Krize Církve

Pevně se držte toho, aby naše víra byla identická s vírou dřívějších věřících.
Zapřete ji a vytratí se jednota Církve. (Sv. Tomáš Akvinský)

Jste šťastní ti, kdo jste zůstali v Církvi skrze svou víru. Pevně se držíte základů víry, které jste získali z apoštolské tradice. V současné krizi jsou to oni, kdo se od ní odtrhli. (Sv. Atanáš Veliký)

Správné je správné, i když to nikdo nekoná; zlé je zlé, i když to konají všichni. (Sv. Augustin z Hippo)

Církev, která není jednotná v nauce a víře, nemůže být nikdy pravou Církví… Protože tedy musí být pravda jedna, ze všech různých církví… jen jedna může být pravá… a mimo tuto Církev není spásy. Nyní, abychom určili, která je tato jediná pravá Církev… je nezbytné prozkoumat, která Církev je prvně založená Ježíšem Kristem, protože když se toho dopátráme, musí se uznat, že tato jediná je pravou Církví, která když je již jednou pravou Církví, musela vždy být pravou Církví a musí být navždy pravou Církví. Protože této prvotní Církvi Spasitel učinil příslib, že brány pekelné ji nikdy nepřemohou (Matouš 16:18)… V celých dějinách náboženství zjišťujeme, že Římskokatolická církev sama byla prvotní Církví, a že jiné falešné a heretické církve se následně odchýlily a oddělily od ní. To je Církev, která byla šířena apoštoly a později řízená pastýři, které určili sami apoštolové, aby jí vládli… Tento rys lze nalézt pouze v Římské církvi, jejíž pastýři bezpečně sestupují neporušenou legitimní posloupností od apoštolů světa (Matouš 28:20). (Sv. Alfons Maria z Liguori)

V úvodu předkládám čtyři citáty velkých světců svaté Církve. Když je čteme velmi pozorně, jasně z nich sálá víra v jednu svatou katolickou apoštolskou Církev a v její posvátnou Tradici. Dnes, kdy se šíří mnoho bludů, které vnikly i do nitra Církve, je nutné, abychom zůstali pevní v apoštolské víře. Pravda totiž není relativní, nedá se s ní smlouvat. Kristus sám je Pravda! Když Náš Pán vykládal svaté pravdy, mnozí židé se pohoršovali a odcházeli od Ježíše. Dokonce i učedníků se Pán zeptal: ,,I vy chcete odejít?“ (Pokračování textu…)

Krize Církve Read More

František pokračuje v čistkách

Kardinál Burke

František I. pokračuje v čištění Kurie a potvrzuje trend, že pod jeho vládou je pravděpodobnost vyhazovu kardinála přímo úměrná jeho pravověrnosti a odvaze veřejně hájit katolickou víru.

Nyní má být na řadě definitivní vyhazov z Kurie pro kardinála Burkeho, který má být z postu Prefekta Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury (tj. šéfa nejvyššího církevního soudu) přesunut na vpodstatě jen ceremoniální roli kardinála – patrona maltézských rytířů, úřad natolik bezvýznamný, že dosud je používán jen jako funkce navíc či jako čestné místo pro kardinály-důchodce. (Pokračování textu…)

František pokračuje v čistkách Read More

Přirozený zákon

Michal Kretschmer

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí. (Pokračování textu…)

Přirozený zákon Read More

Přijde další skandální výměna v Římě?

Kardinál Cañizares Llovera

Postupně a nenápadně provádí papež František I. obměnu klíčových osob v Římské kurii. A bohužel, katolíci, co svoji víru berou vážně, musí na mnohé z nich pohlížet s neklidem. Na konci minulého roku jsme v Duších a hvězdách věnovali pozornost zatím asi nejskandálnější a nejsmutnější výměně, když z řad Kongregace pro biskupy vypadl kardinál Burke, aby „místo něj“ nastoupil kardinál Wuerl. Jak to tak ale vypadá, čeká nás v brzké době dost možná ještě mnohem smutnější a skandálnější výměna.

Dnes papež František obsadil dva důležité arcibiskupské stolce ve Španělsku. Svatý otec jmenoval nové arcibiskupy Madridu a Valencie – hlásí nadpis zprávy na stránkách České sekce Radia Vatikán. Zní to až nenápadně a pro mimošpanělské čtenáře nudně. Bohužel, nudného na této zprávě není nic pro žádného katolíka. Arcibiskupem Valencie byl totiž jmenován Mons. Antonio kardinál Cañizares Llovera, dosavadní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. (Pokračování textu…)

Přijde další skandální výměna v Římě? Read More

Jak papež opět zklamal

František I.

