Církev nám po celý rok zpřítomňuje činy našeho Pána Ježíše. Po celý rok nás volá do chrámu, abychom život Pána Ježíše prožívali při bohoslužbě. A co jsme v chrámu společně začali, má pokračovat doma. V rodině máme dál a společně prožívat svátky církevního roku.
Jak prožívat v rodině dobu vánoční, o tom jsme už mluvili. Je možné prožívat podobně celý církevní rok? Je to možné i v dnešní době? Věřte, že je, i když televize nabízí zábavu, při které se nic nemusí, jen sedět a koukat. Ale právě o to víc je třeba, aby se doma něco dělalo, zpívalo, hrálo, debatovalo, aby z dětí nevyrostla generace pasivních konzumentů.
Okuřování, které následuje, vlastně patří do slavné mše svaté, ale není zakázáno ani při zpívané. Jelikož v dnešní době se mše svatá podle tridentského ritu přijímá vesměs jako cosi výjimečného, co chápeme s velkou vděčností, není od věci počítat s tím, že bude slavena s největší pečlivostí, tedy i s okuřováním.
S okuřováním jsme se setkali už dříve, v druhé části, tam však šlo jen o okuřování oltáře, kdežto při obětování jde o okuřování obětních darů (obě okuřování nejsou nezávislé úkony – chybí-li jedno, není možno připustit v téže mši svaté to druhé). (Pokračování textu…)
Přichází nové rozhlédnutí. Z důvodu časové tísně je zredukováno pouze na kalendárium a akčník, příští by už ale mělo být normálně i s událostmi a doporučenými články.
Týden začíná svátkem s. Anežky České (13.),v následujících dnech vystupují památky sv. mučedníků Josafata Kunceviče a Mikuláše Taveliče a jeho druhů (14.), učitele Církve sv. Alberta Velikého (15.) a sv. Alžběty Durynské (17./19.) Následující týden zahajuje dle nového kalendáře svátek Ježíše Krista Krále.
Připomínám, že listopadová českobudějovická mše FSSPX připadla na dnešek (tj. 13. 11.) Zajímavými akcemi těchto dnů jsou především přednáška MUDr. Ilony Burdové v Dolní Dobrouči (13. 11.) a bratislavská demonstrace na podporu pronásledovaných křesťanů (16. 11.)
V lítých bojích okolo sexuální výchovy padají ze strany zastánců amorální „uzlovské sexuální výchovy“ na školách „argumenty“ typu „všichni odborníci s námi souhlasí a proti je jen pár tmářů“, „VORP je proti jakékoliv sexuální výchově“ a „rodiče neumí a nemohou učit sexuální výchovu“. Ve spolupráci s VORPem vydaná kniha doktorky Burdové„Jak s dětmi mluvit o sexu, manželství a rodičovství“ je pádnou odpovědí na tyto nesmysly.
VORP má ve skutečnosti na své straně také četné osobnosti, které lze v oblasti sexuální výchovy považovat za odborníky. Že v médiích je tato informace potlačována a prim hrají odborníci či „odborníci“ uzlovští, kteří neustále melou něco o tmářích, je zásluha jednak zaujatosti těchto médií, jednak mohutné podpory, které se straně Radima Uzla dostává ze strany sexuálního průmyslu. Ilona Burdová patří k odborníkům, kteří podporují postoj VORPu. O sexuální výchově přednáší rodičům a ve své praxi psychoterapeutky se setkává s dopady důsledky vadné sexuální výchovy či selhání souvisejících se sexuálním životem – o její kompetentnosti tedy nemůže být pochyb. (Pokračování textu…)
Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy. ( Sk 3,19)
Sv. apoštol Petr vyčítá Židům jejich nevděčnost vůči Ježíši Kristu. Ti, kteří u toho tehdy byli, začali plakat a řekli: „Co máme dělat, aby nám bylo odpuštěno?“ Apoštol je těšil a oznámil jim, že jejich jediná naděje a záchrana je v Ježíši Kristu, který umřel za hříchy všech lidí a vstal z mrtvých (Sk 3,19).
Mnoho křesťanů Krista rovněž zapřelo, protože ho těžce znevážili svými hříchy. Jaký jim tedy zbývá prostředek k řešení? Pokání a upřímné obrácení. Kdo žil pro svět a pro zlého ducha, ať začne žít život pro Boha a pro věčné štěstí. V dnešním kázání vám chci říci, jak nutné je dělat pokání za spáchané hříchy. (Pokračování textu…)
V leckteré rodině dozrává chvíle dávno malými dětmi vymáhaná: Aby směly jít s dospělými do kostela. A tak maminka řekne synkovi: „Když budeš hodný, tak tě o Vánocích vezmeme do kostela. Ale nesmíš tam zlobit! Musíš tam sedět potichu a ani se nehnout!“
A jak radostně a slavnostně první cesta dítěte do kostela začíná, tak neslavně to za nějaký čas ve většině rodin končí: „Představte si,“ naříká ustaraná maminka. „Tomu našemu chlapci je sotva šest let a už nechce chodit do kostela.“ – Ale copak to může u normálního dítěte skončit jinak? Jediná průprava z domu, kterou dítě na cestu do kostela dostává, je často jen napomenutí. „Jak tam nebudeš klidně sedět, jak budeš mluvit nebo zlobit, tak doma dostaneš.“ Copak je to vůbec v silách 4 až 6 letého dítěte, vydržet celou hodinu bez hnutí a potichu? Tomu, co se tam říká, nerozumí – je to pro dospělé. Nového se tam nic neděje, je to každou neděli stejné. V kině, v televizi, je každou neděli jiný program – tam je to lepší! (Pokračování textu…)
Odvolací soud v rakouském Gratzu potvrdil skandální a iracionální červencový rozsudek soudce Erika Nauty, který kriminalizuje pouliční pro-life poradenství, modlitby a vůbec jakékoliv protesty před potratovými klinikami. Z českých médií o tom informují na Res Claritatis, další podrobnosti lze nalézt v angličtině ZDE, ZDE, či ZDE. Odsouzení se nejspíše odvolají k Evropskému soudu pro lidská práva, jakou ale budou mít před touto pochybnou institucí šanci, je ve hvězdách.
Rakousko každopádně udělalo velký krok na cestě státního vnucování potratů svým občanům: od legalizace potratů ke kriminalizaci odpůrců potratů a jejich akcí. Není nikterak originální – tentýž zločin už systematicky (a mnohem brutálněji) páchají Čína (viz Chen Guangcheng), Kanada (viz kanadské vězeňkyně svědomí Linda Gibbons či Mary Wagner) či některé „liberální“ státy USA. (Pokračování textu…)
Když začíná další fáze mše svaté, může být celebrant už u středu oltáře (na příklad když nepronesl promluvu a při Vyznání víry nebyl na sedes) nebo – v opačném případě – se ke středu oltáře odebere. Celebrant si přisune misál blíže k sobě tak, aby z něho mohl od středu oltáře dobře číst, ale vždy jej nechá po své levici. Pak políbí oltář na místě ostatků a zcela stejným způsobem jako před orací pozdraví přítomné slovy Dominus vobiscum a ti mu také stejně jako před orací odpoví Et cum spiritu tuo (viz 2. část tohoto výkladu „Introit a Gloria“). Pak se celebrant otočí zpět k oltáři a přečte proměnnou část zvanou offertorium.
Ta se původně zpívala během doby, kdy věřící přinášeli obětní dary (a mezi nimi i chléb a víno, které celebrant vybral pro proměnění), což mohlo trvat i delší dobu, a tak zpěv měl podobnou formu jako např. gradualia (tedy verše prokládané refrénem, vše s mnoha tóny a poměrně málo slovy, zpívanými sólistou a scholou); v době, kdy se ustálila praxe používat hostii a víno už předem připravené, nebylo třeba zpívat tak dlouho, a tak tridentská liturgie zanechala pro zpěv jen refrén (výjimku činí mše za zemřelé). Termín „antifona k obětování“, zavedený pro pokoncilový ritus, je nepodložený a diletantský. Z podobného důvodu jako pro introit a stupňové zpěvy stanovil tridentský ritus, že text tohoto zpěvu se celebrant na začátku obětování tiše pomodlí. (Pokračování textu…)
Já odcházím; budete mě hledat, ale umřete ve svém hříchu. (Jn 8,21)
Jak je to velká ubohost, že jsme byli počati s dědičným hříchem a přicházíme tak na svět jako děti prokletí! Mnohem větší hanbou však je v hříchu žít. A vrcholem neštěstí je v hříchu zemřít. Dědičnému hříchu nemůžeme uniknout. Hříchů vykonaných se můžeme vystříhat; ale můžeme z nich také s pomocí Boží povstat. Proč setrváváme v hříchu, který nás vede k věčnému neštěstí?! Proto se každý z nás musí bát této hrozby Ježíše Krista, že ho hříšník bude jednou hledat, ale nenajde a zemře v hříchu. Duch svatý říká, že zločinci se klamou a jejich srdce i úmysly jsou slepé a samy sebe hubí. Odkládají obrácení na později a ze hříchů, v nichž setrvávají, se šťastně vyzpovídají před smrtí. (Pokračování textu…)
Skandál, který se v těchto dnech probírá v německých a anglických médiích, ukazuje, jak hluboko klesla německá část Katolické církve i na svých nejvyšších úrovních. Po dlouhé roky ti slušnější z německých katolíků poukazovali na to, že nakladatelství Weltbild, 100% (!!) vlastněné církví, produkuje sta a sta erotických a pornografických titulů, a požadovali vyřešení této neúnosné situace. Byl to požadavek zcela legitimní, neboť z objektivního hlediska je už jen samotné sledování/čtení pornografie smrtelný hřích, o její výrobě a šíření pak nemluvě. Z morálního hlediska je proto absolutně nepřijatelné, aby takováto situace existovala. (Pokračování textu…)
„Narodil se Kristus Pán, veselme se…“ Maminka si se synkem vyzpěvuje koledu a najednou malý stojí před maminkou s otázkou: „Mami, a jakpak se ten Ježíšek veselmese narodil?“
Nebo jindy: Z radia zní vytrvalé zpívání „Mámo, kup mi brášku“ a čtyřletý mladík vyrukuje najednou s otázkou: „Mami, a kde se brášci kupují?“ Maminka najednou neví, co říct. Má udělat dětský obchodní dům z porodnice? Má dělat, že choulostivou otázku přeslechla? Má malého odbýt nevrlou odpovědí, aby se tak hloupě neptal?
V takové situaci se různé maminky chovají různě. Správná je jen jediná věc: Odpovědět dítěti pravdivě, bez rozpaků, ale tak, aby to bylo přiměřené věku a chápání dítěte. „Choulostivé“ otázky dětí, to jest takové, na které by neměly právo na pravdivou a srozumitelnou odpověď, žádné nejsou. (Pokračování textu…)
V této části si odpočineme od popisu toho, jak mše svatá podle tridentského ritu probíhá, a zastavíme se jednak u toho, co má dle liturgických pravidel na sobě mít celebrant, a jednak u předmětů, kterým se stručně (i když ne zcela přesně) říká bohoslužebné nádoby.
V době nesvobody sloužili kněží, kterým stát nedal souhlas, mši svatou doma, v lese, ve stanu, v hotelovém pokoji a podobně, a ti ve věznicích i na vlastní hrudi v noci pod dekou na posteli. V době pronásledování, je-li příležitost být na mši svaté ojedinělá, je něco takového s vděčností přijato jak se strany účastníků, tak jistě i samotným Bohem, přesto že proti oblečení celebranta by mohl mít liturgický nebo i jiný pedant řadu námitek. Je-li však více nebo méně svoboda celebrování mešního ritu, je povinností vyjádřit svou vděčnost Bohu za přijímanou svátost i oděvem, a to v první řadě u celebranta samotného. Už od nejstarších dob se Církev snažila odvrátit své kněžstvo od jakýchkoliv módních výstřelků a kreací, a tak se to, co celebrant u oltáře nosí a čemu se říká mešní roucha nebo paramenta, vyvíjelo daleko klidněji než oblečení laiků; výsledkem je, že dnešní stav (a řekněme přímo střih) mešních rouch nese na jedné straně hluboké stopy oblečení běžného v antice a na druhé straně je tak charakteristický pro příležitost obřadu, že nám v současné době nevadí ani zbytky toho, co znalec dějin oblékání může dát i do souvislosti s úlitbou módě příslušné doby; na příklad zlaté plastické vyšívání ornátu, které má prý svůj původ v podobně vyšívaných světských kabátcích vysoké společnosti konce středověku, nám pro svou časovou odlehlost nevadí, zatímco celebrace ve fraku nebo smokingu by nám asociovala osobu celebranta s typem lidí, pro které italská mládež výstižně používá slovo padroni (fotři). (Pokračování textu…)
Vítám vás v novém týdnu, který zahajuje slavnost Krista Krále. Mimo tento velký svátek nás v něm čekají především slavnost Všech svatých a dušičky. K pravidelným tridentinám se přidávají mše ve Vejprtech (30. říjen), vyšebrodském klášteře (1. listopad) a Třeboni (5. listopad). Pozornost si zaslouží též přednášky otce Stritzka (31. říjen, Praha) a Jiřího Fuchse (1. listopad, Č. Budějovice). (Pokračování textu…)
Svet prežíva búrlivú dobu zápasov za odstránenie sociálnej nerovnosti vo svete. Do tohto zápasu je permanentne zapojená aj Katolícka cirkev. Ako autor článkov a kníh z katolíckeho prostredia neraz pranierujem sociálnu nespravodlivosť vo svete a pritom často registrujem výčitky oponentov na adresu Katolíckej cirkvi. Naša cirkev má údajne svoj diel viny na sociálnej nespravodlivosti vo svete, pretože aj pápeži vo svojich sociálnych encyklikách obhajujú právo človeka na súkromné vlastníctvo a Katolícka cirkev vraj vždy stála na strane vykorisťovateľov. Takéto tvrdenia sú typickými polopravdami, ktoré majú bližšie ku lži ako k pravde. Svedčia o povrchnej znalosti katolíckeho sociálneho učenia, no keďže sa s podobnými výčitkami v rôznych obmenách stretávam pomerne často, považujem za potrebné seriózne sa nimi zaoberať. (Pokračování textu…)
Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mt 8,1-2)
Když čtu tato slova, představuji si slavný svátek, při kterém jdou zástupy lidí do kostela a přicházejí k Ježíši Kristu, který dnes sestupuje už ne z hory, ale z nebe na naše oltáře. Víra nás učí, že Kristus Pán je Králem uprostřed svého lidu, Otec obklopený dětmi, Lékař nemocných. Jedni tomuto Bohu, kterého nebe a země nemůže pojmout, vzdávají hold čistým svědomím jako Pánu svých srdcí. Vede je láska, neboť chtějí sloužit Bohu děkováním a oslavovat Jeho velikost – vědí též dobře, že milosrdný Bůh je zahrne různými milostmi a nepropustí je ze své blízkosti s prázdnýma rukama. Jsou i lidé, kteří před tímto nevýslovně čistým a svatým Bohem stojí zatíženi hříchy, ale vidí nešťastný stav, v němž se nalézají, a cítí odpor ke svému dosavadnímu životu, přiznávají svou vinu, přibližují se ke Kristu s velkou důvěrou, vrhají se k nohám nejlepšího Otce a přednášejí mu oběť zkroušeného a pokorného srdce. Pro ně, ještě než vyjdou z kostela, je už otevřeno nebe a peklo se uzamyká.
A je tady ještě třetí odrůda lidí. Jsou to hříšníci, kteří ve svých nepravostech spí, kteří se nesnaží o to, aby se zbavili svých hříchů, a přesto se přicházejí modlit. Nebudu mluvit o těch, kteří přichází na pobožnosti se srdcem čistým a milým Bohu – ty pouze povzbudím k vytrvalosti. Zkroušení hříšníci ať zdvojnásobí své modlitby, slzy i pokání a určitě najdou odpuštění (srov. Ž 50,19). Získají si přízeň Boží a právo na nebe. Já ale naproti tomu budu dnes mluvit o hříšnících, kteří žijí jen navenek, protože už dávno duchovně zemřeli. Modlitba takového hříšníka – hříšníka, který se nechce napravit – je podle Ducha sv. nechutná v očích Pána (srov. Př 28,9); je směšnou činností plnou rozporů a klamu – je znevažováním Boha. Poslouchejte mě chvíli a sami se o tom dostatečně přesvědčíte. (Pokračování textu…)
Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: „Mami, co to je, kdo je to?“„Teď,“ řekneš si. „Je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.“
Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů. (Pokračování textu…)
V debatě o křtu dětí koncem loňského roku zmínil jeden z účastníků diskuze otázku kremace zemřelých a vítězoslavně zde uvedl, že i v této záležitosti (rozuměj kromě názorů na limbus) změnila katolická církev postoj. Protože, bohužel, měl v tomto pravdu, dovolím si zde otevřít diskuzi i na toto téma.
Pokud si přečteme, jaké stanovisko zaujímala Církev ke kremaci, tedy zpopelnění zemřelých, pak zjistíme, že u pokoncilní Církve došlo k obratu takřka o 180 stupňů. Katoličtí kněží u nás dnes už běžně asistují u pohřebních obřadů v krematoriích a proti pohřbu žehem se již vůbec nemluví. Na dotaz se nám obvykle dostane vysvětlení, že dříve byla kremace výrazem proticírkevního a ateistického názoru, zatímco dnes tomu už tak není… (Pokračování textu…)
Víra není negace rozumu, jak se dnes kdekdo domnívá, nýbrž souhlas se zjevenou pravdou, a k takovému souhlasu je rozumu třeba. A tak i mešní liturgii lze poznávat při použití rozumu. V jeho kategoriích tuto liturgii zpravidla dělíme na několik částí, z nichž té první (nazývané někdy úvod, resp. úvodní část) jsme se věnovali v předcházejících dvou dílech a k té druhé se dostáváme nyní. U nás je tradice nazývat ji mší katechumenů, protože tato část končí v okamžiku, kdy ve starokřesťanských dobách nepokřtění opouštěli chrámový prostor; tento termín budeme používat v našem výkladu. Někdy jsou použita i jiná pojmenování (předemše, bohoslužba katechumenů, bohoslužba slova, liturgie slova,…) a někteří autoři sem zahrnují i ten výše zmíněny úvod. Mešní liturgie však kromě své strukturované výstavby tvoří i jednotu – nelze např. „odsloužit“ jednu část v jednom kostele a později pokračovat v jiném, stejně jako není možné, aby obyčejný věřící šel na jednu mši sv., v půli ji opustil a za čas ji dokončil účastí třeba i někde jinde. (Pokračování textu…)
Vítejte u dalšího rozhlédnutí. Ohlédnutí za uplynulým týdnem je z velké části zaplněno informacemi o situaci, šikanování a pronásledování křesťanů v zahraničí. Prosím, abyste pamatovali na naše pronásledované bratry a sestry v modlitbách a v rámci svých možností se jim i jinak snažili pomoci. Když už ničím jiným, tak alespoň sdělením svého postoje našim i tamním politikům. Potěšující jsou naopak zprávy zaobírající se pro-life tematikou.
V nadcházejícím týdnu jednoznačně dominují svátky archanděla Rafaela (24. 10., tradiční kalendář), svatých apoštolů Šimona a Judy (28. 10.) a pro Moravany a Rakušany rovněž bl. Marie Restituty Kafkové (29. 10.) Následující týden pak 30. října slavností Krista Krále (tradiční kalendář). Připomínám a doporučuji diskusní pro-life večer pořádaný organizacemi Stop genocidě a Hnutí Pro život ČR (24. 10.) A nezapomeňte na vejprtskou slavnou tridentskou mši svatou u příležitosti slavnosti Krista Krále! (Pokračování textu…)
Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)
Tak mluví pyšný člověk zamilovaný do sebe, člověk, který pohrdá bližním, který ničí a zavrhuje dokonce i jeho nejlepší skutky. Žádná slova a žádná práce ostatních u něho nenajde uznání. Nejmenší záminka mu vystačí, aby tvrdě bližního odsoudil. Ach, proklatý hříchu! Kolik máš na svědomí nesnášenlivosti, kolik hádek a nenávisti, kolik duší přivádíš do věčné záhuby! Když někoho opanuješ, pak se ten chudák všemu vysmívá a nad vším se vytahuje. Takové soudy, křivdící dobrému jménu bližního, musí Pán Ježíš velmi nenávidět, když připomíná příběh o pyšném farizeovi, a dodává, jak moc tou pýchou a zlostí ublížil své duši. Abych vás s před tím varoval, budu dnes mluvit o zlém jazyku a o tom, jakým způsobem se bránit před lehkomyslným posuzováním bližních. (Pokračování textu…)
