ohlížet na mou vlastní ochranu před nákazou. Tím se řídila řada katolických světců, zejména milánský arcibiskup a kardinál sv. Karel Boromejský, který za proslulé morové epidemie v Miláně r. 1576 na rozdíl od světských hodnostářů neutekl z města, ale zůstal, aby přinášel nemocným svátostnou posilu a zároveň i zdravotnickou pomoc.
Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?
PhDr. Radomír Malý
Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?
Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“ Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.
Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?
PhDr. Radomír Malý
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).
Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.
Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.
Bůh nebývá posmíván – aneb o Lidicích trochu jinak
PhDr. Radomír Malý
Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo v prní polovině června) uplynulo již 74 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a viděli kroniku.
O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r. 1920. Tyto útoky P. Štemberku (není vyloučeno, že došlo i k fyzickému napadení) natolik vysilovaly, že žádal pražské arcibiskupství o odchod z Lidic, nebylo mu ale vyhověno.
Zkažená sůl
PhDr. Radomír Malý
Nedávný atentát muslimských teroristů na redakci Charlie Hebdo v Paříži právem znepokojil i mnohé zbožné českomoravské věřící. Vyhlašují se modlitební iniciativy za ochranu naší země – resp. celé Evropy – před muslimským terorismem. Já ale některé z vás budu nejspíš šokovat svým vyjádřením, že se k těmto aktivitám nepřipojuji a na tento úmysl se modlit odmítám.
Proč? Poněvadž tato modlitba je v rozporu s Boží vůlí. Čtěme Písmo sv. a dozvíme se snadno a rychle důvod. O co se vlastně máme modlit podle těchto iniciativ, zajisté subjektivně zbožných a dobře míněných? O to, aby Bůh zachoval tuto Evropu s jejími liberálně socialistickými pořádky!!! Evropu, v níž je těžký hřích zákonem povýšen na „lidské právo“ (potrat, homosexualita, promiskuita) a obrana ctnosti klasifikována jako „extrémismus“, někdy dokonce jako trestný čin.
Státníci téměř celé Evropy se sjeli do Pařiže, aby tam – zavěšeni do sebe – demonstrovali při smutečním pochodu svou vůli hlásit se k tomu hnoji, prezentovanému časopisem Charlie Hebdo, a glorifikovali jeho redaktory jako světce a hrdiny, ačkoliv jejich rouhačské karikatury Nejsvětější Trojice, Svaté rodiny, Církve a papeže nelze nazvat ani žumpou, to by bylo urážkou tohoto jinak užitečného zařízení.
Poslancům a poslankyním
Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.
Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:
Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“ a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“
Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání?
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
Zkazí-li se žeň, jen vy lidé jste toho příčinou
Tato tvrdá slova Nejsvětější Panny nutno přijmout s největší vážností. Byla řečena maličkým, nevinným dětem, na hoře La Salettské v září roku 1846.
„…Chci-li, aby můj Syn vás neopouštěl, jest mi prositi ho bez ustání. A vy lidé toho nedbáte. Marně budete se modliti, marně něco dělati, nikdy neodměníte muk, která jsem pro vás lidi podstoupila.“