Papež František I. bohužel už dlouhodobě působí věřícím hrozná zklamání svými vystoupeními v médiích. O některých můžeme mluvit jako o nešikovných ( např. dodnes liberály a liberálními pseudokatolíky hojně zneužívaný výrok „kdo jsem já, abych je soudil?“ či opakované rozhovory s ateistou Eugeniem Scalfarim), u dalších už je ale už velice obtížné zůstat jen u otázky šikovnosti a nešikovnosti – klasickým příkladem je poslední papežovo vyjádření o situaci v Iráku…

Přiznám se, že mne příjemně překvapilo, když světský tisk v posledních dnech psal o tom, že i mírumilovnému papeži Františkovi došla trpělivost a vyzval k zastavení vrahů z ISIL, kteří v Iráku a Sýrii systematicky vyvražďují a zotročují nesunitské menšiny (především křesťany, jezídy a šíity). To překvapení se ale změnilo ve zděšení, když jsem si na stránkách České redakce Radia Vatikán přečetl, co papež skutečně řekl… (Pokračování textu…)

Jak papež opět zklamal Read More

Poselství bl. Marka z Aviana dnešním křesťanům

Bl. Marek z Aviana

Jedním ze zástupu světců a blahoslavených, které si připomínáme tento den, je i bl. Marek z Aviana (1631-1699), kapucínský kazatel a dlouholetý hlavní polní kaplan a kazatel habsburských vojsk ve válkách mezi Habsburky a osmanskou říší, který tolik přispěl k záchraně Vídně před Turky.

Uvážíme-li současné dění ve světě, pak je třeba přiznat, že právě toto je typ světce, na kterého bychom v těchto dnech měli obzvlášť vzpomínat. Aby nám připomněl, že existuje něco jako spravedlivá válka, aby nám připomněl, že někdy nestačí pouze výzvy k odsouzení toho či onoho, že někdy nestačí pouze modlitby a pokojné protesty, že někdy je třeba jednat a sáhnout i ke zbraním… (Pokračování textu…)

Poselství bl. Marka z Aviana dnešním křesťanům Read More

Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec

Mons. Franz Lackner

Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. (Luk 16,18)

Salzburský arcibiskup Lackner se nedávno postavil na stranu liberálních pseudokatolíků a pseudokatolických teologů a podpořil jejich snahy o relativizaci nerozlučnosti manželství. Jeho (ale nejen jeho) naprosto pomýlený pohled na věc krásně charakterizuje následující klíčová otázka: „Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?“

Problém je v tom, že takováto otázka nutně předpokládá, že takovým lidem je možno (v rámci jejich situace) dát nějakou naději, že jim nějakou naději dát chceme. Arcibiskup Lackner to dokonce dále stupňuje s tím, že jim dát naději musíme, jinak jako křesťané selžeme. Ale takový předpoklad je zcela mylný, neslučitelný s katolickou vírou, neslučitelný s výslovným učením Ježíše Krista… (Pokračování textu…)

Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec Read More

Otevřenost nebo ghetto?

Michal Krestchmer

Máme jako katolíci být otevření vůči světu či se uzavřít? K této otázce můžeme zformulovat ještě tyto (a další) podotázky:

  • Máme vytvářet nějaké uzavřené komunity či žít sami bez styku nebo jen minimálním stykem s pohanským světem kolem nás?
  • Máme sice žít ve světě mezi nevěřícími, ale styk s nimi omezit jen na nutnou péči o materiální dobra (zaměstnání, nakupování, využívání veřejné dopravy apod.)? To znamená tedy nemít přátele mezi pohany a nekatolíky, chránit děti od styku s nevěřícími dětmi, nezúčastňovat se většiny „kulturních“ akcí, nečíst světské knihy atd.
  • Máme se přizpůsobit vyjadřování lidí tohoto světa, u kterých dochází v mnoha případech k posunu významu slov? Máme hlásat víru „dnešním jazykem“?
  • Máme se podobně oddělovat od „katolických modernistů“ (co je ovšem oxymóron) či lidí zasažených pokoncilní mentalitou církve?

Domnívám se, že na tyto a podobné otázky není jednoznačná odpověď platná pro každého katolíka, byť by si každý měl položit tyto otázky s ohledem na svou vlastní situací. Naznačuji některé přístupy; lze o nich diskutovat. (Pokračování textu…)

Otevřenost nebo ghetto? Read More

Odpor se organizuje

Biskup Williamson a P. De Mérode

Tzv. „kněží Odporu“ (tj. kněží, kteří odešli či byli odejiti z Kněžského bratrstva sv. Pia X. pro nesouhlas s jeho novým směřováním) se začínají organizovat a utvářet pevnější struktury.

