Štítek: Koště

Přiblížila se večerní doba a Arik pro mne poslal další ze svých pokojských. Tentokrát to bylo mladinké sinhálské děvče, jež mi podalo vyžehlenou košili, manžetové knoflíčky, motýlka a kvalitní smoking.

„Kam přesně se mám dostavit?“

Mladá služebná bryskně odpověděla:

„Mám vás tam odvést, pane!“

Oblékl jsem se, Věděl jsem, že Arik má ve zvyku pořádat každý pátek večeři pro vybranou společnost, především pro úředníky a vojáky islámské okupační zprávy. Tušil jsem, že mne hodlá vydávat za jednoho ze svých obchodních společníků a tím mi umožnit setkat se s našimi protivníky tváří v tvář, aniž by cokoliv tušili. Bylo to riskantní, samozřejmě, ale ve válce i lásce jest nutno riskovati. (Pokračování textu…)

Denní ruch, či spíš provoz v Arikově podniku měl svá ustálená pravidla a nevím, jak mohlo vzniknout ono rčení „je tu binec jak v hambinci“, když tu vše vonělo, dole v domě bylo slyšet, jak všude neustále pobíhaly pokojské a čistotou to tu předčilo snad i nemocniční prostředí. Ráno mi služebné propašovaly do místnůstky jídlo a něco k pití, jinak jsem to tu musel vydržet s balíkem místních novin a časopisů.

Počtení to bylo zajímavé, novináři jsou svým způsobem druh služebnictva momentálně vládnoucí garnitury a tak jsem četl jeden oslavný článek za druhým o moudré vládě šaríátu, či články o pokojném soužití všech národů Evropy pod novou vládou, jež se již neohlíží na partikulární zájmy a straní především obyčejným lidem. Pomyšlení na to, co budou titíž autoři psát při změně režimu mi vykouzlilo na rtech úšklebek. (Pokračování textu…)

Do dveří vešel dr. Luther, ačkoliv jsem očekával jinou osobu. Vypadal stejně sebejistě a uměřeně, jako při našem setkání v Londýně, a já jsem přemýšlel, jakým způsobem se do Evropy z Anglie dostal on. A proč namísto setkání s Uhurou je tu on?

Doktor řekl cosi Thomasovi, který s omluvným úsměvem odešel a ponechal nás o samotě.

„ Jak se zdá, dlouho jsme se neviděli, že?“ (Pokračování textu…)

Radnice vypadala pořád stejně, neměl jsem dojem, že by se na ní něco změnilo. Kupodivu stejně, alespoň zdánlivě, vypadalo i město. Mnichov byl plný lidí, a i když jsem se obával případných kontrol na nádraží, na místo setkání s mnichovským kontaktem jsem se dostal bez obtíží.

Na místě schůzky se po chvíli objevil asi třináctiletý výrostek s dohodnutým znamením, jímž byla křiklavá nákupní taška. Ověřili jsme si, že za námi nikdo nejde, ani na nás není zaměřen žádný mikrofon, či kamera, a já jsem se vydal za tím mládenečkem ve vytahané mikině s klátivým krokem pubescenta. (Pokračování textu…)

Všichni v kupé strnuli. To malé děvčátko se okamžitě ukrylo za matkou. Věděl jsem, že mé doklady jsou v pořádku a že tedy nemohu mít problém při případné perlustraci, nicméně tísnivý pocit vždy zůstane.

Policista vkročil do kupé, vytrhl z rukou plastikové kartičky, které nyní sloužily jako průkazy totožnosti, a projížděl jimi skrz svůj kontrolní minipočítač na své ruce. Námořníkovy karty si ani nevšiml, takže ten ji zase s viditelně otráveným výrazem schoval do kapsy uniformy. (Pokračování textu…)

Necítil jsem se zrovna nejlépe, když mne v úzké ocelové rouře začala zaplavovat studená mořská voda, jejíž chlad jsem cítil i skrz neoprenový potápěčský oblek. Seděl jsem uvnitř malého podvodního skůtru vyrobeného z torpéda a čekal až se otevřou poklopy na přídi a já budu vymrštěn ven. Tak se také po chvíli stalo, vyjel jsem ven z trubice torpédometu a po chvíli se oblak bublin rozptýlil a já zamířil k pobřeží. To už se má mateřská ponorka vydala pozvolna na sever, aby se za Bornholmem opět vyplížila ven z Baltického moře.

Byly čtyři hodiny ráno, doba, kdy jsou hlídky obvykle nejvíc unavené a nepozorné. Mým cílem bylo dostat se k pláži,
vyjmout z přepravního pogumovaného vaku oblečení, spolu s doklady, které mě promění v obyčejného dělníka z loděnice
v Rostocku, který jde ráno na nádraží, aby mohl jet vlakem navštívit své příbuzné v jižním Německu. V potápěčském obleku jsem se mohl pohybovat jen neobratně, nicméně jsem po chvilce vyjmul své oblečení a doklady z přihrádky podvodního skůtru, otevřel jeho záklopky a potopil jej na dno. (Pokračování textu…)

„Doktore Luthere, buďte ujištěn, že mne za Vámi přivádí pouze a jen pracovní zájem.“

Takto nějak jsem zahájil svůj rozhovor s prošedivělým elegantním šedesátníkem, vypadajícím jako penzionovaný profesor. Seděli jsme v jeho londýnské pracovně a popíjeli nezbytný čaj. Doktor byl menší, nikoliv štíhlé postavy, nicméně jeho osobní charisma jej činilo nepřehlédnutelným.

Nedalo se říci, že by byl opominutelný, ať už by se zabýval čímkoliv. Nicméně nyní to byl člověk, který měl asi nejlepší informace o Klárce, a bylo jasné, že mi je hodlá prozradit jen s největším sebezapřením. (Pokračování textu…)

Vyprovodil jsem Patera, vyměnil jsem si s ním kontakt pro případné další spojení a přemýšlel co dál. Nebylo to snadné, mí nadřízení už víceméně tušili, že jsem pochopil, jaké špinavosti se vůči Uhuře/Klárce dopustili, a nebylo jasné, jaké stanovisko k tomu zaujmou.

Zvedl jsem se z křesla, kde jsem doposud seděl, a vytočil telefon do kanceláře generála Blackwatche. Sekretářka mi však oznámila, že je na jakési konferenci na ministerstvu války. Nezbylo mi, než si s ním dohodnout schůzku jindy. Jedno bylo ale jisté – řešení celé téhle zamotané historie bylo v Evropě. Tušil jsem, že mne čeká jedna z nejnebezpečnějších výprav. Výprava na okupovaný kontinent. (Pokračování textu…)

Čekal jsem, až se Pater Gaudencius opět rozmluví, bylo však zjevné, že je pohnut při vzpomínce na to, co tehdy zjistil.

„Netrvalo dlouho a po několika týdnech, kdy se malá učila němčinu s pozoruhodným pokrokem, který též nebyl náhodný,
jsme si vytvořili už takovou slovní zásobu, že bylo možno rozmlouvat prakticky o všem. Hrůza, která se na mne vyvalila, však předčila veškerá má očekávání.

Uhuřino vyprávění o vojenské laboratoři, kde vyrůstala, byla nepředstavitelná směs z cynickosti, děsu, pohrdání lidskou důstojností a urážek Boha. (Pokračování textu…)

Vstal jsem, došel k dveřím od bytu a nakoukl do špehýrky. Přede dveřmi stál starší muž s bílým plnovousem, oblečený jako mnich. Asi se spletl a zvoní na špatné dveře. Uvidíme. Otevřel jsem dveře a můj návštěvník se představil.

„Jsem Pater Gaudencius, prý by jste se mnou rád mluvil…“ (Pokračování textu…)

Když jsem se zamýšlel nad informacemi obsaženými ve zprávě, pochopil jsem, že důvod mého pobytu v Africe je jasný.

Generál Blackwatch a jeho nadřízení měli své důvody k nalezení Uhury, ale byly jejich úmysly zcela čisté a nezištné? Anebo v tom hrála svou roli i obava z prozrazení toho, že si genetičtí inženýři Eurocorpsu takříkajíc „hráli na Boha“?

Pokud by to byla pravda, neměli jsme si s našimi nepřáteli co vyčítat. To mě vždy děsilo, protože když začnete být stejní jako váš protivník, jste mu blíže a podobáte se mu, bez ohledu na to jak moc proti němu bojujete a jak moc ho nenávidíte. Ale ať jsem tenhle morální oříšek drtil v hlavě sebevíc, tušil jsem, že vysvětlení mi podá jedině Uhura, jestli se s ní setkám. (Pokračování textu…)

V noci, která následovala po zničení muslimské kolony a rozhovoru s Vlaminckem, jsem přepsal záznam rozhovoru z čipu ve své hlavě do svého notebooku a pomocí zašifrované depeše jej odeslal laserovým vysílačem přes družicovou síť na velitelství Eurocorps v Británii. 

Elisabeth spala, obdivoval jsem její nervy, než mi došlo, že je prostě vyčerpaná, jakkoliv je trénovaná a odolná. Nebylo divu, co zažila, by odrovnalo daleko tvrdší chlapy. Já však jsem přemýšlel o objektu svého pátrání, o dívence, která vyspěla v mladou dívku v prostředí tak příšerném, jakým může být jen Afrika zmítaná válkou. 

(Pokračování textu…)

„Možná to znáte pod jiným názvem?“

Snažil jsem se na Vlamincka moc netlačit, věda, že pokud vám někdo něco vypráví, je lepší jej moc nepřerušovat.

„Ano, už si vzpomínám, na to se mne už vyptával někdo od vás, kdo tu byl minule…“

Gerhard mi v Londýně neřekl, koho sem na inspekci poslali, ale už to muselo být před nějakou dobou, jinak by se v tom Výbor pro zvláštní operace nevrtal až teď, po mém vyptávání.

„Vlamincku, oč jde, nám neřekli, tudíž je to na vás.“ (Pokračování textu…)