Category Archives: Schneider, Athanasius

Objasnění pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby

Tento text zveřejnil 31. května 2019 kardinál Burke spolu s kazašskými biskupy. Duše a hvězdy byly požádány o pomoc s jeho šířením v českém jazyce. Na stránkách https://pokani.cz/objasneni-pravd/ se k němu lze připojit podpisem.

Základ víry

1. Správný význam pojmů ‚živá tradice‘, ‚živý učitelský úřad‘, ‚hermeneutika kontinuity‘ a ‚vývoj nauky‘ obsahuje pravdu, že tyto, i kdyby jimi byly vyjadřovány vždy nové pohledy na poklad víry, přece nemohou protiřečit tomu, co vždy Církev v „téže nauce, v témže smyslu a v tomtéž pojetí“ předkládala (srv. I. vatikánský koncil, Dei Filius, 3. zasedání, čl. 4: „in eodem dogmate, eodem sensu, eademque sententia“).

2. „Smysl dogmatických formulací sám ale zůstává v Církvi pravdivý a neměnný, i když bývá více osvětlován nebo dokonaleji poznáván.“ Proto je mylný názor, který říká, že „za prvé dogmatické formulace (nebo jisté jejich druhy) pravdu neurčují, nýbrž ji jen proměnlivě přibližným způsobem naznačují, a přitom ji znetvořují nebo mění; za druhé udávají pravdy, které se prý musí neustále hledat skrze takzvané přibližné hodnoty. Kdo takový názor přijímá, neunikne jistému dogmatickému relativismu a falšuje pojem neomylnosti Církve, která se vztahuje na nauku a pevné pojetí pravdy v konkrétní formě“ (Kongregace pro nauku víry, Objasnění Mysterium Ecclesiae – o Církvi a její obhajobě proti omylům dneška, 5).

Víra (Credo)

3. „Vyznáváme také, že Boží království, které začíná zde v církvi Kristově, není z tohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, a jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 27). Proto je tedy mylný názor těch, kteří říkají, že Bůh je v podstatě veleben už pouhým zlepšením časných a pozemských podmínek života lidského rodu.

K otázce heretického papeže (2.)

Tato teorie – sesazení heretického papeže nebo ztráta úřadu ipso facto pro herezi – je jen teologickým názorem, který nesplňuje nutná teologická kritéria odvěkosti, univerzálnosti a konsenzu (semper, ubique, ab omnibus). Neexistuje žádný výrok univerzálního řádného magisteria ani papežského učitelského úřadu, který by teorie o sesazení heretického papeže nebo ztrátě papežského úřadu ipso facto pro herezi podporoval. Podle středověké kanonické tradice, z níž později vznikla sbírka Corpus Iuris Canonici (církevní zákoník platný v latinské Církvi do roku 1918), mohl být papež v případě hereze souzen: Papa a nemine est iudicandus, nisi deprehendatur a fide devius“, tj. „papež nemůže být nikým souzen, leda pokud by se shledalo, že se odchýlil od víry“ (Decretum Gratiani, Prima Pars, dist. 40, c. 6, 3. pars). Kodex kanonického práva z roku 1917 však normu, která hovořila o heretickém papeži, vypustil. Neobsahuje ji ani Kodex kanonického práva z roku 1983.

Církev vždy učila, že i heretik, který je pro formální herezi automaticky exkomunikován, může nicméně platně udělovat svátosti a heretik či formálně exkomunikovaný kněz může in extremis dokonce vykonávat jurisdikci a udělit kajícníkovi svátostné rozhřešení. Předpisy pro volbu papeže, které platily až do Pavla VI. včetně, dokonce připouštěly, že i exkomunikovaný kardinál se může volby zúčastnit a sám být zvolen papežem: „Žádný kardinál elektor nesmí být vyloučen z aktivní a pasivní volby nejvyššího pontifika kvůli exkomunikaci, suspenzi, interdiktu či jinému církevnímu trestu nebo pod touto záminkou. Všechna tato opatření je pro účely volby nutno pokládat za pozastavená“ (Pavel VI., apoštolská konstituce Romano Pontifice eligendo, č. 35). Tento teologický princip je třeba aplikovat i na případ heretického biskupa nebo papeže, kteří i přes své hereze mohou platně vykonávat úkony církevní jurisdikce, a tudíž svůj úřad kvůli herezi ipso facto neztrácejí.

