Category Archives: Kretschmer. Michal
Příběhy Josefovy (2): Josef u Putifara a v žaláři
Josef a Putifarka
Kapitola 39 popisuje svádění Putifatrovy ženy, křivé obvinění Josefa, jenž ji odmítl, a posléze Josefův vzestup v žaláři, do kterého ho Putifar uvrhl.
Josef, poté co byl prodán, „odveden byl do Egypta; tam ho koupil od Ismaelských, kteří ho přivedli, Putifar, dvořenín faraonův, velitel osobní stráže, Egypťan“ (39,1). Byl jeho otrokem, ale co pro něj konal, se dařilo. To proto, že „Hospodin byl s ním“ (39,2), nejen v jeho vnitřním utrpení, ale i navenek. Jeho pán mu Božím řízením přiděloval práci, která byla v domě, takže Putifar to viděl a, ač pohan. „věděl velmi dobře, že Hospodin jest s ním, že všecko, cokoliv činí, jeho ruka řídí“ (39,3). Proto ho ustanovil nade vším, co bylo jeho, „takže spravoval nejen svěřený dům, nýbrž všecko, co mu bylo dáno na starost“ (39,4). „Hospodin žehnal domu Egypťanovu pro Josefa“ (39,5) a tak Josefovým přičiněném rostl Putifarův majetek.
Příběhy Josefovy (1): Josef prodán svými bratry
Bratři prodávají Josefa
V I. knize Mojžíšově v kap. 37-50 se nachází všeobecně dosti známý příběh o prodání Josefa jeho bratřími, o jeho pobytu v Egyptě, vzestupu až k prvnímu muži po faraónovi, záchraně jeho otce Jakoba a bratrů před hladem a jejich příchodu do Egypta až po Josefovu smrt a pohřeb. V dalším nepodávám k němu systematický komentář, jen uvádím poznámky k němu[i].
Předchozí kapitoly (počínaje kap. 25) líčí narození Jakoba a jeho dvojčete Esaua, jeho požehnání od svého otce Isáka, jeho službu u Lábana a jeho ženění. Podávají zprávu o jeho synech, jeho návratu do země kenaanské a setkání s Esauem. Bůh mu pak dává nové jméno: Israel. Jakobova žena Ráchel je dlouho bezdětná. Teprve po čase „Hospodin rozpomněl se též na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. Počavši a porodivši syna, pravila: Bůh mne zbavil mé hanby. Nazvala ho Josef, řkouc: Přidejž mi Hospodin jiného syna“ (30,22-24). Ráchel pak Jakobovi porodí posledního syna Benjamína a umírá (35,16-19). Jakob měl celkem 12 synů narozených ze 4 žen a ti jsou vypočítáváni v Gen 35,22-26[ii]. Z příběhů Jakoba vidíme, jak jeho ženy (Lia a Ráchel) toužily po synech (30,3; 30,9-13 a 23). Jakob tak naplňoval Boží příkaz daný prvním lidem (1,28), poté Noemovi: „Množte se a naplňte zemi“ (9,1) i jemu daný ve vidění (35,11). Josef je synem Ráchel a předposledním ze synů Jakobových.
Josef prodán svými bratry
Kapitola 37 vysvětluje, jak se Josef dostal do Egypta. Byl prodán kolem táhnoucím kupcům, jimi doveden do Egypta a tam prodán „Putifarovi, dvořenínu faraonovu, veliteli osobní stráže“ (37,36). Podnětů k tomuto činu Josefových bratří bylo několik.
Vykupitel a Spasitel
Michal Kretschmer
Ježíš Kristus je nazýván Vykupitelem a Spasitelem. Nejsou to však synonyma. Vykoupení se vztahuje k jeho oběti na kříži, spása k přivlastnění ovoce jeho výkupné oběti. Ve stávajícím nadpřirozeném řádu není spásy člověka bez vykoupení. Zdá se mi také, že kněží nevyváženě více hovoří o spáse než o výkupné oběti Ježíše Krista. Proto v dalším textu bude věnována pozornost především Ježíši Kristu jako Vykupiteli.
Také se málo hovoří o oběti mše svaté, nevhodně se užívá obratu „slavení eucharistie“ nebo „slavení tajemství naší spásy“, byť Kristova eucharistická přítomnost výsledkem mešní oběti a spása je Božím darem, a dostává se nám skrze spolupráci s milostmi, které nám Kristus zasloužil svou obětí na kříži. Přijetí Těla a Krve Páně (svátost eucharistie) patří k celistvosti mše svaté pouze ze strany celebrujícího kněze[i], nikoliv ostatních přítomných věřících; svaté přijímání je sice potřebné ke spáse, je to milost, kterou nám dává náš Spasitel, ale to neznamená, že musíme přijímat při každé naší účasti na mši svaté.
