Kretschmer. Michal – 3. stránka

Víra (9): Víra a rozum (věda)

10. 4. 2013 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.

Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.

Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12). (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (8): Cesty k víře

3. 4. 2013 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra

20. 3. 2013 - by Ignác Pospíšil - 153 Comments.

Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (6): Péče o čistotu víry

13. 3. 2013 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Dějiny církve jsou již od nejstarších dob provázena vystoupením bludařů, kteří převraceli zjevenou pravdu, úsilím církve o čistotu víry a bojem proti bludařství. Zde nešlo o útoky na církev a věřící zvnějšku, ale o hlásání a šíření zvrácených nauk těmi, kdo byli uvnitř církve a mnohdy chtěli v ní setrvat.

Již Ježíš varuje: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci“ (Mat 7,15). Rovněž v Mat 24,4-5 (a Mar 13,5-6) nabádá: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: ´Já jsem Mesiáš´ a svedou mnohé.“ Podobně v Mat 24,23-24: „Řekne-li vám tehdy kdo: ´Hle, zde je Mesiáš´, nebo:´Tam´, nevěřte; neboť povstanou nepraví Mesiáši a nepraví proroci a budou činit veliké zázraky a divy, takže by i vyvolené svedli v blud, kdyby bylo možno.“ Právě pro důležitost správné víry vybavil Ježíš svou církev darem neomylnosti ve věcech víry a mravů.

Církev od nejstarších dob nabádala věřící, aby se drželi učení apoštolů, předpovídala budoucí bludy a varovala před nimi. „Nuže, bratří, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním, ať naším listem!“ (2 Sol 2,15) (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (5): Vyznání a obhajoba víry

6. 3. 2013 - by Ignác Pospíšil - 53 Comments.

Poslední modlitba křesťanských mučedníků

Vyznání víry před lidmi je úkon pravdomluvnosti, a poněvadž má zásadní vztah k naší spáse, je zapření víry těžkým hříchem. „Každého tedy, kdo mne vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem, jenž je v nebesích“ (Mat 10,32-33, podobně Luk 12,8-9). Též Mar 8,38: „Kdo se bude stydět za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly“. Rovněž sv. Pavel připomíná: „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede k spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10,9-10), „nestyď se tedy za svědectví o našem Pánu“ (2 Tim 1,8) a též: „jestli s ním vytrváme, budeme s ním i kralovat; zapřeme-li ho, také On nás zapře“ (2 Tim 2,12). Sám Ježíš říká Pilátovi, že „proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37).

Víra křesťana není tedy jen vnitřní záležitostí jeho duše. Musí se projevovat i navenek skutky a zřetelnými slovy. Ježíš připravuje své učedníky na pronásledování pro jeho jméno (Mat 5,10, Mat 10,23, Luk 21,12), neboť „není služebník větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15,20), a přislibuje jim: „A budete v nenávisti u všech pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, ten bude spasen“ (Mar 13,13). Tyto předpovědi se naplnily na mnoha tisících mučednících, kteří dosvědčili svou víru v Ježíše Krista za cenu ztráty svého života a jako sv. Polykarp chválili a velebili Boha za to, že jim dal podíl na kalichu Krista. Také měli na mysli věčný trest pro ty, kdo zapřou víru: „K milosti Kristově se obracejíce, pohrdli mukami na tomto světě. Majíce před očima uniknutí ohni neuhasitelnému, byl jim oheň mučitelů chladem.“ Prokonsulovi sv. Polykarp říká: „Hrozíš ohněm po hodinu hořícím a v mále hasnoucím, ale neznáš oheň budoucího soudu a věčného trestu zlým uchovaného“ (Zpráva o mučednické smrti sv. Polykarpa z roku 156 ohněm na hranici). (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (4): Víra jako milost Boží a svobodný lidský úkon

27. 2. 2013 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).

To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24). (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (3): Pojem víry

20. 2. 2013 - by Ignác Pospíšil - 14 Comments.

Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.

Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).“

Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.“

I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2). (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (2): Víra v Novém zákoně

14. 2. 2013 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Ježíš činí zázraky, prokazuje se jako poslaný Bohem a zvěstující pravdu. Vyžaduje proto víru. Postoj k němu se stává rozlišujícím znamením, oním „kamenem úhelným“ (Mat 21,42).

Víra je ukládána jako povinnost. Své působení Ježíš začíná výzvou „čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mar 1,15). Říká: „To je dílo Boží, abyste věřili v Toho, jehož On poslal“ (Jan 6,29). Janovo evangelium v 20,30-31 uvádí, že Ježíš učinil ještě mnoho zázraků, ale že „tyto však jsou napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a věříce, abyste měli život věčný ve jménu jeho“. Ježíš spojuje přijetí víry se spásou. Mar 16,16: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“, podobně Jan 3,18: „Kdo však nevěří, již je odsouzen“, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však v Syna nevěří, neuzří život, ale hněv Boží zůstává na něm“ a Jan 8,24: „Jestliže totiž neuvěříte, že já jsem to, zemřete v svých hříších“. Žalářníkovi, který se ptá Pavla a Sila „Pánové, co mám činit, abych byl spasen?“ se dostává odpovědi „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům“ (Skut 16,30-31). Petr pak praví náčelníkům židovského lidu o Ježíši: „V nikom jiném není spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Skut 4,12). Pavel napomíná věřící k jednotě slovy „jeden je Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Jednota víry je jednou ze známek Kristovy církve. Božím přikázáním je, dle 1 Jan 3,23, „věřit ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovat se navzájem“. Víra je projevem poslušnosti vůči Božímu zjevení, sv. Pavel v Řím 1,5 píše o „poslušném přijetí víry“ a podobně též v Řím 16,26. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (1): Víra ve Starém zákoně

8. 2. 2013 - by Ignác Pospíšil - 53 Comments.

Protože sněm tridentský (Decretum de iustificatione, cpt. 8) nás učí, že „víra je počátek lidské spásy, základ a kořen všeho ospravedlnění; bez víry je nemožné líbit se Bohu a dojít ke společenství jeho dětí“[i], je třeba se zabývat tím, co je víra, co o ní víme z Božího zjevení i úsudku učenců, její nezbytností, jejím vztahem k rozumovému poznání, nesprávnými názory o ní a životem z ní. Víra je „základem duchovního života“ (STh III q. 73 a. 3 ad 3), je předpokladem k tomu, abychom Boha milovali a jednali podle jeho vůle. Omyl ve víře mnohdy znamená omyl ve způsobu života.

Od doby tzv. reformace a zejména s nástupem modernismu až po dnešní dobu dochází nejen k nesprávnostem a bludům ohledně toho, co třeba věřit, ale i k omylům v tom, co je vlastně víra. Víra bývá někdy zaměňována s důvěrou v Boha a jednostranně se zdůrazňuje samotný akt víry na úkor obsahu víry, tedy zjevených pravd, které je třeba věřit. Následující výklad o víře bude se velkou mírou opírat o výroky Písma svatého, učitelského úřadu církve a sv. Tomáše Aq.[ii] (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / Vyvracení mýtů

K obvinění biskupa Fellaye z antisemitismu

17. 1. 2013 - by Ignác Pospíšil - 30 Comments.

Kardinál Kurt Koch nedávno napadl biskupa Fellaye kvůli jeho údajnému antisemitismu.[1] Prohlásil, že „nelze pochybovat, že deklarace Nostra aetate platí i dnes. Je to jen skupina lefebvristů, která neakceptuje ekumenický dialog, vztahy k židům a náboženskou svobodu. Židé jsou našimi staršími bratřími: především v pohledu Benedikta XVI. ohledně jednoty mezi oběma Zákony jsme s Židy neoddělitelně spojeni. Jedná se o centrální body učitelského úřadu Svatého otce, a když nějaká skupina neakceptuje koncil a učitelský úřad, je třeba se ptát, jak se může považovat za katolickou. To je základní problém. Každá forma antisemitismu je nekřesťanským skutkem. Katolická církev musí ze všech sil bojovat proto tomuto jevu.“