K otázce heretického papeže (1.)

“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v  kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..

Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019

Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.

V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).

Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).

V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.

Exkluzivní rozhovor biskupa Schneidera pro LifeSiteNews

LSN: Vaše Excelence, co nám můžete říci o vaší nedávné návštěvě ad limina a setkání s papežem Františkem?

Biskup Schneider: Pro mě to byl velice duchovní zážitek — pouť k hrobům svatých Petra a Pavla, kde jsme sloužili mši svatou. U hrobu svatého Petra jsme zazpívali antifonu Oremus pro pontifice nostro za papeže Františka a potom krédo. Pomodlili jsme se také na úmysly Svatého otce pro získání plnomocných odpustků. Totéž jsme vykonali i v bazilice svatého Pavla za hradbami a v bazilice Panny Marie Větší.  

Pokud jde o naše setkání s papežem, je to v této době Kristův náměstek na zemi a choval se k nám velmi bratrsky a vlídně. Byla tam velmi příjemná atmosféra. Naše setkání s ním trvalo dvě hodiny. To, že papež strávil tolik času se skupinou deseti biskupů a ordinářů z Kazachstánu a střední Asie, považuji za velkorysost z jeho strany. 

Při setkání nás papež vyzval, abychom svobodně vyslovili své obavy i kritiku. Zdůraznil, že má rád hodně otevřené rozhovory. Někteří biskupové vyjádřili obavy týkající se života Církve v naší době, například v záležitosti svatého přijímání pro rozvedené a civilně „znovusezdané“ katolíky, svatého přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích a problému faktického šíření homosexuality v Církvi. Tyto věci byly předmětem diskuse. Potom jsem já také požádal Svatého otce, aby objasnil prohlášení z Abú Dhabí o tom, že Bůh si „přeje“ rozdílnost náboženství. 

Papež byl ve svých reakcích na naše otázky velmi přívětivý a snažil se dát nám na tyto problémy odpověď ze svého pohledu. Odpovídal spíše obecně o principech katolické víry, ale za daných okolností jsme nemohli v konkrétních záležitostech zacházet do podrobností. I tak jsem Svatému otci velmi vděčný za to, že nám dal možnost formulovat některé obavy ve velmi pokojné atmosféře a že jsme s ním mohli hovořit. 

Čeho je třeba k obnově Církve podle biskupa Schneidera

27. srpna 2018 (LifeSiteNews) – Biskup Athanasius Schneider z kazašské Astany zveřejnil osmibodový seznam opatření, která považuje za nezbytná k reformě Církve ponořené v krizi po věrohodných odhaleních zkaženosti a jejího krytí papežem Františkem. Biskup Schneider uvedl, že neexistuje „rozumný a přesvědčivý důvod zpochybňovat pravdu obsaženou v dokumentu arcibiskupa Carla Maria Vigana,” a navrhnul potřebné kroky k obnově Církve.

Podle jeho vlastních slov je třeba:

  1. Aby Svatý stolec a sám papež začali nekompromisně čistit římskou kurii a episkopát od homosexuálních klik a sítí. 
  2. Aby papež hlásal jednoznačně božskou nauku o těžce hříšné povaze homosexuálních aktů. 
  3. Aby byly vydány rázné a podrobné normy, které zabrání svěcení mužů s homosexuálními sklony na kněze. 
  4. Aby papež obnovil čistotu a jednoznačnost celé katolické nauky ve vyučování a kázání. 
  5. Aby byla v Církvi učením papeže a biskupů a praktickými normami znovuzavedena stále platná křesťanská askeze: praktikování postu, tělesných kajících skutků a sebezáporu. 
  6. Aby se v Církvi obnovil duch a praxe zadostiučinění a pokání za spáchané hříchy. 
  7. Aby se v Církvi začalo se stoprocentně garantovaným procesem výběru biskupských kandidátů, kteří jsou prokazatelně muži Božími; je lepší nechat diecézi několik let bez biskupa než jmenovat člověka, který není skutečným mužem Božím, pokud jde o modlitbu, nauku a mravní život. 
  8. Aby v Církvi, především mezi kardinály, biskupy a kněžími, vzniklo hnutí odmítající jakýkoli kompromis a flirtování se světem.

Arcibiskup Viganò, který byl v letech 2011-2016 apoštolským nunciem ve Washingtonu, vydal podrobnou jedenáctistránkovou zprávu, v níž uvádí, že papež František zakrýval zneužívání, jehož se dopouštěl nyní již bývalý kardinál McCarrick.

(zkráceno)

Překlad Lucie Cekotová 

https://www.lifesitenews.com/news/bishop-schneiders-to-do-list-to-renew-church-in-wake-of-vigano-revelations

Mons. Schneider: Správná katolická reakce na „Gay Pride“

V posledních desetiletích se ve velkých městech západního světa začaly šířit tzv. „gay pride“ pochody. Jasným cílem tohoto stále narůstajícího jevu je ovládnout náměstí všech západních velkoměst a dlouhodobě i měst celého světa, s výjimkou islámských zemí, kde by se daly předpokládat násilné protiakce.

Tyto demonstrace se konají za nesmírných finančních a logistických nákladů doprovázených propagandou nejvlivnějších sil veřejného života, totiž politických elit, sociálních médií a mocných ekonomických a finančních skupin. Tak jednoznačná podpora ze strany veřejných orgánů byla typická pro historické totalitní systémy, které chtěly společnosti vnutit určitou ideologii. Tzv. „gay pride“ demonstrace se nezaměnitelně podobají propagandistickým pochodům různých totalitních politických režimů minulosti.

Ve veřejném životě však existuje jeden významný hlas, který se dosud oficiálně či ve větším měřítku k tomuto jednohlasnému chóru podpory tzv. „gay pride“ pochodů nepřipojil. Jde o hlas Katolické církve. Totalitní charakter homosexualistické genderové ideologie se snaží dosáhnout svého nejambicióznějšího cíle, jímž je dobýt tuto poslední baštu odporu, to znamená Katolickou církev.

Prozatím se tohoto cíle bohužel do jisté míry daří dosahovat, neboť pozorujeme, že podporu těmto totalitním pochodům, zvaným „gay pride“, veřejně různým způsobem vyjadřuje vzrůstající počet kněží, a dokonce někteří biskupové a kardinálové. Tak se stávají agenty a podporovateli ideologie, která představuje přímou urážku Boha a důstojnosti lidské osoby stvořené jako muž nebo žena k Božímu obrazu a podobě.

Biskup Schneider o panamazonské synodě, ženatých kněžích a kazatelkách

Biskup Athanasius Schneider v dalším rozhovoru hovoří o panamazonské synodě, která se má konat v roce 2019, a odmítá myšlenku svěcení ženatých mužů. Argumentuje tím, že kněžská zdrženlivost je církevní tradicí sahající až do apoštolských dob. Pokud jde o úlohu žen, obává se, že by Církev brzy mohla napodobit německý model pastoračních asistentek, které už dnes v Německu kážou a vykonávají bohoslužby slova.

V třicetiminutovém rozhovoru, který se odehrál 10. června v České republice a který přinesl tradiční kanál Gloria.tv, se Mons. Schneider, pomocný biskup diecéze Panny Marie v kazašské Astaně, vyjadřuje k několika tématům, kromě jiného k významu tradiční Mše svaté, k vážným důsledkům papežské exhortace Amoris laetitia a k rozdělení v Katolické církvi.

V souvislosti s pracovním dokumentem (Instrumentum laboris) panamazonské synody plánované na rok 2019, který byl zveřejněn 8. června, se biskup Schneider rovněž dotýká problému kněžského svěcení ženatých mužů a nebezpečí svěřování liturgických úkonů ženám.

Biskup Schneider vidí, že se tento nový vatikánský dokument snaží připravovat cestu ke kněžskému svěcení ženatých mužů v dané konkrétní části světa. Říká však jasně, že se tato iniciativa bude rychle šířit po celém světě. Tvrdí, že s takovým dovolením „by byl de facto zrušen celibát“. „To je okamžitě zřejmé,“ dodává s tím, že jen dítě by nepochopilo tento hlubší význam výjimky udělené pro panamazonskou oblast.

Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“

S velkou vděčností dnes čtenářům přinášíme dlouhý originální rozhovor s Mons. Athanasiem Schneiderem, pomocným biskupem arcidiecéze Panny Marie v kazachstánské Astaně. Následující otázky jsme mu poslali ještě před jednáním německých biskupů ve Vatikánu v rámci probíhajícího sporu o svaté přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích, i před skandálním zahájením výstavy Heavenly Bodies (Nebeská těla) v New Yorku. [1] Měli jsme v úmyslu položit mu otázky, které by mohly inspirovat jakýsi nový „sylabus omylů“ (náš termín, nikoli jeho) pro moderní Církev, a tak poskytnout correctio filialis některých vážných pokřivení víry, jež dnes kolují v církevních kruzích i mezi veřejností, aniž by byly korigovány.

Biskup Schneider se proto vyjadřuje k takovým otázkám, jako je žehnání homosexuálním párům, kněžské svěcení žen, zednářská symbolika ve Vatikánu, ženatí kněží, skutečnost, že Vatikán na newyorskou módní výstavu zapůjčil posvátné předměty a v neposlední řadě případ malého Alfieho Evanse.

Pan biskup v otázkách víry a mravů bez váhání zaujímá jasná a principiální stanoviska a my jsme mu – opakuji – velmi vděčni za jeho katolické svědectví. Kéž by zářilo široko daleko a katolíky po celém světě utvrzovalo ve víře. [2]

Athanasius Schneider pro Rorate caeli o „Vyznání neměnných pravd“

RORATE CAELI (RC): Vaše Excelence osobně je už mnoho let předním zastáncem obnovy tradiční liturgie. Nyní jste Vy, arcibiskup Peta a arcibiskup Lenga veřejně a důrazně vystoupili na obhajobu manželství v souvislosti s exhortací Amoris laetitia. Proč jste se rozhodli, že nyní nastal čas zareagovat?

BISKUP ATHANASIUS SCHNEIDER (BAS): Po zveřejnění exhortace Amoris laetitia začalo několik biskupských konferencí vydávat „pastorační“ normy ohledně takzvaných „rozvedených a znovu sezdaných“. Je nutné uvést, že pro katolíka rozvod neexistuje, protože platný svátostný svazek stvrzeného a konzumovaného manželství je absolutně nerozlučitelný, a nerozlučitelný je dokonce i svazek přirozeného manželství sám o sobě. Dále platí, že pro katolíka existuje pouze jedno platné manželství, dokud je jeho legitimní choť naživu. Proto v těchto případech nelze mluvit o „druhém manželství“.

Z prohlášení kazašských biskupů o svátosti manželství

„Z pastoračního úřadu biskupů vyplývá, že se musí věrně starat o katolickou víru přijatou od apoštolů (Missale Romanum). Jsme si vědomi této závažné zodpovědnosti a naší povinnosti vůči věřícím, kteří od nás očekávají veřejné a jednoznačné prohlášení co se týče pravdy a neměnné církevní praxe o nerozlučnosti manželství. Proto nemůžeme mlčet.

Tímto prohlašujeme v duchu sv. Jana Křtitele, sv. Jana Fishera, sv. Tomáše Mora, blahoslavené Laury Vicuni a mnohých vyznavačů a mučedníků známých i neznámých, o nerozlučnosti manželství toto:

Není přípustné omlouvat, schvalovat nebo dovolovat, ani přímo, ani nepřímo rozvod a trvající nemanželské sexuální vztahy a připouštět tzv. rozvedené a znovu sezdané k Svatému přijímání, neboť jde o praxi cizí celé tradici katolické a apoštolské víry.

Činíce toto veřejné prohlášení podle našeho svědomí a před Bohem, který nás bude soudit, jsme hluboce přesvědčeni, že jsme takto prokázali službu lásce k pravdě, Církvi naší doby i římskému papeži, Petrovu nástupci a zástupci Krista na zemi.“

31. prosince 2017, na Slavnost Svaté rodiny v roce 100. výročí Panny Marie Fatimské

+Tomas Peta, arcibiskup metropolita arcidiecéze Panny Marie v Astaně
+ Jan Pawel Lenga, arcibiskup – biskup Karagandy
+ Athanasius Schneider, pomocný biskup arcidiecéze Panny Marie v Astaně