Účelem vtělení Syna Božího byla předně oslava Boží a také smíření lidstva s Bohem, jeho záchrana z hříchu a věčného zatracení z Boží milosti zasloužené jeho smrtí na kříži. Bůh ve svém věčném úradku stanovil, že se lidem nedostane milosti bez dokonalého smíření s ohledem na jeho hříchy. Tak ve svém milosrdenství určil, že sám jednorozený Syn Boží za nás uskuteční toto smíření. Bohočlověk je naším prostředníkem.
Tertullianus o zdobení žen
Tertullianus
Úvod
Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.
Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.
Přirozený zákon
Michal Kretschmer
Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].
Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí.
Otevřenost nebo ghetto?
Michal Krestchmer
Máme jako katolíci být otevření vůči světu či se uzavřít? K této otázce můžeme zformulovat ještě tyto (a další) podotázky:
- Máme vytvářet nějaké uzavřené komunity či žít sami bez styku nebo jen minimálním stykem s pohanským světem kolem nás?
- Máme sice žít ve světě mezi nevěřícími, ale styk s nimi omezit jen na nutnou péči o materiální dobra (zaměstnání, nakupování, využívání veřejné dopravy apod.)? To znamená tedy nemít přátele mezi pohany a nekatolíky, chránit děti od styku s nevěřícími dětmi, nezúčastňovat se většiny „kulturních“ akcí, nečíst světské knihy atd.
- Máme se přizpůsobit vyjadřování lidí tohoto světa, u kterých dochází v mnoha případech k posunu významu slov? Máme hlásat víru „dnešním jazykem“?
- Máme se podobně oddělovat od „katolických modernistů“ (co je ovšem oxymóron) či lidí zasažených pokoncilní mentalitou církve?
Domnívám se, že na tyto a podobné otázky není jednoznačná odpověď platná pro každého katolíka, byť by si každý měl položit tyto otázky s ohledem na svou vlastní situací. Naznačuji některé přístupy; lze o nich diskutovat.
Úvahy o indexu zakázaných knih
Michal Krestchmer
Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.
Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.
Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia.
Poznámky k neomylnosti kanonisací
Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.
V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.
Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob.
Zběhlost posuzování
Michal Krestchmer
Některá média dělají záslužnou věc, když odhalují nepravdy zveřejňované v mainstreamových médiích a také to, co v nich ani není zveřejněno nebo jen někde na okraji zpravodajství. Přesto však myslím, že je třeba činit více.
Ne více takových článků či pořadů, ale učit jeho čtenáře odhalovat tyto věci samostatně. K úsudku o věcech, které nemají jednoduchou materii, je třeba dvojí: znát materii (reálie, fakta) a aplikovat správné zásady k jejich hodnocení, což zahrnuje jak logické uvažování, tak zásady filosofické etiky a filosofie všeobecně (popř. morální theologie či theologie všeobecně), případně vědy, do které spadá pojednávaná materie. Je to jako rozdíl mezi dát potřebnému dar a mezi dát mu práci. Jistě že ten dar musí být napřed a přijít rychle, ale práce mu do budoucna poskytne schopnost se starat sám o sebe. Dostane-li práci, dostává více než jen jednorázovou výpomoc, třebas i opakovanou. Seznamovat se s různými omyly je méně než být schopen je sám odhalovat. Takový úkol přísluší i vysokým školám vychovávajícím studenty v oborech politologie, filosofie, theologie, práva, sociologie, historie a dalších.
Mnozí sice do jisté míry znají zmíněné zásady, ale neumějí je aplikovat na konkrétní případ. Je to podobné, jako když se někdo naučí matematickou teorii, ale neumí řešit příklady, které vyžadují její znalost. Procvičováním řešení příkladů postupně získáme potřebou zběhlost, takže řešit další příklady nám pak půjde poměrně snadno. Kromě procvičování či zabývání se zvolenými tématy je třeba studovat příslušnou látku ze spolehlivých zdrojů a obeznámit se se zásadami logiky. Získáte-li schopnost dokazovat a argumentovat v jedné oblasti, budete ji míti i v jiné oblasti, když si v ní osvojíte potřebné znalosti. Na základě své zkušenosti mohu konstatovat, že teoretická matematika, která studenta vede k jasným definicím a vyžaduje dokazovat svá tvrzení, je výbornou průpravou pro filosofii, theologii i další vědy.
Zlo si nezasluhuje rovné podmínky
Michal Krestchmer
Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.
Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.
