Pokus pochopit papeže Františka

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).

Z papežova chování se však zdá, že za součást milosrdenství považuje přijímání druhých ve smyslu velkorysého přehlížení jejich omylů a hříchů. Jen v tomto světle lze pochopit jeho přátelská setkání s celebritami, jako je americká zpěvačka Katy Perry, která svým aktivismem a stylem života negativně ovlivňuje miliony mladých lidí, nebo novinář Eugenio Scalfari, který dlouhodobě šíří antikatolické názory. Je zarážející, že v exhortaci na téma svatosti papež nemluví o nutnosti vyvarovat se těžkého hříchu ani o věčném životě, odměně a trestu (odkazům na věčný život se vyhýbá dokonce i v oddílech věnovaných blahoslavenství a ďáblu); o svátostech se zmiňuje jen okrajově. Katolická nauka stojí na rozlišování lehkého a těžkého hříchu, přičemž hranice mezi nimi rozhoduje o duchovním životě či smrti. Papež však píše, že těžká provinění vůči Bohu máme všichni: „Kdo totiž necítí, že se dopustil těžkých přestupků proti Božímu Zákonu, může podlehnout určité otupělosti či omámení. Nenachází-li totiž nic vážného, co by si vyčítal, nevšimne si vlažnosti, která se postupně zmocňuje jeho duchovní života, a skončí v opotřebovanosti a zkaženosti.“ (164) Současně zdůrazňuje, že v životě každého člověka, i kdyby byl ničen neřestmi, je přítomen Bůh (42). Když papež odsuzuje herezi pelagianismu (47–62), který definuje jako úsilí „dosáhnout ospravedlnění vlastními silami“ a „adorování lidské vůle“ (57), nebezpečně se přibližuje protestantské nauce, která zlehčuje význam skutků pro spásu. Ano, ospravedlnění si člověk nemůže koupit či zasloužit a bez Boží milosti nemůže dosáhnout spásy. Papež však opomíjí zdůraznit, že vírou (trvale) ospravedlněný člověk je povinen a s Boží pomocí schopen vyhnout se těžkým hříchům, a pokud se jich dopustí, měl by se z nich vyzpovídat. Dejme tomu, že se někdo věnuje péči o druhé, snaží se ostatní chápat a přijímat, přitom ale má těžký hřích, například žije v cizoložství. Podle tradiční nauky by měl svůj život napravit, vyzpovídat se a sjednotit se s Církví. Když ale jednostranně zdůrazníme, že esencí Zákona je láska ve smyslu péče o druhé, je s ním všechno v pořádku, protože přece činí dobré skutky. Jedná se o velmi nebezpečný posun, který se však může líbit dnešnímu člověku, jemuž chybí ochota podřídit se jakýmkoli mravním nárokům kromě požadavku „abychom na sebe všichni byli milí“. Papežovým cílem je všechny integrovat a například vyloučení rozvedených a znovu sezdaných od přístupu ke Sv. přijímání mu zákonitě musí připadat jako odsuzování nebo klasifikování druhých – vždyť přece všichni jsme hříšníci. Pokud si papež myslí, že takto milosrdný je také Bůh, pak mu existence pekla musí připadat pochybná.

Problém je, že některé kategorie osob Františkovo milosrdenství nepokrývá. Když se totiž plošně a bezpodmínečně odpouští viníkům, oběti odcházejí s prázdnou, protože kdyby se chtěly dovolávat spravedlnosti, „nemilosrdně“ by připomínaly viníkům jejich viny. Z této perspektivy dává smysl papežova negativní reakce na zprávy o podílu chilského biskupa Barrose na krytí sexuálního zneužívání – nebral na ně ohled při jmenování Barrose biskupem a později je označil za pomluvy. Také intenzivnější boj proti potratům by mohl vypadat jako odsuzování žen v těžké situaci, takže nenarozené děti musí ustoupit „milosrdenství“ vůči těm, kdo se podílejí na jejich smrti. Právě způsob, jakým papež v exhortaci přistupuje k potratům, označili někteří komentátoři za skandální. Papež píše, že boj za ochranu nenarozeného života je sice důležitý, ale neměl by zastínit další problémy, například chudých, osamělých nebo migrantů: „Stejně posvátný [jako život nenarozeného] je však život chudých, kteří se již narodili a zmítají se v bídě, osamocení, exkluzi, obchodu s lidmi, ve skryté eutanazii nemocných a starých lidí zbavených péče, v nových formách otroctví a všech formách skartace.“ (101) Ano, život chudých je stejně posvátný jako život nenarozených dětí, to však neznamená, že chudoba představuje z mravního hlediska stejně závažný problém jako potraty. Celá exhortace ostatně vyvolává dojem, že papež nedokáže nebo záměrně odmítá řadit hříchy či společenské jevy podle jejich závažnosti a že pomlouvání dvou sousedek na trhu si zaslouží stejnou, ne-li větší pozornost než teroristické útoky nebo znásilňování žen imigranty.

