Jak je to s rozhřešením druhého „manželství“

Svatý John kardinál Fisher – nebojácný obhájce manželství Kateřiny Aragonské

Odpadlý padlý kněz Jan Jandourek zveřejnil na ChristNetu článek Církev rozhřeší vraždu, ale druhé manželství ne. Něco je špatně, ve kterém napadá nauku Katolické Církve o manželství.

Jako obvykle jde o snůšku nesmyslů a demagogií, která by mi normálně nestála za komentář. Nicméně vzhledem k tomu, že článek obsahuje některé velmi populární nesmysly a ne všichni katolíci jsou tak vzdělaní, aby si s nimi mohli z fleku poradit, několik poznámek si neodpustím…

1. Církev rozhřeší vraždu i „druhé manželství“

Prvním populárním nesmyslem, či spíše velmi hrubou demagogií, je tvrzení obsažené už v nadpisu, které tvrdí, že Církev rozhřeší vraždu, ale nikoliv tzv. druhé manželství. Samozřejmě to není pravda.

Nejdříve si musíme uvědomit jednu věc: manželství je prostě – z Kristova výslovného ustanovení – nerozlučné a zaniká pouze smrtí, což znamená, že není možné se „znovu oženit“, pokud první manžel(ka) žije. S tím nikdo nic udělat nemůže, dokonce ani papež nebo koncil. Z tohoto důvodu je takové „druhé manželství“ před Církví a před Bohem vždy neplatné, je vždy hříšným svazkem – konkubinátem a manželský život v něm je vždy cizoložstvím a parodií na skutečné manželství. Žádný civilní „sňatek“ na tom nic nezmění.

A teď k rozhřešení: Církev rozhřeší jak vraždu, tak tzv. druhé manželství a vůbec jakýkoliv hřích. A to vždy za úplně stejných podmínek: uznání hříchu, upřímná lítost, příslib nápravy a snahu o ni a vykonání pokání. Hříchem katolíka, který se rozvedl a „podruhé oženil“, není jen ten neplatný sňatek na úřadě (který lze chápat i jako svatokrádež, protože katolické manželství je svátost), ale i následný život v tomto pseudomanželství. Setrvávat v něm znamená nad jiné jasně dosvědčovat, že nejsou splněny ony základní podmínky pro odpuštění hříchu (přinejmenším příslib nápravy a snaha o ni).

Pokud bychom chtěli srovnat druhé „manželství“ a vraždu, správné srovnání by vypadalo tak, že zde máme vraha, co vraždu teprve provádí a nehodlá ji zastavit. Kupř. by se zpovídal z toho, že někoho zavřel ve sklepě, aby tam zemřel hlady, a nyní by chtěl rozhřešení, aniž by s tím přestal a dotyčného pustil. Myslíte, že by rozhřešení dostal? Samozřejmě, že ne! Hřích, který trvá a který hříšník nehodlá ukončit, nelze nikdy a za žádných okolností rozhřešit. Problém zde není v hříchu, ale v hříšníkovi, který nelituje a nehodlá se svého hříchu vzdát, ale přesto by chtěl rozhřešení. Jak arogantní, jak absurdní!

2. Forma a obsah nejsou v protikladu

Podíváme-li se na velmi jasné výroky Krista, které uvádí i pan Jandourek (aby se je následně bez zjevného důvodu pokoušel relativizovat jako obrazné a snažil se zastřít jejich smysl, ačkoliv ten je nad jiné jasný), těžko budeme hledat u katolického učení o manželství nějaké napětí mezi formou a obsahem, pokud je tedy nebudeme vidět v hanebné moderní praxi masových anulací, kterou pan Jandourek oprávněně ironizuje. Ta se skutečně od obsahu (nerozlučného svazku) i dalších částí formy dosti oddaluje, tu by bylo třeba potlačit. To je ale složité téma, na celý samostatný článek. Jen je třeba dodat, že anulace je pouze názor církevního soudu o neplatnosti uzavřeného sňatku od samého počátku. Pokud se církevní soud mine se skutečností (např. protože se manželé před ním z manželství „vylžou“), je tento nález před Bohem neplatný, stejně jako případné další „manželství“. K velké smůle všech vykuků.

Dále je třeba dodat, že pan Jandourek nemluví pravdu, když říká, že „jak Ježíšovy, tak Pavlovy výroky jsou pronášeny s představou, že konec tohoto světa je blízko.“ Takové tvrzení má své opodstatnění u sv. Pavla, nikoliv však u Ježíše Krista. Navíc to v podstatě ani u sv. Pavla nemá význam – očekávání blízkého konce světa bylo zřejmě jedním z motivů jeho soukromých rad (nezávazných a jím samým výslovně odlišených od Kristova učení), aby se lidé již neženili, rozhodně však ne výroků o podstatě a nerozlučnosti manželství, kde pouze opakuje učení Krista.

