Tag Archives: Francie
Viktor Orbán: „Křesťanství je poslední naděje Evropy“
Viktor Orbán
BUDAPEŠŤ, 19. února 2018 (LifeSiteNews) – Maďarský ministerský předseda v projevu k národu v neděli 18. února odložil veškerou politickou korektnost a prohlásil, že „křesťanství je poslední naděje Evropy“. Viktor Orbán projevem oslovil svou zem i svět, vykreslil v něm obraz západní Evropy zaplavované v posledních letech proudy muslimských přistěhovalců a varoval, že evropské země, které podporují imigraci, „otevřely cestu úpadku křesťanské kultury a vzestupu islámu“.
„Odhaduje se, že v evropských zemích na západ od nás bude podíl imigrantů růst zvýšeným tempem,“ uvedl Orbán. „I rodilí Němci – nemluvě o Francii a Holandsku – jsou vytlačováni z většiny velkých německých měst, protože migranti vždy nejdříve míří do velkoměst.“ Orbán upozornil, že jakmile se západní Evropa naplní muslimskými obyvateli, začnou islamisté jak z Evropy, tak z islámských zemí proudit do Maďarska. „To znamená, že islámská civilizace, která vždy považovala za své poslání obrátit Evropu na jejich takzvanou ,víru pravouʻ, bude v budoucnosti bušit na dveře střední Evropy nejen z jihu, ale i ze západu.“
Francie zpřísňuje zákony proti „transfobii“
30. srpna 2017 (LifeSiteNews) — Ve Francii nikdy neříkejte nic hanlivého, urážlivého nebo podporujícího diskriminaci homosexuálů či transsexuálů, a to ani v soukromí. A mějte na paměti, že „diskriminace“ a „nenávistný projev“ mohou mít mnohem širší význam, než byste si pomysleli. Podle moderních zákonů proti hanobení zahrnují i pouhé negativní výroky či dokonce jen prohlášení, že určité životní styly jsou mravně závadné.
Vyhláška francouzské vlády vydaná počátkem srpna, kdy je naprostá většina Francouzů na dovolené nebo se snaží jinak přečkat letní letargii, zjistila nový cíl „nenávistných projevů“. Stanovila vysoké pokuty a další represivní opatření za spáchání „verbálního násilí“ či „diferencovaného přístupu“ v souvislosti s „genderovou identitou“ – a to i v soukromí.
Mezi chráněné kategorie, na něž se vztahují zákony proti nenávistným projevům na veřejnosti i v soukromí, patří od roku 1972, kdy ve Francii vstoupil v platnost první antidiskriminační zákon, rasa, vyznání, národnost, etnický původ, později se přidalo tělesné postižení a „sexuální orientace“. Nejčastěji se stíhají a trestají veřejné přečiny spáchané v tisku nebo v audiovizuálních médiích. Nová vyhláška nahrazuje slovo rasa „údajnou rasou“, čímž dává najevo, že v duchu francouzské vlády je pojem rasy provinilou smyšlenkou. Poprvé byla také zařazena „genderová identita“ v zájmu boje proti „transfobii“.
V podobě dosud nejradikálněji liberálního předpisu směřuje vládní nařízení k posilování vymahatelnosti zákona ve vztahu k „rasistickému“ a „diskriminačnímu“ hanobení a urážkám a podněcování k rasismu a diskriminaci. Zdvojnásobuje dosavadní pokuty a zavádí opatření k převýchově provinivších se občanů. Záběr textu byl cíleně rozšířen tak, aby zahrnoval i „homofobii“ a „transfobii“ v neveřejné sféře – na pracovišti, ve školách a dokonce i v soukromých rozhovorech, jelikož nic o tom, že by se jich to netýkalo, vyhláška neříká.
Už je to jisté – Francie bude trestat odpůrce potratů
Laurence Rossignol
16. února francouzské Národní shromáždění přijalo zákon dovolující trestat za obranu života na internetu. Provozovatelé pro-life portálů budou tak ohroženi trestem do 2 let a pokutou do výše 30 tisíc euro.
Ministryně pro práva žen Laurence Rossignolová sice tvrdí, že obránci života mohou vyjadřovat své mínění, když jasně sdělí, „kým jsou, co dělají a co chtějí“, ale administrativní zavření úst odpůrcům potratů se stalo skutečností. Je to další projev cenzury a omezení práva diskuse.
Možnost legálních potratů byla ve Francii uzákoněna r. 1975 jako „menší zlo“. Časem se z ní ale stalo „právo žen“, dokonce jedno z „fundamentálních práv“. Přijetí tak zhoubné filozofie mělo však další účinky: když je to „fundamentální“ právo, potom je třeba ho „bránit“. A protože „neexistuje svoboda pro nepřátele svobody“ – jak říkal za Francouzské revoluce Saint Just – kritici tohoto práva se stávají zločinci. Právě díky těmto úvahám vznikl požadavek zákazu pro-life aktivit na internetu.
Vari od našeho prahu, vari pryč!
Ve Francii dělají vše možné, aby navodili pravou předvánoční atmosféru. Přinejmenším ve městě Publier, kde v rámci stávajících zákonů musí z veřejného prostranství zmizet socha Matky Boží coby náboženský symbol. Evokuje to ony chvíle před 2 000 lety, kdy obyvatelé Betléma vypakovali Pannu Marii se sv. Josefem od svých dveří; před pár dny přišel soud s inovací této „vstřícné pohostinnosti“, když obyvatelům města Publieru přikázal vyhodit Marii do stáje kdesi na pomezí přímo ze svého středu. Na veřejném prostranství nemá podle pánů soudců co dělat, resp. nemá domácím chodit ani případným přespolním na oči. Citlivé povahy totiž její náboženská podstata pobuřuje…
Ale ona celá „nejstarší dcera Církve“ je už léta svému Ženichovi nevěrná s kdekým a prodává se za pár šupů tomu, kdo se zrovna nachomýtne. Stačilo pár let osvícení a rázem je tam tma. Buďme ale upřímní – není v tom sama, kdo už nemá na veřejnosti pro Bohorodičku místo. Je víc takových, nemusíme přitom chodit zase tak daleko… A není to poprvé, kdy Francie hanobí Pannu a na oltář klade prostitutku. Jen se už nejmenuje madam Maillardová, ale má těch jmen pro jistotu více, přičemž všechna končí na -ismus. Oproti řádění luzy z dob revoluce však postupuje „humánněji“ a sochy či kříže nekácí a neničí. „Jen“ je zruší zákonem.
Film o dětech s Downovým syndromem je ve Francii nežádoucí
Nejvyšší francouzský soud potvrdil zákaz zveřejnění filmu, v němž vystupují vysmáté děti s Downovým syndromem. Odůvodnil to bizarně: „S velkou pravděpodobností jitří svědomí v ženách, které z vlastní vůle učinily jisté kroky.“
V r. 2014 vznikl ve Francii filmový dokument o dětech a mladých lidech žijících s Downovým syndromem. Natočen byl u příležitosti oslav Světového dne Downova syndromu s cílem podpořit takto postižené lidi a pomoci jim snáze se začlenit do většinové společnosti, jak se to u menšin všeho myslitelného i nemyslitelného druhu s oblibou říká a dělá. Vystupují v něm radostní a šťastní človíčci, kteří realizují své životní potřeby a žijí jako každý jiný člověk, se svými radostmi i starostmi, hlavně však žijí.
Podprahové dezinformace uvnitř Církve
PhDr. Radomír Malý
Vánoční idyla a pohoda, které vyvolává něžné Jezulátko v jeslích, obvykle trvají od Štědrého dne až do Nového roku. Jenže církevní kalendář nám nedovoluje zabydlet se v nich. Hned 26.12. Církev slaví svátek prvomučedníka sv. Štěpána, ukamenovaného pro svoji věrnost Spasiteli. 28.12. zde máme svátek Mláďátek, kdy si připomínáme bestiální povraždění betlémských malých chlapců. Tento den je u katolíků obvykle spojován s myšlenkou na děti zavražděné umělým potratem. Hned následující den 29.12. Církev slaví svátek anglického biskupa sv. Tomáše Becketta, který hájil principy nezávislosti Církve na světské moci a katolické morálky až k prolití krve.
Takže Církev nás od roztomilých jesliček okamžitě uvádí do tvrdé reality zla a pronásledování Kristových vyznavačů. To má ale dnes svoji specifickou podobu, jaká se ještě v dějinách nevyskytla. Nejde ani tak o to, že mezi současnými katolickými hierarchy je málo Štěpánů a Beckettů, ochotných prolít pro Krista svoji krev (těch ostatně vždycky bylo jako šafránu – jak mezi duchovními, tak mezi věřícími), ale o to, že pokud se takoví vyskytnou, tak jsou trestáni – i když ne přímo popravou nebo vězením – nejen od světských orgánů a otevřených nepřátel Kristových, ale i od svých vlastních církevních představených.
Tradiland? Stav katolického tradicionalismu ve Francii
There is a deeply rooted conviction among French Catholics, in particular French bishops, that Traditionalism – or as it called with a very negative innuendo « intégrisme » – is nothing but a … (prof. Luc Perrin)
Historické podhoubí
Chceme-li zkoumat vývoj katolického tradicionalismu ve Francii, musíme si v první řadě uvědomit, jak moc se liší od vývoje, který je typický pro jiné země, Českou republiku nevyjímaje. Vydání papežské motu proprio Summorum Pontificum totiž situaci ve Francii zásadně nezměnilo. Na rozdíl od skokového nárůstu zájmu o latinskou mši, který následoval v zemích zejména západní Evropy s následnými velmi rozličnými – i rozčilenými – reakcemi (italský biskup Luca Brandolini neváhal mluvit o nejsmutnějším dni svého života), situace ve Francii zůstala stabilní. Nejblíže se v tomto ohledu Francii přibližuje USA, kde docházelo k pozvolnému růstu posledních dvacet let a Summorum Pontificum tento trend dramaticky nezměnilo.
Jinou situaci nalézáme v Německu, kde vydání motu proprio způsobilo viditelný zlom:
Tradicionalistické zázemí je pak ještě podstatně silnější a má bohatší kořeny ve Francii než v USA. Abychom pochopili proč, musíme se vrátit zpět do historie. Objevíme zde také jeden vroubek, který – ačkoliv s dnešními francouzským tradicionalismem, který je politicky téměř vždy monarchisticky vyhraněn, nemá mnoho společného – jakkoliv je z větší části nespravedlivě vykonstruován, je však klíčový pro pochopení dnešního vnímání tradicionalistických hnutí zejména ze strany liberálních a levicových pozorovatelů, kteří necítí potřebu se oprostit od předsudků.
David a Goliáš aneb Hovory za pravicí
David Hibsch
Můj dojem z Hovorů na pravici, které proběhly v pondělí 2. června 2014 v Praze na Novotného lávce, by se dal popsat jako večer plný rozpaků. Nikoli proto, že bych si snad dělal iluze, že posílením euroskeptických stran v europarlamentu se hroutí marxistická doktrína EU a jejich nevolených orgánů, ale proto, že v sále, zvlášť po příspěvku Petra Hájka, zavládla pochmurná nálada.
První příspěvek pana Laughlanda byl zajímavý. Šlo o pohled vědecky založeného politologa, ale nebyl pro mě žádným překvapením. Dobře popsal situaci, ale vlastně nešlo o nic, co už bych nevěděl. Závěr byl však srozumitelný. Všichni rozumně uvažující lidé totiž vědí, že Evropská unie padne či může být přetvořena v Evropu suverénních národu, jen skrze tvrdý restart. Muselo by jít o kolaps takového druhu, že i ten nejlhostejnější občan kterékoliv evropské země zahlédne pravou a démonickou tvář permanentní revoluce, oné syntézy všech zvráceností a bludů, přičemž snad vystřízliví. Právě z tohoto důvodu nejsou důležité volby do europarlamentu, ale výsledky národních voleb ve Francii, Velké Británii a případně v Německu. Totiž pouze národní volby v těchto páteřních zemích EU mohou něco změnit. Europarlament je totiž demokratickou iluzí, skrze kterou spojeni marxisté všech zemí a všech zabarvení udržují zdání, že se na evropské úrovni o něčem demokraticky rozhoduje. Samozřejmě, že nerozhoduje. Rozhoduje úzký kruh komisařů a tito euromagoři, takové francouzské, německé či britské verze našeho zeleného Lišky, jsou pečlivě vybíráni nadnárodními oligarchiemi.
Je Le Penová pro křesťany vůbec přijatelná?
Marine Le Pen
Nedávné komunální volby ve Francii skončily pro nacionalistickou Národní frontu velkým úspěchem. Není žádným tajemstvím, že toto euroskeptické a nacionalistické uskupení se těší výrazné podpoře mezi konzervativními a tradičními katolíky, z nichž mnozí jí dávají přednost před nespolehlivým politickým středem a otevřeně antikřesťanskou levicí. Možná se ale tito katolíci budou muset ptát, zda se zásadně nezmýlili.
Marine Le Pen totiž v povolební euforii vydala prohlášení, které by mělo každého katolíka varovat a přimět k zamyšlení, zda je Národní fronta vůbec volitelná (tedy rozumějme – ne zda je nejlepší možnost, ale zda je vůbec možno ji za možnost považovat). Oznámila totiž, že (mimo jiné) ve městech, kde Národní fronta zvítězila, nebudou už ve školních jídelnách připravována speciální jídla pro muslimy, židy a žáky nejedící vepřové maso.
Času již nezbývá
Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.
Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.
Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“
Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?
„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje…