Podobně i vatikánský tiskový mluvčí Federico Lombardi[2] řekl, že „je nemožné označovat Židy jako nepřátele církve.“

Důvodem jsou slova biskupa Bernarda Fellaye, generálního představeného Kněžského bratrstva sv. Pia X., pronesená 28. prosince 2012 v Kanadě, že „židé, svobodní zednáři a modernisté jsou nepřátelé církve, kteří odporují tomu, aby církev uznala Bratrstvo.“[3] (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / Společnost

Posvátné krávy církevní hierarchie

11. 10. 2012 - by Ignác Pospíšil - 17 Comments.

V této krátké glose bych chtěl poukázat na prohlášení čtyř českých a moravských biskupů a na interview arcibiskupa Müllera, ve kterých je kladen důraz na věci, které nenáleží k nauce církve ohledně víry a mravů.

Členové stálé rady Stálé rady České biskupské konference, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a plzeňský biskup František Radkovský, vydali 3. října 2012 Prohlášení k nastávajícím volbám[i]. Prohlášení je velice nekonkrétní a jeho čtenář se z něj akorát tak dozví, že by měl být odpovědný, jít k volbám a dát svůj „hlas ve prospěch demokracie a svobody“. Ale o to mi tu tak ani moc nejde. I když by pochopitelně křesťané měli jít k volbám (tam, kde je nějaký aspoň částečně přijatelný kandidát), a dát hlas ve prospěch dobra, ne tedy demokracie o sobě samé. (Pokračování textu…)

Historie / Katolická církev / Kretschmer. Michal

Křesťané a podívané ve starověku

5. 6. 2012 - by Ignác Pospíšil - 19 Comments.

Pro nás, kteří žijeme v současné tzv. západní civilizaci, je mnohdy užitečné se zajímat o dějiny církve a život křesťanů v prvních stoletích. Naše dnešní situace je podobná, i když ne stejná: život uprostřed pohanského světa. Jedním z jeho aspektů bylo množství her a podívaných, které církev v patristickém období jednomyslně zatracovala. Je však si třeba uvědomit, že pozdější oživení divadla v křesťanské civilizaci nevzešlo ze starověkých pohanských zdrojů. Postoje a praxi prvotní církve můžeme dnes v mnohém přebírat, i když ne bez rozlišování. Situaci věřících uprostřed pohanského světa reflektují již starozákonní knihy Makabejských a dále pak dále uvedení apologeti z 2. století, zejména pak Tertullianus a další patrističtí spisovatelé, jejichž některé myšlenky dále předkládám.

Již v 1 Mak 1,14 čteme o Židech, že „podle zvyklostí národů si tedy v Jeruzalémě postavili gymnasion,“ tedy jakousi tělocvičnu, což svatopisec odsuzuje, neboť to napomáhalo k přijetí pohanských mravů. Podobně 2 Mak 4,9-20 líčí, jak za zvrhlého velekněze Jasona se rozmohl helenismus, byl postaven gymnasion a hřiště pro jinochy a Jason se opovážil nejlepší z jinochů do nevěstinců postavit. Kněží zanedbávali oběti a pospíchali, aby se mohli zúčastnit her a házení diskem. Další kapitoly (5 až 7) líčí prostopášnosti v jeruzalémském chrámu a jeho nádvoří, nucení židů zúčastňovat se pohanských náboženských slavností s tím, že „kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti.“ Čteme tu o mučednictví stařičkého Eleazara a matky a jejích sedmi synů. Takto tedy pohanské helenistické mravy ohrožovaly Židy, kteří pak povstali pod vedením Judy Makabejského. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Společnost

Poznámka ke Slovu biskupů k situaci ve společnosti

30. 4. 2012 - by Ignác Pospíšil - 268 Comments.

Čeští a moravští biskupové vydali 25. dubna text nazvaný Slovo biskupů k situaci ve společnosti, kterým se obracejí na všechny občany, na něž v současné době doléhá složitá ekonomická situace. Plně chápu zájem a starost biskupů, přesto však se musím postavit k tomuto dopisu kriticky, zvláště pak k některým jeho místům.

V dopisu je zmíněna „cesta nezbytných reforem“. Z kontextu dopisu vyplývá, že biskupové mají na mysli reformy s ekonomickými a sociálními dopady. Z toho, že tyto reformy považují za „nezbytné“ pak plyne, že se v principu biskupové staví za ekonomickou a sociální politiku vlády, tedy za řadu konkrétních vládních opatření. Biskupové, jako kterýkoli občan, mají jistě právo vyjadřovat své názory na konkrétní politické, sociální a ekonomické otázky. Jako biskupům jim přísluší formulovat a hlásat obecné mravní principy správného jednání v těchto oblastech. Jinou věcí je ale aplikace těchto principů na konkrétní situaci společnosti. Tady oprávněně mohou v některých případech existovat různá mínění zastávané katolíky, ať již jednotlivě nebo v nějakých organizovaných skupinách, která nejsou v rozporu s učením církve. Biskupové si zvolili souhlas s „cestou nezbytných reforem“; mohou tak činit jako občané, ne však tento názor požadovat jako jedině správný katolický postoj. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve

Budeme potřebovat novou inkvizici!

30. 3. 2012 - by Ignác Pospíšil - 24 Comments.

V posledních týdnech publikoval PhDr. Radomír Malý tři články[1], ve kterých se zabýval zkresleným až lživým líčením inkvizice v pořadech České televize. Myslím, že církevní inkvizici je třeba nejen hájit, byť s pravdivým uznáním chyb, ale dokonce ukázat její potřebnost. Mezi inkvizitory máme dokonce několik světců: Jan Kapistrán, Petr de Arbués, Pierre z Castelnau, Petr z Verony, Pius V, Turibius z Mongrovejo (stal se inkvizitorem ještě jako laik). Cílem této úvahy je ukázat, že do řešení současné církevní krize by bylo vhodné zapojit inkvizici, byť ve formě, která nebude úplně stejná, jako byla inkvizice v minulosti.

Nehodlám tu dokazovat skutečnost, že katolická církev je v posledních desetiletích v krizi projevující se mimo jiné tím, že mnoho jejích členů včetně kněží a biskupů se nevědomě či vědomě nedrží všeho toho, co jsou povinni věřit. Mám za to, že situace je horší v průměru mezi biskupy než mezi posledními papeži. Ti však byli a jsou značně váhaví, aby zasahovali proti heretikům. Kromě vnějších nepřátel církve máme tu nepřátele vnitřní, kteří se velmi často snaží budit dojem, že jsou v jednotě s papežem, a svůj faktický odpad popírají. Je velmi nepravděpodobné, že obroda církve přímo vzejde od části biskupů; spíše k tomu bude zapotřebí iniciativy pravověrného, rozhodného a nebojácného papeže, jenž bude podporován částí biskupů, kněží a laiků. Úsilí o očištění církve od liberálů a jiných heretiků povede nejen k nápravě pobloudilých, ale také ke zjevnému schismatu, čímž se situace (na rozdíl od latentního schismatu přítomného dnes v některých zemích) pročistí. Přesto však lze očekávat, že mnozí budou nadále usilovat o to, aby zůstali uvnitř církve, aby se mohli pokusit zvrátit takový obrodný proces. Dokud se papež, ať současný nebo budoucí, nerozhodne s tím, kromě všeobecných apelů, něco dělat a plně uplatnit svou moc, která mu v církvi přísluší, nelze očekávat větší zlepšení a nemá smysl usilovat o zřízení nové inkvizice. Nejprve tedy musí dojít k upevnění víry, ke zlepšení mravů a k obratu ke směrování vedení církve k tradici. Pak teprve lze uvažovat o dále nastíněných opatřeních ke zlomení odporu. Použití moci bude nutné, ale jen od něj zdaleka nelze očekávat nápravu. (Pokračování textu…)

Hřích / Kretschmer. Michal / Společnost

Homosexuální ideologie

27. 2. 2012 - by Ignác Pospíšil - 22 Comments.

Tento text navazuje na moje předchozí články „Nehovořme o sexuální orientaci“[1] a „Hřích sodomie“[2]. V těchto předchozích textech jsem zdůraznil, že samotný nepřirozený sexuální sklon není sám o sobě hříšný a že těžkým hříchem jsou homosexuální skutky neboli sodomie. V tomto článku se chci zabývat popíráním či zpochybňováním této nauky.

Nesprávné názory na homosexualitu mohou mít různou podobu. Jejich základem je popření hříšnosti homosexuálních skutků nebo jejich omlouvání a často také snaha až nátlak, aby jiní takové názory přijímali či tolerovali. Uvedu několik takových: (Pokračování textu…)

Hřích / Kretschmer. Michal / Společnost

Hřích sodomie

2. 9. 2011 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Zatímco je vhodné odkazovat na osoby se sexuálními klony ke stejnému pohlaví slovem „homosexuál“ (což může zahrnovat i lesbičku), vhodným a tradičním označením pro ty, kdo mají sex se stejným pohlavím, je „sodomita“. Zcela nevhodné je nazývat je „gay“ – toto anglické slovo bylo dříve užíváno ve významu „veselý“ či „rozjásaný“. Zatímco pokušení (nebo sklon) ke zlému, pokud se člověk bez náležitého důvodu do něj nevydává, není samo o sobě hříchem, je hříchem se mu podvolit. Písmo svaté na mnoha místech odsuzuje sodomii, která ostatně má svůj název podle známého příběhu vyvrácení Sodomy a Gomorrhy (Gen, kap.18 a 19), jejichž hříchy křičí k Bohu. Nešlo tam pouze o nepřirozené pohlavní obcování, jak vyplývá z Ez 16,49-50, ale i o další hříchy. Hříchy a Boží trest, jenž stihl obyvatele těchto měst, je pak prototypem jiných hříchů a Písmo se na něj odvolává např. na Iz 3,9; Iz 13,19; Jer 23,4; Jer 49,18; Jer 50,40; Ez 16,53-56; Amos 4,11. Sodomie je Hospodinu ohavností jak čteme též v Deut 23,18-19. Poučný je též příběh ze Soud 19,22-25, kde ničemní mužové nejprve chtěli zneužít muže, ale posléze se spokojili se znásilňováním ženy. O hříšnosti sodomie lze též číst v Moudr 14,26 (Jeruzalémská bible má „zločin proti přírodě“, Nova Vulgata „generis immutatio“). Nový zákon jednoznačně také odsuzuje sodomii v Řím 1,22-32 (včetně lesbických styků); 1 Kor 6,9-10 (ti, kdo smilní se stejným pohlavím, neobdrží království nebeské); 2 Petr 2,6-10; 1 Tim 1,8-10; Jud 7; Zjev 22,15. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Společnost

Nehovořme o sexuální orientaci

9. 8. 2011 - by Ignác Pospíšil - 25 Comments.

Patrně jste se již setkali s pojmem „sexuální orientace“. Proniká do mezinárodních „lidsko-právních“ dokumentů[i] i do českého zákonodárství[ii].

Označuje se jím zaměření eroticko-sexuální náklonnosti k mužům, ženám či oběma pohlavím. Za samostatné zaměření se někdy pokládá i přítomnost nebo převaha jiných znaků nebo kritérií, jimiž se dlouhodobě řídí erotická náklonnost jedince, například věk (pedofilie, efebofilie, gerontofilie), případně zaměření na zvířata (zoofilie), též i erotická preference určitých věcí (fetišismus), situací nebo praktik[iii].

Není cílem podávat zde nějakou klasifikaci různých sexuálních deviací (tj. sejití z cesty). Poznamenejme jen, že v dnešní době převládá jejich hodnocení na základě toho, zda vybočují ze stávajících společenských či kulturních norem. Jde tedy o relativistický přístup, který nezohledňuje trvalou platnost objektivně daného mravního řádu ustanoveného Bohem. (Pokračování textu…)