Category Archives: O víře
O poslušnosti v Církvi. Jsme vázáni poslušností papeži Františkovi?
Katolíci snažící se věrně zachovávat nauku Církve slyší ze všech stran: Jste neposlušní, papež je přece nejvyšší autorita, musíte se podřídit a poslechnout, jde přece o Magisterium Církve, o její Učitelský úřad.
Ano, jenže dogmatika jasně rozlišuje dvoji magisterium: mimořádné a řádné. Do toho prvního patří dogmatické výroky všech 20 koncilů Církve, které byly věroučné nebo mravoučné (21. sněm, tj. II. vatikánský, byl pouze pastorační, za takový ho prohlásil sám jeho svolavatel papež Jan XXIII.). Zároveň sem spadají též všechny výroky papežů „ex cathedra“, tj. takové, kdy náměstek Kristův vyhlašuje slavnostním, závazným a neodvolatelným způsobem nějaké dogma. Toto mimořádné magisterium je neomylné, jeho výroky není nikomu dovoleno upravovat či měnit, ani následným koncilům a papežům. Katolík je vázán toto přijmout jako pravdu zjevenou samotným Bohem. Kdo by se tomu tvrdošíjně vzpíral a odmítal jakékoliv poučení, dopustil by se těžkého hříchu bludařství. Mimořádné magisterium Církev nepoužívá příliš často, naposledy se tak stalo r. 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.
Radostné Vánoce – ale co se smutkem?
Klanění pastýřů (G. van Honthorst)
Božský Spasitel přišel na svět jako malé miminko. Tak jako každý jiný člověk. Katolická nauka říká, že se nám podobal úplně ve všem kromě hříchu. I On tedy začínal svůj pozemský život jako každý z nás – od malého bezmocného nemluvňátka.
Narození dítěte je vždycky radostnou událostí, kterou celá rodina slaví. Tím spíše potom, když se jedná o narození Bohočlověka. Křesťanská tradice organicky zformovala v průběhu historie radostnou vánoční atmosféru, kdy oslavujeme vstup Boha do lidské existence a lidských dějin. Rodinná společenství se scházejí, aby kolem malého Ježíše a Svaté rodiny u jesliček si připomenuly svoji soudržnost a vzájemnou lásku, radostná vánoční idylka vyvolá někdy i slzy dojetí. Toto je, řečeno slovy básníka Jana Zahradníčka, součástí „víry nepřetržitě křišťálové“. Připomíná nám, že křesťanství je opravdu „euangelion“, tj. radostná zvěst.
Jenže lidské příběhy a osudy často nebývají tak jednoznačné. Radost, ani ta vánoční, se nedá „naprogramovat“. Já ve svém věku jsem již zažil desítky Štědrých večerů a Vánoc – a ne pokaždé mi znělo v srdci jásavé „Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“ O Vánocích r. 2005 mi umírala milovaná žena, anděl v lidské podobě, s níž jsem prožil 30 let krásného manželství. Slzy mé i mých dětí, které nám tenkrát pod stromečkem tekly po tvářích, nebyly slzami radosti, nýbrž zármutku nad odchodem bytosti, již jsme tolik milovali. A nemusí jít jenom o úmrtí, stačí třeba nepříjemná nemoc, jak se stalo o Vánocích r. 1984, kdy se mi udělalo zle – a po Novém roce jsem skončil na operačním stole se žlučníkem.
Mírotvůrce, nebo pacifikátor? O motu proprio Traditiones custodes a papeži Františkovi
Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.
Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.
Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným.
Úvodník RORATE CÆLI: Biskupové by měli dát kněžím i věřícím okamžitou dispens od hrůz Traditionis custodes
Schváleno doktorem církevního práva
Redaktory Rorate Caeli naplňuje vděčností a povzbuzením velkodušný otcovský a pastýřský postoj, kteří zaujali mnozí biskupové, zejména z anglicko-francouzské oblasti, v reakci na hrůzu, již představuje Traditionis custodes. Těm dobrým pastýřům, kteří toto čtou, vyjadřujeme z hloubi duše své upřímné díky. V době, kdy se o naše srdce pokouší hněv a zármutek a ruší náš pokoj, vaše správné, odvážné kroky tiší rozbouřené vody a brání vítězství nepřítele.
Je však také třeba říci, že tyto kroky jsou nepočetné a daleko od sebe. Urychleně potřebujeme další akci.
Prosíme všechny preláty dobré vůle, všechny pastýře, kteří milují své stádo a záleží jim na něm a na duchovním dobru všech věřících – kněží i laiků –, již po léta čerpají z nesmírného duchovního, modlitebního a teologického bohatství Missale romanum z roku 1962, aby nám udělili dispens od drakonických opatření v Traditionis custodes.
Zasvěcení Panně Marii za zachování tradiční mše svaté
Anglickojazyčné tradiční weby a blogy vyzývají tradiční kněze, komunity a věřící celého světa k zasvěcení Neposkvrněné Panně Marii nadcházející neděli 15.8.2021. Tuto generační bitvu můžeme vyhrát jen skrze modlitbu a přímluvu naší vítězné Matky.
Svatá katolická Církev je v bezprecedentní celosvětové krizi. Jedinou nadějí věřících je Boží zásah na přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie.
Dva kněží, kteří si přejí zůstat v anonymitě – jeden diecézní a jeden řeholník – a kteří oba slouží výhradně tradiční mši svatou, vyzývají k celosvětovému zasvěcení všech komunit spojených s TLM k zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie 15. srpna 2021, na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Doufají, že se k nim připojí i mnozí kardinálové a biskupové.
Ať Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězí a kraluje!
Boží Tělo: Folklór, nebo zbožnost?
Nemohu spočítat, kolikrát jsem musel už za komunistické éry vyslechnout od mnoha „pokrokových“ katolíků ironické úšklebky na adresu Božítělových průvodů: Je to jen folklór, církevní obdoba socialistických prvomájových průvodů, není v tom nic duchovního, postrádá to vnitřní hloubku……
Jenže ti, kdo tak mluví, zapomínají, že duchovní život není ničím křečovitým a izolovaným od normální lidské přirozenosti. K ní nerozlučně patří též potřeba veřejně slavit, když mám z něčeho radost, dát to najevo všem okolo. Jako katolík věřím v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. V srdci mám radost, že Božský Spasitel je neustále uprostřed nás. Bohočlověk, jehož přijímám při mši svaté, přesněji řečeno On přijímá mne, hříšníka, objímá s láskou celou moji bytost. Toto nevýslovné štěstí chci nadšeně vyzpívat všem, kteří jsou kolem mne, jde o naprosto přirozenou reakci a potřebu lidského srdce. Jak brutální a nelidské je potlačovat ji! Není to radost přízemní, radost typu prvomájových průvodů, kdy se účastníci těšili na buřty s pivem a projevy papalášů vůbec neposlouchali.
Ať se někdo jde podívat, s jakým vnitřním zanícením a nadšením věřící tradiční katolíci, kteří kráčejí v Božítělovém průvodu, zpívají „Ježíši Králi…“, „Ze všech srdcí, která bila v prsou…“, „K nebesům se orla vzletem…“ atd. A když kněz zanotuje u jednoho z oltářů „Hospodin popřeje příhodného počasí“ – a lid odpoví „A země vydá úrodu svoji…“, požehnání monstrancí s Tělem Páně, to všechno přibližuje atmosféru Ráje, kdy se začnu těšit do nebe a mám jen jednu starost: opravdu se tam dostat. A z čistě pozemského hlediska: Kolik je v Božítělovém průvodu i estetického půvabu!
Pravdivost velkopáteční modlitby za Židy před rokem 1955
Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:
„Každý jiný člověk, který kdy přišel na tento svět, se narodil, aby žil. On se narodil, aby zemřel. Pro Sokrata byla smrt kamenem úrazu – přerušila jeho učení. Pro Krista však smrt byla cílem a naplněním jeho života, zlatem, o něž usiloval. Jen málo z jeho slov anebo činů lze pochopit, nevezmeme-li v úvahu jeho kříž. Sám se prezentoval jako Spasitel, nikoli pouhý učitel.“
Přímluva za Židy podle misálu před rokem 1955 zní:
„Modleme se i za proradné Židy [perfidis Judaeis], aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, by i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. [Lid není vybídnut k pokleknutí, ale ihned se říká:] Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradnosti Židů [Judaicam perfidiam] ze svého milosrdenství nevylučuješ, vyslyš prosby naše. jež za zaslepenost onoho národa přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a vytrženi byli ze svých temnost. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ [1]
Zmrtvýchvstalý Kristus dává věčné zdraví
Vzkříšení Pána je nejdůležitější událostí lidských dějin. Spasitel nám odhalil, že tento pozemský život není konečným cílem člověka, proto není ani tím nejpodstatnějším, co bychom měli klást na první místo. Tím je věčný život v nebi, nejprve ve formě nesmrtelné duše, od očekávaného druhého příchodu Krista na zem též v podobě oslaveného těla, takového, jaké měl Ježíš při svém vítězném výstupu z hrobu.
Není-li tedy náš pozemský život tou nejzávažnější hodnotou, potom jím není ani lidské zdraví, které se k pozemské existenci těsně váže. Ne, nepodceňujeme je, hraje pro nás významnou roli, je to dar od Boha. Sám Spasitel mu přisoudil značnou důležitost, zázračné uzdravování nemocných bylo při jeho veřejném působení hned po hlásání nauky nejčastější službou lidem. Tak jako nad pozemským pomíjivým životem stojí věčný život, tak i nad pozemským pomíjivým zdravím stojí věčné zdraví. V nebi se nemusíme bát, že onemocníme, tam ani nemoc, ani smrt nemají žádný důvod své existence. Vznikly jako důsledek dědičného hříchu – a spasení v nebi jsou od hříchu i jeho plodů osvobozeni. K věčnému životu a věčnému zdraví vede nejjistější cesta přes naše chrámy, v nichž je přinášena oběť mše sv., zpřítomnění Kristovy kalvarské oběti.
Přirozené plánování rodičovství lze užívat i sobecky
Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.
Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.
PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.
Jsou svátosti odměnou, nebo lékem?
Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.
Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.
Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání. Předsevzetí znamená vůli a pevné rozhodnutí s hříchem skoncovat a nepokračovat v něm. Když jsem získal majetek podvodem, musím s dalším jednáním tohoto druhu radikálně skoncovat a co jsem nabyl okradením jiných, dle možnosti vrátit. Zdravotník, jenž provádí potraty nebo se na nich podílí, musí s tím kategoricky přestat i za cenu potíží v zaměstnání. Osoba, která žije ve smilstvu nebo cizoložství, musí hříšný vztah okamžitě ukončit. Pro rozvedené a podruhé sezdané pouze na úřadě, když obnova původního církevně platně uzavřeného manželství není možná, platí, že musejí rezignovat na sexuální život.
