Tag Archives: Boží trest

Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?

PhDr. Radomír Malý

Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?

Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“  Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?

PhDr. Radomír Malý

Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.

Bůh nebývá posmíván – aneb o Lidicích trochu jinak

PhDr. Radomír Malý

Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo v prní polovině června) uplynulo již 74 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a  viděli kroniku.

O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r. 1920. Tyto útoky P. Štemberku (není vyloučeno, že došlo i k fyzickému napadení) natolik vysilovaly, že žádal pražské arcibiskupství o odchod z Lidic, nebylo mu ale vyhověno.

Zkažená sůl

PhDr. Radomír Malý

Nedávný atentát muslimských teroristů na redakci Charlie Hebdo v Paříži právem znepokojil i mnohé zbožné českomoravské věřící. Vyhlašují se modlitební iniciativy za ochranu naší země – resp. celé Evropy – před muslimským terorismem. Já ale některé z vás budu nejspíš šokovat svým vyjádřením, že se k těmto aktivitám nepřipojuji a na tento úmysl se modlit odmítám.

Proč? Poněvadž tato modlitba je v rozporu s Boží vůlí. Čtěme Písmo sv. a dozvíme se snadno a rychle důvod. O co se vlastně máme modlit podle těchto iniciativ, zajisté subjektivně zbožných a dobře míněných? O to, aby Bůh zachoval tuto Evropu s jejími liberálně socialistickými pořádky!!! Evropu, v níž je těžký hřích zákonem povýšen na „lidské právo“ (potrat, homosexualita, promiskuita) a obrana ctnosti klasifikována jako „extrémismus“, někdy dokonce jako trestný čin.

Státníci téměř celé Evropy se sjeli do Pařiže, aby tam – zavěšeni do sebe – demonstrovali při smutečním pochodu svou vůli hlásit se k tomu hnoji, prezentovanému časopisem Charlie Hebdo, a glorifikovali jeho redaktory jako světce a hrdiny, ačkoliv jejich rouhačské karikatury Nejsvětější Trojice, Svaté rodiny, Církve a papeže nelze nazvat ani žumpou, to by bylo urážkou tohoto jinak užitečného zařízení.

Poslancům a poslankyním

Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.

Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:

Preambule

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

 

V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“
a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“

Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání?

Příjímání rozvedených v jiném spektru

Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.

Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.

Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.

Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.

Zkazí-li se žeň, jen vy lidé jste toho příčinou

Tato tvrdá slova Nejsvětější Panny nutno přijmout s největší váž­ností. Byla řečena maličkým, nevinným dětem, na hoře La Salettské v září roku 1846.

„…Chci-li, aby můj Syn vás neopouštěl, jest mi prositi ho bez us­tání. A vy lidé toho nedbáte. Marně budete se modliti, marně něco dělati, nikdy neodměníte muk, která jsem pro vás lidi podstoupila.“