Situaci migrantů papež považuje za stejně závažný problém jako potraty nebo eutanazii. V oddíle nazvaném „Ideologie, které mrzačí jádro evangelia“, píše: „Někteří katolíci tvrdí, že [situace migrantů] je druhotné téma vzhledem k „vážným“ tématům bioetiky. Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoli u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra, riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem.“ (102) Máme tedy věřit tomu, že typický migrant je otec rodiny „riskující život ve snaze zajistit budoucnost dětem“? Co vlastně znamená „zajistit budoucnost dětem“ a je legitimní riskovat při této snaze svůj, případně i jejich život, a nelegálně překračovat hranice? Papež tedy netvrdí, že všichni příchozí byli nuceni uprchnout před válkou, přesto však emotivně vyzývá k přijímání migrantů pomocí citátů z Písma a výroků svatých, ve kterých jsou použity výrazy „hosté“, „ti, kdo jsou na cestě“, „chudí a poutníci“ nebo „bloudící ubožáci“. Povinností křesťana podle papeže je tyto „hosty“ přijímat, usilovně o ně pečovat a popřávat jim pohostinství. Vyzývá František k tomu, aby imigranty přijímal každý sám za sebe, nebo se jeho výzva k přijímání migrantů týká států? Obávám se, že obojí, protože výslovně uvádí, že nestačí, aby každý sám za sebe prokazoval dobré skutky, je nutná strukturální změna (99). Pokud však „milosrdenství“ vůči jedněm vede k ohrožení či přímo obětování jiných, s takovým „milosrdenstvím“ je něco špatně.

Papež sice navrhuje vrátit se k jednoduchosti evangelia, ale sám se někdy vyjadřuje až příliš odborně (např. 147), nejasně a ve znepokojujících náznacích. Nejasnosti zřejmě nepokládá za handicap, protože píše: „Kdo chce mít všechno jasné a jisté, usiluje o ovládnutí Boží transcendence.“ Při chápání a vyjadřování pravdy podle něj dochází k určitému posunu, takže při aplikaci různých pouček musíme být opatrní: „Dosahujeme jen velice skrovného chápání pravdy, kterou přijímáme od Pána. A s ještě většími těžkostmi ji dovedeme vyjadřovat. Nemůžeme si proto nárokovat, že způsob, kterým ji chápeme, nás opravňuje k přísné kontrole života druhých.“ (43) Znamená to, že pravdy víry máme přijímat s rezervou, protože se jedná jen o nedokonalé vyjádření? Že Církev některé pravdy nechápe správně nebo jediným možným způsobem, a že tedy nemá právo klást na věřící požadavky z těchto pravd vyplývající? Z uvedených náznaků se zdá, že žádost čtyř kardinálů o vyjasnění dubií je zcela cizí Františkovu přístupu k magisteriu.

