Category Archives: O víře
Krvi Kristova, záruko věčného života!
Biskup Schneider: Přirozené právo na různost náboženství ani pozitivní Boží vůle v tomto ohledu neexistuje
1. června 2020 (LifeSiteNews) – Je dostatečný důvod k tvrzení, že existuje vztah příčiny a následku mezi deklarací druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis humanae a Dokumentem o lidském bratrství za světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 v Abú Dhábí podepsal papež František a šejk Ahmed al-Tajíb. Při zpátečním letu ze Spojených arabských emirátů do Říma sám papež řekl novinářům: „Jednu věc bych však chtěl říct a jasně zdůraznit: z katolického hlediska se tento dokument nevychýlil ani o milimetr za II. vatikánský koncil. Ani trochu! Dokument byl vypracován v duchu Druhého Vatikánu. … Koncil se musí rozvíjet. … Našel jsem v dokumentu jednu větu, která mne překvapila, a zapochyboval jsem, zda je to přesně takhle. A ukázalo se, že jde o citaci z Koncilu!“ [1]
Dignitatis humanae potvrzuje tradiční nauku Církve, když uvádí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi,“ a zdůrazňuje, že všichni lidé mají „povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat“ (č.1). [2] Naneštěstí o pouhých několik vět dále koncil tuto pravdu podkopává formulováním teorie, kterou trvalé magisterium Církve nikdy dřív neučilo, totiž že člověk má ze své přirozenosti právo „nebýt donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích“ (ut in re religiosa neque impediatur, quominus iuxta suam conscientiam agat privatim et publice, vel solus vel aliis consociatus, intra debitos limites, č. 2). Podle tohoto tvrzení by měl člověk právo vyplývající ze samotné přirozenosti (a tedy Bohem pozitivně chtěné) zvolit si, praktikovat a šířit, a to i kolektivně, uctívání modly a dokonce i satana, neboť existují náboženství, která se klanějí ďáblu, například „církev satanova“. V některých zemích je skutečně právně uznávána na stejné úrovni jako všechna ostatní náboženství.
Braňme víru v reálnou přítomnost Pána v Eucharistii!
Dělal někdy někdo anketu mezi běžnými občany, co vědí o svátku Božího Těla? Většině Církvi vzdálených osob to asi už nic neříká. Ti vzdělanější nebo ti, kteří ještě prošli alespoň částečně v dětství katolickou výchovou, odpoví, že jde o průvody s monstrancí a hostií, katolíci NOM samozřejmě budou vědět, že se jedná o slavnost Těla a Krve Páně, jak se v tomto kalendáři nazývá.
Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.
Nanebevstoupení Páně: Mimo Církev není spásy
Biblické a historické zdůvodnění
Božský Spasitel čtyřicátý den po svém Zmrtvýchvstání končí veřejnou činnost na této zemi. Tento akt doprovázejí mimořádná znamení. Evangelista sv. Marek píše, že Pán Ježíš „byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mar 16,20). Sv. Lukáš zase sděluje, že „když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe…“.. Tentýž evangelista ve Skutcích apoštolů líčí, že „byl vyzdvižen před jejich zraky a oblak vzal jej z jejich očí…“ (Sk 1,9), a uvádí zjevení andělů.
Četl jsem před lety v jakési internetové publikaci tzv. „vesmírných lidí“, že prý toto je důkaz o Kristově mimozemšťanství a kosmickém původu. Událost, kdy se odpoutal od země a zmizel apoštolům z očí, znamená prý, že ho vzalo UFO nebo kosmická raketa. Tato teorie je spíš pro kabaret než pro to, abychom se jí seriózně zabývali, nicméně musíme se ptát, co nám z hlediska katolické nauky toto sdělení obou evangelistů říká. Katechismus učí, že Kristus tím dovršil svoji veřejnou činnost mezi lidmi. Zázračné jevy doprovázející Nanebevstoupení jsou znamením faktu, že Kristus již není v nebi přítomen pouze se svým Božstvím, ale také se svým oslaveným lidstvím, tedy nejen jako Bůh, ale i jako Člověk, čili Bohočlověk.
Od svého nanebevstoupení již Kristus nehlásá veřejně svoji nauku, ale svěřil tento úkol apoštolům a jejich nástupcům, tj. papežům a biskupům. Apoštoly k tomu krátce nato vyzbrojil dary Ducha Svatého, který na ně sestoupil o Letnicích. To, co dělal Ježíš během svého pozemského života sám, má teď dělat Církev, kterou založil:
Odporují si evangelní zprávy o Vzkříšení Pána?
Biblické a historické zdůvodnění
Odpůrci Církve toto už do osvícenských dob tvrdí. A nejen oni, i modernističtí teologové uvnitř Církve tak učí. Podle Waltra Kaspera, německého kuriálního kardinála a velkého propagátora podávání sv. přijímání cizoložníkům, prý Zmrtvýchvstání Krista nebylo historickou událostí, protože „u toho nikdo nebyl“. Tomáš Halík zase ve svém internetovém kázání na Květnou neděli řekl, že prý nesmíme věřit do detailů všemu, co je o Kristově Vzkříšení napsáno, neboť evangelní zprávy si odporují. Kde a v čem, to už samozřejmě neuvedl. Běžně se dnes na teologických fakultách učí, že prý Zmrtvýchvstání Ježíše bylo „duchovním zážitkem“ učedníků a na tomto základě se údajně v prvotních křesťanských komunitách nezávisle na sobě (proto prý ty „rozpory“) začaly formovat evangelní příběhy o tom, jak vlastně Vzkříšení proběhlo. Ano, příběhy, nikoli událost. Halík nehovoří zásadně ani ústně, ani ve svých spisech o reálné události nebo zprávě, pouze o „příběhu“. Pod prvním pojmem si představíme to, co se opravdu odehrálo, pod tím druhým zase něco, co může, ale také nemusí být pravdou. Typická taktika modernistů.
Vypořádejme se nyní s ní! Opravdu u Zmrtvýchvstání „nikdo z lidí nebyl“? Ale kdepak, byla tam stráž, která hlídala hrob (Mat 28,4). Tito vojáci utíkali a sdělili to velekněžím, kteří je podplácejí, aby řekli, že spali a učedníci zatím ukradli Pánovo tělo. Ženy, které tam přišly, viděly anděly, a ti jim oznámili, že Pán opravdu vstal. Problém, jenž tu ale zdánlivě nastává, spočívá v tom, že evangelisté se liší v uvádění počtu žen, které ke hrobu přišly dokončit práci s pohřbem, již v pátek nestihly a v sobotu nemohly dodělat, neboť byl velký svátek. Matouš (28,1-10) uvádí pouze Marii Magdalenu a tzv. druhou Marii, tj. matku Jakubovu a příbuznou Panny Marie. Marek píše shodně s Matoušem o obou dvou a přiřazuje k nim ještě Salome (Mar 16,1). Je v tom rozpor? Nikoliv. Matouš píše: „Po sobotě, když už svítalo na neděli, přišla se Maria Magdalena a druhá Maria podívat na hrob…“ (Mat 28,1). Jenže Matouš touto informací nevylučuje, že ke hrobu mohly přijít i další ženy. Je to totéž, jako když já jako novinář budu referovat o přepadení banky a napíšu, že toto viděli pan Novák a paní Vařečková. Tím ale neříkám, že to nemohl vidět ještě i někdo další, to bych udělal teprve tehdy, kdybych výslovně sdělil, že pouze tito dva jsou svědky a nikdo jiný. Matouš, když psal své evangelium, znal tyto dvě ženy a bezpečně věděl, že byly u hrobu, o dalších nejspíš spolehlivě nevěděl, proto o nich nepsal. Marek znal nadto ještě Salome a bezpečně věděl, že také šla ke hrobu. Oba evangelisté však neříkají, že pouze tyto dvě (tři) ženy tam byly a žádná jiná. Světlo do zdánlivé záhady přináší potom Lukáš (24,10), jenž píše o Marii Magdaleně, Marii, matce Jakubově a Johaně. K tomu ale dodává: „a ostatní s nimi…“ Těch zbožných žen šlo tedy ke hrobu víc, nevíme přesně, kolik.
THE REMNANT: Biskup Athanasius Schneider o tom, jak Církev přistupuje ke koronavirové krizi
Diane Montagna (DM): Vaše Excelence, jaký je váš obecný dojem z toho, jak se Církev staví k epidemii koronaviru?
+ Athanasius Schneider: Můj všeobecný dojem je, že převládající většina biskupů reagovala ukvapeně a panikářsky, když zakázala všechny veřejné mše, a co je ještě neuvěřitelnější, zavřela kostely. Tito biskupové se chovali spíš jako státní úředníci než jako pastýři. Zaměřili se výhradně na hygienická preventivní opatření, ztratili nadpřirozený pohled a opustili nadřazenost věčného dobra duší.
DM: Římská diecéze okamžitě zrušila všechny veřejné mše, aby vyhověla nařízením vlády. Podobně se zachovali biskupové po celém světě. Polští biskupové naproti tomu vyzvali k tomu, aby se mší sloužilo více a zmenšil se tak počet přítomných. Jaký máte názor na rozhodnutí zrušit kvůli prevenci šíření koronaviru veřejné mše?
Pokud jsou otevřené a přístupné supermarkety a lidé mají přístup k veřejné dopravě, není důvod zakazovat lidem účast na mši svaté v kostele. V kostelech je možné zajistit tytéž a dokonce lepší hygienické podmínky. Například je možné před každou mší svatou dezinfikovat lavice a dveře a každý, kdo vstupuje, si může dezinfikovat ruce. Lze přijmout i jiná podobná opatření. Je možné omezit počet účastníků a mší svatých sloužit víc. Inspirující příklad nadpřirozeného pohledu v době epidemie nám dává prezident Tanzánie John Magufuli, který je praktikujícím katolíkem. V neděli 22. března 2020 (Laetare) řekl v katedrále svatého Pavla v tanzanském hlavním městě Dodomě: „Vyzývám vás, své spolukřesťany, ale i muslimy: nebojte se. Nepřestávejte se shromažďovat ke společné oslavě a chvále Boha. Proto jsme my jako vláda nezavřeli kostely a mešity. Naopak by měly být stále otevřené, aby se lidé mohli utíkat k Bohu. Kostely jsou místem, kde mohou lidé hledat skutečné uzdravení, protože tam přebývá pravý Bůh. Nebojte se chválit Boha a hledat v kostele Jeho tvář.“ Prezident Magufuli také pronesl tato povzbudivá slova v souvislosti s Eucharistií: „V eucharistickém Těle Kristově nemůže koronavirus přežít. Brzy shoří. Právě proto nepanikařím, když přistupuji ke svatému přijímání, protože vím, že s Ježíšem v Eucharistii jsem v bezpečí. Je čas budovat svou víru v Boha.“
DM: Myslíte si, že je zodpovědné, slouží-li kněz soukromou mši svatou s několika přítomnými věřícími, pokud jsou dodržena nutná hygienická opatření?
Je to zodpovědné, a také záslužné. Je to opravdový pastorační skutek, samozřejmě pokud kněz dodrží všechna nezbytná hygienická opatření.
DM: Kněží jsou za této situace v obtížné pozici. Někteří dobří kněží jsou kritizováni za to, že poslouchají příkazy svého biskupa a ruší veřejné mše (přičemž nadále celebrují soukromě). Jiní hledají kreativní způsoby, jak zpovídat, i když se snaží chránit lidské zdraví. Co byste poradil kněžím, kteří v této době žijí své povolání?
Kněží si musejí připomínat, že jsou především a hlavně pastýři nesmrtelných duší. Mají napodobovat Krista, který řekl: „Dobrý pastýř dává v sázku svůj život za ovce. Ale námezdník a ten, kdo není pastýřem, kterému ovce nepatří, vidí přicházet vlka, i opouští ovce a utíká, a vlk je trhá a rozhání. Vždyť je to námezdník a na ovcích mu nezáleží. Já jsem dobrý pastýř a znám své a znají mě moje“ (Jan 10,11-14). Pokud kněz rozumně dodržuje všechna nutná hygienická opatření a používá zdravý rozum, nemusí poslechnout nařízení svého biskupa či vlády a rušit věřícím mši svatou. Taková nařízení jsou čistě lidský zákon, ale nejvyšším zákonem v Církvi je spása duší. Kněží v takové situaci musejí být maximálně kreativní, aby věřícím, byť malé skupině, zajistili slavení mše svaté a přístup ke svátostem. Tak v dobách pronásledování pastoračně jednali všichni kněží-vyznavači a mučedníci.
Téma omylnosti a neomylnosti nositelů učitelského úřadu církve
I papež se může mýlit ve věci a mravů, pokud zrovna nevyhlašuje dogma.
Tím spíše biskupové.
Takové učení, totiž učení obsahující věroučné bludy, pak nemůže být přijímáno ani považováno za katolickou nauku.
Už delší dobu jsem uvažoval o sepsání tohoto článku. Rozhodujícím momentem se stala příhoda, kdy byl v jisté společnosti přečten text jednoho již zesnulého biskupa a tento text obsahoval větu, kterou nelze sloučit s katolickou vírou. Po upozornění následovala reakce ve smyslu: „Napsal to biskup.“ Ale co z biskupského autorství pro naše téma vyplývá? Biskupové jsou přece také omylnými lidmi, včetně oblasti víry a mravů. Podívejme se např. na trinitární nebo christologické bludy prvních staletí, kolik z nich bylo zastáváno právě biskupy. Některé jsou po nich dokonce pojmenovány. Biskupské svěcení před bludařstvím nechrání. „Proti faktům není argument“ říká lidová moudrost. Věroučné omyly lze historicky doložit jak u biskupů, tak u římských papežů.
Ne nadarmo obsahuje dogma o papežské neomylnosti onu důležitou vsuvku, můžeme říci podmínku, totiž že „hovoří-li papež EX CATHEDRA“. Takže když zrovna ex cathedra nehovoří, je omylný, mýlit se může, a to i ve věci víry a mravů.
Důležitý je také postřeh, že kromě tohoto dogmatu žádné jiné dogma zabývající se přímo tématem neomylnosti magisteria vyhlášeno nebylo. Ani ohledně koncilů, ani ohledně biskupského sboru obecně.
Polský arcibiskup proti radikálnímu ekologismu
.jpg)
Msgre. Marek Jędraszewski
RZESZÓW, Polsko, 3. ledna 2020 (LifeSiteNews) ― Patnáct polských biskupů podepsalo dopis na podporu krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewského, který se vyjádřil, že radikální ekologismus je útokem na manželství a rodinu. „Metropolito krakovský,“ píše se v listu, „my, biskupové shromáždění na vánočním setkání (v Rzeszówě), vyjadřujeme svou solidaritu s Vámi v souvislosti s neblahými útoky, které musíte snášet jako obhájce evangelní pravdy. …. Vždycky je nádherné stát na straně křesťanské antropologie, která v člověku vidí obraz samotného Boha.“
Podepsáni jsou arcibiskup Adam Szal, biskup Jan Wątroba, arcibiskup Mieczysław Mokrzycki, arcibiskup Wacław Depo, arcibiskup Józef Michalik, biskup Marian Rojek, biskup Stanisław Jamrozek, biskup Kazimierz Górny, arcibiskup Stanisław Nowak, biskup Krzysztof Nitkiewicz, biskup Andrzej Jeż, biskup Jan Śrutwa, biskup Mariusz Leszczyński, biskup Andrzej Przybylski a biskup Edward Białogłowski.
Svátky míru? Nebo svátky boje?
Pokojné svátky, mír, štěstí, rodinnou pohodu…..to si přejí věřící i nevěřící k Vánocům. Idyla štědrovečerní večeře, kdy se rodiny schází v atmosféře naplněné pocitem soudržnosti a vzájemné lásky, je jistě něčím pozitivním, co vytrysklo z prostředí hluboké víry ještě ve středověku. Ano, toto je třeba zachovat a bránit proti moderní civilizaci, jež z toho udělala kšeft ve formě předvánočního nákupního šílenství, jaké zažíváme zejména ve velkoměstech, a na Štědrý večer lukulskou žranici s bujnou pijatykou pod rozsvíceným vánočním stromečkem. Na narození Ježíše Krista si vzpomene na Štědrý den čím dál méně lidí včetně těch, kteří se ještě prohlašují za věřící. Snad ještě někde zazní pod stromečkem koledy, tu a tam se ještě jde na půlnoční – a to je všechno.
Co se nám to z těch Vánoc stalo? Co jsme z nich jenom udělali? Tím mám na mysli hlavně nás, křesťany. Jak to, že jsme tak lehce vyměnili adventní usebranost a přípravu na příchod Spasitele za běhání s vyplazeným jazykem po všech možných Macrech, Billách, Albertech, a jak se všechny ty obchodní řetězce jmenují….? Jak to, že jsme se přizpůsobili tomuto světu a náboženskou atmosféru pod stromečkem, naplněnou vírou v Božího Syna Ježíše, jsme nahradili – tak jako ostatní lidé – frivolními a prázdnými řečmi, při nichž se prohýbají stoly tunami pochoutek, které se stejně nezkonzumují a nakonec vyhodí, kdy alkohol teče proudem a u mnohých přivodí pořádnou opici?
Toto selhání nás, křesťanů, je ale důsledkem jednoho skrytého bludu, který jsme dosud téměř nezaregistrovali. Chápali jsme a chápeme Vánoce na prvním místě jako svátky míru a pokoje. Jenže Boží Syn nepřinesl pokoj, nýbrž meč, jak sám řekl. Už od narození se stala jeho Osobnost nepříjemnou výzvou okolnímu světu, úhelným kamenem, připomínkou jeho hříchů. Narození v Betlémě pro něj, pro Pannu Marii a sv. Josefa určitě nebylo žádnou „vánoční idylou pod stromečkem“. V Betlémě, kam Svatá rodina připutovala kvůli soupisu nařízenému císařem, je odmítli ubytovat a odkázali do chléva. V hospodě pro ně nebylo místa, jak píše evangelista sv. Lukáš. Jenže tato výmluva je neobhajitelná, žena ve vysokém stupni gravidity musí mít přece vždycky přednost, což platí všeobecně jako základní požadavek ohleduplnosti ve smyslu přirozeného mravního zákona. Narozený Ježíš tak připomíná těm, kteří se takto ke Sv. rodině zachovali, jejich bezohlednost a sobectví. Už toto je počátek duchovního boje, který On a jeho věrní musí svádět s okolním světem.
