Tag Archives: zázrak
Co vlastně slavíme o Vánocích?
Ne, nezajímá mne, co by na tu otázku odpověděli nevěřící, pro něž jsou Vánoce pouze svátky konzumu a příjemné pohody v kruhu rodiny a přátel. Spíš bych se zeptal věřících lidí. Tady bych asi uslyšel dobře známé odpovědi: slavíme narození našeho Spasitele, jeho příchod na tento svět, jeho vstup do lidských dějin atd. Je to správné, jenže banální a nedostačující.
Ano, Božský Spasitel se opravdu narodil. Jenže kladu poněkud provokativní otázku: Čím se liší narození Ježíše Krista od narození kteréhokoliv jiného člověka? Každý se přece jednou některého dne, měsíce a roku narodil, všichni slavíme své narozeniny. Slavili je i velcí potentáti včetně těch zločinných á la Lenin, Stalin, Hitler, Mao atd. Jejich narozeniny se staly povinnou slavností celého státu, jemuž vládli. V čem bylo narození Ježíše Krista – s výjimkou toho, že šlo ne pouze o člověka, nýbrž o Bohočlověka – odlišné od narození jakékoliv jiné lidské osoby? Není oslava jeho narozenin v té pompézní podobě, jak ji praktikujeme s půlnoční liturgií a Hodem Božím vánočním, nadbytečná a přehnaná? Vždyť u Ježíše ani přesně nevíme, jestli se opravdu narodil v noci ze 24. na 25. prosince, evangelium žádné konkrétní datum neuvádí!
Papež zasévá zmatek i mezi zbožnými…
John Henry Westen
Nedávno se v tisku objevil další kontroverzní rozhovor s papežem Františkem, tentokrát ve francouzském deníku La Croix. Papež František řekl, v rozporu s naukou předchozích papežů, např. Lva XIII. v encyklice Libertas a Pia XI. v Quas primas: „Státy musejí být sekulární. Konfesní státy končí špatně. To jde proti charakteru dějin.“ Ve stejném rozhovoru František srovnával křesťanství s příznivci islámu, kteří svou víru prosazují dobýváním. „Je pravda, že myšlenka dobývání je duši islámu vlastní,“ uvedl. „Úkol v Matoušově evangeliu, kde Ježíš posílá své učedníky ke všem národům, je však také možné interpretovat stejnou ideou dobyvačnosti.“
Šokující výroky mi připomněly úplně první otázku a odpověď, která Františkovi na počátku jeho pontifikátu unikla do médií. Na tento rozhovor se vzpomíná především proto, že v něm papež připustil, že ve Vatikánu existuje „homosexuální lobby“. Přestože taková výbušná zpráva by byla pro LifeSiteNews jako dělaná, tento první rozhovor tam v době, kdy byl zveřejněn, nenajdete. Nemohl jsem totiž uvěřit, že je autentický či přesný, ne kvůli zmínce o „homosexuální lobby“, ale protože se v něm papež vyjádřil pohrdavě o duchovní kytici růženců, kterou dostal ke svému zvolení. Citujeme:
Jde o mě. Když jsem byl zvolen, dostal jsem dopis od jedné z těchto skupin, v němž stálo: „Vaše Svatosti, chceme Vám věnovat tento duchovní poklad: 3525 růženců.“ Proč neřeknou „modlíme se za Vás, prosíme“? … ale tohle počítání… A tyto skupiny se vracejí k praktikám a metodám, které jsem zažil – vy ne, protože nejste dost staří – k metodám, k věcem, které tehdy existovaly, ale dnes, teď už neexistují…1
Pamatuji se, že jsem si pomyslel: „To není možné, že by papež kdy řekl něco, co znevažuje růženec.“ Tato stránka rozhovoru mě přiměla pochybovat o tom, že cokoli v něm je autentické. Proto jsem odolal tlaku na to, abych zveřejnil článek o papežových výrocích týkajících se „homosexuální lobby“ ve Vatikánu. Několik týdnů poté jsem navštívil Řím a konečně jsem měl možnost se na tento rozhovor zeptat někoho informovaného. Šokovalo mě, že jsem uslyšel: „Samozřejmě, je to pravda.“ Bylo mi řečeno, že to je první příklad nové komunikační metody, kterou uplatňuje papež využívající různých způsobů komunikace.
Poznámky k neomylnosti kanonisací
Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.
V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.
Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob.