Že Kristus v této věci „radikalizuje Toru“ je samozřejmě pravda – skutečně je v této věci, stejně jako v řadě jiných, daleko přísnější než farizejové a tehdejší „hlavní proud“ židovství. Ale copak na to nemá jako Bůh právo? Kdo je pan Jandourek (či kterýkoliv jiný člověk), aby jeho slova zpochybňoval? Je snad pro něj Mojžíš víc než Ježíš? Pokud ano, není křesťan…

3. Jak je to s přijímáním rozvedených a „znovusezdaných“

Když už pan Jandourek letmo zmínil synodu, bylo by ještě vhodné vysvětlit, jak je to s tím přijímáním u rozvedených a „znovusezdaných“. Zde se nesprávně mluví o tom, že synoda uvažovala, že povolí některým těmto lidem přístup ke svatému přijímání. To je ale velký omyl, protože nikdo – ani synoda, koncil či papež – jim přístup k přijímání povolit nemůže. Protože život v konkubinátu je těžkým hříchem a bez lítosti a snahy o nápravu nelze tento hřích rozhřešit. Církev nemůže v těchto zásadních věcech, ustanovených samým Kristem, Kristovo učení opravovat, byť by si to pan Jandourek sebevíc přál.

To, o čem se jednalo, je tedy ve skutečnosti pouze tolerance toho, že by tito lidé chodili ke svatému přijímání, přestože podle Krista (a tudíž nutně i podle Církve) nesmějí. Jinými slovy jde o to, že když  půjdou nehodně přijímat Tělo Kristovo, tj. spáchat smrtelný hřích svatokrádeže, který jim nemůže přinést žádný duchovní užitek, jen duchovní smrt, tak se kněz alibisticky podívá jinam a to svatokrádežné přijímání jim podá (zatímco dnes by ho měl takovému člověku – pro dobro jeho i své – odepřít). V tomto alibismu samozřejmě není žádné milosrdenství, milost nebo dobrota – je to aktivní spoluúčast na zločinu a podání pomocné ruky na cestě k „duchovní sebevraždě“. Tedy čiré zlo.

4. „Výjimka“ z Matouše

Pan Jandourek kupodivu nezmiňuje „výjimku pro rozvod“ z Evangelia podle Matouše, nicméně jelikož v diskusích o tomto tématu se pravidelně objevuje a zahlédl jsem ji i v diskusi pod Jandourkovým článkem, tak se o ní stručně zmíním. Teze o výjimce se odvíjí od rozdílu mezi citací Kristových slov v Evangeliu sv. Marka a Evangeliu sv. Matouše.

V prvním se v desáté kapitole mimo jiné píše: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.“

Ve druhém pak je v 19. kapitole psáno: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.

Někteří nekatoličtí křesťané vyvozují z druhého výroku výjimku povolující rozvod v případě nevěry. Ve skutečnosti tomu tak ovšem v žádném případě není. Slovo smilstvo se zde totiž vztahuje nikoliv k nějakému jednání manželů, ale přímo k danému manželskému svazku – tj. odkazuje na nečisté a hříšné svazky, které jsou samy o sobě neplatné a tedy smilné.

V Kristově době se typicky jednalo o krvesmilné svazky (tj. zakázané svazky mezi blízkými příbuznými), které v rozporu s židovskými náboženskými zákony uzavírali především helenizovaní či pořímštělí židé (z Bible víme, že kritika jednoho takového svazku stála život sv. Jana Křtitele), nicméně existují i další možnosti spadající pod tuto definici (dnes by se nejčastěji jednalo právě o „druhé manželství“).

Každopádně s povolením rozvodu pro případ nevěry kteréhokoliv z partnerů nemá daný text z Evangelia podle Matouše nic společného.

5. Hřích je hříchem, i když je snazší hřešit

Na závěr bych se ještě vyjádřil k tomu, co pan Jandourek píše v úvodu. Dnešní doba skutečně nepřeje manželství a rodině a je mnohem snazší v této oblasti hřešit. Je více příležitostí, nekřesťanská společnost to toleruje až podporuje. A je zde více lidí, kteří jsou tímto stavem postiženi, protože jsou (někdy i bez vlastní viny) opuštěni. Problém je v tom, že celá tato situace nic nemění na tom, že ať už je svět jakýkoliv, manželství je stále manželstvím a hřích je hříchem. Každá doba je nějaká, v každé jsou na tom někteří lépe, někteří hůře. Ne vždy je svatý život, k němuž jsme povoláni, snadný a automaticky veselý. Bůh to ví a věrnost nám nezapomene.

Ignác Pospíšil

 

45 Responses to Jak je to s rozhřešením druhého „manželství“

  1. Veronika napsal:

    Do manželství je třeba vstupovat s velkou rozvahou. Ještě lepší způsob, jak vstoupit do manželství je, nechat se inspirovat Bohem, né svou vlastní vůlí. Toužit po tom, co pro mne má připraveno Pán, pak se nemůže stát, že bychom byli opuštěni nebo sami chtěli nebo museli, někoho opustit.
    Pak nebudou muset křesťané, katolíci řešit problém s chozením nechozením ke svátostem, s jejich platnostmi…
    A hlavně budou žít šťastně. I když jak si kdo představuje štěstí! Kněz Zbigniev Czendlik řekl: “ Zamilovat se znamená chtít štěstí toho druhého, ne svoje….“ Zamilovat se je velká zodpovědnost!
    Tak je třeba přistupovat k manželství.

    • VlaM napsal:

      Kněz Zbigniev Czendlik – to je ten, co na otázku, zda podporuje zrušení neboli „zdobrovolnění“ kněžského celibátu odpověděl: „Už aby to bylo.“ Možná by se taky rád oženil.

      • Berchmans napsal:

        Nejspis ano. A jak to souvisi s pravdivosti vyroku, ktery cituje pani/slecna Veronika?
        Na pravde je uzasne to, ze je porad pravdou, at ji rika kdokoli.

      • David napsal:

        To je také ten, který se nechal fotit s nějakými děvkami v bazénu.

      • VlaM napsal:

        2 Berchmans: Já jen abychom si udělali jasno, kdo je kdo. Ono totiž nejde vždy jen o otázku pravdivosti, ale taky úmyslu, se kterým někdo to či ono říká.

      • věřímposvém napsal:

        A co by na tom bylo špatného, kdyby se pak Czendlik chtěl oženit? Pokud by to měli kněží povolené, tak by to bylo vpořádku, ne?

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Kněží se ženit nemohou a nikdy nemohli. Ve starověku byli sice svěceni i ženatí, ale pouze s tím, že se po vysvěcení pár vzdá sexuálního života…

      • R. Klíma napsal:

        Czendik slibil celibát, takže i kdyby snad někdy byl celibát kněží zdobrovolněn, on už se k němu dobrovolně rozhodl.

      • věřímposvém napsal:

        A nějaký logický argument byste neměli? Zatím jen opakujete, že je to někde napsáno…

        Celibát udělat dobrovolný a všem se uleví.

  2. Froggy napsal:

    Souhlasím s článkem i následným komentářem. Ale přesto – jak řešit případ, kdy například dívka se vdá po maturitě, chce opravdové štěstí svého muže a svých dětí. Jenže ouha, pár let po svatbě kdysi zbožný manžel zradí a uteče. S novou partnerkou má děti. Jeho původní žena je sama, má přes dvacet, k duchovnímu životu se nikdy necítila povolána. Co teď? Původní svazek už nelze obnovit kvůli dětem. Samozřejmě, sktriktně řečeno, má zústat sama a modlit se za spásu manžela, žít pro farnost atd. Ale utrpení je obrovské – vždyť byla povolána žít v rodině. Opravdu neexistuje jiné řešení?

    • R. Klíma napsal:

      Když už k tomu dojde, tak asi opravdu neexistuje jiné správné řešení. Kdyby existovalo, praktikovalo by se dávno.

      Pravdou ovšem je, že v dnešní době, kdy je rozvod společensky naprosto normální, by měla církev více dbát na důkladné poučení snoubenců. A dívka, která se chce vdát a nebýt po dvou letech opuštěna, by měla důkladněji zkoumat povahu a životní hodnoty nastávajícího manžela. Málokdo se stane děvkařem z ničeho nic. A málokdy je chyba a vina výhradně na jedné straně.

  3. Václav Wachtl napsal:

    Velmi úzký výklad pojmu „smilstvo“ zde je ovšem v rozporu s velmi širokým výkladem stejného pojmu u šestého přikázání ! Je to velmi „nefér“ . Smilstvo se tedy vykládá,jak se to právě hodí…to je velká manipulace

    K znovusezdaným : podle této Vaší logiky,by pak bylo lépe dosáhnout anulaci manželství jakýmikoliv prostředky,a to i za pomoci třeba lži,protože se tu jedná o jednorázové provinění,kterého je možno litovat,činit pokání a dosáhnout odpuštění. A pak už legálně žít v dalším manželství.
    Dnes po značném zjednodušení možností anulace to zřejmě nebude problém.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      1) Smilstvo je mnohovýznamový pojem, který nelze vykládat bez kontextu. Smiřte se s tím…

      2) To je blbost, protože vylhaná anulace je neplatná a tudíž i následné manželství je neplatné a konkubinátní…

      • Václav Wachtl napsal:

        1. „mnohovýznamový pojem“ – tak to je kouzelná formulace,která umožní skoro jakýkoliv výklad podle potřeby.

        2. Ale nově může být důvodem anulace třeba i nedostatečná mentální zralost a připravenost. A tam se vejde skoro vše….

        • Ignác Pospíšil napsal:

          1. Stěžujte si u autorů starořečtiny…

          2. Nemyslím, že by Bůh svá měřítka měnil jen kvůli tomu, že jeden nehodný papež cítil potřebu vtělit do Kodexu dostatečně gumové paragrafy. Pouze se zvýší počet právě těch falešných anulací…

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Problémem je především formalismus uzavírání manželství a přijímání svátostí vůbec, a je-li formalismus v uzavírání manželství jako rozšířená praxe, pak se nesmíme divit, že je praxí i formalistická anulace ne moc vzdálená rozvodové praxi před 100 lety (když už k tomu našemu soudu došli, asi musí mít důvod, a my je vyslyšíme …).

      • Václav Wachtl napsal:

        Ignác Pospíšil 8:47
        ad 1. Nejedná se o jazykový problém ale morální. Měřit pokaždé jiným metrem podle toho,jak se mi právě hodí,je velmi účelové a nefér.
        ad 2. Postupem času a praxe roste naše poznání.Pokud beru svátosti (a podmínky jejich udělení) opravdu vážně,měl bych být skutečně zralý,uvědomovat si jejich plný dosah,závaznost a veškeré dopady. To je ta mentální zralost a připravenost. V praxi se mladí rozhodují (pod vlivem emocí a hormonů) velmi spontánně,bez uvědomění si všech těchto zásadních důsledků. Proto je konstatování Svatého Otce o neplatnosti velké části (vlastně jen formálně ) uzavřených sňatků velmi relevantní a moudré.

        P.Dr.Malý – z uvedených důvodů logicky (!!) roste a bude růste počet anulovaných sňatků, a to zcela v souladu s Božím řádem,protože opravdový uvědomnělý sňatek (nerozlučitelný !) uzavře jen málokdo.
        Mohu potvrdit z praxe ze svého okolí.

        • Ignác Pospíšil napsal:

          1) Omyl. Vůbec nejde o různý metr, jen Vaši neschopnost vyrovnat se se složitostí jazyka a překladu. A ten problém je čistě ve Vás a v tom, že prostě špatně (ať už omylem či účelově) vykládáte význam jednoho výroku.

          2) Při vší úctě nesouhlasím s Vámi. Pokud se někdo žení nerozvážně a lehkovážně, není to důvod pro neplatnost sňatku. Koneckonců forma uzavření manželství je velice jasná. Nemám pochyb o tom, že drtivá většina manželství uzavřených v kostele katolíky je platná a teze, kterou zde prezentujete, jsou jen snůškou záminek pro nelegitimní anulace. Koneckonců, pokud snoubence něco může uvádět v omyl, pak je to právě ostudná praxe masových anulací, z nich většina je určitě neplatná…

    • Laurentius napsal:

      Bude-li manželství anulováno na základě lži, bude anulování „úředně“ vykonáno, avšak neplatně. Může se potom ze lži vyzpovídat, leč dále bude žít v těžkém hříchu a to je cesta to pekel.

      • Když jsme u těch anulací manželství, ať mi někdo vysvětlí následující: Jak to, že ještě před cca 50 lety bylo z podaných žádostí o anulaci vyřízeno kladně pouze 5 proc. a 95 zamítnuto, a dnes je to přesně naopak? A to bylo ještě před liberalizací, kterou provedl před pár měsíci současný pontifik. Bude nyní tato anulace už stoprocentní ve všech případech? Asi ano, když postačí rozhodnutí pouze jediné soudní instance a nikoli 2, jak tomu bylo doposud.
        Asi už mnoha dnešním církevním představitelům nic neříkají slvoa sv. pavla: Nepřizpůsobujte se tomuto světu!

        • Jindřiška napsal:

          Odpovídám na Váš dotaz:
          církevní soudy až do r.2015 měly i II. instanci, /než ji František svévolně zrušil/a proces trval téměř dva roky,a pokud by anulace v tom kterém soudě běžely jako na drátku, pak by to papežové zatrhli a zakázali, tak to uskutečnil Benedikt i Jan Pavel II.Oni skutečně dbali na to, aby se pečlivě a uváženě rozhodovalo ve prospěch manželství.
          Vím o tom z úst mé nejlepší kamarádky, která pracovala jako notářka církevního soudu, tedy byla u zdroje.
          Proto je dobré pane doktore o církevních soudech něco více vědět, než vynášet povvrchní „soudy“, nemající s realitou nic společného. Ovšem za pontifikátu Františka veškerá spravedlnost a snaha o spravedlivé posuzování nulity manželství šla naprosto do háje a anulace jedou jak na běžícím pásu…ke škodě a stavu těžké hříšnosti nejen aktérů,jejichž takto anulování manželství je bezpochyby neplatné, ale i těch zodpovědných v hierarchii, kteří se Františkovi nepostavili na odpor a podrobili se této hrůze…čili zrušení II.instance, zkrácený proces ve prospěch anulace…je to výsměch evangeliu a Bohu