O filosoficko-teologickém pozadí papežova myšlení velmi dobře vypovídá kapitola II., nazvaná „Dva subtilní nepřátelé svatosti“. Klíčovým termínem je vtělení. Jádrem křesťanství je poselství, že Bůh se stal člověkem, a s tím související nauka o Nejsvětější Trojici, papež však z Božího vtělení vyvozuje něco jako primát praxe. Člověk by pochopil, že papež zdůrazňuje význam nasazení a pastorace (27), a také není nic špatného na varování před oddělováním moudrosti od milosrdenství nebo věnováním se teologii na úkor modlitby, případně před pocitem nadřazenosti nad ostatními, pokud máme větší znalosti než oni. Problém nastává, když se papež začne pohrdavě vyjadřovat o rozumu a myšlení jako takovém. Herezi gnosticismu popisuje jako „pokušení transformovat křesťanskou zkušenost na soubor myšlenkových výplodů, které v konečném důsledku odvádějí od svěžesti evangelia“. (46) Nezaměřuje se tedy na omyl, ale na myšlení vůbec. Protiklad strnulosti (myšlení) a svěžesti či novosti (života, evangelia, Boha) je ostatně pro Františka charakteristický. Gnostikům papež vytýká, že[k]oncipují mysl bez vtělení, neschopnou dotknout se trpícího Kristova těla v druhých a zasádrovanou v encyklopedii abstrakcí.“ (37) Abstrakce je však způsob, jakým lidské myšlení funguje, a odsudek abstrakce tedy zasahuje lidské myšlení jako takové. Když papež varuje před myslí bez vtělení, říká tím, že myšlení nemá být odděleno od života, a tedy že od života odděleno být může, například pokud je příliš abstraktní. Dalo by se uznat, že abstraktní úvahy jsou pro někoho obtížné pochopit, to však neznamená, že kvůli tomu nejsou pravdivé, ani že pro život nejsou relevantní – naopak, ty nejodtažitější úvahy (například ohledně existence nicoty nebo identity jsoucen) mívají obrovský dopad na život velkého počtu lidí. Stejným směrem papež míří také v tomto vyjádření: „Gnosticismus je jednou z nejhorších ideologií, poněvadž zatímco nepodloženě vyvyšuje poznání či určitou zkušenost, pokládá vlastní vidění reality za dokonalost.“ (40) Neříká, že gnosticismus je špatný proto, že obsahuje nějaký omyl, ale proto, že vlastní vidění reality pokládá za dokonalé. Existují tedy jen různá vidění reality (nikoli pravdivé či nepravdivé poznání reality), přičemž každé z těchto vidění je nedokonalé? Papežovo vyjádření lze těžko interpretovat jinak než relativisticky. Papež klade důraz na praktický život oproti poznání: „Postupem doby začínají mnozí poznávat, že tím, co nás činí lepšími či svatými, není poznání, nýbrž život, který vedeme.“ (47) Zapomíná však, že při svém jednání se člověk řídí poznáním, a pokud je jeho poznání mylné, také jeho jednání bude špatné. Problematická je také papežova výzva, abychom se spíš než svými úsudky nechávali vést Duchem (42) – když totiž odložíme myšlení, vstupujeme na nejistou půdu pocitů a dojmů. Zpochybnění pouta mezi myšlením a realitou, tj. objektivity myšlení, vede k myšlence, že poučky a předpisy, například mravní zákony, nelze aplikovat na konkrétní případy, a není tedy oprávněné posuzovat skutky lidí nebo od nich něco náročnějšího vyžadovat.

Historie nás učí, že nebezpečné není jen naprosté popření všech pravd víry. Ničivý dopad na životy lidí může mít i zdánlivě nepatrné zkreslení či opomenutí. Papežovo jednostranné pojetí milosrdenství podle všeho vychází z jeho přesvědčení, že myšlení je oddělené od života, přednost má praxe před teorií a že obecné poučky nelze dost dobře aplikovat na konkrétní příklady. Toto přesvědčení je však mylné, protože objektivitu myšlení nelze zpochybnit, aniž by člověk popřel sám sebe, jak ve svém díle (např. Iluze skeptiků) vysvětluje Jiří Fuchs. Na tomto omylu sice stojí moderní filosofie, ale jeho přejímání nástupcem sv. Petra je smutné a trapné. Možná však bylo nutné dojít až do tohoto bodu, aby se nám otevřely oči.

Marie Tejklová

Pozn.:

V článku je citován český překlad exhortace, který je k dispozici na webu http://www.radiovaticana.cz.

