Od Traditionis custodes k responsa ad dubia (2.)

2. Kritérium synodality

Druhým kritériem, které je třeba při výkladu a aplikaci TC a RAD používat, je kritérium synodality. Podle něj mají kněží do rozlišování aplikace předpisů TC a RAD zapojit věřící.

Synodalita především znamená naslouchání a následování Ducha svatého. Musíme „opustit pohodlné pastorační kritérium ,vždycky to tak byloʿ“ a místo toho „odvážně a tvořivě promýšlet cíle, struktury, styl i evangelizační metody svých společenství“ a „velkoryse a odvážně aplikovat podněty tohoto dokumentu [tj. Evangelii gaudium] bez zákazů a obav.“ [1] Synodální duch tudíž znamená opustit pohodlný pastorační postoj, který například říká „liturgie se už několik desetiletí slouží takto“, bez zákazů a strachu promýšlet metody a následovat Ducha svatého, který nás může inspirovat k tomu, abychom vyzkoušeli určitý ritus.

Někteří pokřtění, kteří sledují corpus prohlášení papeže Františka, mohou dojít k přesvědčení, že při výkladu a aplikaci TC a RAD je třeba brát v úvahu ještě další body: a) úmyslné dělání povyku; b) revoluční povahu víry; c) odsouzení proselytismu a d) odsouzení klerikalismu. Prozkoumejme tyto body podle papeže Františka.

2.1 Úmyslné dělání povyku

Svatý otec vyzývá mladé, aby „byli hluční“, tento papežský požadavek se však ve skutečnosti týká všech pokřtěných, protože některé lidi žádal, aby mu pomáhali dál dělat povyk. Papež František tudíž vyzývá všechny křesťany, aby dělali povyk.

Chtěl bych vám říci, co od Světových dní mládeže očekávám. Očekávám, že budeme hluční, chci, aby lidé v diecézích vyšli ven, chci církev v ulicích.“ [2]

Při rozloučení nám řekl: Pomáhejte mi, abych dál dělal povyk. Měl tím na mysli všechno to, co dělá, aby naše národy motivoval k boji za lepší budoucnost, zejména mladé lidi,“ [vyprávěly dcery Bergogliovy první šéfové, feministky a levicové aktivistky, po setkání s papežem v roce 2015]. [3]

Upřesňujeme, že španělské slovo „lío“, jehož papež použil, je podle slovníku Španělské královské akademie hovorový výraz, který znamená „pozdvižení, mela, chaos, nepořádek, kravál, rámus, povyk, bitka“. Poslední ve slovníku uvedený význam, který v maximální míře dokládá škodlivou povahu toho, co je to „lío“, je „konkubinát“.

2.2 Revoluční povaha víry

Svatý otec nás nejen vyzývá k synodalitě, ale také k tomu, abychom byli revolucionáři, neboť se domnívá, že katolická víra je svou podstatou „revoluční“.

Drazí přátelé, víra je revoluční a já se dnes ptám: jsi ochoten, jsi ochotna jít s touto revoluční vlnou víry? Jedině vstupem do této vlny dostane tvůj mladý život smysl a bude plodný.“ [4]

Není-li v této době křesťan revolucionářem, pak není křesťanem!“ [5]

My křesťané máme pěknou akční příručku, řeklo by se revoluční program.“ [6]

Naše víra je vždycky revoluční – toto je naše nejhlubší a neustálé volání.“ [7]

Snaha držet se těchto papežových výroků může proto mnohé katolíky vést k určité „revoluci“ proti TC a RAD, pokud to podle jejich vlastního svědomí neznamená neposlušnost vůči papeži. Naopak by se to dalo chápat jako úkon hluboké věrnosti papeži a odhodlání držet se nauky, kterou hlásá, totiž že víra je revoluční.

K odporu proti TC už skutečně vyzval P. Claude Barthe. Že by patřil k těm, v jehož životě se projevuje revoluční povaha víry? To je teprve třeba rozlišit, nicméně jisté je, že dělá povyk, což je přesně to, co od nás Nejvyšší pontifik žádá. [8]

Někdo by mohl říci, že víra není revoluční, nýbrž v těchto časech apostáze naopak kontrarevoluční. Svatý otce určitě nebude oponovat názorům těch, kdo předponu kontra- k uvedenému slovu připojí. Koneckonců žijeme v dobách synodality.