      • R. Klíma napsal:

        Lidé z církevních soudů, s nimiž jsem mluvil, říkají, že tam, kde nevidí šanci, těm lidem ten proces rozmlouvají a většinou úspěšně. Takže to procento je reálně jiné.
        Jinak důvodem odlišných procent může být třeba i společenská atmosféra. Lidé si méně uvědomují, co to vlastně uzavírají, nemají o tom správné povědomí a jednají v omylu. Pokud se papež domnívá, že polovina manželství je neplatných a má pravdu, tak církev opravdu děla něco špatně. Náprava ovšem nevede přes zjednodušení neplatností, ale přes důkladnějí přípravu snoubenců.

      • Teofil napsal:

        pane Klímo a kdo by tu přípravu snoubencům měl jako dělat, když katolická víra a morálka je už dávno pohřbena? kdo ji zná?

      • opičí mozeček napsal:

        I naprostý idiot pochopí, že uzavírané manželství je nadosmrti a jeho primárním účelem jsou děti.
        Nesnažte se nám tvrdit, že po úžasném DVK, jenž vytvořil celé generace dospělých katolíků, tito nejsou štont chápat, co chápaly generace jejich negramotných předků…

      • R. Klíma napsal:

        To nesouvisí s koncilem, nýbrž s tím, že to, co vnímá společnost jako správné, se odklonilo od toho, co vnímá jako správné křesťanská morálka. Před sto lety bylo každému jasné jak to je, protože společenská a křesťanská morálka jedno byly. Dneska je přítup nepochybně mnohem lehkovážnější.

      • Tomáš napsal:

        AD http://www.duseahvezdy.cz/2015/11/12/jak-je-to-s-rozhresenim-druheho-manzelstvi/#comment-32763

        Pane Klímo, padla otázka, KDO provede tu přípravu a ne dotaz na vzdechy minulosti. Mne to jako otce rodiny rovněž zajímá. A mýlíte se. S IIVK ten problém opravdu souvisí a to velmi úzce.

  4. Tady bych trošku diferencoval. Ne každý nový, pouze civilní sňatek po rozvodu řádně církevně uzavřeného manželství musí být nutně těžkým hříchem, nutno rozlišovat objektivní a subjektivní stránku. Objektivně to samozřejmě je cizoložstvím, nicméně subjektivně ty případy jsou někdy tak složité a zamotané, že úsudek nutno ponechat na Pánu Bohu. Když žena s malými dětmi opuštěná mužem, jenž uteče za milenkou, se znovu vdá, nelze to samozřejmě schvalovat, ale abych to posuzoval a odsuzoval, k tomu nemám mandát, to přenechávám Pánu Bohu. Nicméně je jasné, že připustit tyto lidi ke sv. přijímání nelze, ledaže by se zavázali – jak učí Církev – žít spolu „jako bratr a sestra“, tj. bez sexu. Když ale jedna strana zaviní rozpad manželství nevěrou a v důsledku uzavře na radnici nový, cizoložný sňatek, pak je to ovšem odsouzeníhodné darebáctví.
    Jinak s tím, co autor píše, plně souhlasím. Ten Jandourek mne přímo „okouzluje“ tím, že on, apostata, původně římskokatolický kněz, jenž odpadl ke starokatolické sektě, bude dávat rady Katolické církvi a poučovat ji, co má a nemá dělat. Ten jeho příspěvek na ChN je otřesný, dokonce píše o Ježíši Kristu, že prý se „mýlil“ ve své předpovědi posledního soudu, ačkoliv musí dobře vědět, že Spasitel žádnou konkrétní předpověď neposkytl (o tom dni a hodině ví pouze nebeský Otec).

    • R. Klíma napsal:

      Pokud bychom přijali tezi, že někdy skutečně může jít o lehký hřích (a ono možná i může, nevím), pak podle mého soudu musíme připustit možnost, že posouzení situace jednou Pán Bůh deleguje na zpovědníky, jako u mnoha jiných situací. Tato věc totiž určitě není neměnným učením církve.
      A odtud je už jenom krůček k tomu, že ti lidé budou moci přijímat eucharistii. Bude stačit si jenom najít „vhodného“ zpovědníka. Podobně se to nakonec děje i u umělých oplodnění. Je prý řada zpovědníků, kteří to pro případ, že nedojde k redukci (či jak se to jmenuje) plodů, s naprostým klidem schválí.