Byl založen Svaz kněží Marcela Lefebvra, který má podporovat kněze propuštěné a perzekvované pro věrnost v boji za katolickou víru a odkaz arcibiskupa Lefebvra. (Pokračování textu…)

Odpor se organizuje Read More

Bojující církev

Kardinál Rodríguez Maradiaga, rádobylikvidátor svátosti manželství

Naše starší generace se učila v hodinách náboženství o církvi bojující, jež působí na této zemi, církvi trpící, která je v očistci, a církvi vítězné, již tvoří obrovské společenství spasených v nebi. Dnes je název „bojující církev“ nahrazen pojmem „putující církev“. Nebudu spekulovat, jestli byla tato změna názvu šťastná či nikoliv, ostatně i putování lze chápat jako boj – a to s vlastní únavou, reptáním a agresí spoluputujících, s loupežníky, kteří mne napadli atd. Tyto všechny boje v pravém slova smyslu provázely izraelský národ putující z Egypta do zaslíbené země.

Církev, která je obrazem putujícího Izraele, prožívá totéž, co on. A můžeme směle říci, že se nachází v té fázi, kdy si část lidu vytvořila zlaté tele a odmítla pravého Boha, dárce Desatera přikázání. Ano, tyto myšlenky se přímo nabízejí, když čteme na internetovém portálu katholisches.info, že si benediktini v rakouském Melku pozvali jako exercitátora – přičemž tato duchovní cvičení jsou určena všem benediktinským mnichům v Rakousku – Eugena Drewermanna, exkomunikovaného katolického kněze a teologa, dnes psychoterapeuta. Tento bývalý duchovní učil a učí, že zázraky Kristovy včetně Zmrtvýchvstání jsou výplodem fantazie učedníků, že dogmata vymyslela Církev, že eutanázie a potraty jsou nezbytné pro dobro lidstva, dokonce popřel i existenci osobního Boha a nahradil ho buddhistickým chápáním jakési všesvětové neosobní energie. Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Ratzingerem v 90. letech jeho teze kategoricky odsoudila, Drewermann byl suspendován, nakonec sám z Církve vystoupil. Tohoto muže si zvou benediktini v Melku jako exercitátora za honorář 8 tisíc euro. Na otázku, jestli jejich víra je skutečně katolická, si dá každý čtenář nepochybně odpověď sám. (Pokračování textu…)

Bojující církev Read More

Informační leták FSSPX č. 139 – Znamení krize všepohlcující

Na stránkách brněnského priorátu FSSPX je nově možno nalézt Informační leták č. 139 (tj. pro srpen a září), na který, obávám se, budu pamatovat hlavně jako na další znamení prohlubující se krize nejen Církve, ale i FSSPX a jejího českého priorátu.

Leták začíná úvodem otce Stritzka, který se věnuje současné krizi církve a mimo jiné připomíná, že rozbor a kritika jejích projevů na nejvyšších stupních hierarchie je věcí teologů a biskupů a nikoliv věřících.  Na konci též informuje, že P. Luděk Čekavý byl s platností od srpna jmenován druhým kaplanem v Brně a že nadále bude kromě Frýdku-Místku pečovat též o věřící v Pardubicích.

Dále jsou v letáku promluva biskupa Galarrety, kterou pronesl v Brně při biřmování (31. 5. 2014), kázání otce Stritzka ze Slavnosti Božího Těla, dopis biskupa Fellaye přátelům a dobrodincům Bratrstva, článek o pateru Olivierovi a pořad bohoslužeb na srpen-září, v němž se mimo jiné informuje, že 27. července bude v Brně celebrovat Mši svatou novokněz P. Krzysztof Gołębiewski. (Pokračování textu…)

Informační leták FSSPX č. 139 – Znamení krize všepohlcující Read More

Tábor jako opora malých osamělých katolíků

Kozinec 2013: Nástěnka celotáborové hry

Letní tábor či setkání dětí (mládeže) je pro mnoho rodin především dobrou odpovědí na otázku, co s dětmi přes prázdniny. Na táboře se o děti postarají, pohlídají je, poskytnou jim přiměřený zdravotně prospěšný pobyt v přírodě a s trochou stěstí i nějaké ty pozitivní zážitky, na které pak budou děti přes rok vzpomínat. To jsou taková ta základní očekávání, které má od letního tábora většina rodičů.

Nicméně tábor má mnohem větší potenciál a může dětem poskytnout mnohem více, budou-li rodiče dobře vybírat. Neocenitelný je zejména pro příslušníky rozptýlených menšin.¹ Jak dobře vědí např. čeští emigranti, kteří pamatují na skautské tábory vedené Velenem Fandrlíkem, které jim pomáhaly udržovat v dětech povědomí o jejich češství, znalost českého jazyka a kontakty napříč českou emigrantskou komunitou. A jelikož i my katolíci (či mnozí z nás) jsme už v ČR rozptýlenou menšinou, neměli bychom tyto zkušenosti a možnosti ignorovat. (Pokračování textu…)

Tábor jako opora malých osamělých katolíků Read More

Úvahy o indexu zakázaných knih

Michal Krestchmer

Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.

Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.

Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia. (Pokračování textu…)

Úvahy o indexu zakázaných knih Read More

Příjímání rozvedených v jiném spektru

Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.

Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.

Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.

Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil. (Pokračování textu…)

Příjímání rozvedených v jiném spektru Read More

Apostata, ne-li přímo ateista v kněžském rouchu

Dr. Radomír Malý

Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako  apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“

To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu! (Pokračování textu…)

Apostata, ne-li přímo ateista v kněžském rouchu Read More

Poznámky k neomylnosti kanonisací

Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.

V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.

Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob. (Pokračování textu…)

Poznámky k neomylnosti kanonisací Read More

Bolestné absurdno

Minulý měsíc unesli muslimští nájezdníci ze sekty Boko Haram něco přes 250 křesťanských studentek z dívčího gymnázia v Chiboku v Nigerii. Jistě jim přitom pomohlo, že multikulturně korektní nigerijská vláda si hýčká v řadách ozbrojených sil umírněné muslimy, kteří ovšem všichni asi tak umírnění nebudou – Boko Haram má o armádních plánech a operacích natolik přesný přehled, že i ti velitelé, co chtějí s jejími akcemi něco dělat, jsou zpravidla zcela bezmocní.

Příliš slabá a ohleduplná vláda muslimsko-křesťanské Nigerie tedy nebyla schopna zabránit nájezdu a vyplenění internátu, ani následně dopadnout únosce a osvobodit dívky, takže s výjimkou skupiny dívek, co dokázaly uprchnout samy, je přes 250 křesťanek v rukou sekty, která je po cca 240 korunách „za kus“ rozprodala mezi své bojovníky a příznivce, kterým teď mají sloužit jako „manželky“ (rozuměj sexuální otrokyně). Část skončila na muslimském severu Nigérie, část si ale jejich noví páni dovezli do svých zemí (převážně Čadu a Kamerunu), kde si hodlají svých nových majetků v klidu užívat. (Pokračování textu…)

Bolestné absurdno Read More

Nepodjímejtež se správy duchovní tací, kdož svým životem neosvědčují, čemu se rozjímáním naučili

Sv. Řehoř I. Veliký

Jsouť i nejedni, kteří o předpisech duchovních přemítají s náležitou pečlivostí, avšak čeho postihli rozumem, po tom šlapou svým životem. Učí ve spěchu, čemu se nenaučili plněním, nýbrž rozjímáním; co však káží slovy, tomu se příčí svými mravy. Odtud to, že chodí-li pastýř po srázech, stádo za ním padá do propasti. Proto stěžuje si Pán u proroka do této politování hodné vědy pastýřů, řka: Když jste čistou vodu pili, ostatní nohama svýma zkalili jste; a ovce mé těmi věcmi, kteréž nohama vašima byly pošlapány, pásly se; a což nohy vaše zkalily, to pily. (Ezech. 34, 18-19)

Pastýři totiž pijí vodu nejčistčí, když nabírají ze studnic pravdy a správně ji pochopují. Tutéž však vodu nohama kaliti znamená, uváděti výsledky svatého rozjímání ve zmar špatným životem. Vodu pak jejich nohama zkalenou pijí ovce, když podřízení neplní toho, co slyšeli, nýbrž vesměs jen napodobují špatné příklady, které vidí. Poněvadž pak, když skutky ty je vedou k převrácenosti, po slovech žízní, pitím lokají bláto, jak z porušených studnic. Proto také psáno je u proroka: Osidlem ku pádu lidu mého jsou kněží špatní. (Os 5,1 a 9,8 dle smyslu) A opět o kněžích dí Pán u proroka: Učiněni jsou domu israelskému v úraz nepravosti. (Ezech. 44,12) (Pokračování textu…)

Nepodjímejtež se správy duchovní tací, kdož svým životem neosvědčují, čemu se rozjímáním naučili Read More

Času již nezbývá

Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.

Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.

Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“

Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?

„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje… (Pokračování textu…)

Času již nezbývá Read More

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. (Pokračování textu…)

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3) Read More