Chtěl bych být babou, která oči světa odpuzuje celým svým vzezřením nedobrovolně a jistě. Babou, poněvadž ta jest rakví života, památkou nejneužitečnější na doby minulé, z jejíchž slibů a půvabů nezbylo nic než ošklivost zvadnutí, babou, o níž každý ví, že je zbytečným a pohoršujícím pozůstatkem bytosti, jejíž právo na pobyt mezi ostatními lidmi byl odměřen zákony jinými než u starých mužů, zákony, které se zdají tvrdé z ironie osudu vášní, podobny penízi, jehož rub je znám jen osamělým.

Chtěl bych být babou ze stesku a z nedočkavosti.

Ze stesku proto, abych dříve a snáze mohl ukrýti všecko, co jest nepřikryté a nahé a co bolí dotekem očí víc než všecka ošklivost a bída. Ukrýti všecky těžce vyhladitelné známky, pokud prozrazují pýchu a okázalost minulosti, a zůstati jen bytostí, jejíž vzezření nenechává nikoho na pochybách o jejím darmošlapství, o její nesnesitelnosti a nehodnosti. Babou, která sama se děsí toho, že je lidem na obtíž, a s bolestí vidí, jak marné jest její úsilí ukojiti se vědomím, že s napětím všech svých stařeckých sil mohla by komukoli posloužiti natolik, aby s uspokojením mysli mohla dojíst podané sousto a bez výčitek v srdci dospati do hodiny před probuzením ostatních. Která už dávno přijala zbývající léta svého života jako rub rovnocenný líci jen ve směnárně věčnosti. Podobna žebračce, které by však nikdo nic nepodal pro její tvrdou a vyzývavou ošklivost, kolem níž každý projde odvraceje se, které pevnost vůle vtiskla do obličeje známky podobné známkám zloby a svárlivosti, neboť ona skutečně žije v neustálém sváru se sebou, zlobí se na sebe pro náchylnost k odpočinku a slabosti, sváří se se svými neduživostmi a trpí tím, že zestárlému mezku svého těla nemůže naložiti všechny tresty, které by chtěla. Která střeží oheň a dům, bdí nad novorozenými, nemocnými, umírajícími a nad mrtvými, úzkostlivě sleduje všechny kroky dětí, nalézá věci ztracené, ustupuje z cesty a mlčí. Mlčí před ostatními a mlčí, i když je sama, vědouc, že je nehodno, aby naslouchala sama sobě, neboť doba těchto věcí dávno uplynula a na trůně v srdci sedí poznání, že z těch věcí,  které se týkají vlastního osudu, nic není hodno smíchu, nic není hodno pláče, nic není hodno pohoršení ani milosrdenství a že její láska není láskou v očích světa; že její pohled je nesrozumitelný a její dobrá vůle vzbuzuje soucitný úsměv  těch, kterým chce sloužit. Odcizivši se veškeré kráse světa,  která pomíjí, žasne jen nad krásou dětí s lítostí, že i ta je jen světelným signálem, který hasne dříve, než mu bylo porozuměno. Slouží maličkým jako mezek a jako pes, který se nechá bít a kopat a s radostí nastavuje hlavu ranám, jako pes, který nespí a nezná únavy, jako pes, který se zároveň směje a pláče. A stane se někdy, že dítě, jehož srdce je ještě schopno ozvěny, náhle je překvapeno tušením její bolestné oddanosti, její trpělivosti a jiných vlastností dosud nepochopitelných a chce na ni pohlédnouti  očima vděčnýma, vztáhne ručky a pokusí se o úsměv, když tu náhle uzří ostrý rozdíl mezi spanilostí dětské představy a ošklivostí stařecké skutečnosti, ručky mu klesnou a oči se odvrátí uděšeny podvodem iluze; není zajisté možno, aby cokoliv dobrého a lahodného mohlo býti v babě tak šeredné a strašící.

A když celý dům odpočívá a není kde a za čím se trmáceti s mezkem těla, když všechno je uloženo a připraveno anebo když ráno ještě všecko spí a je příliš časně, takže nelze tropit hluk, nebo když dům je prázdný, nebo při bdění nad nemocnými a mrtvými, tiše a neviditelně užívá útěchy růžence či nebeklíče, naslouchajíc pilně a ustavičně hlasům z obou stran, potřebám  lidí a potřebám své duše, která potřebuje méně místa na světě než pavouk pro svůj spánek.

Chtěl bych býti babou z nedočkavosti, abych se mohl zbavit sám sebe se vším, do čeho mě oblékl svět; z nedočkavosti člověka, který poznal, že není svobody než v otroctví úplném, v otroctví bez jediné vteřiny iluze, v otroctví, do něhož se nutno vrhnouti s celým srdcem a s celou duší jako do jediné věci, která je hodna života, protože je posledním květem lásky.

LIDOVÉ NOVINY, roč. XL, 29. května 1932

DURYCH, Jaroslav. Chtěl bych být babou. In Kněz a baba. VOTOBIA: Olomouc, 1999.

Vybrala Marie Nea Brkičová