Category Archives: Kretschmer. Michal
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (4): Konfrontace: pastorační perspektivy (2)
Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným
V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.
Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.
V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny
Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy
V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.
V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).
Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin
Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.
Společensko-kulturní kontext
V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.
V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod
V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.
Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i].
Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb
Jakob žehná synům Josefovým
Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.
Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).
Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl.
Příběhy Josefovy (6): Otec a Josefovi bratři se usazují v Egyptě
Znovushledání Jákoba a Josefa
Kapitola 46 líčí, jak Izrael vzal všechno, co měl, a vydal se s celým svým rodem na cestu do Egypta. Vypočítává též, kdo všechno s ním putoval, především syny jeho synů; celkem šedesát šest duší kromě žen jeho synů (46,26).
U Studny přísahy „přinesl oběti Bohu otce svého Isáka“ (46,1). Bůh se mu pak ukázal v nočním vidění a řekl mu: „Neboj se, vydej se dolů do Egypta, neboť učiním tam z tebe veliký národ“ (46,3). Pak pokračoval v cestě do Egypta „s celým svým potomstvem, se syny, vnuky a s celým rodem“ (46,6-7). Celkem přišlo do Egypta s Jakobem šedesát šest jeho potomků a k tomu ženy jeho synů (46,26).
Když se již přibližovali, poslal Jakob k Josefovi Judu, aby mu to oznámil. Josef dal „zapřáhnouti do svého vozu a jel tam otci naproti; uzřev ho, padl mu kolem šíje a objímaje ho plakal“ (46,29). Pak řekl, že oznámí faraonovi, že přišel jeho otec a bratři, kteří jsou „pastýři ovcí a zabývají se chovem dobytka; brav svůj a skot a všecek svůj majetek přivedli s sebou“ (46,32). To také mají říci faraonovi, až se jich bude ptát na jejich zaměstnání, aby směli přebývat v Gessenu, neboť Egypťané se štítí pastýřů ovcí.
Příběhy Josefovy (5): Josef se dává poznat svým bratřím
Josef se dává poznat svým bratřím.
Kapitola 44 líčí, jak Josef nastrojil důkazy tak, že se jevilo, že Benjamin mu ukradl jeho stříbrnou číši, kterou Josefův správce nalezl v jeho pytli (44,12), když ji tam předtím tajně vložil (44,2). Bratři se pak vracejí, Josef jim říká: „Kdo ukradl číši, ať jest mým otrokem; vy ostatní můžete volně odejíti k otci svému“ (44,17). Nato se Juda odhodlaně ujal slova a řekl: „Ať jsem raději já tvým otrokem, neboť já jsem se za něho zaručil“ (44,32). Nechtěl se vrátit bez Benjamina ke svému otci, neboť nechtěl být svědkem otcova neštěstí (44,34).
Nebylo by se hodilo, aby se Josef dal poznat svým bratřím, když byli na společné hostině rozjařeni a zbaveni tak svých obav. Jde tu o příliš vážnou věc, aby na ní reagovali podnapilí. Bratři sice již jednou ukázali spravedlnost, že si neponechali peníze, o kterých nevěděli, že jsou jim darovány (43,21), ale tenkrát s nimi nebyl Benjamin. Zdá se, že Josef chce tímto způsobem udržet u sebe Benjamina, když by jako zloděj (a jako ten, kdo zradil důvěru hostitele) nemohl být propuštěn, a také vyzkoušet své bratry, zda budou solidární s Benjaminem.
Správce, když bratry dohonil (44,6), prohledává jejich pytle a přitom končí Benjaminovým pytlem, aby tak byli všichni bratři tím otřeseni. „V pytli Benjaminově číši našel. Tu oni roztrhli svá roucha a naloživše opět pytle na osly, vrátili se“ (44,12-13). Roztržení rouch bylo tehdejším znamením smutku a neštěstí. Ruben roztrhl své roucho, když Josefa nenašel v cisterně (37,30), stejně tak Jakob (37,34), když uviděl Josefovu suknici a měl za to, že ho roztrhala šelma.
Příběhy Josefovy (4): Josefovi bratři nakupují obilí v Egyptě
Plačící Josef
Kapitola 42 vypráví o první cestě Josefových bratří do Egypta. Když v Kannanu byl hlad a Jakob uslyšel, že v Egyptě lze nakoupit potraviny, poslal tam své syny, aby nakoupili, „čeho potřebujeme, bychom se mohli uživiti a nezahynuli hladem“ (42,2). Deset bratrů (kromě Benjamina, kterého otec nepustil) se vydalo na cestu.