26 Responses to Pokus pochopit papeže Františka

  1. Rostislav Vlček napsal:

    Ne nadarmo si Pán Ježíš vybral za posluchače rybáře a pastýře a ne zástup teologů.
    Smutný a trapný je především pohled na to, jaký počet plků je potřeba, aby se z papeže vyznávajícího milosrdenství a smíření, udělal heretik. Marně. Stačí pohled do Evangelií. Najde tam někdo něco o „jednostranném pojetí milosrdenství???“

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Jediný pohled do Evangelia ukazuje, jak falešné a protievangelijní je Františkovo pojetí milosrdenství.

    • Dlóúhý napsal:

      To jste trefil hřebíček na hlavičku, pane Vlčku. Jednostranné pojetí milosrdenství v evangeliích opravdu najít nelze… 😉

      • Akrej napsal:

        Ale na druhou stranu se zde (v Písmu) pojednává i o druhé straně milosrdenství, které papež nehlásá, cituji:

        (Sir 16, 11)
        I kdyby tu byl jediný tvrdošíjný, bylo by divné, kdyby nebyl potrestán; u Boha je milosrdenství i hněv, je mocný nejen v odpouštění, ale i když vyleje svůj hněv.

        (Sir 5, 6)
        Neříkej: „Boží slitování je tak veliké, že mi odpustí hříchy jakkoli početné.“ Vždyť u něho je nejen slitovnost, ale i rozhorlení, a hříšníci pocítí tíhu jeho odplaty.

      • Rostislav Vlček napsal:

        Děkuji. Tázal jsem se na obsah Evangelií = Nového Zákona. Citovat (názory níže) v otázce milosrdenství Starý zákon je jako použít rčení „oko za oko“ jako argument proti „Nastav druhou tvář“.
        Na příspěvek paní Tejklové jsem reagoval, protože obsahuje upřímně promýšlené argumenty. Není to psychopatický výlev – viz opět o něco níže. Argumentace je ale vedena tak, že článek měl nést název „Pokus potopit … „, nikoli „pochopit“. Pokus pochopit znamená snahu nabidnout / přijmout podanou ruku. Pokus potopit znamená vysvětlování, proč ruku nepodám. Logicky to vede ke krkolomnému dokazování, především sobě samému, proč je na druhé straně všecko špatně. Proto k pochopení stačí i mlčení a k nepochopení nestačí ani záplava slov. A proto na příspěvky typu „potopit“ obvykle nemá smysl reagovat.

        • Marie Tejklová napsal:

          Pane Vlčku, děkuji za vtipnou obměnu názvu mého článku :-) Slovo „pochopit“ používám ve významu vysvětlit něčí jednání a výroky, nikoli ve významu vcítit se do jeho problémů a postavit se a priori na jeho stranu. Mým vysvětlením je, že papež vychází z určitých omylů, přičemž existují i pro papeže méně příznivá vysvětlení. Uznávám ale, že některé věci se mi pochopit či vysvětlit nepodařilo, například papežův přístup k čínským křesťanům.

          • Rostislav Vlček napsal:

            Ctěme význam slov. Pochopení=porozumění. Bez vcítění není pochopení možné. Neznamená to ale nutnost postavit se a priori na druhou stranu. Vysvětlení není pochopení ale nasvícení = výklad z pozice na které stojím já. Pochopení smiřuje, vysvětlení obvykle jen betonuje rozdělení.
            Ano, naše názory na papeže jsou rozdílné. Nerozumím mu ve všem, nesouhlasím se vším, ale vysvětlovat ho jen omyly nebo mu rovnou podsouvat herezi znamená si myslet, že Duch Svatý byl při jeho legitimní volbě někde na pivě. Spíš se tedy ptám, co nám chtěl jeho volbou sdělit, neboť hříchu proti Duchu Svatému se velice bojím. A ano, souhlasím s papežem, že jedna sestra utírající pot u lůžka v hospicu je nezměrně blíže Kristu než sto disputujících teologů.
            Prosím, nic ve zlém, paní Tejklová, nemohu zde jinak, než heslovitě. Děkuji Vám za reakci a přeji srdečně vše dobré.

