Tag Archives: Tomáš. G. Masaryk

33

Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech

4. 7. 2021   Historie, Krize Církve, Malý, Radomír, Životy svatých
Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku (a bude i letos 5. července slyšet a číst) o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média zajisté nezůstanou pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a budou vysoko hodnotit jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se určitě objeví i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.
Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.
Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“. Konstantin Cyril, opravdový polyhistor a jeden z největších géniů své doby, ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně, nepříliš odlišného od živého slovanského jazyka, který obohatil o katolickou náboženskou terminologii. Zmíněný dialekt totiž zanikl ještě předtím, než tamní slovanské obyvatelstvo přijalo křest, proto se v něm křesťanská náboženská terminologie nevyskytovala, Konstantin ji proto musel jaksi „doplnit“.
Read More
0

Spravedlnost (Katolická cesta J. Durycha XXXII)

11. 5. 2011   Durych, Jaroslav, Durych, Václav

Že je „hlídačem bez čísla“, to si Durych bolestně uvědomil až za druhé republiky, kdy pro Národní obnovu napsal článek tohoto názvu.

Za první republiky bývali hlídači značeni viditelným číslem, zejména hlídači v parcích, ale i jinde, třebas i ve švestkových alejích. Viditelnými čísly byli značeni i policisté a konduktéři v tramvajích a autobusech. Pravděpodobně byli značeni čísly i hajní v lesích. Toto číslo bylo čímsi převelice důležitým. Není mi už známo, zda všichni jeho nositelé byli eo ipso úředními osobami, nicméně byli to přísežní činitelé a soudila-li se s takovouto osobou osoba  n e o č í s l o v a n á, pak tato osoba měla před soudem mnohem menší naději na úspěch. Nebyla tak hodnověrná. Že toto prosté číslo silně zvyšovalo zákonnost všeho života, je samozřejmé, a to i přesto, jestliže nějaká osoba užívala čísla falešného. Avšak to snad ani nestálo za to: kdo by byl s falešným číslem přistižen, byl mu zpravidla prokázán nepoctivý úmysl a s takovým člověkem to pak dopadlo zle. To  n e b y l  žádný přestupek, to byl docela obyčejný trestný čin s náležitým „ohodnocením“.

Read More