Tak či tak Jeho Svatost papež František zdůrazňuje, že se mu nelíbí mladí lidé, kteří neprotestují, a že naopak oceňuje, když jsou nonkonformní, protože to patří k podstatě mládí. [9] Poněvadž by bylo pokrytecké vyjímat z tohoto názoru mladé lidi, kteří protestují proti němu, případně mladé kněze, musíme nutně dojít k závěru, že Jeho Svatost by ráda viděla mladé kněze protestující proti TC a RAD.

Skutečnost, že vznikají skupiny žádající rovné zacházení s příznivci DVK a jeho odpůrci a s příznivci nové a staré mše, ve skutečnosti nenarušuje mír, neboť jak píše papež František: „Sociální mír nelze pojímat jako irénismus či pouhou absenci násilí dosaženou převahou jedné části nad ostatními. Stejně falešný mír by byl takový, který by ospravedlňoval sociální zřízení (…), aby si tak ti, kdo požívají větších výhod [např. mají právo účastnit se ritu, který upřednostňují], mohli bez ohrožení udr­žovat svůj [liturgický] životní styl, zatímco ostatní [kteří se ve věci liturgie rozhodli jinak] přežívají, jak mohou. [Liturgické] (…) nároky (…) nelze du­sit pod záminkou vytváření konsenzu od zeleného stolu či prchavého míru pro šťastnou menšinu. Důstojnost člověka a obecné dobro stojí nad klidem těch, kteří se nechtějí vzdát svých privilegií. Když jsou tyto hodnoty ohroženy, je zapo­třebí prorockého hlasu.“ [10]

Stručně řečeno Svatý otec žádá ty, kdo se cítí diskriminováni (sociálně, liturgicky nebo jakkoli jinak), aby pozvedli prorocký hlas proti výhodám příznivců nové mše, kteří se jí mohou účastnit kdekoli a bez jakýchkoli omezení a kteří je diskriminují až natolik, že jim zakazují přijmout Ducha svatého (ve svátosti biřmování) v ritu jejich předků.

2.3 Odsouzení proselytismu

Jednou z věcí, které Svatý otec odsuzuje nejčastěji, je proselytismus. Ten zahrnuje i proselytismus liturgický, a proto je třeba odmítnout a odsoudit každou snahu přesvědčit či přinutit ty, kdo sympatizují s tradičním ritem, k podpoře liturgické reformy nebo k akceptování druhého vatikánského koncilu v plném rozsahu.

Svatý otec tvrdí, že „proselytismus je svou podstatou vždy násilný, i když se to skrývá nebo se provádí v rukavičkách“ [11], že „proselytismus je slavnostní nesmysl, nemá smysl“ [12] a že „proselytismus není křesťanský“ a „Církev neroste proselytismem, ale přitažlivostí.“ [13]

Jdeš přesvědčit druhého, aby se stal katolíkem? O to mi nejde! Jdi se s ním setkat, protože je to tvůj bratr! To stačí. Jdi mu pomoci, zbytek udělá za tebe Ježíš a Duch svatý.“ [14]

Chceme-li být konzistentní s výroky papeže, co se TC a RAD týče, bude nutno aplikovat je takto: „Jdeš přesvědčit druhého, aby se stal nomákem? O to mi nejde! Jdi se s ním setkat, protože je to tvůj bratr! To stačí. Jdi mu pomoci, zbytek udělá za tebe Ježíš a Duch svatý.“

Žádný biskup by proto neměl proselytizovat své kněze a snažit se je přesvědčit, že mají prosazovat DVK nebo novou mši, neboť papež František proselytismus odsuzuje. Jestliže nám papež zakazuje obracet heretika na katolickou víru, tím spíše je zakázáno biskupovi přesvědčovat kněze, který je zdrženlivý vůči DVK. Takovýto proselytismus je nepřípustný.

Pravdou je, že mnozí katolíci jsou koncilem a novou mší unaveni a mají za to, že oba projekty ztroskotaly. Ať s těmito spolubratry souhlasíme nebo ne, papež František si nepřeje, abychom je proselytizovali, nýbrž „přitahovali“.

Domníváme se, že dobrý způsob, jak je přitáhnout, by bylo jim ukázat – je-li to možné (jinak ne) – hojné ovoce DVK a nové mše, a to skutky, nikoli slovy, a porovnat je s ovocem předkoncilní Církve. Pokud to možné není, pak nejlepší, co se dá udělat, je počkat jedno dvě století (protože na některých místech se plody koncilů začnou projevovat možná až po staletích) a potom se lidi, kteří nevěří, že DVK a nová mše jsou tak dobré, jak se tvrdí, pokusit přitáhnout (ale ne proselytizovat).