            • Ignác Pospíšil napsal:

              V historii známe spoustu výtečníků na Petrov stolci. Heretiky, masové vrahy, sodomity, smilníky… Spal Duch svatý při jejich volbě? Byl na pivě? Nebo je prostě zvolili kardinálové, kteří na Ducha svatého prostě kašlali? A mohli-li na něj kašlat tehdy, proč by to nemohli dělat i dnes? (A mnozí to ostatně ostentativně dělají i při jiných příležitostech, než je papežská volba).

              Tyhle snahy schovávat se za Ducha svatého a snažit se „jeho jménem“ umlčet sebeoprávněnější kritiku, mi přijdou jako velmi brutální forma hříchu proti druhému přikázání. Jako flagrantní případ hříchu proti Duchu svatému – právě toho hříchu, kterého se tu tak obáváte.

              • Dr. Radomír Malý napsal:

                Ad Ignác: Jen malá korekce, abychom si sami nedělali situaci ještě horší, než je. Heretikové a smilníci na papežském stolci skutečně existovali, ale masoví vrahové rozhodně ne. Troufám si říci, že jako církevní historik znám dějiny papežů dost dobře – a ani jeden „masový vrah“ se mezi nimi nevyskytl, dokonce ani Alexander VI. ne, i když se mu přisuzuje otrávení některých jeho odpůrců, nicméně důkazy, které by to potvrzovaly, chybějí. Rovněž tak není známo, že by mezi papeži byli prokazatelně gejové, tj. praktikující homosexuálové.

  2. František napsal:

    Spíše si myslím, že František má vše naprosto promyšlené, aby splnil své poslání, které spadá pod vlastní záměry globalistů- skupiny elity, která byla za jeho zvolením v konkláve, na onen strategicky veledůležitý církevní post pontifika. A podobně jako prezidenta Macrona, Baracka Obamu aj.- obsazené postavičky, plnící svou roli na postech prezidentů, ministrů apod. různých důležitých států a zemí, jimž bylo stejně tak „spomoženo“, aby mohla být brzy realizována zrůdná představa o nadnárodním NWO a jednotné univerzální církve, spolu s redukováním lidstva za pomocí genocidy, na zlatou miliardu, aby Rockefellerové, Rocchildové a spol., kteří se každoročně schází jako Bilderbergroup, měli kontrolu nad celým lidstvem. Nemylme se a nebuďme naivní, František není individualista a nekope sám za sebe, za ním stojí tato elita a především satan, podporující tyto „vyvolené“ /zednáře/ k uskutečňování svých ďábelských záměrů, podrobit si celé lidstvo pod světovládu této elitní skupiny. A konspirační teorií to žel není, viz v poslední době několik „padajících kostlivců“ z mnoha utajovaných skříní, kteří šokují – namátkou jmenuji víkendové setkání Bilderbergu za účasti vatikánského zástupce, jež je pravou rukou PF. Kdo má oči k vidění, pozoruj…

    • vvenc napsal:

      Souhlas, ale domnívám se, že hodnocení aktivit papeže Františka přísluší sboru kardinálů, tj. osob, které jsou ve svém postavení povinní se zaobírat svou i papežovou cestou vedení církve k Bohu. Laici si sice mají/mohou učinit svůj názor, ale hodnotit nebo odsuzovat papeže jim nepřísluší. Je také součástí Božích záměrů se světem.

  3. Felix Leo napsal:

    Milosrdenství přece není žádná jednostrannost: Jděte a učte se, co to je: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Mt 9,13.
    K odsuzování papeže paní Tejklovou kvůli tomu, že jedná podle Bible: Kdybyste věděli, co znamená „milosrdenství chci, a ne oběť“, neodsuzovali byste nevinné. Mt 12,7.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      V Bibli jsou i jiné věty, které nelze ignorovat. Ten, kdo od nich tuto vězu uměle odtrhává, kdo je v jejím jménu ignoruje, prezentuje velmi zvrácený a nepravdivý obraz milosrdenství.

