Kretschmer. Michal – 2. stránka

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

17. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

10. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“. (Pokračování textu…)

Argumentace / Kretschmer. Michal / O víře

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)

3. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - 10 Comments.

Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.

Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“. (Pokračování textu…)

Křesťanská politika / Kretschmer. Michal / Úvahy

Sexuální a reprodukční práva

14. 1. 2014 - by Ignác Pospíšil - 23 Comments.

Stoupenci potratů a volného sexu užívají termín „sexuální a reprodukční práva“ k obhajobě svých nemorálních postojů a snaží se vnutit své pojetí společnosti. Jejich pojetí uvádí dokument „Charta sexuálnych a reprodukčných práv IPPF“[1], jenž v některých bodech překračuje tuto tématiku, což je ale nepodstatné pro další text tohoto článku. Dokument sice hovoří o právu na život, ale omezuje ho na všechny lidské bytosti, které se narodily, tedy ještě nenarozeným nepřiznává toto právo. Stojí v něm: „Každý má právo svobodně využívat a kontrolovat svůj sexuální a reprodukční život“ (s přiměřeným ohledem na práva druhých) a „Každý má právo na ochranu před vynuceným těhotenstvím, sterilizaci nebo potratem.“ Jinými slovy Společnosti pro plánované rodičovství jde o právo na sex bez omezení a potrat, což je výslovně uvedeno i ve větě: „Všechny ženy mají právo samostatně se rozhodovat o reprodukčních možnostech, včetně možnosti bezpečného potratu.“ Dále pak „Každý má právo na svobodu myšleni a projevu v souvislosti so svým sexuálním a reprodukčním životem;“ jinak řečeno každý může volně šířit uznávání jakýchkoli zvrhlostí, jako jsou sodomie, antikoncepce, potraty, umělé oplodnění. Z „Každý má právo na ochranu před restriktivním výkladem náboženských textů“ vyplývá, že je tu právo na to nebýt obtěžován od druhých např. odkazem na přikázání „Nesesmilníš“ či „Nepožádáš manželsky bližního svého“, neboť to jsou přece restriktivní (tj. omezující) texty. Dokument dále uvádí právo „na přístup k bezpečným, účinným a přijatelným metodám kontroly porodnosti,“ neboli právo na to, je-li nemajetný, obdržet zdarma antikoncepční prostředky. Dokument dále uvádí právo každého „se rozhodnout, zda využije služby a které metody antikoncepce využije.“ (Pokračování textu…)

Katolická církev / Kretschmer. Michal

Bojové řády

2. 1. 2014 - by Ignác Pospíšil - 24 Comments.

Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.

Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].

Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Láska k Bohu a bližnímu

17. 12. 2013 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře / Společnost

Tajné odškodnění

1. 11. 2013 - by Ignác Pospíšil - 44 Comments.

Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.

Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.

Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal

Poznatky jazykovědy proti evoluci

14. 10. 2013 - by Ignác Pospíšil - 10 Comments.

Proti evolucionistickému materialismu či pantheismu, jenž popírá Boha Stvořitele a jeho působení při udržování světa i v lidských dějinách, lze argumentovat různými prostředky: filosoficky, na základě biologických a geologických faktů. To je dost dobře popsáno v literatuře a je to také poměrně dobře známo těm, kdo se o tuto problematiku zajímají.

Zajímavá je studie W. B. Lindemanna[i] vycházející ze zkoumání vývoje jazyků, jenž se snaží ukázat, že jazyky se nerozvíjí, co se týče syntaxe, ale naopak upadají. To vede k přesvědčení, že na počátku lidstva byl již hotový jazyk či jazyky, které se nevyvinuly v souvislosti s údajnou evolucí od primátů k dnešnímu člověku přes různé mezistupně popisované v literatuře evolucionistů. Úvahy na základě úpadku jazyků nelze sice označit za striktní důkaz vyvracející evolucionistické teorie, ale rozhodně přesvědčivě míří tímto směrem.