Obilí se v Egyptě prodávalo jen s dovolením Josefa. „Když mu bratři učinili poklonu, poznal je, ale velmi přísně, jako cizince je oslovil“ (42,6-7) a tázal se jich, odkud pocházejí. Bratři ho ale nepoznali. Josef si vzpomněl na své sny a řekl svým bratrům, že jsou vyzvědači. Ti se hájili a sdělili mu, že je jich dvanáct, přičemž „nejmladší jest u otce, druhý není na živu“ (42,13). Josef jim řekl, že to musí dokázat tím, že jeden z nich půjde a přivede nejmladšího bratra a ostatní zatím zůstanou ve vazbě. A dal je „na tři dny vsaditi do žaláře“ (42,17). Poté je nechal vyvésti ze žaláře a se slovy, že se bojí Boha, propustil všechny až na jednoho, aby mohli donést domů obilí, které koupili.
Bratři si mezi sebou řekl: „Zaslouženě toto trpíme, neboť jsme se provinili proti svému bratru“ (42,21). Ruben jim připomněl, že jim tenkrát řekl, aby se neprohřešovali proti Josefovi a oni ho neposlechli. Bratři netušili, že „jim Josef rozumí, poněvadž s nimi mluvil skrze tlumočníka“ (42,23). Josef zaplakal, ale tak, aby to bratři neviděli, a pak „dal před nimi Simeona vzíti a svázati“ (42,25). Svým služebníkům nařídil, aby „jim naplnili pytle obilím, peníze však, aby vložili každému z nich do jeho pytle a nad to aby jim dali potravin na cestu“.
Když přišli ke svému otci, „vypravovali mu všecko, co se jim bylo přihodilo“ (42,29). Vysypali obilí a každý nalezl v pytli peníze. Jakob na to pravil: „Připravíte mne o děti. Josefa již není, Simeon jest ve vězení a Benjamina chcete mi odvésti“ (42,36). Ačkoli Ruben se za Benjamina zaručil, otec nedovolil, aby odešli do Egypta.
Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení
Josef vykládá faraonovi sen
Kapitola 41 vypráví o faraonových snech, které měl dva roky poté, co k sobě opět povolal svého nejvyššího číšníka, a o tom, jak mu je Josef vyložil a jakou radu mu pak dal.
V prvním snu „sedm krav, ošklivých a vyhublých“ (41,3) pohltilo „sedm krav, které byly neobyčejně pěkné a masité“, avšak přesto neztloustly, ale „zůstaly ošklivé a hubené jako dříve“ (41,4; 41,21). V druhém snu sedm slaboučkých a zkažených klasů pohltilo sedm plných a krásných klasů. Když se faraon probudil, povolal egyptské hadače a mudrce, „avšak nebylo nikoho, kdo by jej mohl vyložiti“ (41,8). Vykládání snů nebylo tenkrát nic neobvyklého a patřilo k egyptské kultuře. Teprve pak si nejvyšší číšník vzpomněl na Josefa, jak vyložil jeho sen i sen nejvyššího pekaře a jak se Josefův výklad ukázal správným.
Ihned na faraonův „rozkaz vyvedli Josefa ze žaláře, ostříhali ho, převlékli a přivedli“, aby se mohl podle tehdejší dvorní etikety objevit před faraonem. Ten mu řekl: „Měl jsem sny, a není nikoho, kdo by mi je vyložil. Slyšel jsem však, že ty velmi důmyslně umíš je vykládati.“ Josef odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď“ (41,15-16). Faraon pak podrobně vypravoval Josefovi své sny. Ten mu řekl, že Bůh mu ukázal, „co hodlá učiniti“ (41,25), a vysvětlil mu, že nejprve bude „sedm let veliké úrody po celém Egyptě; po nich přijde sedm let jiných takové neúrody, že se zapomene na všecek předchozí nadbytek“ (41,29-30).
Pak Josef faraonovi poradil, aby ustanovil moudrého muže, který se svými úředníky postará o to, aby pětina úrody byla ukládána do sýpek, aby pak v následujících sedmi létech hladu nebyla „země nedostatkem zhubena“ (41,36). Faraon pak ustanovil Josefa jako druhého muže ve své říši. „Vzav prsten s ruky své, dal mu jej na ruku; oblékl ho v kmentové roucho a kolem hrdla mu zavěsil zlatý řetěz. Pak mu kázal vystoupiti na svůj druhý vůz a dal hlasateli provolávati, aby všichni před ním skláněli kolena a věděli, že jest ustanoven nad celým Egyptem.“ (41,42-43). Tak ho instaloval do jeho úřadu. Faraon též dal Josefovi „Asenet, dceru Putifara, kněze heliopolskeho“ (41,45) za manželku. Následovalo pak sedm úrodných let, během kterých mu Asenet porodila dva syny: staršího Manasse, mladšího Efraima (41,50-52). Po nich přišlo sedm let neúrody. Když i v Egyptě volal lid o pokrm, otevřel Josef „sýpky a prodával Egypťanům“ (41,56). Také z okolních zemí kvůli hladu tam panujícímu přicházeli nakoupit obilí.
