Varšavská demonstrace proti neudělení licence TV Trwam
Již několik let vysílá v polské Toruni katolická televize Trwam, těsně spojená s rozhlasovou stanicí Maryja, jež působí v zemi už víc jak 20 let. Obě média jsou řízena redemptoristou P. Tadeuszem Rydzykem.
Radio Maryja je již dlouho v Polsku pojmem. Jeho pořady byly často předmětem nevybíravých útoků levicového a liberálního tábora. Objevovaly se lži, které otec Rydzyk vždycky snadno vyvrátil: například že vysílač je „antisemitský“ a „šovinistický“ – což vyplynulo z diskusního pořadu, kdy posluchači měli možnost přímého volání do vysílání a někteří se prezentovali neomalenými výpady proti Židům. Redakce ale pokaždé tyto výstřelky uvedla na pravou míru a příslušný moderátor pořadu vysvětlil katolickou nauku o nepřípustnosti rasové nenávisti (toho jsem byl očitým svědkem při svém osobním vystoupení v tomto radiu r. 2008). (Pokračování textu…)
Milé děti, slovo Boží je něco velmi důležitého. Důležitá slova našeho Pána k apoštolům byla: „Jděte a učte.“ Tím nám dokázal, že poučování je na prvním místě.
Milé děti, jak jsme poznali své náboženství? Vyučováním, jenž jsme poslouchali. Čím se nám oškliví hřích? Čím získáváme zalíbení ve ctnosti? Co nám vlévá touhu po nebi? Vyučování. Co učí otce i matku povinnostem, které mají vůči svým dětem plnit, a děti zase povinnostem, které mají plnit vůči svým rodičům? Vyučování.
Milé děti, proč jsou lidé tak slepí a nevidomí? Protože si dělají málo nebo nic ze slova Božího. Je dost lidí, kteří se nepomodlí ani jeden Otčenáš a Zdrávas, aby prosili dobrého Boha o milost, aby rádi slyšeli jeho slovo a čerpali z něho užitek.
Mám za to, milé děti, že člověk, který neposlouchá slovo Boží správným způsobem, nebude spasen. Vždyť neví, jak má pracovat na svém spasení. Člověk, který je v náboženství dobře vyučen, má však vždy prostředky ke své záchraně. I když zbloudí na špatné cesty, má přece vždy naději, že se dříve nebo později vrátí k dobrému Bohu, i kdyby to bylo až v hodině smrti. Naproti tomu osoba, která není v náboženství poučena, se podobá člověku úplně vysílenému a nemocnému, který už v bezvědomí zápasí se smrtí. Nezná ani velikost hříchu, ani krásu své duše a cenu ctnosti. Je vlečena od hříchu ke hříchu jako kus hadru, který je smýkán blátem. (Pokračování textu…)
Čím dál častěji slýchávám od jistých lidovců jednu konkrétní frázi. Je poměrně stručná: „KDU-ČSL nemá s Katolickou církví nic společného.“ Nu, kdo chce kam, pomozme mu tam…
Nechápu, co si recitátoři slibují od tak směšného, hloupého a (stále ještě) lživého sloganu. Máloco je totiž jisté tak, že nekatolíky nepřitáhne (už protože takové pitomosti nikdo neuvěří), zatímco nejednoho katolíka spolehlivě odradí. Protože strana, která nemá s Katolickou církví nic společného, evidentně není pro katolíky. (Pokračování textu…)
Zrovna včera jsem narazil na facebooku na jeden poměrně starý a zlidovělý vtip, či spíše humorně formulovanou moudrost:
„Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde. A udělá to.“
Jo, zlatá pravda. Nicméně ten problém je mnohem širší. Defétismus a neschopnost vyvíjet dlouhodobější systematické úsilí je velmi smutným výsledkem degenerace naší společnosti, jakož i českých katolíků. A věty (Teď) to nejde! či (Teď) není vhodná doba! jsou vždy první po ruce, aby absenci nutného úsilí omluvily. (Pokračování textu…)
Otřást hnusem se musí každý slušný člověk po přečtení si článku na serveru Novinky.cz. „Deset let vězení. Tahle hrozba se vznáší nad katolickým knězem a někdejším domažlickým kaplanem za dlouhodobé sexuální zneužívání nezletilého chlapce. Státní zástupce podal na třiačtyřicetiletého duchovního obžalobu za zvlášť závažný zločin pohlavního zneužívání.“
Ano, hnus a nic než hnus. Kněží a s nimi také učitelé, lékaři, hasiči nebo policisté patří do kategorie tzv. pomáhajících profesí a jejich činnost obvykle nebývá chápána jako běžné zaměstnání. Tito lidé plní své vyšší poslání, své povolání. Proto zcela oprávněně se od těchto lidí očekává daleko vyšší úroveň morálních vlastností. O to citlivěji se pak posuzuje a mnohdy rovněž odsuzuje morální pochybení každého jednotlivce a přenáší se de facto na celou skupinu, do níž případný přestupce náleží. Policista ve spojení se zločinem, obrázek v poslední době, možná díky silné medializaci, zdaleka ne vzácný. Pochybení lékařů či praktikování neodzkoušených postupů, příp. sexuální delikty s pacienty. Pyromanii hasičů známe zatím jen z amerických filmů nebo z prvorepublikových vyprávění. Naštěstí. (Pokračování textu…)
Farářská iniciativa v Rakousku, předtím prohlášení německých teologů. Všechno s jedním refrénem: podávat sv. přijímání i civilně sezdaným po rozvodu prvního, v kostele uzavřeného manželství, zrušit („zdobrovolnit“) kněžský celibát, umožnit i pokřtěným laikům včetně žen „předsedat“ liturgii, poskytnout homosexuálům a lesbám v Církvi stejná práva jako heterosexuálům a být „lidštější“ v sexuální morálce, zvláště pak ohledně užívání antikoncepce.