V říši zvířat existují sice různé způsoby komunikace, ale jen člověk má jazyk ve vlastním slova smyslu, který je neporovnatelně výkonnější. Největší rozdíl mezi komunikací u zvířat a lidskou řečí je abstraktnost řeči. Neexistuje žádný pevný vztah mezi zvuky při hovoru a označovanými obsahy. Stejné slovo může mít v různých jazycích různý význam. Naproti tomu u zvířat je význam jejich projevů pevný. Zvuky, které vydávají jako výraz radosti, strachu nebo hrozícího nebezpečí jsou u stejného zvířecího druhu stejné a tak se mohou „domluvit“ zvířata z různých zemí, budou-li pospolu. Některá zvířata umí sice napodobovat lidskou řeč, ale nerozumí jejímu významu, a nemohou vytvářet žádné nové věty v souladu s pravidly gramatiky, zatímco malé děti již během doby, kdy se řeč teprve učí, vytvářejí nové věty, které ještě neslyšely. (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal / O víře

Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice

1. 10. 2013 - by Ignác Pospíšil - 8 Comments.

Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.

Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.

Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Apoštolská tradice (4): Učitelský úřad církve o tradici

24. 9. 2013 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Některé výroky učitelského úřadu byly již uvedeny výše, ale je užitečné uvést ještě tyto doklady o tom, jak církev vždy přijímala apoštolské tradice.

Sv. Štěpán I. (kolem roku 255) odmítl znovu křtít ty, kdo již byli pokřtěni heretiky, a použil přitom formulace „ať není nic nového zaváděno, leč co bylo předáno“[i].

Koncil chalcedonský (pátý ekumenický) v roce 451 svoje učení o dvojí přirozenosti Kristově začíná slovy „následujíc tudíž svaté otce“[ii]. II. sněm konstantinopolský v roce 553 vyznává víru danou Ježíšem Kristem svatým apoštolům, kterou tito hlásali v celém světě, „jak ji svatí otcové vyznávali a vykládali a předali svatým církvím a především, na které se shodly čtyři svaté sněmy“[iii].

Koncil lateránský v roce 649 vydává proti bludařům kánony zejména ohledně Trojice, vtělení; třináct z nich je uvedeno slovy: „Jestliže někdo podle svatých otců nevyznává[iv] …“, jiný pak odsuzuje toho, kdo podle zločinných heretiků proti učení otců vyznává jejich blud[v]. Kánon 17 odsuzuje toho, kdo podle svatých otců nevyzná jednotlivě a podle pravdy všechno, co je předáno a prohlašováno svatou, katolickou a apoštolskou církví Boží.[vi] (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Apoštolská tradice (3): Církevní otcové o tradici

16. 9. 2013 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

V dalším uvádím řadu citátů ve zhruba chronologickém pořadí ze spisů církevních otců týkajících se přímo nebo nepřímo tradice. Nejvýznamnější z nich pocházejí od sv. Vincence Lerinského z jeho Commonitoria.

Eusebius ve svém spise Historie církevní (3, 3, 9) zmiňuje Papiáše, který ve svém dnes již nezachovaném spise „vyznává, že známosti apoštolského učení od těch získal, kteří je svýma ušima slýchali: Aristióna a pak Jana presbytera, že sám slýchával, a pročež také častou zmínku o nich čině, jejich učení do svého výkladu vložil.“ Eusebius dále uvádí, že „Papiáš v tom svém výkladu i jiné věci poznamenal, jakoby je od starých lidí byl slýchal“.

V 3, 36, 4 zmiňuje, jak sv. Ignác, když byl s vojáky na cestě do Říma, církve v každém městě napomínal, aby se vystříhaly kacířství a „podání apoštolského stále se přidrželi“.

V 4, 8 píše o Hegesippovi, který „výklady upřímného a neporušeného učení apoštolského ve svých paterých knihách velmi prostě sepsané poznamenal“.