Papež František velice jasně zakazuje jakékoli „duchovní zasahování do osobního života“: „Náboženství má právo vyjadřovat své názory, aby tak sloužilo lidem, ale Bůh nás při stvoření učinil svobodnými. Duchovní zasahování do osobního života není možné. […] Vždy je třeba brát v úvahu osobu. Zde odhalujeme tajemství lidské bytosti. Bůh v tomto životě lidi doprovází a naší povinností je doprovázet je v závislosti na jejich situaci. Musíme je doprovázet s milosrdenstvím.“ [15]

Tedy ačkoli papežové mají právo vyjadřovat své názory a tak sloužit lidem – skrze dokumenty DVK nebo Traditionis custodes – „Bůh nás při stvoření učinil svobodnými. Duchovní zasahování do osobního života není možné.“ Proto „musíme doprovázet s milosrdenstvím“ všechny, kdo tyto papežovy názory či vkus nesdílejí. To znamená, že názor, který má pan XY na druhý vatikánský koncil, pro nás nemůže být důvodem k tomu, abychom stavěli zdi a vylučovali ho, například pokud by byl někdo trestán za to, že biřmuje ve starém ritu, poněvadž nesdílí papežův názor na ten či onen koncil nebo ritus. Mějme stále na paměti zásadu papeže Františka: „Duchovní zasahování do osobního života není možné.“

František říká, že „vaše komunity tím, že přijímají každého takového, jaký je, laskavě a bez proselytismu, dávají najevo přání být Církví s otevřenými dveřmi, stále ,na odchoduʿ,“ [16] což je třeba mít na paměti i při aplikaci TC a RAD.

Vaše komunity tím, že přijímají všechny své spolubratry, kteří mají nechuť k DVK a nové mši, laskavě a bez proselytismu, dávají najevo přání být Církví s otevřenými dveřmi – i pro tradiční ritus –, která je stále „na odchodu“ na všechny periférie, dokonce i na ty, kde přebývají duše nesouhlasící s DVK či reformovanou mší.

2.4 Odsouzení klerikalismu

2.4.1 Klerikalismus jako perverze

Jak můžeme vidět, papež František klerikalismus odsoudil opakovaně, například v projevu k Papežské mexické koleji: „Nezapomínejte, že klerikalismus je perverze.“ [17]

Máme-li na paměti, že klerikalismus je podle Španělské královské akademie „okázalá úcta a podřízenost kléru a jeho nařízením“ a „nadměrné zasahování kléru do života Církve, který jejím ostatním členům brání v uplatňování jejich práv“ [18], pak musí evangelní rozlišování vést kněze k tomu, aby se vyhýbali doslovnému uplatňování TC a RAD, žádají-li laici tradiční ritus. Jinak by se ocitli v nebezpečí, že propadnou „perverzi“ zvané klerikalismus. Svatý otec prohlásil, že „není třeba druhého kontrolovat, podrobně sledovat jeho kroky, aby se předešlo tomu, že unikne z naší náruče.“ [19] To by byl případ biskupa, který by se pokoušel kontrolovat své kněze na každém kroku, zda plní ten či onen disciplinární předpis.

2.4.2 Zásada liturgické rovnoprávnosti

Dále jsme si podle papeže Františka „všichni rovni,“ z čehož plyne, že nikdo není důležitější než nejposlednější laik, jak čteme v tomto jeho prohlášení: „Nikdo není v církvi tím nejdůležitějším, všichni jsme si před Bohem rovni. Někdo z vás by mohl říci: ,Poslyšte, pane papež, ale vy nejste stejný jako myʿ. Ano, jsem jako každý z vás, všichni jsme stejní, jsme bratři!“ [20] Z toho mimo jiné plyne, že žádá-li kterýkoli laik tradiční mši, mělo by to stačit k tomu, aby mu ji nikdo neupíral, protože jsme si přece všichni rovni. Papež není důležitější než ostatní, a tudíž nemá vatikánský dokument (ať TC nebo RAD) větší autoritu než názor laika na danou věc. Pokud bychom to popřeli, znamenalo by to, že si nejsme všichni rovni a že papež větší autoritu má. To však není to, co řekl sám papež. Ten naopak trval na tom, že jsme si „všichni rovni“.

Jeho Svatost potvrdila tuto myšlenku v rozhovoru s dítětem:

[Dítě z Továrny na mír] „Otče, budeme si podle tvého názoru jednou všichni rovni?“

[František] „Na tuto otázku se dá odpovědět dvojím způsobem: všichni – všichni! – jsme si rovni, ale tato pravda se neuznává, tato rovnost se nám nepřiznává, a proto jsou někteří v uvozovkách ,šťastnějšíʿ než jiní. Ale to není žádné právo! Všichni máme stejná práva! Pokud to není vidět, je společnost nespravedlivá. Nežije podle spravedlnosti.“ [21]

Parafrázujme: „Všichni – všichni! – jsme si rovni, ale tato pravda se neuznává, tato rovnost se nám nepřiznává, a proto jsou někteří v uvozovkách ,šťastnějšíʿ než jiní, a tak mohou sloužit mši svatou, které dávají přednost. Ale to není žádné právo! Všichni máme stejná práva! Pokud to není vidět, je Církev nespravedlivá. Nežije podle spravedlnosti.“

2.4.3 Žít a nechat žít

Podle papeže Františka je „prvním krokem k pokoji a štěstí žít a nechat žít.“ [22] Tento papežův výrok aplikovaný na TC by zněl: „Žij v ritu, který ti vyhovuje, a nech ostatním ritus, který vyhovuje jim. Měj si svůj názor na druhý vatikánský koncil a nech ostatní, si ponechal svůj názor na ten nebo onen koncil.“

3. Kritérium reality

3.1 Primát reality před ideou

Svatý otec tvrdí, že realita má přednost před idejemi: „Existuje také bipolární napětí mezi ideou a realitou. Re­alita jednoduše je, idea se vypracovává. Mezi oběma se musí odvíjet soustavný dialog, přičemž idea se nesmí oddělovat od reality. Je nebezpečné žít v říši pouhého slova, obrazu, sofismatu. Odtud plyne potřeba přijetí třetího principu: realita je nadřazena ideji. To znamená vyhýbat se různým formám zatemňování reality: andělskému purismu, tota­litarismu toho, co je relativní, nominalismu vyjádřenému v prohlášeních, spíše formálním než reálným projektům, antidějinným fundamentalismům, moralismům zbaveným dobra, intelektualismům bez rozvahy.“ [23]

Z této pasáže vyplývá, že při aplikaci TC a RAD může existovat napětí mezi idejemi (tj. slovy) TC a RAD a realitou, až natolik, že je idea naprosto oddělená od reality. V takovém případě by aplikace obecných zásad TC a RAD mohla vést k andělskému liturgicko-normativnímu purismu, totalitarismu toho, co je relativní (to jest diktatuře pouze lidských rituálních forem), nominalismu vyjádřenému v prohlášeních o liturgických záležitostech, spíše formálním než reálným liturgickým cílům, rituálním fundamentalismům, systémům zbaveným dobra či liturgickým intelektualismům bez rozvahy.

3.2 Preference nehod před uzavřeností

Ve stejném duchu nás Svatý otec varuje před strnulostí: „Nikdy se neuzavírá, nikdy se neuchyluje do vlastního bezpečí, nikdy nevolí sebeobrannou strnulost. Ví, že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest.“ [24]

Tato pasáž je pro výklad a aplikaci TC a RAD velmi důležitá. Pastýři by se vskutku neměli uchylovat do bezpečí pocházejícího z všeobecné aplikace TC a RAD. To by byla sebeobranná strnulost. Musejí vědět, že doslovná aplikace těchto dokumentů je v některých případech nelidská či málo něžná, a proto by se neměli zříkat možného dobra a vystavit se riziku, že se zašpiní blátem, to znamená riziku trestu od nějakého byrokrata za to, že nedodrželi některý bod těchto dokumentů. Mají naopak vědět, že takový trest by byl ipso facto neplatný, neboť by vycházel ze sebeobranné strnulosti, která je podle Svatého otce špatná.

