Tag Archives: smrtelný hřích
Navedení k životu zbožnému: VI. O prvním očišťování, to jest, od hříchu smrtelného
Svatá zpověď
Nejprvé je nutno očistiti se ode hříchu smrtelného; to pak se děje skrze svátost pokání. Vyhledej si zpovědníka co nejhodnějšího (odvozeno od slova hoden, ne hodný – pozn. red.), vezmi nějakou knihu, modlitební neb jinou, která ti bude moci býti nápomocna k dobré zpovědi, čti v ní pomalu a vzpomínej si, čím jsi se kdy provinila, počnouc od doby, kdys přišla rozumu, až do této chvíle. A nevěříš-li své paměti, můžeš si poznamenávati, nač si vzpomeneš. Když takto připravíš a shromáždíš všecky hříšné šťávy a svého svědomí, zatrať a zavrhni je ošklivostí a zkroušeností tak velikou a bolestnou, jakou tvé srdce dovede snésti, uvažujíc čtvero věcí: Že jsi hříchem ztratila milost boží, opustila svůj podíl v ráji, vyvolila si věčné tresty v pekle a zřekla se věčné lásky boží.
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
O smrtelném hříchu
Sv. Jan Maria Vianney
Běda nám, že jsme zhřešili.
Prorok Jeremiáš, přesvědčený o tom, že hřích lidu zatěžuje i jeho samého, volá s hořkým pláčem: „Kvůli našim hříchům jsme ztratili to krásné štěstí a radost, jakou mělo naše srdce; veselé změnilo se ve smutné a z naší hlavy spadla koruna. Běda nám, že jsme zhřešili.“ Zamysleme se nad slovy proroka, který popisuje strašné zničení, jaké způsobuje duši hřích. Sám od sebe bych neměl odvahu vyprávět vám, ať už o zlu hříchu nebo o neštěstích, které hřích svolává na člověka. Hřích se nepodařilo vyhubit ani zbožným králům tvrdými zákony a napomínáním; nezničili ho ani silou Božího slova proroci Starého zákona, nepodařilo se ho zdolat apoštolům, i když byli posilováni Boží milostí a plni síly, kterou jim udělil Duch svatý; neudusili ho vyznavači prolitím své krve, ani mučedníci. Dokonce sám Ježíš Kristus – i když je pravým Bohem – skrze své bolestné utrpení a krutou smrt nezničil hřích úplně.
Ó prokletý smrtelný hříchu, jak málo tě lidé znají a jak často ti podlehnou! Působíš strašné následky naší svaté víře, jsi katem duší, pramenem potupy, ohyzdností v očích nebe a zpustošením pro zemi. Prokletý hříchu, jsi příčinou našich dočasných i věčných neštěstí, nelítostným trýznitelem samotného Ježíše Krista! Můj Bože, kdybychom tak věděli, co je to hřích, dopouštěli bychom se ho s takovou lehkostí? Mohli bychom si spokojeně žít po spáchání hříchu?! Jak jsme slabí! Zastavme se tedy nad zlem, které obsahuje hřích, nad neštěstími, které z něho vycházejí a nad zaslepeností těch, kteří hříchy páchají.
O nehodném svatém přijímání
Sv. Jan Maria Vianney
Duše, která hřeší, zemře.
Jestliže každý hřích připravuje duši o život, odděluje ji od Boha a uvrhuje ji do strašného neštěstí, co teprve potom hřích svatokrádeže? Můžeme si představit žalostný stav člověka, který se dopustil hříchu svatokrádeže? To je to strašné zpustošení na svatém místě, o kterém mluví prorok Daniel – zpustošení, o kterém se zmiňuje také Spasitel světa! Jak strašná je to bolest pro milosrdného Boha, když bezbožní lidé zneuctívají jeho Nejsvětější Tělo a Krev! Už sv. Pavel hrozil svatokrádežníkům strašnými Božími soudy. Jak velká to je bolest pro Srdce Ježíšovo – Srdce, které nás milovalo až k smrti na kříži – když vidí, že se mu činí tak těžké urážky! A jak těžký a tvrdý trest čeká křesťana, který se dopustí takové hanebnosti! Kdyby Bůh dnes v tomto kostele odhalil srdce všech, kteří tu jsou, ukázalo by se, že do mnoha srdcí je vyrytý rozsudek zatracení, zaviněný nehodným svatým přijímáním. Mnoho lidí přistupuje ke stolu Páně po špatné zpovědi, protože buď zatajili svoje hříchy, nebo neměli nejmenší lítost a předsevzetí napravit se. Jiní přistupují ke svatému přijímání ve hněvu a oddáni hříchům a tím způsobem znevažují Tělo a Krev Krista. Zamyslete se nad sebou, zda jste se náhodnou někdy nedopustili svatokrádeže! Kdybych byl schopen vytáhnout z pekelných plamenů zrádce Jidáše a ukázat vám, jak strašně tam ječí a trpí, protože nehodně přijal Tělo a Krev Páně, možná byste se trochu ulekli. A co bude s hříšníky, kteří se skoro celý život dopouštějí takovýchto svatokrádeží? Opravdu, bratři moji – svatokrádež je nejtěžším prohřeškem, protože je útokem proti samému Bohu; svolává na člověka ohromná neštěstí.