Na jiném místě (4, 21) zmiňuje slovutné muže v církvi, zvláště „Irenea, kteří byli těch časů živi, jejichž prací a bedlivostí zdravý smysl pravé víry a čistého učení apoštolského, v knihách jejich poznamenaný, až do tohoto dne zachován jest.“ V 5,23 líčí, jaká byla kolem roku 190 rozepře ohledně slavení velikonoc, kdy se lišila praxe církve v malé Asii od praxe ostatních církví ve zbytku světa, které „dle obyčeje a ustanovení apoštolského tím způsobem, který až posavad ustavičně trvá, ten svátek světily“.

Didaché neboli Učení dvanácti apoštolů sepsané kolem roku 90 v kap. 4 obsahuje příkaz: „Neopomíjej přikázání Páně. Ochraňuj, cos přijal, a k tomu ani nic nepřidávej ani nic neubírej.“ (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Apoštolská tradice (1): Pojem tradice

3. 9. 2013 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

Pojem tradice
Tradice v Písmu svatém
Církevní otcové o tradici
Učitelský úřad církve o tradici
Bludy týkající se tradice
Závěr

Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí. (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal / O víře

Písmo svaté (6): Písmo svaté v životě křesťana

30. 7. 2013 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Porozumět správně některým místům Písma je obtížné, pro někoho až nemožné. Sám Petr píše o listech apoštola Pavla: „Některé věci jsou v nich těžko srozumitelné; ty lidé nevzdělaní a neutvrzení ve víře překrucují, tak jako i ostatní Písma, k své vlastní záhubě“ (2 Petr 3,16). Rovněž Starý zákon obsahuje pasáže, které se zdají vymykat křesťanskému smýšlení, jako je např. příkaz usmrtit i kojence Amáleka (1 Sam 15,3), nebo podobně v Žalm 136,9 o rozrážení dítek o skálu a celá řada krutých příběhů. Mnoho míst je z jiných důvodů dosti obtížných jako třeba Gen 6,4 nebo celý příběh o tom, jak Rebeka lstivě dosáhla požehnání Izáka (Gen 27). Samo Písmo o tom svědčí v Sir 1,6: „Kořen moudrosti komu byl odhalen, a její úradky bystré kdo poznal?“

Klement XI. V roce 1713 cenzuroval omyly theologa Paschasie Quesnella týkající se čtení Písma. „Je užitečné a nezbytné v každém čase, v každém místě a každému druhu lidí zkoumat a poznávat ducha, zbožnost a tajemství svatého Písma“[i] (věta 79). „Čtení Písma svatého je pro všechny“[ii] (věta 80). Rovněž bulla Pia VI. Auctorem fidei odsuzující omyly synody pistojské (ve větě 67) odmítá mínění, že od povinnosti čtení svatých Písem může osvobodit jen úplná neschopnost[iii].

To, že číst Písmo není nezbytné, vyplývá i z toho, že po zmrtvýchvstání Ježíše Písmo Nového zákona ještě nebylo a jistou dobu pak trvalo, než byl v církvi pevně ustanoven kánon Písma. Rovněž před vynálezem knihtisku dostupnost Písma nebyla velká a do poměrně nedávné doby mnoho lidí neumělo číst. Sv. Irenej v Proti kacířstvím (III, 4, 2) chválí mnohé „z cizích národů věřících v Krista bez papíru a černidla, majíce zápis své spásy od Ducha svatého v srdcích svých a dávné podání pilně zachovávajíce“, kteří pro onu apoštolskou tradici, ač Písma čísti neumějí, si k mysli nepřipustí nic z obludného žvástu heretiků. (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal / O víře

Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého

24. 7. 2013 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost. Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).

Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.

Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14). (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal

Písmo svaté (4): Bludné názory vztahující se k Písmu svatému

16. 7. 2013 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Někteří židovští vykladači, jako Philo (zemřel roku 39 po Kristu), snižovali literární význam mnohých míst Písma přirovnávajíce jej k tělu a příliš upřednostňovali alegorický význam, který přirovnávali k duši. Tak Adam byl symbolem nižší části člověka, Kain sobectví, Noe spravedlnosti, Sára filosofie, Rebeka moudrosti, čtyři řeky rajské zahrady symbolizovaly čtyři hlavní ctnosti apod. Podobně již ve 2. stol. před Kristem činil filosof Aristobulos. Tyto výklady byly patrně ovlivněny snahou učinit Písmo pro okolní pohanské helenistické prostředí přijatelnější a zmírnit odpor proti němu.

