Tato tvrdá slova Nejsvětější Panny nutno přijmout s největší váž­ností. Byla řečena maličkým, nevinným dětem, na hoře La Salettské v září roku 1846.

„…Chci-li, aby můj Syn vás neopouštěl, jest mi prositi ho bez us­tání. A vy lidé toho nedbáte. Marně budete se modliti, marně něco dělati, nikdy neodměníte muk, která jsem pro vás lidi podstoupila.“

Je snad někdo, kdo by nám, hříšným lidem, tuto hořkou výčitku Panny Marie každodenně připomínal? A nabídl kdy za ni smírnou oběť?

Mečem nezměrné bolesti zasáhl Srdce Panny Marie už prorok Simeon, hmatatelnou hrůzu této bolesti pak prožila Matka Boží na hoře Kalvárské. Tuto její bolest si připomínáme v Růženci, v křížové cestě, v řa­dě jiných pobožností a v podstatě i ve mši svaté. Avšak toliko připomínáme, protože nejsme schopni být Matce Boží za její nevý­slovnou bolest nad umučením a smrtí jejího Syna dostatečně vděčni.

Socha Panny Marie La Salettské v Božkově

„Nebude-li se chtíti lid můj podrobiti, budu nucena upustiti ruku svého Syna. Jest tak těžká a tolik váží, že ji nemohu už udržeti.“

Jen se zamysleme: Kolik vážila tato trestající ruka Kristova roku 1846 a kolik váží dnes – roku 2009?

Je to zajisté jen metafora, ale což toto obrazné zadržování tresta­jící ruky Boží je snazší než zadržování skutečné?

„Ti, kteří jezdí s kárami a povozy, nedovedou promluviti, aniž by nepřimísili do toho jména mého Syna“, vyčítá dále Panna Maria malič­kým venkovským dětem. I to, že se u nich nesvětí neděle. Když pak li­dé nacházeli jen zkažené brambory, kleli a brali nadarmo jméno jejího Syna.

„Vše, co zasejete, zvířata sežerou; a co vzejde, rozpadne se v prach, až budete mlátiti. Nastane veliký hlad. Dříve než  hlad přijde, malé dítky pod sedm let budou dostávati třesení a umírati budou v ná­ruči osob, které je budou držeti…. Ořechy se zkazí, hrozny shnijí.“

Hrůza jde člověku po zádech, když si uvědomí, že takto hovoří naše nebeská Matka k  nevinným dětem, které samozřejmě nemohou za hříchy svých rodičů. Ti by totiž touto výstrahou pohrdli. A komu že to Matka Boží dává výstrahu? Jen chudičkým venkovanům, kteří snad ani nejsou schopni hřešit jinak, než proti druhému a třetímu Božímu přikázání. My už dnes přestoupení těchto přikázání ze hřích nepovažujeme. Jak děsi­vým varováním by musila Panna Maria strašit dnešního člověka?

Obávám se, že tyto Mariiny výčitky malým dětem nám nejsou zcela po­chopitelné. Avšak naléhavým výčitkám Panny Marie často nerozumějí ani lidé nejpovolanější, osoby posvěcené:

„Kněží,  sluhové mého  Syna,  kněží svým špatným životem,  veškerou svou neuctivostí a  svou bezbožností  v slavení  svatých tajemství,  lás­kou k penězům,  láskou k poctám a rozkošem,  kněží  se  stali  stokami  ne­čistoty.  Ano, kněží volají po  pomstě, a  pomsta   jest  zavěšena nad  jejich hlavami.  Běda kněžím a osobám Bohu zasvěceným,  které svou zpronevěrou a svým špatným životem křižují znovu mého Syna!  Hříchové osob Bohu zasvěcených křičí k nebi  a pomstu svolávají;  a hle,  kterak pomsta za jejich dveřmi,  neboť  nelze  již nikoho nelézti,   jenž by zbožně  prosil za  milosrdenství a odpuštění pro  národy;  není  již  duší  šlechetných…“

„Mnozí opustí víru,  a  počet  kněží a  řeholníků,  kteří  se odloučí  od pravého  náboženství,   bude veliký   mezi těmito  osobami vyskytovati  se budou i  biskupové….“

Zde už se Nejsvětější Panna neobrací k nerozumným dětem, či „k dětem“: dospělým,   prostým a nevzdělaným vesničanům. Teď již dává poslední vý­strahu elitě národa, která  je  si  plně  vědoma svých přečinů a hříchů, k nimž  je nepřivedly toliko emoce nad zkaženými  bramborami, ale svobodné rozhodnutí podle ďáblových rad a slibů. Je pozoruhodné, že se Matka Boží na tyto  duchovní osoby neobrací s  žádnou výzvou.  Ani je neoslovuje. Dotýká se jen osoby papežovy a radí k opatrnosti.

K ostatním duchovním osobám není Matka Boží nikterak shovívavá. Hrozí jim:

„…vy,   kteří skládáte sliby k službě  Ježíše  Krista a kteří uvnitř sami  sebe uctíváte a samým sobě se klaníte,  třeste se! Neboť Bůh hod­lá vás  vydati  svému nepříteli, protože místa svatá  jsou porušena, čet­né kláštery nejsou již domy Božími,   avšak pastvou Asmodeovou a jeho věrných.“

Třebaže Panna Maria říká, že „Bůh hodlá vás vydati  svému ne­příteli“, ne tedy,   že nehodné osoby duchovní  s jistotou ďáblu vydá, zveřejnění lasalettského  proroctví vyděsilo  zejména francouzský klérus k smrti. Toto zjevení bylo považováno  za provokaci  a Mariino proroc­tví za protináboženský  pamflet.   Dlouho  se o něm „cudně“ mlčelo a mlčí se v podstatě dodnes.  U nás to  byl zejména Josef Florian a P. Jakub Deml,   kteří od našich hierarchů zažili řadu nepříjemností, a to  jen proto,   že v našich zemích propagovali La Salettu až ve století dvacátém.

Neutěšujme se však,  že my laici  za nic nemůžeme, že za všechno  jsou odpovědní toliko  špatní kněží a především preláti.  Ano, jejich vina je veliká s stále  narůstá.  Takové útěcha  by byla  křesťana nedůstojná. Ani nespekulujme, jaký  trest Bůh kléru za  jeho  selhání vyměří. To ne­ní naše starost.  Nicméně,  nepřestávejme  se za něj modlit. Naší vrou­cí modlitby je  mu nejvýš zapotřebí! Bylo  dokonce v  jakési  vizi  při­slíbeno všem,  kdo se budou ze nehodné a vlažné kněze modlit,  odpuště­ní očistce.

Stále buďme  pamětlivi  bolesti  Panny Marie nad více méně  „všedním“ klením francouzských sedláků:

„…lidé budou trpěti  mukami  fysickými  a mravními;  Bůh ponechá lidi  sobě samým…“

Jistě  že neodvrátíme všechny ty přírodní  kalamity,  nemoci a ostat­ní pohromy,  které „nechodí po horách,  nýbrž po  lidech“, ale prosme Boha obzvláště  úpěnlivě,   aby nás neponechával samy sobě. Takový  trest bývá ve svých důsledcích neúnosný.

–

A co spravedliví?

Chceme-li za ně být považováni, přijměme tuto výzvu Panny Marie, starou již půl druha století, s veškerou důsledností. Nepovažujme nic za  nadsázku! Ke hře se slovy již není čas….

„Posílám naléhavé vyzvání  zemi.  Volám pravé učedníky Boha  živého a panujícího na nebesích.  Volám, pravé následovníky Krista,   člověkem učiněného  a pravého Spasitele lidí. Volám své dítky,  mně upřímně a ná­božně oddané, ty,  kteří se mi věnovali,  bych  je vedla k svému božské­mu Synu,  ty,  jež takřka nesu ve  své náruči,  ty,   kteří  žili mým du­chem. Posléze volám ty apoštoly posledních dob, věrné  učedníky Ježíše Krista,  kteří  žili v opovrhování světem, a  sebou,  v chudobě, v pokoře, v opovržení a v mlčení, v modlitbě a v umrtvování, v čistotě a ve sjednocení s Bohem v utrpení a  světu neznámi.   Jest  čas,  aby vyšli, aby světlem naplnili  zemi.  Jděte a  ukažte se jako moje milované děti, jsem s vámi a ve  vás,   jestliže vaše  víra  bude  světlem,   jež vás osvěco­vati  bude ve dnech těch plných protivenství.  Nechť  vaše horlivost roz­hladoví se pro  slávu a čest Ježíše Krista!

Bojujte, děti  světla!“

Když  se učedníci  Ježíšovi s  velikou skepsí  tázali  svého Mistra, kdo vůbec může vejíti  do nebeského  království,   ubezpečil  je že u Boha nic není nemožného.

Jistě že nedokážeme být ve všem „dětmi světla“, jak nás vybízí Panna Maria na Salettě. Většinu našich nedostatků zakryje Boží dlaň svým nekonečným a nevystihnutelným milosrdenstvím. Toho buďme pamětlivi s nezoufejme si.

Ale  tím radostněji a ochotněji – bojujme a neschovávejme se!

Václav Durych