Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes budeme myslet spíš na děti než na chalupu.

Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole a na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha, chodili ve škole osm i více let do vyučování náboženství – ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče vedli děti k víře doma, jen tam, kde děti viděly dobrý příklad víry na rodičích, jen tam vyrostli věřící křesťané.

V našich státních školách se náboženství moc pozornosti nevěnuje. Stále ještě je to na rodičích, aby vychovávali děti křesťansky doma. Jenže rodiče mají pocit, že to neumějí a že na to nemají čas. A tak si vymýšlejí výmluvy. Říkají: „Je to vůbec nutné, doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší, nechat je až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?“

Na první pohled to vypadá rozumně a logicky: děti se při dospívání opravdu rozhodují samy pro víru nebo nevěru. Jenže když se někdo v dětství o Bohu nic nedoví, nemůže se pro víru v Boha rozhodnout, protože o něm nic neví. Sebelepší pole ti nedá úrodu, když na ně nic nezaseješ. Musíš zaset, musíš dítě vhodným způsobem a v patřičné době seznámit s vírou, a teprv pak můžeš doufat, že se pro ni rozhodne.

Při kněžském shromáždění řekl jeden výborný kněz: „Moji profesoři na vysoké škole mi při studiu teologie dali hodně, ale víc mi dal pro celý život příklad mých rodičů.“

Každý otec, každá maminka, všichni rodiče chtějí dát dětem do života to nejlepší. Rádi by jim předali všechny své životní zkušenosti, své vědění a umění. Ale je tu stále pocit: „Já to nedokážu. A kdybych to i uměl, já na to nemám čas!“

Chtěl bych vám dokázat, že obojí je jen předsudek. Vést děti k Bohu dokáže každý, kdo jen trochu ví, jak na to.
A kdo ví, jak na to, ten na to také najde čas. Protože vést děti doma k Bohu, to není vyučovat je doma náboženství, dělat z domova školu a ze sebe učitele.

Když jsi doma, děti tě pozorují a napodobují. To je první forma výchovy – příklad. A když jsi doma, také s dětmi promluvíš, popovídáš. To je druhá forma výchovy – rozmluva. A to je v podstatě vše.

Teď si možná některý tatínek odechne a pomyslí si: „Toto vše platí na manželku, na babičku, ty jsou s dětmi, ty jim mohou dávat příklad, mohou s nimi hovořit.“ – Jenže povinnost vést děti k Bohu se rovným díle vztahuje na otce a matku, na oba. A ta povinnost je tak velká, že tě z ní nemůže osvobodit nikdo a nic, žádná situace, žádné poměry.

Dobře poslouchej: od pátečního postu ti může dát dispens tvůj farář. Od jiných závazků tě může osvobodit biskup. Ale od povinnosti vést své děti k Bohu tě nemůže osvobodit ani papež. Máš-li hodnou babičku, která se dětem věnuje, buď rád, – ale tvého podílu při vedení dětí k Bohu tě to nezbavuje.

A ještě jednu takovou předběžnou otázku si teď položme: Kdy se má začít s vedením dětí k Bohu, s vychováváním dětí?
Snad to stačí, až mají rozum, až jdou do školy, až začnou dospívat? – Kdepak. Hned odmala, hned od narození se musí začít.

Rodiče si musí rozvážit, jak to mají dělat, aby z dětí vychovali dobré lidi, jak je sami povedou. Já, kněz, vás v tom zastoupit nemohu, mohu vám být jen odborným poradcem. Proto vás všechny zvu: pojďme si povídat, jak pěkné je vychovávat děti, když se to vezme za ten pravý konec, a jak na to má každý čas, když ví, jak na to.

Zvu na tento kurs o výchově dětí především mladé rodiče. Ale přidejte se i vy, mládeži: vždyť za chvilku budou i z vás maminky a tatínkové. A zvu i vás, starší a staré. Vždyť s vámi bývají děti nejvíce, a dokážete mnoho dobrého, když budete znát ty pravé způsoby.

Také vás prosím: Před četbou se vždy pomodlete, abyste této příležitosti dobře využili, aby po cestách Božích přišla radost a pohoda do vašich rodin.

Pane Ježíši, tys kdysi dal příkaz, který platí dodnes: „Nechte maličké přijít ke mně a nebraňte jim, neboť takových je království nebeské.“ Prosíme tě proto:
– Těm rodičům, kteří neodmítnou děti, ale přijmou je, odplať radostí a šťastným stářím.
– Není to lehké, v dnešních časech vést děti k Bohu, proto buď, Pane, při rodičích, a pomáhej jim.
– Dej všem rodičům trpělivost a moudrost, aby stále měli na paměti, že po zlém vychovají jen trucovité paličáky.
– Ať si všichni rodiče uvědomí, že bez setí není sklizeň, bez vedení k Bohu není hodných dětí.
– Našim dětem dej dary Ducha svatého, aby jim šlo dobře jak učení ve škole, tak výchova doma.
Pane, tys ustanovil svátost manželství, svátost rodin, – aby v nich vyrůstaly nové generace tvých dětí. Dej, ať rodiče, kteří dali své děti pokřtít, nezapomenou, že tím přijali závazek, že budou děti též jako křesťany vychovávat.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je úvodní kapitola knihy „Společně k Bohu„, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Postupně po kapitolách bych zde chtěl vydat celou knihu a budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.

Ignác Pospíšil