Rakouské hnutí Wir sind Kirche („My jsme Církev“) spolu s Farářskou iniciativou vydaly prohlášení, v němž otevřeně popírají svátostné kněžství, a tvrdí, že prý „předsedat liturgii“ a říkat konsekrační slova může každý pokřtěný, kněžský úřad byl prý „zrušen“ tím, že Ježíš sám se stal jediným veleknězem Nového zákona. To si může každý dohledat na internetu, když si zadá heslo „Farářská iniciativa“. (Pokračování textu…)
Homosexuální aktivista Martin Šístek napsal příspěvek Mravnost mezi hříchem a ideálem, v němž podpořil zde již mnou zmiňovaný článek Jeronýma Klimeše, který zpochybňuje samé základy katolické morálky. Není v něm nic moc překvapivého: pan Šístek Klimeše podporuje a užívá přitom otřepanou a primitivní argumentaci, která zneužívá a překrucuje Kristovu kritiku farizeů…
Kdo trochu zná Bibli, tomu je ihned jasné, že Šístkova analogie je naprosto mimo. Protože co Kristus kritizoval na farizejích? Ne, nebyla to přísnost jejich morálky (už protože morálka, kterou Kristus kázal, byla ještě přísnější, viz jeho učení o absolutní nerozlučitelnosti manželství či o hříchu v myšlenkách). (Pokračování textu…)
Hnutí pro-life je nerozlučně spjato s křesťanstvím. Je to nevyhnutelné. Nechci se nijak dotknout ateistických či pohanských obránců obránců nenarozeného života, ale jsem pevně přesvědčen, že filosofie a přesvědčení, z nichž vycházejí, zpravidla nejsou schopny pro-life postoj dostatečně podepřít.
Je to křesťanská úcta k lidskému životu, založená na chápaní člověka jako Božího tvora, stvořeného jako služebníka a obraz Boha, která činí jakoukoliv vraždu nemyslitelnou, která přisuzuje všem lidem stejnou cenu, bez ohledu na jejich věk či schopnosti. Právě tato úcta k životu odlišovala už prvotní křesťany od jejich pohanského okolí – když sbírali odhozené děti pohanů a pečovali o ně, když přicházeli s charitou, což byla věc, kterou Řekové nebo Římané prostě neznali.
Zuřivý pohan Julián Apostata, poslední císař, který se snažil křesťanství potlačit, si nikoliv náhodou nejvíce stěžoval právě na tato specifika křesťanů a viděl v nich hlavní zdroj jejich síly a vítězství. A nikoliv náhodou se dnes kultura smrti reprezentovaná potraty, infanticidou a euthanasií šíří ruku v ruce se sekularizací společnosti a degenerací křesťanů. Je to vlastně jen návrat do časů bortícího se pohanského Říma. (Pokračování textu…)
Ach, jak je to krásné, milé děti, Otec je naším Stvořitelem, Syn je naším Vykupitelem a Duch svatý naším Průvodcem. Člověk sám o sobě není nic. Ale je veliký s Duchem svatým. Člověk je jen pozemský a docela zvířecí, ale jenom Duch svatý může duši pozdvihnout a povznést vzhůru. Čím to, že se svatí tak oprostili od země? Protože se nechali vést Duchem svatým.
Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, mají správné úsudky. Proto je tolik neučených, kteří mnohem více chápou než ti, kdo jsou v mnohém vyučeni. Jestliže jsme vedeni Duchem svatým, který je světlo a síla, učí nás rozpoznávat pravdu od bludů a dobré od zlého. Jako dalekohled, který ukazuje předměty zvětšeně, dává nám Duch svatý vidět dobré a zlé ve velkém. S Duchem svatým vidíme všechno velké: vidíme velikost nejmenších skutků pro Boha vykonaných, ale také velikost nejmenších chyb. Jako poznává hodinář přes lupu nejmenší kolečka hodin, tak poznáváme ve světle Ducha svatého všechny podrobnosti svého bídného života. Ty nejmenší nedokonalosti se nám v jeho světle jeví velmi veliké. Nejmenší hříchy působí ošklivost. Právě proto Nejsvětější Panna nikdy nezhřešila. Duch svatý jí dal poznat ošklivost zla. Děsila se hrůzou před nejmenší chybou. (Pokračování textu…)
„Je mojí povinností setrvat na lodi, dokud jsou na ní duše, které potřebují mé služby.“
Včera uplynulo 100 let od potopení Titanicu. Tato katastrofa, která stála život více než 1500 lidí, nám i dnes může poskytnout spoustu poučení. Těch negativních, o nezodpovědnosti, chamtivosti a zbabělosti, ale i pozitivních, o obrovské odvaze, smyslu pro povinnost a hrdinství.
Využijme tedy příležitosti tohoto výročí a připomeňme si jednoho z hrdinů té tragické noci, otce Thomase Bylese, který odmítl místo v záchranném člunu a zahynul s lodí, když do poslední chvíle sloužil těm, kteří z ní nemohli uniknout. (Pokračování textu…)
Bohužel vše nasvědčuje tomu, že České Budějovice se v krátké době dočkají už druhého projektu liturgického barbarství. K projektu přestavby interiéru katedrály sv. Mikuláše, o níž jsem informoval již dříve a který tu byl následně vášnivě diskutován, se přidá ještě mnohem horší projekt obnovy kostela sv. Rodiny, který má primárně sloužit studentům Biskupského gymnázia J. N. Neumana, ke kterému přiléhá. Podrobnosti o projektu vypracovaném architektem Josefem Pleskotem a jeho vývoji lze zatím zjistit na facebookové stránce Kostel pro BiGy, především v jejím albu. (Pokračování textu…)
Většina z nás si už všimla, že psycholog Jeroným Klimeš se sice hlásí ke katolicismu, nicméně jeho názory nijak zvlášť katolické nejsou, jak je vidět prakticky pokaždé, když zasedne ke klávesnici. Ani ve svém posledním článku Co s předmanželským sexem bezdětných? (ChtistNet.cz 11. 4. 2012) se od této tradice nijak neodchýlil, když vystřihl text, který zcela přejímá ateistické pojetí morálky, zejména pak té sexuální… (Pokračování textu…)
Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.
Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř. (Pokračování textu…)
Bědování nad mrtvým Kristem podle Giotta di Bondoneho (1267-1337)
Je Bílá sobota, poslední den Svatého týdne. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.
Dnes slavíme Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně.
Je to jen stručné shrnutí, ale jelikož pročtení si odpovídajících částí Bible, meditace nad nimi a návštěva večerních pobožností vám jistě zabere celý den (či alespoň veškerý volný čas), je zde stručnost neocenitelnou výhodou. Utrpení, sebeobětování a zmrtvýchvstání Krista, to je středobod naší víry. Prožívání tridua se nesmí flákat, v něm více než kdy jindy platí „pomni, abys den sváteční světil“.
Před týdnem a něco jsem zde v článku „Úspěch“ voleb do farních rad v Rakousku poukazoval na jednu velkou ostudu, která z nich vzešla a která ve vší nahotě odkrývala temné stránky „úspěchu“ v podobě vysoké účasti. Byla to ostuda, velká ostuda, ale vypadalo to, že se s ní arcidiecéze Vídeň nějak popere. Bohužel – nakonec z ostudy stala tragédie a smutný doklad totálního rozkladu rakouské církve i na těch nejvyšších úrovních…
Bohužel (a přiznejme si, že to není zas až tak překvapivé) kardinál Schönborn svůj původní postoj k případu při nejbližší příležitosti opustil. Ve vyjádření, které se objevilo na stránkách arcidiecéze Vídeň, chválí vysokou účast ve Stützenhofenu ve volbách do farní rady (což je pro něj dokladem slibně se rozvíjejícího života farnosti!!) i úspěšného kandidáta, který je nejen nejmladší (mládí vpřed!!), ale, jak měl arcibiskup možnost poznat v krátkém osobním rozhovoru, rovněž velice „zbožný, pokorný a připravený sloužit“. Prostě správný muž na správném místě.
Podtrženo a sečteno: kardinál i jeho rada jsou s výsledkem voleb spokojení a nemají proti němu žádných námitek. Rozhodně nevidí důvod je zpochybňovat…
Ať chceme, nebo nechceme, musíme trpět. Jeden trpí jako dobrý lotr, jiný jako zlý. Oba však trpí. Rozdíl je v tomto: Jeden umí učinit své utrpení záslužným, přijímá je na usmíření svých hříchů a obrací se k Ježíši ukřižovanému. Pak slyší z jeho úst sladká slova útěchy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Druhý však trpí jenom z přinucení, křičí a kvílí, vyráží ze sebe strašná zlořečení a rouhání a umírá v hrozném zoufalství.
Je dvojí způsob utrpení. Někdo trpí z lásky, jiný trpí bez lásky. Svatí trpěli všichni s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My však trpíme s hněvem a rozčílením a býváme hned v prvním okamžiku malátní, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, pak bychom milovali i kříže. Ano, dokonce bychom po nich toužili a těšili bychom se z nich. Považovali bychom se za šťastné, že můžeme trpět z lásky k tomu, který z lásky k nám tolik vytrpěl. Na co si můžeme naříkat? Ach, ubozí nevěřící, kteří nemají takové štěstí znát Boha a jeho nekonečnou dobrotu jako my. Mají sice tytéž kříže jako my, ale nemají tutéž útěchu. (Pokračování textu…)
V posledních týdnech publikoval PhDr. Radomír Malý tři články[1], ve kterých se zabýval zkresleným až lživým líčením inkvizice v pořadech České televize. Myslím, že církevní inkvizici je třeba nejen hájit, byť s pravdivým uznáním chyb, ale dokonce ukázat její potřebnost. Mezi inkvizitory máme dokonce několik světců: Jan Kapistrán, Petr de Arbués, Pierre z Castelnau, Petr z Verony, Pius V, Turibius z Mongrovejo (stal se inkvizitorem ještě jako laik). Cílem této úvahy je ukázat, že do řešení současné církevní krize by bylo vhodné zapojit inkvizici, byť ve formě, která nebude úplně stejná, jako byla inkvizice v minulosti.
Nehodlám tu dokazovat skutečnost, že katolická církev je v posledních desetiletích v krizi projevující se mimo jiné tím, že mnoho jejích členů včetně kněží a biskupů se nevědomě či vědomě nedrží všeho toho, co jsou povinni věřit. Mám za to, že situace je horší v průměru mezi biskupy než mezi posledními papeži. Ti však byli a jsou značně váhaví, aby zasahovali proti heretikům. Kromě vnějších nepřátel církve máme tu nepřátele vnitřní, kteří se velmi často snaží budit dojem, že jsou v jednotě s papežem, a svůj faktický odpad popírají. Je velmi nepravděpodobné, že obroda církve přímo vzejde od části biskupů; spíše k tomu bude zapotřebí iniciativy pravověrného, rozhodného a nebojácného papeže, jenž bude podporován částí biskupů, kněží a laiků. Úsilí o očištění církve od liberálů a jiných heretiků povede nejen k nápravě pobloudilých, ale také ke zjevnému schismatu, čímž se situace (na rozdíl od latentního schismatu přítomného dnes v některých zemích) pročistí. Přesto však lze očekávat, že mnozí budou nadále usilovat o to, aby zůstali uvnitř církve, aby se mohli pokusit zvrátit takový obrodný proces. Dokud se papež, ať současný nebo budoucí, nerozhodne s tím, kromě všeobecných apelů, něco dělat a plně uplatnit svou moc, která mu v církvi přísluší, nelze očekávat větší zlepšení a nemá smysl usilovat o zřízení nové inkvizice. Nejprve tedy musí dojít k upevnění víry, ke zlepšení mravů a k obratu ke směrování vedení církve k tradici. Pak teprve lze uvažovat o dále nastíněných opatřeních ke zlomení odporu. Použití moci bude nutné, ale jen od něj zdaleka nelze očekávat nápravu. (Pokračování textu…)
Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.
Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla. (Pokračování textu…)
18. března proběhly v celém Rakousku voby do farních rad. Účast v nich byla dokonce vyšší, než je obvyklá návštěvnost bohoslužeb, což rakouští biskupové z nějakých mně nepochopitelných důvodů považují za úspěch. Podle kardinála Schönborna je to „velmi silné znamení pro důležitost víry v zemi“. Že to ale taky patrně znamená, že lidi ve farních radách jsou voleni i katolíky, co ani nechodí pravidelně do kostela, což snad nikomu příčetnému jako klad připadat nemůže, zjevně není bráno v úvahu. Nicméně možná to některým biskupům časem dojde, protože na povrch už vyplaval první trpký plod tohoto „úspěchu“ … (Pokračování textu…)