      • Odpověď p. R. Klímovi: Pozor! Já jsem mluvil o objektivní a subjektivní stránce. Objektivně každé sexuální soužití mimo manželství je těžkým hříchem (materiálně). To, že subjektivně (formálně) tomu tak být nemusí vzhledem ke složitosti situace konkrétních hříšníků, není schopen plně a neomylně posoudit nikdo z Církve, žádný zpovědník nebo kdokoliv jiný, to může posoudit jenom Bůh. Právě proto, že Církev není schopna toto rozhodnout ve vší plnosti a neomylnosti, nelze připustit znovusezdané rozvedené ke sv. přijímání, neboť objektivně, tj. materiálně, skutečně žijí v těžkém hříchu, ledaže by se rozhodli žít jako bratr a sestra. A to, že znovusezdaní rozvedení po prvním sňatku uzavřeném v kostele žijí objektivně ve stavu těžkého hříchu, to neomylné učení Církve skutečně je, na tom nelze nic měnit.

  5. Eppur Simuove napsal:

    P. Jandourek na fotce u toho článku má oči mrtvoly. Ať se nad ním dobrý Pán Bůh smiluje.

  6. Karol Dučák napsal:

    Úprimne ďakujem pánu Pospíšilovi za tento príspevok a opätovne musím oceniť jeho snahu o zachovanie čistoty katolíckej viery. Budem sa opakovať, ale musím znovu vyjadriť znepokojenie nad reformou kánonického procesu manželskej nulity po zverejnení dvoch Motu Proprio pápeža Františka pod názvami “Mitis Iudex Dominus Iesus” a “Mitis et misericors Iesus”. Musím však – z úcty k pravde – komentovať niektoré nepresnosti v článku, týkajúce sa procesov nulity manželstva. Je evidentné, že sa autor osobne nikdy v živote nezúčastnil takéhoto súdneho procesu a nepozná detaily problematiky a keďže nechcem, aby vznikli u čitateľov naivné predstavy o tom, že proces anulácie je len nejaká formalita, cítim morálnu povinnosť uviesť veci na pravú mieru. Konkrétne je mimo reality formulácia „že anulace je pouze názor církevního soudu o neplatnosti uzavřeného sňatku od samého počátku“. To teda určite nie je!
    Tak ako pre civilný súd nie je smerodajný názor nejakého sudcu, ale jednoznačné dôkazy viny či neviny páchateľa, takisto cirkevný súd nemôže prijať rozhodnutie o nulite manželského zväzku na základe subjektívneho názoru sudcov. Obaja manželia, ktorých sa proces anulácie týka, sú opakovane podrobení výsluchom, a podobne sú vypočúvaní aj svedkovia oboch strán. Bežná prax je, že okrem oboch manželov je podrobným výsluchom podrobených 6 a viac svedkov. Stačí jedna nezrovnalosť v týchto výpovediach, aby odhalila prípadné snahy oklamať súd. Okrem toho je v každom procese obhajca manželského zväzku. Títo obhajcovia sú mimoriadne agilní a robia všetko preto, aby bolo manželstvo zachované. Napríklad jeden môj priateľ v procese uvádzal, že manželstvo uzavrel pod nátlakom svojej snúbenice, neskôr manželky, ktorá sa mu vyhrážala, že ak s ňou neuzavrie manželstvo, spácha samovraždu. Obhajca manželstva žiadal dôkazy. Našťastie, môj priateľ mal uschované listy svojej manželky z čias pred sobášom, v ktorých boli tieto vyhrážky čierne na bielom. Toto mu napokon pomohlo dosiahnuť vyhlásenie nulity manželstva.
    Teda v žiadnom prípade nemôže o anulácii rozhodnúť subjektívny názor sudcu. Sudcovia pred vynesením rozsudku vzývajú Ducha Svätého, aby im pomohol vyriecť spravodlivý verdikt, takže pravdepodobnosť omylu je minimalizovaná.
    Hovorím však o situácii, ktorá bola pred prijatím posledných dvoch Motu Proprio pápeža Františka. Ako tie ovplyvnia vývoj situácie, si ani netrúfam odhadnúť.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Špatně jste mne pochopil. Anulace je pouze názor (dobrozdání) církevního soudu, protože narozdíl od civilního soudu nenavozuje žádný reálný právní stav. Pokud Vás civilní soud rozvede, jste rozveden, i když se tak stalo na základě falešných informací. Ale jestliže obelžete církevní soud a ten na základě mylných informací rozhodne o anulaci, pak tato anulace je neplatná. To je to, co jsem chtěl zdůraznit!

  7. Václav napsal:

    Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“

    Tady je napsáno propustí manželku. Ne souložnici. I slovo propustí navozuje spíš představu jakéhosi svazku.

  8. Karol Dučák napsal:

    Vrelo odporúčam preštudovať si fundované a kompetentné stanovisko naslovovzatého odborníka k problematike procesov vyhlasovania nulity manželstva. Link: http://zastolom.sk/co-prinasa-reforma-procesov-manzelskej-nulity/

    • MichalD napsal:

      Je poučné poznat, jak uvažuje člen komise, která reformu CIC připravovala. Jeho argumentace mi přijde dosti podivná a velmi slabě logicky podepřená. Nemám chuť zde celý rozhovor rozebírat, pro ukázku uvedu jen otázku „Spomínate zrušenie povinnosti dvoch zhodných rozsudkov o neplatnosti manželstva. Naozaj stačí iba jeden rozsudok?“, na kterou prof. Adam OP odpovídá: „Áno, stačí to. Ak sú sudcovia odborne zdatní, rozumní, rozhodní, čestní a nepodplatiteľní, ich zdôvodnený rozsudok na prvej inštancii je skutočným rozsudkom, a tak niet dôvodu pochybovať o správnosti takéhoto súdneho výroku.“ Toto je přece argumentační faul jak vyšitý.

      Dále ospravedlňování zrušení povinného druhoinstančního procesu tím, že prý se vracíme k původní praxi, je zavádějící a zcela ignoruje historické reálie – toto bych nazval nezdravým archeologismem (v tomto případě právnickým). Stejně tak je zcestné závažnost tohoto kroku nivelizovat poukazem na to, že prý se v praxi jen málo prvo a druhoinstančních nálezů liší. Sám pan profesor uvádí, že celosvětově to představuje 3,3% kauz, to je při zhruba 50 tis. anulacích ročně něco kolem 6 tisíc případů. To mi nepřipadne až zase tak málo, abychom tato manželství mohli hodit jen tak přes palubu. Ze spaní by nás mělo budit, i kdyby šlo jen o jediný případ (a následné svatokrádeže).

      • Karol Dučák napsal:

        MichalD, tento raz akceptujem Vaše argumenty. My dvaja sa zrejme nikdy nezhodneme v hodnotení Druhého vatikánskeho koncilu a omše Pavla VI., to však neznamená, že sa a priori musíme rozchádzať úplne vo všetkom. Ako človek, ktorý má osobné skúsenosti s fungovaním metropolitného tribunálu, zaoberajúceho sa procesmi vyhlásenia nulity manželského zväzku, môžem zodpovedne prehlásiť, že pred reformou bol systém v princípe dobrý až nato, že dochádzalo k zbytočným prieťahom. Aj keď sa budem opakovať, musím spomenúť prípad môjho priateľa, pretože poskytuje vhodné argumenty pre nasledujúci text.
        Môjho priateľa jeho nastávajúca vydierala, že spácha samovraždu, ak si ju nevezme za manželku. Mal dokonca aj list s jej vyhrážkami, písaný jej rukou. Z cirkevnoprávneho hľadiska tu niet o čom diskutovať. Je to:
        „Kán. 1103 – Neplatné je manželstvo uzavreté pod nátlakom alebo z veľkého strachu, vyvolaného zvonku, hoci aj neúmyselne, od ktorého aby sa niekto oslobodil, je nútený vybrať si manželstvo.“
        Napriek tomu sa súdny proces ťahal 13 rokov, pretože manželka môjho priateľa na súde vypovedala presne opačne ako on. Aj keď klamala, tribunál musel jej výpovede brať do úvahy. Dokazovanie je v tomto prípade ťažké.
        Keďže prvý tribunál nedokázal kauzu vyriešiť za 12 rokov, môj priateľ podal novú žiadosť u iného súdneho tribunálu a ten uzavrel kauzu zhruba za 1 rok. Ako corpus delicti poslúžil môjmu priateľovi list jeho manželky, ktorým ho vydierala pred manželstvom.
        Teda je potrebné odstraňovať zbytočné súdne prieťahy, avšak súčasná reforma vzbudzuje vo mne obavy a skepsu. Nedokážem sa vnútorne stotožniť s radikálnym zrýchlením a zjednodušením procesov, ktoré môžu byť v konečnom dôsledku kontraproduktívne.
        A ešte jedna vec ma znepokojuje. Ak si pozrieme zoznam zneplatňujúcich prekážok, ktoré znemožňujú platnosť manželského zväzku, nájdeme na prvom mieste:
        „Kán. 1083 – § 1. Muž pred dovŕšením šestnásteho roku života a žena pred dovŕšením štrnásteho roku nemôžu uzavrieť platné manželstvo.“
        Toto sa dokazuje veľmi ľahko. Stačí sa pozrieť do rodného listu a vek si vieme veľmi ľahko vypočítať.
        Lenže medzi zneplatňujúcimi prekážkami je aj „vážny nedostatok rozoznávacieho úsudku ohľadne manželských práv a povinností, ktoré treba navzájom odovzdávať a prijímať zo strany muža a/alebo ženy.“
        Toto sú subjektívne záležitosti, ktoré sa len veľmi ťažko dokazujú. Dokonca aj môj priateľ mal corpus delicti, list svojej budúcej manželky, ktorým ho vydierala. Grafológ dnes dokáže s neomylnou istotou zistiť, kto je autorom listu. Nedostatok rozoznávacieho úsudku je však subjektívny faktor, ktorý sa ťažko objektívne posudzuje. Toto sú záležitosti, ktoré ma znepokojujú.

  9. Jan Novák napsal:

    Církev porušovala své učení vždy, je to mocenská organizace. Když si panovník zaplatil, papež rozvod provedl.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      To rozhodně není pravda…

    • Lucie Cekotová napsal:

      Patrně nejznámějším důkazem opaku je žádost anglického panovníka Jindřicha VIII. papeži, aby prohlásil za neplatné jeho manželství s Kateřinou Aragonskou. Nikoli „provedl rozvod“, protože to nebylo možné nikdy. Papež to neudělal ani za cenu hrozícího odtržení celé jedné země od Říma. Pravda byla důležitější než politika: „Non possumus!“ pravil Klement VII. a bylo vymalováno. – To samozřejmě nevylučuje možnost zkorumpovaného papeže (ba i papežové balancující na hraně hereze se vyskytli), ale papež NENÍ Církev, ani mu Církev nepatří, a to, že se občas z Božího dopuštění vyskytne jedinec jednající proti nauce Církve, neznamená, že tato nauka přestává platit, ani že platí jen pro někoho nebo jen za jistých okolností. Spíš je to důvod k zamyšlení nad „papolatrií“ poslední doby.

      • Jan Novák napsal:

        Odkaz, který svědčí o opaku:
        http://www.minulost.org/archiv/41/historicky-prvni-rozvod-v-cechach řádek 20

        A ještě jeden zajímavý případ:
        https://cs.wikipedia.org/wiki/Lucrezia_Borgia

        • Ignác Pospíšil napsal:

          Bohužel, nenacházím v odkazech žádné důkazy o opaku. V prvním případě jde jasně o prohlášení manželství za neplatné od počátku (tj. neplatně uzavřené a nikdy neexistující) z důvodu příbuznosti (ne rozvedené) – že nekompetentní autor použije slovo rozvod, je čistě jeho chyba. Nutno navíc dodat, že důvod pro neplatnost zjevně existoval, takže není důvod rozhodnutí jakkoliv zpochybňovat – příbuzní byli a dispens neměli…

          I v případě Lukrecie Borgie jde o prohlášení manželství neplatným, tentokráte z důvodu nenaplněnosti, což je možné (otázka věrohodnosti tohoto rozhodnutí je jiná věc, podstatné je, že pokud by bylo toto vyhlášení neplatnosti založené na lži, tj. pokud manželství naplněno bylo, bylo by celé rozhodnutí neplatné, stejně jako další sňatek – a ani papež by s tím nemohl nic udělat, protože platně uzavřené manželství je na základě výslovného učení Krista prostě nezrušitelné)…

  10. Václav napsal:

    Individuální papežský dispens od manželství z dynastických důvodů nebyl ve středověku příliš neobvyklý. Jako vyjímečný prostředek v případě že byla manželka panovníka neplodná, nebyli další vhodní dědicové trůnu a hrozilo nebezpečí občanské války. Nebo chtěl jeden z manželů žít zasvěceným životem. Jindřich VIII. pravděpodobně nedostal dispens proto že měl dceru a v Anglii platila pragmatická sankce. Což znamená že mohla bez problémů převzít trůn a vládu.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Pokud nebyl výjimečný, tak nám vyjmenujte pár případů…

      • Pan Contras napsal:

        Ignáci, trošku méně piš a více studuj historii.

        ct. Karel Veliký sice manželky nestřídal, jen jich měl 6-9 a nějak nad tím excelencpáni zamhouřili očko.

        Přemysl Otakar I. zapudil svou manželku Adletu, a provedl upgrade tj. našel si novou Konstancii, posléze se opět vrátil k té původní a taky mu to prošlo.

        No a zásadový sv. Vojtěch taky nebyl tak radikálně zásadový vždy, a není mi známo, že by svému otci mnohoženství vyčítal.

    • Pan Contras napsal:

      … no ale musím dodatečně uznat, že ten Přemyslův případ byl asi opravdu o neplatnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *