Katolická cesta J. Durycha XXVI. – Stárnoucím umělcům

„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“

I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná. A bohužel ne dost drsná. Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi.

Tento argument se dnes může zdát mnoha lidem příliš tvrdý, dnes, kdy nás pastýři usilovně přesvědčují, že milosrdenství Boží je až tak veliké, že není třeba se pekla bát – (pokud prý vůbec nějaké peklo existuje). Jak hrozné zločiny by musil umělec spáchat, aby se pro něho peklo stalo reálným nebezpečím! Snad jen proto, že se k svému dílu dává inspirovat veškerou tou nečistotou, nenávistí a nihilismem, který nás v životě doprovází téměř na každém kroku? A to i tehdy, když se ve vší téhle špíně umělci daří jako rybě ve vodě, naopak, že se oním pachem zla sám konejší až i opíjí a tak v podstatě toto zlo přímo propaguje.

Arci že nevím, podle jakých kriterií bude Bůh soudit umělce. Tuším však, že jim tuze mnoho odpustí; vždyť co by neodpustil duši, která je choulostivá, méně vnímavá pro realitu, jejíž smysly vnímají spíše šelest a šepot než křik a hřmot tohoto světa a jejíž soudy snadno chybují pro příliš syrovou všednost tohoto života. Umělec je snadno zranitelný a nic mu nepomůže, že ho lidé berou jako příklad. Měl by být příkladem, ale není. Je to jen člověk. Umělec snadno propadá revolučním emocím, bývá heroldem všeho nového, aniž by si dostatečně ověřil, co ta či ona novota obnáší. Vzpomeňme na doby nedávné: kolik vynikajících umělců se stalo komunisty a přitom zaručeně se všichni komunismem nenadchli jenom ze zištných důvodů!

Durych se však na své současníky upřímně hněvá. Je už jedenáct let po převratu, všecko revoluční, nové, nezvyklé je už dávno pryč: prokázalo se, že víra v Boha nezanikla, a že všechny útoky proti ní z řad masarykovských realistů, socialistů a volnomyšlenkářů se změnily jen v mýdlové bubliny, které čím více se nadouvají, tím nápadněji praskají a všechny ty jejich nádherné duhové barvy se v jediném okamžiku mění v kapičku mýdlové vody. Rakousko-Uhersko a jeho „ukazatelé směru“ zmizely podobně jako ty bubliny a docela již se zdálo, že novému československému státu Bůh žehná a že jsme na vzestupu netoliko ekonomickém. Kulturní dění v našich zemích přesáhlo odvážné spekulace – teprve nyní, na počátku nového tisíciletí se po tomto nedávném vzepjetí ducha s lítostí ohlížíme a nad jeho pozdějším rozmělněním až i ztrátou marně naříkáme.

Když dozněly vzteklé útoky nevybíravě urážející české katolíky a na úbytě zcepeněla nedonošená parodie „kulturního boje“, vyvolaná stržením Mariánského sloupu, když si naše pokroková „elita“ uvědomila, že katolíků je přece jen příliš mnoho, zdálo se dokonce, že katolictví je pověřeno Boží Prozřetelností k mravnímu vedení národa. Toto zdání netrvalo dlouho. Nejvíc si uškodili samotní katolíci naivně vedeným politickým bojem, který byl od samého počátku postaven na hlavu a přežíval jen z obětavé práce či snad i obětí mnoha tisíců lidovců, kteří „své“ straně dávali mnohem víc, než si zasloužila a která se jim neodměnila ani poděkováním. Nicméně katolíkům nešlo přičítat žádné skandály a třebaže tu a tam vyplavaly na hladinu lecjaké kněžské hříchy, mělo katolictví vysoký úvěr a bylo i dobře známo, že č e š t í  katolíci si stačí sami, že nepotřebují žádné pomoci Hlinkových luďáků či dokonce katolických Sudeťáků.

Jenže té pokrokové „elity“ bylo příliš mnoho.

