Advent v rodině (Společně k Bohu XII)

Žádné období roku není tak příhodné, aby se rodina navzájem sblížila, srostla, jako doba adventní a vánoční. Kolik je tu příležitostí ke sblížení členů rodiny, k projevu lásky, dávání radosti. V těch dnech Bůh přichází na svět, a víc, chce přijít do našich rodin. My se máme na tuto návštěvu připravovat a těšit, máme mu ji umožnit.

Ale ne všechny rodiny prožívají advent tak krásně. Není to zaviněno jen náboženskou lhostejností. Překážky bývají i v těch rodinách, kde se na vánoční chystání vynaloží mnoho úsilí a námahy.

Vánoční radost, co to je? „No přece, aby děti dostaly všechny dárky, co si přejí,“ řekne tatínek. A maminka? „No přece, aby bylo napečeno hodně cukroví, aby se mi povedla vánočka, aby kapr na štědrý večer byl akorát a krocan na Hod Boží se jen rozsejpal. A také musí být každý hadřík v domě vypraný, každý kout vysmejčený.“ (Pokračování textu…)

Advent v rodině (Společně k Bohu XII) Read More

Stvořil Bůh auto? (Společně k Bohu XI)

Kristus je Král všeho stvoření, hlásá nám svátek na konci církevního roku. Ale jak je to s tím stvořením všeho? „Stvořil Bůh také auto?“ zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?

V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zákon – čili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku bible. Že neporozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte.
Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: „Naše babičky se nikdy neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo.“ Jenže ono to opravdu není tak jednoduché. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně, tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.

Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem. (Pokračování textu…)

Stvořil Bůh auto? (Společně k Bohu XI) Read More

Otevřený dopis ministru Dobešovi

Rozhodl jsem se zveřejnit otevřený dopis, kterým manželé Černí reagují na urážlivý pamflet od účastníků 19. celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR, který jakožto otevřený dopis ministru školství zveřejnil Žurnál Univerzity Palackého (vizte ZDE, strana 7). Musím říci, že s obsahem dopisu manželů Černých zcela souhlasím, i když se obávám, že se trochu míjí adresátem, protože pisatelé sexuologického pamfletu jsou už dospělí, takže ministr Dobeš (a potažmo ani české školství) je už slušnému chování asi nenaučí…

Ignác Pospíšil

Plný text dopisu:

Vážený pane ministře,

my, níže podepsaní rodiče a občané České republiky, vyjadřujeme znepokojení a nesouhlas se způsobem, jakým proti nám a dalším občanům vystupují účastníci 19. celostátního kongresu k sexuální výchově v České republice, který byl pořádán ve dnech 22. – 24. 9. 2011 v Pardubicích Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu ve spolupráci s jinými subjekty (viz: „Otevřený dopis ministrovi školství od účastníků kongresu k sexuální výchově“, In: Žurnál Univerzity Palackého v Olomouci, ročník 21, č. 3 ze dne 7. října 2011). (Pokračování textu…)

Otevřený dopis ministru Dobešovi Read More

Maminko, vypravuj! (Společně k Bohu X)

Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.

Jak se ti malí překulí přes první fázi „pjoc“ a proč, nastává doba vypravování. „Maminko, povídej pohádku, – tatí, vypravuj něco.“ Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí „vyučování náboženství“. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci – a přece se to děti doma pro celý život naučí – stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života. (Pokračování textu…)

Maminko, vypravuj! (Společně k Bohu X) Read More

Děti poslušné nebo ukázněné? (Společně k Bohu IX)

 Povídala tuhle jedna babička: „Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.“ – A slyšela odpověď: „Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.“

Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: „Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!“ – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš. (Pokračování textu…)

Děti poslušné nebo ukázněné? (Společně k Bohu IX) Read More

Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)

Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.

Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“„Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).

Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.

Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová. (Pokračování textu…)

Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII) Read More

Modlit se svými slovy – nebo naučené modlitby? (Společně k Bohu VII)

Už víme, že nestačí mluvit s dětmi o Bohu, že je třeba zároveň učit děti, jak mají mluvit s Bohem – modlit se. Ale musí se vědět, jak na to, nebo už v předškolním věku dětem modlitbu znechutíme. Přidržování k příliš dlouhé modlitbě, nesrozumitelnost, násilné donucování, to jsme si minule uvedli jako hlavní chyby.

První modlitbou je děkování a radost z Božích darů. Později se připojí i prosby. Děti se večer rády modlí na způsob litanií nebo přímluv v kostele. Maminka i děti vzpomínají, co kdo pěkného v tom dnu zažil. Všichni odpovídají: „Děkujeme ti, Pane Bože.“ Potom se přidají i prosby a všichni odpovídají jako v kostele: „Prosíme tě, vyslyš nás.“ Může se tu objevit i projev lítosti malého násilníka, který se pral se sestřičkou. (Pokračování textu…)

Modlit se svými slovy – nebo naučené modlitby? (Společně k Bohu VII) Read More

Jak učit děti modlitbě (Společně k Bohu VI)

Novákovy děti měly vždycky velkou radost, když jim tatínek slíbil, že se s nimi bude modlit večerní modlitbu on. Měl jinak stále napilno, ale při modlitbě s dětmi na to pilno zapomněl. To nebylo jako s maminkou: „Děcka, nezdržovat, mám tam ještě kupu žehlení, honem Otčenáš a Zdrávas a do postele.“

S tatínkem to bylo jinak: „Tatí, a zhasneme zase světlo a rozsvítíme si svíčku, jako posledně, ano?“ – připomínal Jirka. – „A dneska zhášet budu já, tys zhášel minule.“ – ubezpečovala se Monika. „Rozsvítíme,“ – slíbil tatínek, – „protože světlo svíčky nám připomíná, že Pán Bůh je s námi i ve světnici, zde, a proto si musíme při modlitbě dávat pozor, co a jak mu říkáme.“ (Pokračování textu…)

Jak učit děti modlitbě (Společně k Bohu VI) Read More

Děti se ptají (Společně k Bohu V)

Je třeba odpovídat dětem na jejich otázky pravdivě a přiměřeně jejich věku. Nesmíme je zesměšňovat, když se ptají naivně.

Maminka tohle vše vyslechne a plna dobré vůle začne odpovídat dítěti. „Mami, je v nebi také zmrzlina? Mami, proč měsíc svítí? Mami, z čeho se dělá tma? Mami, co dělá v nebi Pán Bůh – také tam tancuje?“ – Maminka chytí dech: „Ne, Pán Bůh v nebi netancuje, on se o nás všechny stará.“ „A jak se o nás stará?“„Drží nás všechny jako za ruku.“ „Mami, a kolik má Pán Bůh rukou?“ „A co dělá Pán Bůh v noci, když je v nebi tma?“ – Skončí to tím, že maminka zacpe zvídavou pusu makovou buchtou. Špatně odpovídat nechce, dobře nestačí. (Pokračování textu…)

Děti se ptají (Společně k Bohu V) Read More

Je možné výchovou vštípit víru? (Společně k Bohu III)

Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který byl předtím na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými vědomostmi z náboženství: ať se jednalo o životopisy svatých, data z církevních dějin, katechizmové otázky nebo citáty z Bible, sypal to ze sebe jedna radost. Ale vždy s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. Řekl mi: „Já mám za sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je už asi na celý život vyčerpána.“ (Pokračování textu…)

Je možné výchovou vštípit víru? (Společně k Bohu III) Read More

Čemu se v prvním roce naučíš… (Společně k Bohu II)

Když si dítě v patnácti letech volí zaměstnání, obvykle se říká, že v této době se rozhoduje celá jeho budoucnost. Je to pravda jen částečně, protože důležitější než povolání je jeho charakter – osobnost, – a tu si dítě s pomocí rodičů vytváří už od narození. A nejen od narození – už před narozením se tvoří hluboké základy osobnosti.

O tom, jaký je život dítěte pod srdcem matky, se ještě donedávna nevědělo nic. Teď víme, že matka už v těhotenství ovlivňuje budoucí osobnost dítěte. Maminky slyší v poradně, že nesmějí brát zbytečně žádné prášky, že nesmějí kouřit. A kněz jim k tomu může povědět, že základní charakter dítěte roste už pod jejich srdcem z toho, jestli na dítě myslí s láskou nebo se zlostí, jestli žije klidně nebo v hádkách a pláči. Že si proto nemají připouštět žádné starosti a mít oči otevřené pro všechno pěkné a radostné, aby i jejich dítě bylo radostným, veselým, pokojným člověkem.

Víme také, že nejsou pravdivé názory, že s výchovou je čas začít, až dítě dostane rozum a začne chápat. Že se musí naopak začít hned po narození, aby dítě dostalo rozum a začalo vůbec chápat. (Pokračování textu…)

Čemu se v prvním roce naučíš… (Společně k Bohu II) Read More

S pomocí školy? (Společně k Bohu I)

Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes budeme myslet spíš na děti než na chalupu.

Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole a na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha, chodili ve škole osm i více let do vyučování náboženství – ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče vedli děti k víře doma, jen tam, kde děti viděly dobrý příklad víry na rodičích, jen tam vyrostli věřící křesťané.

V našich státních školách se náboženství moc pozornosti nevěnuje. Stále ještě je to na rodičích, aby vychovávali děti křesťansky doma. Jenže rodiče mají pocit, že to neumějí a že na to nemají čas. A tak si vymýšlejí výmluvy. Říkají: „Je to vůbec nutné, doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší, nechat je až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?“ (Pokračování textu…)

S pomocí školy? (Společně k Bohu I) Read More

Státní maturity degradují gymnazisty na učně!

AG Kroměříž

Státní maturity ukázaly, že mají své místo v systému vzdělávání, ale stále jsou ve stavu polotovaru, který by měl být co nejrychleji dokončen. To s odstupem času podotýkám jako místopředseda maturitní komise a zadavatel na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.

Státní maturity měly de facto tři části, z nichž jedna byla zcela v režii příslušné školy (tzv. školní neboli profilová část maturity) a jednalo se o klasickou ústní maturitu. Druhá část byla rovněž ústní a z venkovního pohledu se klasické maturitě velmi podobala, avšak probíhala už podle metodiky CERMATu. V této části maturity měla škola podstatně menší vliv na hodnocení studenta. Třetí částí byly písemné testy, ve kterých byl vliv příslušné školy vyloučen. (Pokračování textu…)

Státní maturity degradují gymnazisty na učně! Read More

Patron státníků a politiků

Thomas More

22. červen je den, kterým by křesťan rozhodně neměl projít bez povšimnutí. Ten den si totiž Církev připomíná památku dvou velkých mužů, kteří nám říkají velmi mnoho o vztahu křesťanství a politiky. Jsou to mučedníci sv. John Fisher a sv. Thomas More. Politiky by měl zajímat především pak ten druhý, kterého papež Jan Pavel II. prohlásil za nebeského patrona státníků a politiků. Jeho mají politici prosit o přímluvu, jeho si mají brát za vzor.

Postava tohoto velkého státníka a právníka září v pochmurném období vlády krvelačného Jindřicha VIII. jako skutečný maják. Byl věrným služebníkem a dobrým přítelem krále, jehož delší dobu ovlivňoval a usměrňoval. Nicméně když se král vydal cestou odpadlictví a zrady katolické víry, vyrazil směrem, kterým ho More nemohl doprovázet. More byl však až příliš významný, aby se mohl jen tak tiše odpoutat a vzdálit, byť měl výmluvu v chatrném zdraví. Jeho rezignace na úřad Lorda Kancléře, nepřítomnost na „svatbě“ s Annou Boleynovou a neochota veřejně uznat právoplatnost vlády krále nad církví v Anglii a v souvislosti s tím anulace sňatku Jindřicha VIII. a Kateřiny Aragonské – to vše přivádělo krále a jeho rádce k zuřivosti a bylo nepřehlédnutelným kazem na obrazu, který malovali.
(Pokračování textu…)

Patron státníků a politiků Read More

Vyhýbejte se těm, co po vás mnoho nechtějí…

Když jsem chodil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, dostávalo se mi společně s ostatními studenty od učitelů jednoho moudrého postřehu, jedné velmi dobré rady: „Vyhýbejte se těm, co po vás mnoho nechtějí. Protože ti to s vámi nemyslí dobře.“ (Pokračování textu…)

Vyhýbejte se těm, co po vás mnoho nechtějí… Read More

Dvakrát k sexuální výchově

Dovolujeme si vás seznámit se dvěmi událostmi vztahujícími se k silně diskutovanému tématu sexuální výchovy , k nimž došlo v posledních dnech. Tou bezesporu důležitější je schůzka zástupců Výboru na obranu rodičovských práv (VORP) a Asociace center pro rodinu (ACER) s ministrem Dobešem (3. prosince), která přinesla příslib významného pozitivního posunu v přístupu ministerstva školství k této kontroverzní oblasti. Druhou je diskuse na téma sexuální výchovy, k níž došlo 1. prosince na půdě Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

(Pokračování textu…)

Dvakrát k sexuální výchově Read More

Náboženský cíl vzdělávání

Náboženství můžeme ze vzdělávání vyloučit pouze jednoznačným a ještě k tomu záměrným zužováním myšlení. Nepopírám, že to v jistých případech může být nejmenší z mnoha zel, že to může být jakási loyalita k politickému kompromisu, že je to jistě lepší než politická nespravedlnost. Ovšem sekulární vzdělávání je omezení, i kdyby to mělo být sebeomezení. Je přirozené říct, co si myslíte o přírodě, a zejména co si myslíte, aby se tak řeklo, o přirozenosti přírody. První a nejzřejmější věc, o kterou se člověk zajímá, je to, v jakém druhu světa žije a proč v něm žije. Pokud to nevíte, tak to samozřejmě nemůžete říct, ale už sám fakt neschopnosti odpovědět na otázku, kterou někdo druhý nejzjevněji položí může, a nemusí být tím, co někteří lidé označují za vzdělání, ale rozhodně to není nijak brilatní ukázka poučenosti. Vaše motivace může být velkorysá, nebo jen mírná, ale rozhodně není sama o sobě vzdělávací. (Pokračování textu…)

Náboženský cíl vzdělávání Read More