S nástupem racionalismu ve filosofii (od 17. stol.) není bible již pokládána za Boží zjevení a je interpretována podle lidských měřítek. Racionalisté, které Lev XIII. označuje za „děti a dědice starších heretiků“ (Providentissimus Deus, kap. 13), neboť v duchu zásady, že samo Písmo postačuje, zavrhli učitelský úřad církve a její tradici, odmítli nadpřirozený řád a s ním spojené dějiny spásy, zjevení, inspiraci, zázraky a proroctví a snažili se všechny k tomu se vztahující jevy vykládat jen z přirozených příčin. Usilovali o to, aby jejich výklad bible nebyl v rozporu s jejich filosofií. (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal / O víře

Písmo svaté (3): Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve

1. 7. 2013 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Konstituce II. vatikánského sněmu Dei Verbum uvádí (kap. 10): „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi. … Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal / O víře

Písmo svaté (2): Neomylnost Písma svatého

26. 6. 2013 - by Ignác Pospíšil - 15 Comments.

Písmo svaté je prosté všeho omylu. To vyplývá z inspirace celého Písma.V listu Super quibusdam z roku 1351, se táže Klement VI. jeho adresáta po víře mimo jiné takto: „Zda jsi věřil a věříš, že Nový a Starý zákon ve všech knihách, které nám předala pravomoc Římské Církve, obsahuje ve všem nepochybnou pravdu.“[i] Jan XXII. v konstituci Cum inter nonnullos z roku 1323 píše, že ze svatého Písma se dokazují články pravé víry[ii], z čehož vyplývá, že Písmo neobsahuje nic proti víře.

Encyklika Providentissimus Deus (bod 20) učí: „Všechny knihy, které církev přijímá jako svaté a kanonické, se všemi svými částmi jsou zcela sepsány podle slov Ducha svatého; a tak je vpravdě nemožné, aby s božskou inspirací byl nějaký omyl, ale ta sama sebou nejen vylučuje každý omyl, nýbrž i s nutností jej tak vylučuje a odmítá, jako je nezbytné, aby Bůh, nejvyšší Pravda, nebyl původcem žádného omylu.“[iii] To je neměnná víra církve, jak byla definována na koncilu florentském a tridentském a potvrzena I. sněmem vatikánským. Na ni se odvolává Benedikt XV. v encyklice Spiritus Paraclitus (bod 17), když píše o „absolutní imunitě Písem od jakéhokoliv omylu“[iv]. Neomylnost Písma vyplývá z toho, že Bůh je jeho hlavním autorem a že tudíž každý omyl v něm by musel být přisuzován Bohu. Pro toto přesvědčení svatí otcové věnovali velké úsilí tomu, aby spolu smířili ty výroky Písma, které si zdají odporovat. (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal / O víře

Písmo svaté (1): Úvod + Inspirace Písma svatého

18. 6. 2013 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. K němu pak byly přidány nové knihy obsahující křesťanské zjevení, jež byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého apoštoly a jejich žáky. Všechny tyto knihy, Starého i Nového zákona, byly svěřeny církvi. Sám Ježíš nenapsal žádný spis a apoštolé Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní bylo živé po všechny věky. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

Inspirace Písma svatého
Neomylnost Písma svatého
Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve
Bludné názory vztahující se k Písmu svatému
Výklad Písma svatého
Písmo svaté v životě křesťana
Závěr (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

23. 4. 2013 - by Ignác Pospíšil - 8 Comments.

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (10): Život z víry, vztah víry a skutků

17. 4. 2013 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).

Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.

Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24). (Pokračování textu…)