Je zarážející, na jaké vějičky sedávala naše elita již ve středověku, na co na všechno se nechávala nachytat. Za Karla IV. i za jeho syna Václava bylo v našich zemích přibližně stejné množství elity české i elity německé. Elity stejně uvažující, stejně vzdělané s týmiž zájmy. Nelze však vysvětlit, proč českým Němcům zhola nic neříkal Viclef, zatímco Češi v něm nacházeli spasitele. Němci se nám proto nestačili divit a dodnes se nám proto diví celý svět. Viclef nevybízel k revoluci a Češi ani o žádnou revoluci nestáli. Dá se skutečně přijmout myšlenka, že Viclef byl vlk v rouše beránčím a Češi si z nepochopitelných důvodů nevšimli ani vlčích zubů, ani vlčího ocasu. A nebyli to Čechové prostí, ducha nevyspělého. Za spasitele přijali Viclefa mistři vysokého učení, rytíři starobylých rodů, preláti. Bůh nám buď za to milostiv!

Za prvních Habsburků nacházeli Češi svou veškerou útěchu v Lutherovi, a jak se zdá, byli to Češi všech sociálních vrstev. Přece však byla Lutherem daleko nejvíce oslněna elita: Příslušníci starých českých rodů, česká inteligence všech oborů a i čeští umělci, které luteránství doslova položilo na lopatky. Naši předkové 16. a počátkem 17. století se stali luterštější než jejich němečtí luterští učitelé; v německém luterství se rozpustili nejen čeští staroutrakvisté, nýbrž i Bratří, vpravdě čeští.

Co se jen, pro pána krále, české elitě na německém luterství a na každém neřádstvu t o l i k  l í b i l o?

V 18. století to nebylo tak jednoduché. To jsme měli elity dvě: tou méně významnou byla elita šlechtická, kterou, ač to nerad přiznávám, doplňovala a dokonce jí i dávala ráz, elita prelátská, elita nejvyššího kléru. Tyto racionalisticko-osvícenecko-zednářské elity, podobně jako slepice, „čekající na sopel“, hlídaly všecko nové a dosud neotřelé, co přicházelo z Anglie, z Francie a z Německa, třebaže to páchlo ďáblem na hony. Nelze za všecko vinit zednáře, spousta výtečných lidí tehdy ještě neměla ze zednářství „pojem“, ale skutečně: všecko zednářské, ještě dřív než samo přišlo do Čech, bylo již a priori touto elitou nadšeně přijato. Jen zázrakem se v Čechách nezmocnil vlády „hladový“ bavorský kurfiřt Albert, zednář a smolařský protivník naší „zbožné“ Marie Terezie. Ta sice zednáře pronásledovala, ale příliš nedůsledně (spíše jim poněkud ztrpčovala život): kdyby to s jejich pronásledováním myslila jen trošku vážně, musila by nejprve poslat na Špilberk svého vlastního milovaného muže.

Pak tu byla elita jezuitská, k níž do jisté míry možno přifařit elitu jiných řádů. Jezuité statečně bránili českou provincii před náporem zednářského, osvíceneckého ateismu a byla by jistě ubránila nesrovnatelně víc, kdyby jezuitům s neuvěřitelnou zákeřností nevrazil dýku do zad papež Kliment XIV., kdyby ve střední Evropě jezuity nezlikvidovala právě naše nejzbožnější císařovna Marie Terezie a kdyby jejího synáčka Josefa odnesl čert dřív, než stačil ve svých zemích zrušit kláštery.

A byla to pak výše uvedená elita racionalisticko-osvícenecko-zednářská, která u nás začala prosazovat jednu pekelnou lahůdku za druhou. Chvála buď Bohu za český venkovský lid a za  j e h o  pastýře. Tato „neelita“ zachránila víru a národ. Jen  o n a  s a m a  se skrytou pomocí Boží.

Elita popřevratová, tvořená zejména z učitelů  v š e c h  stupňů, ale bohužel i z činovníků Sokola, (který toho doposud tolik dobrého vykonal) a ze všemožných jiných č i n o v n í k ů, se rozhodla „nabrat kurs“ los von Rom. Daleko Římů neutekla, ale utéci se  s n a ž i l a, seč jí síly stačily.

A jejími bardy se stali čeští literáti…

Na tyhle literáty se Durych zlobí jen proto, že jsou ateisté:

„Jste umělci a jste povinni chránit svou svobodu. Vy nepodléháte módě a pouliční agitaci, vy se nepotřebujete starat o hesla, o posměch křiklounů, o mínění hlupáků a nadutců. Vy právě můžete a máte věřiti v Boha, na vzdory chátře, jak té negramotné, tak i té učené. Máte být hrdi a svobodni. Ale zdá se, že se více méně stydíte před křiklouny, jako byste jim byli něco dlužni, jako byste je považovali za lepší než jste sami. Zůstává ve vás cosi otrockého, cosi zbabělého, zanedbáváte a odhazujete svou víru z ohledů na svůj lid a na krásné oči světa. Nechcete být nápadní a proto se mlčky klaníte modle atheismu. Bojíte se, aby nad vámi váš žák, váš zřízenec, váš soused nebo váš závistník se neušklíbl; to by vás asi tuze bolelo. Nechcete zůstati pozadu za chátrou, za podvodníky a pasáky a nájemnými křivopřísežníky, kteří si posměch dělají z víry a z Boha. Vy se také bojíte posměchu a proto raději se mlčky účastníte židovského posměchu v ulicích jerusalémských a zapření Petrova. Je-li však člověku líto i té chátry, jak mu nemá býti líto vás!

Všichni umřete, dříve či později. Chcete umříti v šedivé desperaci, přežíti svou duši ještě před smrtí těla, chcete býti jen studenými, odulými mrtvolami, které jsou holou nepříjemností a ničím více? Má se vaše sláva skončit protivným a posměšným pohřebním průvodem a články v novinách? Jiného nechcete? Stačí vám to? Jest cesta do tmy tak utěšená, či nebojíte se toho, že byste po smrti mohli býti zařazeni do počtu té chátry, pro kterou jste se zřekli víry v Boha?

Čas letí, ať v práci a utrpení či v zahálce a nudě. Sobota letí za sobotou, měsíc za měsícem, rok za rokem, deset let uplyne jako jeden den a dvacet let je doba nesmírně kratší než jak se zdá. Chvíle smrti není obsažena v žádném jízdním řádu…“

„Smrt bez smíru s Bohem a bez pokory před Bohem, holá desperátní resignace či lhostejnost a sugerovaná nevědomost – to má býti poslední tón a poslední zákmit, poslední vzdech?

Bylo by to nesnesitelné. Umění odkrývá skuliny, kterými jest viděti do nebe a umělci sami před svým koncem by o tomto nebi pochybovali? Umění jest plamenem lásky a umělci by se na sklonu svého dne této lásky zříkali definitivně a na věky? Umění jest prostředkem obcování duší a umělci před tímto obcování by dávali přednost nicotě?“

Na počátku této charakteristiky ateistického umělce hovoří Durych o jeho s v o b o d ě. Zdá se, že jen málokterému slovu se podsouvá tolik významů, že se snadno může stát nesrozumitelným. Křesťanské pojetí svobody vychází z poměru člověka k Bohu. Třebaže by člověk bez Boha ani neexistoval, třebaže Bůh je stvořitelem člověka, je člověku dovolena možnost rozhodnutí o jeho vztahu k Bohu. Buď chce jednou spočinout v Boží náruči, stát se občanem Božího království, nebo nemá o Boha zájem. Zde má člověk právo s v o b o d n é  volby. Tato svoboda ovšem člověku přináší obrovský souhrn povinností, které jsou pro něho závazné, nelze se jim vyhnout, omezují žádosti a touhy jeho těla, ale i ducha. Tato omezení křesťan nepovažuje za omezování svobody, zatímco ateista (a to i takový, jemuž existence Boha snad ani nevadí, ale je mu zcela lhostejná), takovéto omezování považuje za  n e s v o b o d u. Touhy a žádosti těla i ducha člověka, které nejsou v souladu s Boží vůlí, křesťan považuje za přímé či nepřímé naléhání ďábla a jestliže jim člověk vyhovuje, stává se otrokem hříchu, otrokem ďábla. Odmítnutím těchto žádostí se o s v o b o z u j e.

Výklad pojmu „svobody“ je tedy plně závislý na víře v Boha a čím je této víry méně, tím spíše přestává být křesťanská svoboda  s v o b o d o u, křesťané jsou tupeni, vysmíváni, znevažováni, opovrhováni. Ateismus je pak synonymem svobody, víra v Boha za dobrovolné nevolnictví, které si zaslouží politování, mnohem spíše však závistné nenávisti. Každý ateista totiž podvědomě cítí, že křesťan volil moudře, i když se vzdal ledasjakých, třebas i velmi příjemných slastí a naložil si na hřbet mnoho obtížných povinností. Nevěřit v Boha totiž není možné, lze ho toliko  n e p ř i j m o u t.