Papež František nás dále napomíná, aby nám byly milejší nehody než uzavřenost: „Ale říkám vám, že mi je mnohem milejší Církev, která měla pár nehod, než Církev, která onemocněla z uzavřenosti.“ [25] Je nekonečně lepší mít „nehodu“ způsobenou sloužením mše svaté ve starém ritu („nehodu“ ve vztahu k papežským předpisům) než dovolit, aby Církev onemocněla uzavřeností v nové mši nebo adorování DVK. Vlastně je třeba nejen tisíckrát preferovat nehody před paralýzou, ale papež František také odsoudil „snahu všechno ovládat“ a žádá po nás, abychom se „nechali vést Duchem.“ [26]

3.3 Zdravá nevědomost

Svatý otec připustil, že je sám „trochu nevědomec“, jak se přiznal při setkání se Schönstattským hnutím: „Trochu asi záleží na osobnosti, řekl bych, že jsem trochu nevědomec. A nevědomost mne činí lehkomyslným.“ [27]

Totéž řekl v jednom rozhovoru pro tisk: „[Bůh] mi dává zdravou dávku nevědomosti.“ [28] Dokonce se označil za člověka, který někdy jedná zbrkle a nepříliš rád napravuje svoje omyly, neboť „dává přednost tomu být takový, jaký je.“

Při interpretaci TC a RAD si proto musíme uvědomovat, že jde o normy vypracované někým, kdo je „trochu nevědomec“, nerad napravuje svoje chyby a občas jedná zbrkle. Jsou to předpisy, které máme mít na paměti, protože nás povzbuzují, abychom usilovali o zdravou dávku nevědomosti a zbrklosti.

3.4 Pastorační zásada otevřeného domu Otcova

Sledujeme-li papeže Františka, znamená kritérium reality uvažovat nad tím, že Církev je „otevřený dům Otcův“, a proto má mít stále otevřené dveře a vítat všechny, aniž by vznášela námitky proti té či oné liturgické preferenci nebo tomu či onomu koncilu. Podívejme se, co říká papež: „Církev je povolána k tomu, aby byla vždycky otevřeným domem Otcovým, (…) aby se někdo, kdo chce následovat hnutí Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří. (…) Častokrát se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským do­mem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.“ [29]

Parafráze: Církev je povolána k tomu, aby byla vždycky otevřeným domem Otcovým. Chce-li někdo následovat hnutí Ducha a účastnit se mše, kterou se modlili jeho předkové, a tím se přiblížit Bohu, a setká se s chladem zamčených dveří, které mu říkají „ne, tento ritus je zakázán“, bude to pro něj pohoršením. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským do­mem, kde je místo pro každého i s jeho životem, jeho ritem a názory.

III. NÁMITKA, ODPOVĚĎ A MEZE EXEGEZE 

Někdo by mohl namítat, že tato kritéria pro aplikaci TC a RAD uvádíme jako rafinovaný způsob, jak vyzývat k jejich ignorování. Odpovídáme, že tomu tak není a že Svatý otec nás žádá, abychom se vyvarovali nesnesitelné kazuistiky a vzdávali se vlastního bezpečí. [30]

Každopádně jsme přesvědčeni, že existují určité meze, které při interpretaci a aplikaci TC a RAD nelze překročit:

– Nelze nikdy podporovat situaci tradicionalistických kněží, kteří chtějí vytvářet „katolické“ sekty tím, že házejí kameny po všech, kdo nejsou jako oni.

– Nesmí se dovolit množení tradicionalistických skupin, které považují novou mši za neplatnou, i když je sloužena podle rubrik.

– Neměl by se podporovat vznik tradicionalistických skupin, jejichž cílem není sláva Boží, ale lidské cíle maskované nádherou krásného ritu.

Mohli bychom přidat mnoho dalších bodů, ale nechceme upadnout do kazuistiky odsuzované Svatým otcem. Stanovovat meze je nicméně obtížné vzhledem k tomu, že nás papež vyzývá, abychom aplikovali eklesiologii mnohostěnu, kterou vysvětluje takto: „Duch svatý nevytváří uniformitu. Tedy jak? Představme si mnohostěn, tedy celek, jehož každá část je jiná a má svoji osobitost, své charisma. Toto je jednota v různosti.“ [31]

ZÁVĚR: SYNOVSKÁ ÚCTA 

Na závěr zdůrazněme, že TC a RAD nelze aplikovat rigidně, nýbrž je třeba sledovat stálý proces rozlišování, aniž bychom se báli toho, že budeme chybovat, jak řekl papež František: „Budete se mýlit, budete dělat chyby, to se stává! Možná dostanete dopis od Kongregace pro nauku víry kvůli tomu, že jste řekli to nebo ono. … Ale nedělejte si starosti. Vysvětlete, co je třeba vysvětlit, ale pokračujte dál. … Otevřete dveře, udělejte něco tam, kam vás volá život. Mám raději Církev, která se mýlí, protože něco dělá, než Církev nemocnou uzavřeností.“ [32]

Tento papežův pokyn můžeme parafrázovat: Budete se mýlit, budete dělat chyby, to se stává! Možná dostanete dopis od Kongregace pro bohoslužbu, že jste se modlili tak nebo onak. … Ale nedělejte si starosti. Vysvětlete, co je třeba vysvětlit, ale pokračujte dál. … Otevřete dveře, udělejte něco tam, kam vás volá život. Mám raději Církev, která se mýlí, protože něco dělá, než Církev nemocnou uzavřeností.

Stručně řečeno, chceme-li být ve shodě s texty Jeho Svatosti papeže Františka a vyhnout se sebeobranné strnulosti – kterou Svatý otec jasně odsoudil –, musíme Traditionis custodes a responsa ad dubia vykládat a aplikovat v souladu s pečlivým rozlišováním, jehož hlavními kritérii musí být láska (spolu s něhou a milosrdenstvím), úzkostlivý respekt ke svědomí každého kněze i laika, synodalita a podpora „dělání povyku“ včetně projevování veřejného nesouhlasu s určitými lidskými normami, které odporují subjektivnímu svědomí, odmítnutí klerikalismu a kritérium reality, podle něhož je každý případ unikátní a neopakovatelný a nelze ho jen tak zaškatulkovat do nějaké obecné, lidské a abstraktní normy.

Uzavřeme tuto esej prosbou k Nejblahoslavenější Panně Marii, aby nám vyprosila milost dokonalé poslušnosti hnutím Ducha svatého, abychom Jeho vůli dávali přednost před jakýmkoli bezpečím lidských norem, a dokonalé věrnosti Stolci svatého Petra, abychom vždy žili cum Petro et sub Petro, s vědomím, že „jedině Duch svatý je schopen (…) obměkčit srdce (…) ke svobodě lásky.“ [33]

Kéž všichni objeví, že Duch svatý působí v každém, kdo se jím dá osvěcovat a obnovovat [34] bez ohledu na obecné normy stanovené tím či oním církevním dokumentem. Jedině tak dokážeme vybudovat synodální Církev, „stále na odchodu“, otevřenou všem a přizpůsobenou dnešnímu světu.

Otec Federico vystudoval právo na Univerzitě v Buenos Aires. Doktorát z filosofie summa cum laude získal obhájením dizertační práce o samostatných substancích na Ateneo Pontificio Regina Apostolorum v Římě. Vyučoval na Universidad Unicervantes a na třech vyšších seminářích. Od ledna 2014 je misionářem v pohanských zemích. Žije v Malawi. Je ředitelem a misionářem Projektu Omnes Gentes, který prostřednictvím apoštolských expedic přináší víru kmenům a vesnicím, které dosud nepoznaly Pána Ježíše, v Himalájích, Indočíně, Africe a dalších odlehlých oblastech. Je ředitelem Athenaea svatého Eliáše. Od roku 2013 publikuje úvahy a články na blogu Mar Adentro. Spolu s P. Dr. et Dr. Javierem Oliverou Ravasim založil Řád svatého Eliáše, jehož posláním je odvážné hlásání víry na poli missio ad gentes a katolická kulturní kontrarevoluce.

Překlad Lucie Cekotová

[1] Evangelii gaudium, 33.

[2] Setkání s argentinskou mládeží v Riu de Janeiro, 25. 7. 2013, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=18612

[3] https://www.ultimahora.com/ayudenme-seguir-haciendo-lio-pidio-el-papa-hijas-esther-n912380.html

[4] Promluva v Riu de Janeiro, 25. 7. 2013, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=18618

[5] Projev k účastníkům sympozia římské diecéze, 17. 6. 2013, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=18438

[6] Projev k prvnímu světovému setkání lidových hnutí, 28. 10. 2014, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=21008

[7] Homilie při mši sv. v Quitu, 7. 7. 2015, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=22103

[8] https://rorate-caeli.blogspot.com/2021/12/father-claude-barthe-we-must-resist.html

[9] Viz rozhovor s listem O Globo, 29. 7. 2013.

[10] Evangelii gaudium, 218.

[11] Knižní rozhovor s Giannim Valentem; česky vydaly Paulínky v roce 2020 pod názvem „Všichni jsme misionáři“. Citát v tomto článku však nepochází z českého vydání, ale jde o přímý překlad ze španělštiny.

[12] Rozhovor s Eugeniem Scalfarim, 1. 10. 2013.

[13] Proslov k pracovníkům dikasteria pro komunikaci, 23. 9. 2019.

[14] Videoposelství k oslavám sv. Kajetána v Buenos Aires, 7. 8. 2013, http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=18665

[15] Interview s Antoniem Spadarem, 19. 8. 2013.

[16] Projev k Severoafrické regionální biskupské konferenci, 2. 3. 2015.

[17] Projev k Papežské mexické koleji, 29. 3. 2021.

[18] Je zajímavé, že Španělská královská akademie, jejímž posláním je kodifikace španělského jazyka, je v tomto ohledu mnohem dále než obdobné instituce pro jiné jazyky. Pokud jde o angličtinu, Oxfordský slovník, Merriam-Webster i Collins se drží zpátečnické definice klerikalismu jako „politiky podporující vliv kléru“ a „nevhodného zasahování kléru do světských záležitostí“, stejně jako Francouzská akademie („doktrína připisovaná těm, kdo usilují o zvýšení vlivu kléru na světské záležitosti“. V tom se s nimi shoduje i Slovník spisovné češtiny („snaha o uplatnění vlivu církve a využívání náboženského přesvědčení k politickým cílům“). Zdá se tedy, že redefinice významu tohoto slova papežem Františkem se mimo jeho rodné španělštiny zatím neprosadila, alespoň mimo církevní struktury. Tam se zato o Františkově pojetí „klerikalismu“ píší celá pojednání: https://www.vaticannews.va/cs/svet/news/2019-05/neni-klerikalismus-jako-klerikalismus.html (Pozn. překl.)

[19] Amoris laetitia, 115.

[20] Generální audience, 26. 6. 2013, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=18472

[21] Setkání s italskými dětmi, které se účastní projektu Továrna na mír, 11. 5. 2015.

[22] Rozhovor s novinářem Pablem Calvem, 27. 7. 2014.

[23] Evangelii gaudium, 231.

[24] Evangelii gaudium, 45.

[25] Svatodušní vigilie s členy církevních hnutí, 18. 5. 2013.

[26] Srov. Evangelii gaudium, 280: „Není větší svobody než nechat se vést Duchem, zříct se veškerých výpočtů a snahy všechno ovládat a dovolit, aby nás on osvěcoval, vedl, orientoval a posouval tam, kam si on přeje. On dobře ví, co je v kaž­dé době a v každé chvíli třeba. To znamená být tajemným způsobem plodnými.“

[26] Setkání se Schönstattským hnutím, 25. 10. 2014, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=21001

[27] Rozhovor s listem La Nación, 7. 12. 2014

[29] Evangelii gaudium, 47.

[30] Srov. Amoris laetitia 304 a Evangelii gaudium 45.

[31] Promluva při soukromé návštěvě u evangelikálů v Casertě, 28. 7. 2014, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=20600

[32] Setkání s představiteli Konfederace latinskoamerických řeholí (CLAR), 6. 6, 2013.

[33] Homilie v Domě sv. Marty, 9. 1. 2015, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=21321

[34] Srov. Evangelii gaudium, 152.

https://rorate-caeli.blogspot.com/2021/12/important-studyfrom-traditionis.html#more

(Původní španělský materiál z portálu Infocatólica mezitím zmizel.)

3 Responses to Od Traditionis custodes k responsa ad dubia (2.)

  1. karmelita napsal:

    Nemohu si pomoci, ale papež František na mě svými projevy dělá dojem takového katolického Che Guevary :-)

  2. Frantisek napsal:

    Citanie mi vyvolalo usmev na tvari. Asi by ani vo sne takato interpretacia neprisla na mysel tym, co TC upiekli. Na druhej strane je to cele burka v hrnci, pokial sa pevne oprieme o bulu sv. Pia V. O nemenitelnosti sv. omse.
    Pripadne staci si pomoct este sv. Tomasom Akvinskym, ktory daco napisal o nespravodlivom zakone.
    A je vymalovane.

  3. Když slyším slovo synodalita, dělá se mi zle.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *