Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.
V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.
V roce 1964 přišly ještě dramatičtější změny. Kněz se otočil a sloužil mši čelem k lidem, jako by byli publikum, a ne spoluúčastníci božské Oběti. Hudba byla náhle úplně jiná: uvolněná, v lidovém jazyce, tak trochu hloupá. Gregoriánský chorál zmizel úplně, jako by šlo o něco, zač je třeba se stydět. Paramenta, výzdoba, architektura; všechno bylo jednodušší, pravoúhlé a nehezké. V té době jste se ženil a vy a vaše manželka jste prosili kněze o důstojnou svatební mši postaru, čehož nebylo vůbec snadné dosáhnout. „Koncil si přeje“ – touto otřepanou frází, která vypadala jako obří plášť, který zakryje množství hříchů, už začínala každá druhá věta – „aby se mše všichni účastnili aktivně, s radostí v srdci i v hlase. Neměli byste tam jen tak sedět jako ve snách, zatímco já budu dělat všecko.“ Byli jste zdvořilí a poděkovali mu za ochotu vyhovět vašim nezreformovaným způsobům. (Byla to doba, kdy si kněží všeobecně vážili věřících, stejně jako věřící si všeobecně vážili kněží. To všechno zanedlouho skončilo.) (Pokračování textu…)
Život v době rozkladu: fiktivní životopis Read More