Měnit životní styl není snadné, nicméně mnohem jednodušší a snazší je od Boha odpadnout, než se k němu vrátit. Snazší cestu k Bohu má člověk, který o Bohu dohromady nic neví už od dětství. Kdo se Boha zřekl v dospělém, zralém věku, pro toho je návrat mnohem těžší.

Durych ateistům nevyhrožuje. Nemluví o pekelném ohni, o pekelných mukách, o věčném trápení, o věčném nářku – mluví toliko o  n i c o t ě. Svým ateistickým kolegům nevyčítá hříšný život: nemluví o alkoholu, o lehkých ženách, o volné „lásce“ či o jiných zhýralostech, nejvýše připomíná nemoci ducha a melancholii.

„… Životní tragedie umělců bývají časté, i když nejsou zřejmy, i když katastrofa přichází pomalu a vleče se, pohrávajíc si s troskami života a ducha. Co nás naplňuje obzvláštním smutkem, jest vzpomínka na ty, kteří zemřeli v šílenství, zvláště pozorujeme-li postup jejich díla a vidíme, že svému umění pro svůj národ obětovali všecko, sobě však nedopřáli milosrdenství nad svým vlastním rozumem a nad svou vlastní duší. Z jejich díla nyní vane na nás úzkost a smutek. Toto všecko jsi dal nám, ale co jsi učinil pro sebe? Jest to všecko krásné, jako by v tom byla tvoje duše, ale běda, je-li v tom opravdu uvězněna celá tvoje duše až na věky, není-li už ona sama v svobodě jiné a vyšší…

… Jest to kruté, zaniká-li pozemský život umělců bez jistoty naděje věčné. Jsou labutí písně, jejichž krása strhuje, ale zároveň naplňuje nejděsivější melancholií, jako by nejmoudřejším koncem byla melancholická resignace na všecko, na všecko.“

„A ještě krutější jest pohled na tu galerii umělců, jejichž cesta do hrobu byla cestou této melancholie, nad níž přece nemůže býti nic strašnějšího, poněvadž poskytuje výhled jen do věčné tmy, ze které kmitají jen světla pochybná a posměšná jako z očí nicoty. Strašné jest pomyšlení, že tolik nejlepších a nejdražších osob nehledalo či nevěřilo v cestu obcování věčného a jistého a že svými posledními díly skoro zřejmě a vědomě otvírali bránu temnot. Že v českém duchovním životě bylo tak málo naděje ve světlo věčné, že v tomto životě bylo tolik osamělého zoufalství a tolik zoufalé pýchy, že tu nezbylo místo pro lásku, která chce žíti věčně, čehož nelze dosáhnouti jinak, než oddáním se Bohu. Jako by umění v naší vlasti přinášeti mělo za živa jen bídu a opovržení, po smrti pak zkázu věčnou…“

Jistě že se Durych na tyto své ateistické kolegy tuze hněvá. Ale především je varuje, klečí před nimi na kolenou a v očích má slzy.

Píše se rok 1929. Durychovi již vychází Bloudění a třebas mu je mimo Eisnera dosud nikdo nechválí, je si dobře vědom, že už nyní  j e  velkým umělcem, který má právo na slyšení. A že musí promluvit. Že musí nazývat věci pravým jménem, že však nesmí toliko kázat, a to už jen proto ne, že  m á  své kolegy  r á d, protože sám nejlépe ví, jak těžké je být umělcem.

Napsal tedy toto své memorandum v pravý čas.

Zatímco v roce milénia smrti svatého Václava naše vlast doslova bobtnala uměním – snad právě uměním slovesným – dnes tomu tak již není. Uplynuly tři čtvrtě století…

Přesto však dosud žije a tvoří hrstka umělců. Není umělců, zato vzrostl počet „znalců“ umění či spíše „posuzovatelů“ umění. Víry ubylo, ubylo křesťanské svobody. Přibylo hojně té svobody, kterou křesťané nazývají otročením hříchu. Přibylo jí tolik, že jsou jí celé závěje, takže sama sobě překáží. A musil by promluvit prorok, aby jednak správně posoudil současnou situaci a pak se třebas i pokusil poradit.

Proroci často hovořívali o nemožném. Neodvažuji se posoudit, zda by dokázali promluvit k dnešku.

To bych se sám nejprve musil stát prorokem.

AKORD, ročník II., č. 10, 1. prosince 1929

Jaroslav Durych, Václav Durych

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *