„Co máme dělat, aby naše děti příliš nezlobily, aby z nich vyrostli svědomití lidé, dobří křesťané?“ Takové otázky táhnou myslí všem křesťanským rodičům.
Kdo jsou svědomití lidé? Jistě ti, kdo mají svědomí a řídí se podle něho.
Pojďme sledovat, jak se v dítěti svědomí tvoří a jak máme jeho správný rozvoj podporovat. Vývoj svědomí od raného dětství do dospělosti je samozřejmě plynulý, jak všechen růst, ale přesto můžeme pozorovat vývojové stupně. Našim vychovatelským úkolem je, pomáhat dětem z jednoho stupínku na druhý. (Pokračování textu…)
Dnes Církev slaví památku sv. Cecílie, mučednice z dob brutálního pronásledování křesťanů římskou říší. Je jen velmi málo věcí, které o této světici víme jistě – hlavními zdroji o jejím životě jsou legendy vytvořené někdy v 6.-8. století, na jejichž přesnost se sázet nedá. Už protože bylo v té době běžnou praxí si příběhy a životopisy svatých domýšlet a upravovat. Koneckonců jejich hlavním smyslem nebyla historická přesnost (která ostatně byla za tehdejších podmínek dosažitelná jen málokdy), ale oslava Boha a poskytnutí vzoru svatého života novým generacím.
Co tedy víme jistě? Sv. Cecílie byla zámožná žena z vyšších vrstev, která žila a zemřela mučednickou smrtí někdy ve druhé polovině 2. nebo první polovině 3. století, buďto v Římě nebo na Sicílii. Pohřbena byla původně v Kalixtových katakombách, později byly její ostatky přemístěny do současného hrobu v bazilice sv. Cecílie v Zátibeří (basilica di Santa Cecilia in Trastevere). Jelikož podle legend během mučení a umírání zpívala písně oslavující Boha, je patronkou básníků a hudebníků a bývá zobrazována s hudebními nástroji. (Pokračování textu…)
Fází mše svaté, kterou jsme popsali v minulém díle, končí obětování a na ně navazuje ta nejdůležitější část, existující v úzkém vztahu k proměňování. A v navázání se opět projevuje ta umělecká stránka tridentského ritu, o které jsme se zmínili už v kdysi (viz druhý odstavec na str. 76 třetího čísla loňského ročníku), tentokrát ovšem s použitím jiných prostředků: celebrant, který četl celou tichou modlitbu opravdu potichu, vysloví poslední slova Per omnia saécula saeculórum jejího závěru tak, aby je mohli slyšet ministranti (při recitované mši svaté všichni přítomní), a při zpívané mši svaté je zazpívá. Ministranti, resp. věřící, resp. sbor odpovědí Amen, a tím je fakticky ukončeno obětování, zatímco z hlediska komunikace je zahájen „dialog“ mezi celebrantem a lidem (reprezentovaným případně ministranty či sborem), který už zcela jednoznačně patří do té části následující. Doplňme ještě, že pokud byly čteny tiché modlitby s dvěma závěry, pak to, co jsme právě popsali, platí jen pro ten druhý závěr; ten první musí být vysloven tiše jako vše ostatní z tiché modlitby.
Na rozdíl od pokoncilního ritu, kdy se při zpívané mši svaté obvykle přednese celá tichá modlitba až do závěrečného Amen na jednom tónu, mají v tridentském ritu při zpívané mši svaté ta poslední slova tiché modlitby vlastní nápěv, který už melodicky předznamenává následující úseky dialogu. Ten pokračuje slovy celebranta Dóminus vobíscum, následovanými odpovědí Et cum spíritu tuo. Tato slova zazněla ve mši sv. dle tridentského ritu již vícekrát a ještě zazní, avšak nyní se celebrant neobrací k lidu, nýbrž zůstává stále obrácen k oltáři, a – podobně jako tomu bylo už s ukončením tiché modlitby – při zpívané mši svaté vyžadují tato slova jiný nápěv než výskyty stejných slov před tím. Jde také o nápěv melodicky příbuzný nápěvům dalších veršů dialogu (ještě se o tom podrobněji zmíníme). A celebrant ani nerozpíná ruce, nýbrž je položí – nesepjaté, ale vzájemně poněkud oddálené – na oltář. (Pokračování textu…)
Vítejte u dalšího rozhlédnutí. Nový týden začíná poslední nedělí v mezidobí, na kterou podle nového kalendáře připadá Slavnost Ježíše Krista Krále. Z ostatních svátků a památek stojí za připomenutí památka Zasvěcení Panny Marie (21.), sv. Cecílie (22.), sv. Jana od Kříže (24.) a sv. Kateřiny Alexandrijské (25.)
Z očekávaných akcí a událostí připomínám především tridentinu v Uherském Hradišti (20.) a modlitební akci HPŽ ČR (26.) A připomínám anketu Zlatý brk, která se pomalu chýlí ke konci. Hlasujte, prosím! (Pokračování textu…)
Rok se s rokem sešel a opět tu máme 17. listopad. Od toho minulého se příliš nezměnilo, tedy co jsem napsal před rokem, dnes bezezbytku platí. Této zemi stále vládnou zloději, podvodníci a vrazi. Pravda, vraždí méně, než komunisté, a už „jen“ nenarozené děti, nicméně: to nám toto, tato verze „svobody“, opravdu stačí? Já doufám a věřím, že ne!
17. listopad je podle mne ten správný den, kdy bychom se měli alespoň krátce zamyslet nad pojmy svoboda a demokracie. Dnes zkusme mrknout na to druhé… Jaká je demokracie jako politický systém? A co může k demokracii říci křesťanství?
Církev nám po celý rok zpřítomňuje činy našeho Pána Ježíše. Po celý rok nás volá do chrámu, abychom život Pána Ježíše prožívali při bohoslužbě. A co jsme v chrámu společně začali, má pokračovat doma. V rodině máme dál a společně prožívat svátky církevního roku.
Jak prožívat v rodině dobu vánoční, o tom jsme už mluvili. Je možné prožívat podobně celý církevní rok? Je to možné i v dnešní době? Věřte, že je, i když televize nabízí zábavu, při které se nic nemusí, jen sedět a koukat. Ale právě o to víc je třeba, aby se doma něco dělalo, zpívalo, hrálo, debatovalo, aby z dětí nevyrostla generace pasivních konzumentů.
Okuřování, které následuje, vlastně patří do slavné mše svaté, ale není zakázáno ani při zpívané. Jelikož v dnešní době se mše svatá podle tridentského ritu přijímá vesměs jako cosi výjimečného, co chápeme s velkou vděčností, není od věci počítat s tím, že bude slavena s největší pečlivostí, tedy i s okuřováním.
S okuřováním jsme se setkali už dříve, v druhé části, tam však šlo jen o okuřování oltáře, kdežto při obětování jde o okuřování obětních darů (obě okuřování nejsou nezávislé úkony – chybí-li jedno, není možno připustit v téže mši svaté to druhé). (Pokračování textu…)
Přichází nové rozhlédnutí. Z důvodu časové tísně je zredukováno pouze na kalendárium a akčník, příští by už ale mělo být normálně i s událostmi a doporučenými články.
Týden začíná svátkem s. Anežky České (13.),v následujících dnech vystupují památky sv. mučedníků Josafata Kunceviče a Mikuláše Taveliče a jeho druhů (14.), učitele Církve sv. Alberta Velikého (15.) a sv. Alžběty Durynské (17./19.) Následující týden zahajuje dle nového kalendáře svátek Ježíše Krista Krále.
Připomínám, že listopadová českobudějovická mše FSSPX připadla na dnešek (tj. 13. 11.) Zajímavými akcemi těchto dnů jsou především přednáška MUDr. Ilony Burdové v Dolní Dobrouči (13. 11.) a bratislavská demonstrace na podporu pronásledovaných křesťanů (16. 11.)
V lítých bojích okolo sexuální výchovy padají ze strany zastánců amorální „uzlovské sexuální výchovy“ na školách „argumenty“ typu „všichni odborníci s námi souhlasí a proti je jen pár tmářů“, „VORP je proti jakékoliv sexuální výchově“ a „rodiče neumí a nemohou učit sexuální výchovu“. Ve spolupráci s VORPem vydaná kniha doktorky Burdové„Jak s dětmi mluvit o sexu, manželství a rodičovství“ je pádnou odpovědí na tyto nesmysly.
VORP má ve skutečnosti na své straně také četné osobnosti, které lze v oblasti sexuální výchovy považovat za odborníky. Že v médiích je tato informace potlačována a prim hrají odborníci či „odborníci“ uzlovští, kteří neustále melou něco o tmářích, je zásluha jednak zaujatosti těchto médií, jednak mohutné podpory, které se straně Radima Uzla dostává ze strany sexuálního průmyslu. Ilona Burdová patří k odborníkům, kteří podporují postoj VORPu. O sexuální výchově přednáší rodičům a ve své praxi psychoterapeutky se setkává s dopady důsledky vadné sexuální výchovy či selhání souvisejících se sexuálním životem – o její kompetentnosti tedy nemůže být pochyb. (Pokračování textu…)
Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy. ( Sk 3,19)
Sv. apoštol Petr vyčítá Židům jejich nevděčnost vůči Ježíši Kristu. Ti, kteří u toho tehdy byli, začali plakat a řekli: „Co máme dělat, aby nám bylo odpuštěno?“ Apoštol je těšil a oznámil jim, že jejich jediná naděje a záchrana je v Ježíši Kristu, který umřel za hříchy všech lidí a vstal z mrtvých (Sk 3,19).
Mnoho křesťanů Krista rovněž zapřelo, protože ho těžce znevážili svými hříchy. Jaký jim tedy zbývá prostředek k řešení? Pokání a upřímné obrácení. Kdo žil pro svět a pro zlého ducha, ať začne žít život pro Boha a pro věčné štěstí. V dnešním kázání vám chci říci, jak nutné je dělat pokání za spáchané hříchy. (Pokračování textu…)
V leckteré rodině dozrává chvíle dávno malými dětmi vymáhaná: Aby směly jít s dospělými do kostela. A tak maminka řekne synkovi: „Když budeš hodný, tak tě o Vánocích vezmeme do kostela. Ale nesmíš tam zlobit! Musíš tam sedět potichu a ani se nehnout!“
A jak radostně a slavnostně první cesta dítěte do kostela začíná, tak neslavně to za nějaký čas ve většině rodin končí: „Představte si,“ naříká ustaraná maminka. „Tomu našemu chlapci je sotva šest let a už nechce chodit do kostela.“ – Ale copak to může u normálního dítěte skončit jinak? Jediná průprava z domu, kterou dítě na cestu do kostela dostává, je často jen napomenutí. „Jak tam nebudeš klidně sedět, jak budeš mluvit nebo zlobit, tak doma dostaneš.“ Copak je to vůbec v silách 4 až 6 letého dítěte, vydržet celou hodinu bez hnutí a potichu? Tomu, co se tam říká, nerozumí – je to pro dospělé. Nového se tam nic neděje, je to každou neděli stejné. V kině, v televizi, je každou neděli jiný program – tam je to lepší! (Pokračování textu…)
Odvolací soud v rakouském Gratzu potvrdil skandální a iracionální červencový rozsudek soudce Erika Nauty, který kriminalizuje pouliční pro-life poradenství, modlitby a vůbec jakékoliv protesty před potratovými klinikami. Z českých médií o tom informují na Res Claritatis, další podrobnosti lze nalézt v angličtině ZDE, ZDE, či ZDE. Odsouzení se nejspíše odvolají k Evropskému soudu pro lidská práva, jakou ale budou mít před touto pochybnou institucí šanci, je ve hvězdách.
Rakousko každopádně udělalo velký krok na cestě státního vnucování potratů svým občanům: od legalizace potratů ke kriminalizaci odpůrců potratů a jejich akcí. Není nikterak originální – tentýž zločin už systematicky (a mnohem brutálněji) páchají Čína (viz Chen Guangcheng), Kanada (viz kanadské vězeňkyně svědomí Linda Gibbons či Mary Wagner) či některé „liberální“ státy USA. (Pokračování textu…)
Když začíná další fáze mše svaté, může být celebrant už u středu oltáře (na příklad když nepronesl promluvu a při Vyznání víry nebyl na sedes) nebo – v opačném případě – se ke středu oltáře odebere. Celebrant si přisune misál blíže k sobě tak, aby z něho mohl od středu oltáře dobře číst, ale vždy jej nechá po své levici. Pak políbí oltář na místě ostatků a zcela stejným způsobem jako před orací pozdraví přítomné slovy Dominus vobiscum a ti mu také stejně jako před orací odpoví Et cum spiritu tuo (viz 2. část tohoto výkladu „Introit a Gloria“). Pak se celebrant otočí zpět k oltáři a přečte proměnnou část zvanou offertorium.
Ta se původně zpívala během doby, kdy věřící přinášeli obětní dary (a mezi nimi i chléb a víno, které celebrant vybral pro proměnění), což mohlo trvat i delší dobu, a tak zpěv měl podobnou formu jako např. gradualia (tedy verše prokládané refrénem, vše s mnoha tóny a poměrně málo slovy, zpívanými sólistou a scholou); v době, kdy se ustálila praxe používat hostii a víno už předem připravené, nebylo třeba zpívat tak dlouho, a tak tridentská liturgie zanechala pro zpěv jen refrén (výjimku činí mše za zemřelé). Termín „antifona k obětování“, zavedený pro pokoncilový ritus, je nepodložený a diletantský. Z podobného důvodu jako pro introit a stupňové zpěvy stanovil tridentský ritus, že text tohoto zpěvu se celebrant na začátku obětování tiše pomodlí. (Pokračování textu…)
Já odcházím; budete mě hledat, ale umřete ve svém hříchu. (Jn 8,21)
Jak je to velká ubohost, že jsme byli počati s dědičným hříchem a přicházíme tak na svět jako děti prokletí! Mnohem větší hanbou však je v hříchu žít. A vrcholem neštěstí je v hříchu zemřít. Dědičnému hříchu nemůžeme uniknout. Hříchů vykonaných se můžeme vystříhat; ale můžeme z nich také s pomocí Boží povstat. Proč setrváváme v hříchu, který nás vede k věčnému neštěstí?! Proto se každý z nás musí bát této hrozby Ježíše Krista, že ho hříšník bude jednou hledat, ale nenajde a zemře v hříchu. Duch svatý říká, že zločinci se klamou a jejich srdce i úmysly jsou slepé a samy sebe hubí. Odkládají obrácení na později a ze hříchů, v nichž setrvávají, se šťastně vyzpovídají před smrtí. (Pokračování textu…)
Skandál, který se v těchto dnech probírá v německých a anglických médiích, ukazuje, jak hluboko klesla německá část Katolické církve i na svých nejvyšších úrovních. Po dlouhé roky ti slušnější z německých katolíků poukazovali na to, že nakladatelství Weltbild, 100% (!!) vlastněné církví, produkuje sta a sta erotických a pornografických titulů, a požadovali vyřešení této neúnosné situace. Byl to požadavek zcela legitimní, neboť z objektivního hlediska je už jen samotné sledování/čtení pornografie smrtelný hřích, o její výrobě a šíření pak nemluvě. Z morálního hlediska je proto absolutně nepřijatelné, aby takováto situace existovala. (Pokračování textu…)
„Narodil se Kristus Pán, veselme se…“ Maminka si se synkem vyzpěvuje koledu a najednou malý stojí před maminkou s otázkou: „Mami, a jakpak se ten Ježíšek veselmese narodil?“
Nebo jindy: Z radia zní vytrvalé zpívání „Mámo, kup mi brášku“ a čtyřletý mladík vyrukuje najednou s otázkou: „Mami, a kde se brášci kupují?“ Maminka najednou neví, co říct. Má udělat dětský obchodní dům z porodnice? Má dělat, že choulostivou otázku přeslechla? Má malého odbýt nevrlou odpovědí, aby se tak hloupě neptal?
V takové situaci se různé maminky chovají různě. Správná je jen jediná věc: Odpovědět dítěti pravdivě, bez rozpaků, ale tak, aby to bylo přiměřené věku a chápání dítěte. „Choulostivé“ otázky dětí, to jest takové, na které by neměly právo na pravdivou a srozumitelnou odpověď, žádné nejsou. (Pokračování textu…)
V této části si odpočineme od popisu toho, jak mše svatá podle tridentského ritu probíhá, a zastavíme se jednak u toho, co má dle liturgických pravidel na sobě mít celebrant, a jednak u předmětů, kterým se stručně (i když ne zcela přesně) říká bohoslužebné nádoby.
V době nesvobody sloužili kněží, kterým stát nedal souhlas, mši svatou doma, v lese, ve stanu, v hotelovém pokoji a podobně, a ti ve věznicích i na vlastní hrudi v noci pod dekou na posteli. V době pronásledování, je-li příležitost být na mši svaté ojedinělá, je něco takového s vděčností přijato jak se strany účastníků, tak jistě i samotným Bohem, přesto že proti oblečení celebranta by mohl mít liturgický nebo i jiný pedant řadu námitek. Je-li však více nebo méně svoboda celebrování mešního ritu, je povinností vyjádřit svou vděčnost Bohu za přijímanou svátost i oděvem, a to v první řadě u celebranta samotného. Už od nejstarších dob se Církev snažila odvrátit své kněžstvo od jakýchkoliv módních výstřelků a kreací, a tak se to, co celebrant u oltáře nosí a čemu se říká mešní roucha nebo paramenta, vyvíjelo daleko klidněji než oblečení laiků; výsledkem je, že dnešní stav (a řekněme přímo střih) mešních rouch nese na jedné straně hluboké stopy oblečení běžného v antice a na druhé straně je tak charakteristický pro příležitost obřadu, že nám v současné době nevadí ani zbytky toho, co znalec dějin oblékání může dát i do souvislosti s úlitbou módě příslušné doby; na příklad zlaté plastické vyšívání ornátu, které má prý svůj původ v podobně vyšívaných světských kabátcích vysoké společnosti konce středověku, nám pro svou časovou odlehlost nevadí, zatímco celebrace ve fraku nebo smokingu by nám asociovala osobu celebranta s typem lidí, pro které italská mládež výstižně používá slovo padroni (fotři). (Pokračování textu…)
Vítám vás v novém týdnu, který zahajuje slavnost Krista Krále. Mimo tento velký svátek nás v něm čekají především slavnost Všech svatých a dušičky. K pravidelným tridentinám se přidávají mše ve Vejprtech (30. říjen), vyšebrodském klášteře (1. listopad) a Třeboni (5. listopad). Pozornost si zaslouží též přednášky otce Stritzka (31. říjen, Praha) a Jiřího Fuchse (1. listopad, Č. Budějovice). (Pokračování textu…)
Svet prežíva búrlivú dobu zápasov za odstránenie sociálnej nerovnosti vo svete. Do tohto zápasu je permanentne zapojená aj Katolícka cirkev. Ako autor článkov a kníh z katolíckeho prostredia neraz pranierujem sociálnu nespravodlivosť vo svete a pritom často registrujem výčitky oponentov na adresu Katolíckej cirkvi. Naša cirkev má údajne svoj diel viny na sociálnej nespravodlivosti vo svete, pretože aj pápeži vo svojich sociálnych encyklikách obhajujú právo človeka na súkromné vlastníctvo a Katolícka cirkev vraj vždy stála na strane vykorisťovateľov. Takéto tvrdenia sú typickými polopravdami, ktoré majú bližšie ku lži ako k pravde. Svedčia o povrchnej znalosti katolíckeho sociálneho učenia, no keďže sa s podobnými výčitkami v rôznych obmenách stretávam pomerne často, považujem za potrebné seriózne sa nimi zaoberať. (Pokračování textu…)
Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mt 8,1-2)
Když čtu tato slova, představuji si slavný svátek, při kterém jdou zástupy lidí do kostela a přicházejí k Ježíši Kristu, který dnes sestupuje už ne z hory, ale z nebe na naše oltáře. Víra nás učí, že Kristus Pán je Králem uprostřed svého lidu, Otec obklopený dětmi, Lékař nemocných. Jedni tomuto Bohu, kterého nebe a země nemůže pojmout, vzdávají hold čistým svědomím jako Pánu svých srdcí. Vede je láska, neboť chtějí sloužit Bohu děkováním a oslavovat Jeho velikost – vědí též dobře, že milosrdný Bůh je zahrne různými milostmi a nepropustí je ze své blízkosti s prázdnýma rukama. Jsou i lidé, kteří před tímto nevýslovně čistým a svatým Bohem stojí zatíženi hříchy, ale vidí nešťastný stav, v němž se nalézají, a cítí odpor ke svému dosavadnímu životu, přiznávají svou vinu, přibližují se ke Kristu s velkou důvěrou, vrhají se k nohám nejlepšího Otce a přednášejí mu oběť zkroušeného a pokorného srdce. Pro ně, ještě než vyjdou z kostela, je už otevřeno nebe a peklo se uzamyká.
A je tady ještě třetí odrůda lidí. Jsou to hříšníci, kteří ve svých nepravostech spí, kteří se nesnaží o to, aby se zbavili svých hříchů, a přesto se přicházejí modlit. Nebudu mluvit o těch, kteří přichází na pobožnosti se srdcem čistým a milým Bohu – ty pouze povzbudím k vytrvalosti. Zkroušení hříšníci ať zdvojnásobí své modlitby, slzy i pokání a určitě najdou odpuštění (srov. Ž 50,19). Získají si přízeň Boží a právo na nebe. Já ale naproti tomu budu dnes mluvit o hříšnících, kteří žijí jen navenek, protože už dávno duchovně zemřeli. Modlitba takového hříšníka – hříšníka, který se nechce napravit – je podle Ducha sv. nechutná v očích Pána (srov. Př 28,9); je směšnou činností plnou rozporů a klamu – je znevažováním Boha. Poslouchejte mě chvíli a sami se o tom dostatečně přesvědčíte. (Pokračování textu…)