    • Renda napsal:

      Bez lítosti, pokání, nápravy, není milosrdenství.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Milosrdný Ježíš nazval také farizeje a zákoníky obílenými hroby, na na podvodné penězoměnce a obchodníky v chrámu vzal bič, o tom, kdo by pohoršil dítě, prohlásil, že by mu měl být uvázán na krk mlýnský kámen. Ne, milosrdenství znamená mj. i ostře a nekompromisně se postavit na odpor zlu a použít k tomu patřičných tvrdých slov. Tímto aktuálním zlem dneška jsou hereze genderismu, homosexualismu, potratářství a neomodernismu uvnitř Katolické církve. Budeme-li se řídit právě příkladem milosrdného Krista, tak musíme být dostatečně ostří, nikoli vulgární a sprostí, ale ostří, v tom je rozdíl. Pí mgr. Tejklová to vystihla správně, když poukázala na katolickou nauku o skutcích duchovního milosrdenství, mezi něž patří i napomínání hříšníků.

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      Papež podle Písma nejedná.

  4. roman duba napsal:

    Milosrdenství neznamená odtržení od ostatních ctností.třeba opatrnost,moudrost a jiné.papežův důraz je bludný,jako by milosrdenství dávalo rozhřešení pro jinak hříšné jednání.

  5. roman duba napsal:

    jinak mě přijdou jeho řeči,jako když džihádista řeže hlavu také ve jménu Alláha slitovného a milosrdného :)

  6. Pax Jan napsal:

    Kdybych měl napsat komentář k pí Tejklové a k dalším komentářům pod článkem, vydalo by to asi na dost dlouhý text….

    Ale…

    napadla mě „pošetilá“ myšlenka, že by sv. otec měl do svého rozjímání zařadit mimořádné duchovní dílo svaté sestry Faustyny Kowalské. Apoštolky Božího Milosrdenství. Světice z doby blízké – z dvacátého století.

    Zde je totiž ve vyváženém způsobu při osobním setkání s Naším Pánem Ježíšem Kristem -(v takové podobě, jako se dostalo málokterému člověku v dějinách Církve)- popsána „Misericordia Domini“.

    Nejsem „poradce papeže“:) a jaksi těžko mohu tuto věc sv. otci účinně navrhnout…ale třeba za modlitbu by to stálo.

    (nevím, jestli nenesu „dříví do lesa“…nicméně ..jedna kniha světce může zdokonalit život..nejen papeže. :)

    Viz jak překřížil sv. Grignon de Montfort „dráhu“…jistého .. Karola Wojtyly..:)

    Pax

    Jan

    P. S.

    Pokud někdo není zde informován, tak třeba tento odkaz – knihu doporučuji všem:) :

    https://www.ikarmel.cz/produkt/denicek-2vyd?gclid=EAIaIQobChMI4rf51IHR2wIVDOEbCh170Aj5EAQYBCABEgLWn_D_BwE

    Misericordia Domini plena est terra!

  7. Lenka napsal:

    K pochopení Františka nabízím https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27810 a všechna další pokračování.

    • jl napsal:

      A typicky to konci supermarketizovanim, osvobozovanim zeny z pozice predmetu, zacinanim a doprovazenim procesu, klanenim se pomijivym buzkum, koristenim migrantu, prodavanim se jako predmet, nabidkou nahrazek a pravym bohatstvim, uvedomenim si vlastni ceny, skartacnim materialem a jednim pouzitim, gnostiky a pelagiany, atd. A pokud je to pronesene neverejne a urcene „k uniku“, tak i nadavkami.

      Tim by se to asi dalo cele tema na zbyvajici leta uzavrit. „Novinky Ducha“ jsou vycerpany.

  8. Adéla napsal:

    Maruško, opět silná slova. Stále obdivuji Tvé nasazení v hodnocení papeže Františka. Ale ta vlna energie by šla využít i lépe. Činy zmohou více než kupa slov.

  9. František napsal:

    “ Není to psychopatický výlev – viz opět o něco níže. “

    Abyste se v budoucnu nedivil a nemusel si poněkud poopravit svou nynější krátkozrakou optiku. Nicméně váš slovník vypovídá víc než dost o tom, co si naopak lze myslet kupříkladu o vás 😉?

  10. František napsal:

    Vôbec nemám ambíciu pochopiť Františka. Snažiť sa pochopiť toto individuum a jeho konanie sa rovná vykonať mentálnu kastráciu vlastného rozumu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *