Oslabení modliteb za zemřelé přímo souvisí s novým mešním obřadem
Bylo nebylo, zemřel jistý člověk, v mém životě velmi důležitý. Šel jsem mu na pohřeb. Byl to kanonizační obřad v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmkách přisluhující v presbytáři. Všichni účastníci byli v černém, kromě kněze, který byl oděn bíle. Tento rozpor byl nevkusný a do očí bijící. Kontrast mezi hlubokým lidským instinktem truchlení, který lze považovat za nevymýtitelnou součást sensus fidelium, a ztřeštěností liturgických reformátorů, kteří bílou barvu pro mše za zemřelé zavedli, mi ještě nikdy nepřipadal tak zřetelný.
Den předtím jsem se však s rodinou zúčastnil tradičního rekviem, které sloužil spřátelený kněz. Rozdíl nebyl jen hluboký, byl šokující. Z jednoho dne na druhý jsme se emočně zhoupli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za zemřelé: jednou, která brala smrt smrtelně vážně, zajímal ji osud duše zesnulého a umožňovala nám trpět, a druhou, jež smrt vyčpělými frázemi a prázdnými sliby odsunula stranou. Kontrast mezi černými rouchy, Dies irae a tichými modlitbami v pátek a bílým ornátem a hypertrofovaným sentimentem v sobotu se zdály přesně vystihovat propast dělící víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška.
Přistihl jsem se při myšlence, že největším zázrakem naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.
Jeden čtenář mi kdysi napsal o podobné vlastní zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil: „Právě jsem se vrátil z pohřbu svého dědečka. Byl to člověk odpadlý, jehož naděje na spásu se opírá jen o nekonečné Boží milosrdenství a množství našich modliteb, což je skutečnost, která však v modlitbách a obřadech nového křesťanského pohřbu, jak jsem je zažil, žalostně chyběla. Nedokážu říct, jestli si kněz ve všech případech jen vybral nejoptimističtější možnost, nebo zda použil příslušné modlitby, z nichž se tento obřad skládá, ale byl jsem (bez nadsázky) zděšen tím, že jsem za celou dobu neslyšel jedinou zmínku o očistci, pokání za hřích, či jen stín pochybnosti o tom, že zesnulý je již v nebi. Místo toho jsme byli od začátku až do konce vyzýváni, abychom se radovali, že se dědečkova duše už teď nachází ve světle před Boží tváří. Celkový dojem – a to i bez přespříliš sacharínové homilie o bezpečné a jisté naději, kterou můžeme mít ve svou spásu – byl takový, že dědeček již zpívá s anděly, truchlit není třeba a veškeré modlitby za jeho věčné odpočinutí by byly nadbytečné. Téměř nonšalantní veselí a banálnost, s níž se vzhledem k jeho jisté spáse odmítala potřeba slz a truchlení, byly ve skutečnosti dosti urážlivé. Jako by se tím říkalo, že ve smrti vlastně o nic moc nejde. Bílá mešní roucha a pokrývka rakve k tomu dojmu samozřejmě jen přispívaly, takže se mě zmocnil skličující, hrozný pocit, že nám zde nový pohřební obřad nabízí symbolicky okleštěný, citově přetvořený, sterilizovaný a terapeutický prožitek křesťanského truchlení, který se odmítá třást před bázeň vzbuzujícími metafyzickými skutečnostmi, před strašnou soudnou stolicí Kristovou (jak říká byzantská liturgie). Stručně řečeno, připadal jsem si okradený o správné truchlení. Jestliže ve smrti jde jen o tohle, stojí skutečně za to křesťansky žít? Je opravdu hrdinstvím zemřít ve víře, jestliže je naše truchlení tak prozaické a náš osud tak předvídatelný? S mým otcem jsme potom před svědky prohlásili, že chceme za každou cenu tradiční pohřeb!“
Primárním smyslem tradiční mše za zemřelé je modlitba za duši zesnulého, aby byla spasena, a pokud potřebuje očištění (jako velká většina spasených duší), aby byla brzy vysvobozena z očistcového ohně. Proto staré rekviem zaměřuje veškerou svou pozornost na zesnulé věřící. Vynechává se žalm 42, který se zabývá pozemskou poutí. Kněz při recitaci introitu nedělá znamení kříže. Šetří se kadidlem. Není kázání. Vypouští se žehnání některých předmětů či lidu. Zvláštní Agnus Dei prosí za věčné odpočinutí duší (dona eis requiem). Vynechává se modlitba za pokoj mezi živými. Proprium je tvořeno nepřetržitou škálou modliteb za zemřelé – celá liturgie se zřetelně přináší primárně na jiný úmysl, než jsou lidé přítomní v kostele.
Způsob, jak se moderní pohřby posunuly směrem k emoční útěše pro živé a „oslavě“ smrtelného života zesnulého, je v podstatě dvojitým aktem nelásky: za prvé zbavuje křesťany příležitosti s láskou se přestat zabývat sebou samými a modlit se za spásu duše svého blízkého, příležitosti projevit velký akt duchovního milosrdenství, místo aby byli jeho pasivními příjemci; a za druhé připravuje duši zesnulého o moc a útěchu společné modlitby za ni. Je to špatné pro mrtvého i pro živé.
Toto všechno samozřejmě předpokládá pravověrné chápání čtyř posledních věcí, které lze od kléru i laiků po posledním koncilu stěží očekávat.
Na tom, jak, jak často a jak mnoho se modlíme za zemřelé, podle tradice katolické Církve opravdu záleží. Modlitba, včetně přinášení nejsvětější Oběti, je konkrétní lidský čin, který se odehrává v čase a prostoru, a má tedy účinek odpovídající intenzitě, s níž se provádí a předkládá Bohu. Soustředěná a častá modlitba za duše v očistci je proto dobrá pro ně i pro nás. Abychom toho byli schopni, musíme věřit tomu, co děláme, připomínat si význam a naléhavost svého konání v modlitbách samotných a mít k tomu vhodnou příležitost. Pokoncilní Církev katolíky o to všechno v různé míře připravila a teprve teď, při šířícím se znovuobjevování liturgické tradice, začínáme pozorovat návrat k opravdové modlitbě za zemřelé při tradičním rekviem.
Co tedy máme dělat? Musíme se vracet k rekviem, kdykoli a kdekoli je to možné. Měli bychom dávat stipendia a intence kněžím, kteří ho umějí sloužit. Do své poslední vůle bychom měli zahrnout přesné pokyny, aby za nás bylo slouženo tradiční rekviem, a odkázat k tomu účelu určité prostředky. (Nutno poznamenat, že každý katolík smí o tradiční latinské rekviem žádat a dostat ho.) Když se v našem okolí rekviem slouží, měli bychom se ho zúčastnit a upřímně se modlit za zemřelé, tak jako doufáme, že se jednoho dne naši blízcí budou modlit za nás.
Problém je horší, než si myslíte
Abychom porozuměli tomu, jak jsme se do současného stavu dostali, budeme se chvíli zabývat teologickým základem.
Na Dušičky a při každém rekviem – tento název mše za zemřelé pochází z modlitby Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis („Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí“), která se v ní často opakuje; tato slova jsou použita v introitu, graduale a v antifoně k přijímání – se tradiční liturgie římské Církve modlí za duše zesnulých věřících. Toto slovo zdůrazňuji, protože je důležité poznat celou metafyzickou váhu toho, za co se konkrétně modlíme.
Patnáctý ekumenický koncil Církve, který se konal ve francouzském Vienne v letech 1311 až 1312, za pomoci jazyka, jehož užívaly všechny koncily až do druhého vatikánského a s výjimkou něho, dogmaticky definoval toto:
„Odmítáme jako mylné a odporující pravdě katolické víry každé učení či výrok, jež unáhleně tvrdí, že podstata rozumové čili intelektuální duše není sama o sobě a podstatně formou lidského těla, nebo v této věci vyjadřují pochybnosti. Aby všichni poznali pravdu víry v její čistotě a byl vyloučen každý omyl, definujeme, že každý, kdo by se nadále opovážil tvrdit, obhajovat či zatvrzele zastávat, že rozumová čili intelektuální duše není sama o sobě a podstatně formou lidského těla, budiž pokládán za bludaře.“ Koncilní otcové zde nepřímo odkazují na Aristotelovo učení, které nám zprostředkovali scholastici a které můžeme shrnout takto:
Živé věci rostou zevnitř a proměňují se, samy sebe obnovují, samy si hledají potravu, iniciují své vlastní jednání, samy se reprodukují. Existují od přírody, nikoli na základě konvence nebo technologie. Mají jednotu substance, původu a aktuálního bytí. Naproti tomu stroje jsou smontovány zvnějšku někým, kdo konec konců není stroj; nerostou spontánně; potřebují opravy zvnějšku, palivo si neopatřují samy, je třeba je zvnějšku zapnout a vypnout, potřebují ovládání a řízení. Nereprodukují se a jsou složeny z mnoha součástek, nejsou jedinou substancí (jejich jednota je pouze jednotou uspořádání částí). Podobně neživé věci, které jsou však přírodninami, například kameny, mají přirozené vlastnosti, ale nesdílejí žádný ze zvláštních rysů živých organismů. Proto, jak argumentuje Aristoteles, musí v živých věcech existovat nějaký princip, který je oživuje, umožňuje jim žít a být schopny konat – a konat skutečně – všechno to, co jedinečně konají. Tímto principem je duše (řecky psýché, latinsky anima).
Moderní věda tento závěr ani v nejmenším nezměnila, neboť jediné, co udělala, je to, že velmi podrobně vysvětlila materiální součásti věcí, které jsou předpokladem živého bytí a aktivity, ale žádná z nich nevysvětluje život jako takový. (Těm, kteří by si chtěli přečíst obhajobu Aristotelova pohledu, doporučuji esej Stevena Baldnera The Soul in the Explanation of Life: Aristotle Against Reductionism.) [1]
Abychom se vrátili ke koncilu ve Vienne, Církev tedy definuje, že rozumová neboli intelektuální duše člověka, která způsobuje, že člověk existuje a je naživu jako ta bytost, jíž je (rozumná neboli intelektuální), je „formou“ lidského těla – tím, co tělu samotnému dává jeho reálnost, vitalitu, lidskost, funkčnost. Intelekt, jak také dokázal Aristoteles, je svou podstatou nemateriální mohutností. Tomáš Akvinský poté prokázal, že takováto mohutnost je schopna nezávislé existence, třebaže není určena k tomu, aby existovala nezávisle na těle. Proto Akvinský tvrdí, že vzkříšení těla je „nezbytné“ k obnově celistvosti lidské přirozenosti. Lidská osoba je jednotou těla a duše. Při smrti jsou duše a tělo odloučeny. Hmotné ostatky se rozpadnou a duše obdrží svou věčnou odměnu, buď peklo pro ty, kteří zemřou bez milosti posvěcující, nebo nebe pro ty, kdo umírají ve stavu milosti, s určitou dobou očišťování v očistci u těch, kdo to potřebují, což je, jak můžeme rozumně přepokládat, většina věřících. Všechny odloučené duše touží získat své tělo zpět, k čemuž skutečně dojde při všeobecném soudu na konci času.
Katechismus katolické církve přinejmenším v tomto bodě odráží tradiční nauku a opakuje slova koncilu ve Vienne: „Jednota duše a těla je tak hluboká, že je třeba považovat duši za ,formuʼ těla“ … duch a hmota nejsou v člověku dvě sloučené přirozenosti, ale jejich spojení tvoří jednu jedinou přirozenost“ (KKC, § 365).
Když se nyní podíváme na orace (kolektu, sekretu, postcommunio) tradiční latinské mše pro 2. listopad, co vidíme?
„Bože, všech věřících Stvořiteli a Vykupiteli, uděl duším svých služebníků a služebnic odpuštění všech hříchů, aby prominutí, kterého si vždycky žádali, pokornými prosbami dosáhli: Jenž žiješ a kraluješ…“
„Na oběti, prosíme, Pane, které ti za duše služebníků a služebnic tvých přinášíme, milostivě pohlédni a dej těm, které jsi obdařil zásluhou víry, i její odplatu. Skrze Pána našeho Ježíše Krista…“
„Duším služebníků a služebnic tvých, prosíme, Pane, nechť prospěje pokorná modlitba prosících, abys je ode všech hříchů oprostil i vykoupení svého účastny učinil. Jenž žiješ a kraluješ…“ [2]
Tyto modlitby jsou typickými modlitbami ve mších za zemřelé ve starém misálu.
Naproti tomu v novus ordo misálu byly tyto tři modlitby výrazně upraveny. Existuje i mnoho dalších rozdílů, které může čtenář posoudit sám:
„Všemohoucí Bože, vyslyš naše prosby za naše zemřelé bratry a sestry a posilni naši naději, že jako tvůj Syn vstal z mrtvých, vstaneme k věčnému životu i my a že se u tebe znovu shledáme.
Skrze tvého Syna …“
„Shlédni, Bože, na tyto dary a dej, ať naše účast na oběti tvého Syna vyprosí tvým zemřelým služebníkům odpuštění, aby měli plnou účast na jeho slávě a radovali se navěky v tvém království. Skrze Krista, našeho Pána.“
„Slavili jsme, Bože, památku našeho vykoupení a prosíme tě: uveď své zemřelé služebníky
do místa věčného světla a pokoje. Skrze Krista, našeho Pána.“ [3]
Všimli jste si, co tu chybí a čím to bylo nahrazeno? Zejména se zde ani jednou neobjevuje slovo „duše“. I tyto modlitby jsou typické pro daný žánr v novém misálu, kde vidíme politováníhodné nedostatky:
1. Slovo „duše“ (anima) téměř zcela zmizelo. Tolik připustil Joseph Ratzinger ve své knize Eschatologie – smrt a věčný život: „Myšlenka, že je nebiblické mluvit o duši, se prosadila až do té míry, že nový Missale Romanum z roku 1970 vyhostil z liturgie mrtvých termín anima; právě tak zmizel z pohřebního rituálu.“ [4]
2. Výše uvedená kolekta první mše svaté na Dušičky, jak jsme viděli, neobsahuje žádnou výslovnou prosbu za zemřelé. Hovoří o prohlubování naší víry ve Zmrtvýchvstalého Krista a posilování naděje ve vzkříšení mrtvých. Na tom není nic nepravdivého, ale nevyjadřuje to specifický účel mší svatých za všechny věrné zemřelé, což má být funkcí kolekty.
3. Velká římská kolekta citovaná výše, Fidelium, Deus, omnium Conditor et Redemptor, z liturgie novus ordo na 2. listopad zmizela. Nadále ji najdeme jen jako volitelnou oraci pro mše za zemřelé.
To, co zde vidíme, je další malý příklad (mezi tisíci jiných) vítězství modernismu, který se snaží přizpůsobit modlitbu Církve duchu doby – v tomto případě liberální biblické kritice, která nepravdivě tvrdí, že koncepce „duše“ nemá v Písmu místo – a připadá si trapně, když se hovoří způsobem, nad nímž se mračí materialistická věda, byť to bylo nejlepšími řeckými filosofy vyvráceno již před dvěma tisíci lety. Vidíme odklon od nepřerušené tradice lex orandi Církve s hlubokými důsledky pro lex credendi a lex vivendi během času. Změníte-li způsob, jak se katolíci modlí, změníte to, čemu věří a jak jednají. Není divu, že z moderního katolického pohřbu se stalo pohoršení popsané v první části tohoto článku. Jak říká André Gushurst-Moore: „Jestliže z lidského vědomí zmizí idea lidské duše jako něčeho posvátného a přesahujícího hmotu, byť existujícího i ve fyzické říši, lidé budou žít, jako by jejich vlastní duše ani duše jiných neexistovaly. V tomto smyslu lze souhlasit s tím, že pro mnoho lidí do našeho světa vstoupil svět posthumánní, neboť posvátno a transcendentno mizí z dohledu.“ [5]
Měl jsem tu čest zpívat se scholami při tradičním rekviem 2. listopadu i při mnoha jiných příležitostech. Tato mše svatá je ve všech ohledech nádherná, zejména pokud jde o chorální zpěvy. Mezi nimi vyniká sekvence Dies irae – která byla ze mše za zemřelé v novus ordo úplně odstraněna, ale při tradiční latinské mši svaté po celém světě se modlí a zpívá stále – jako nepřekonatelné vyjádření nadpřirozené víry, bázně před Pánem, lásky k duším zesnulých, realismu a nejvyšší naděje. Naděje je koneckonců ctností, pomocí níž usilujeme o obtížné věci, přinejmenším z lidského hlediska. Obtížné, ano, avšak stojící za všechno, čím jsme, co máme, co děláme a trpíme.
Fotografie u tohoto článku ukazuje, jak vypadá skutečné rekviem: obrácené k Bohu, oděné v černém a vzývající Jeho milosrdenství k duším zemřelých … ano, duším.
Překlad Lucie Cekotová. Mírně upraveno s ohledem na odlišná znění textů nového misálu v češtině a v angličtině.
Poznámky:
[1] https://drive.google.com/file/d/1oehBU-grOILZn4uLRMNWmlxeacWcc_rx/view?pli=1
[2] Překlad Schallerův misál.
[3] Texty modliteb nového misálu převzaty ze stránek liturgie.cz.
[4] Joseph Ratzinger, Eschatologie – smrt a věčný život (Brno: Barrister & Principal, 1996), s. 71. Překlad Helena Kozlová a Pavel Váňa.
[5] André Gushurst-Moore, Glory in All Things (Brooklyn, NY: Angelico Press, 2020), s. 159. Překlad vlastní.
https://www.traditionsanity.com/p/not-praying-for-departed-souls-the
Před pohřbem kardinála jeden známý režisér, autor pohádky Anděl Páně, prsící se svou katolicitou a konzervativním pohledem na svět, konstatoval: „Ztratili jsme přítele, získali přímluvce“. Zcela v duchu výše uvedeného článku.
Obludné
Je oprávněné a ve shodě s křesťanskou nadějí doufat, že muž, který trpěl pro Krista v komunistickém kriminále, snažil se o zbožný život a zemřel zaopatřen svátostmi je alespoň v očistci. Realitu, která je nyní v rukou Božího milosrdeství a spravedlnosti, neznáme a do konce časů znát nebudeme (ledaže by došlo k blaho – či stavořečení). A jestliže se za živé i zesnulé mohou u Boha svými modlitbami, oběťmi mše sv. a Eucharistie přimlouvat již zde na zemi hříšní křesťané, tak totéž zřejmě mohou i duše v očistci (u svatých v nebi je to nepochybné). Takže p. režisér neřekl nic obludného, ale vyjádřil důvěru a naději v to, že dotyčný zesnulý je – ať již ve stavu očišťování v očisti, nebo v nebi – přímluvy za nás schopen a že v jeho přímluvu doufáme. To není nikterak v rozporu s tím, že i on, pokud je jeho duše v očisti, potřebuje naši přímluvu, modlitby, mše svaté k tomu, aby jeho očišťování bylo „zmírněno“ či „zkráceno“ (řečeno našim lidským jazykem) a dosáhl – jak doufáme – plné slávy v nebi.
„Realitu, která je nyní v rukou Božího milosrdeství a spravedlnosti, neznáme a do konce časů znát nebudeme (ledaže by došlo k blaho – či stavořečení).“
Pán ráčí býti nominalistou?
Anebo když jsme měli tu čest příležitostně osobně zakusit jednání zesnulého, tak to vlastně bylo ne-reálné?
Se v tom nějak motám, pomozte!
Neráčím… Jeho jednání – pokud někdy bylo hříšné – je odpuštěno ve svátosti smíření (event. ve svátosti nemocných). Případné nezahlazené časné následky si s sebou nesl do očistce. To je snad docela klasická nauka katolické církve, ne?
Ale je, já jenom, že u těch purgatoriánů je ta přímluvnost tak trochu theologicky sporná; ale hlavně že být panem režisérem – na základě těch realit – netlačím tak na pilu.
Vono už jedno pořvávání na náměstí „subito santo!“ (u JPII. – pro pamětníky) docela stačilo, no.
K přímluvám duší v očstci říká sv. Alfons, že sice nejsou v postavení přímluvců jako učí sv. Tomáš, ale mohou se za nás přimlouvat. Osobně s nimi mám vynikající zkušenost.
„…sice nejsou v postavení přímluvců jako učí sv. Tomáš, ale mohou se za nás přimlouvat.“
Nic ve zlým, ale tady mi něco jaxi nesedí, můj problém.
Ad Mirek: Ve svátosti smíření se odpouští vina, avšak trest zůstává a právě ten trest si odpykáváme v očistci.
Příklad: Když kluk při fotbale na dvorku rozbije okno, tatínek mu odpustí, že to udělal, byl přece taky kluk. Ale to okno dítko bude muset zaplatit ze svého kapesného – a to je ten trest.
Ale to snad není nijak v rozporu s tím, co jsem napsal. Ono zaplacení okna je právě zahlazení / vyrovnání časného následku činu, chcete-li tedy trest…
Eh, člověka, který kdysi dělal vše pro to, aby se v jeho diecézi nesloužila katolická mše svatá a i jako biskup byl spíše politikem, bych věru do nebe neumístil.
Duše v očistci potřebují naše modlitby, není to naopak. Máte v tom krapet zmatek… zcela v duchu článku výše 😉
Přečtěte si laskavě poslední větu mého příspěvku, kde jasně říkám, že „potřebuje naši přímluvu, modlitby, mše svaté“.. Naštěstí jeho soudcem nebudete Vy, ale všemohoucí, spravedlivý a dobrotivý Bůh. Názor kohokoliv na to, zda by někoho do nebe umístil či neumístil, není vůbec relevantní. Deo Gratias!
„Naštěstí jeho soudcem nebudete Vy, ale všemohoucí, spravedlivý a dobrotivý Bůh!“
Přesně. O tom se tu ale bavíme. Je tedy absurdní tvrdit, že je někdo přímluvcem, když je, v lepším případě, v očistci, kde se přimlouvat věru nemůže.
Zajímavé, jak dokážete zastávat dvě vylučující se tvrzení, a přitom se ještě na druhé utrhovat, když vás na to taktně upozorňují.
Žádná vylučující se stanoviska nezastávám. Pan Contrast o pár příspěvků výše píše, že „K přímluvám duší v očistci říká sv. Alfons, že sice nejsou v postavení přímluvců jako učí sv. Tomáš, ale mohou se za nás přimlouvat.“ Jak jste tedy přišel na to, že se ten, kdo je v očistci přimlouvat „nemůže“? Myslím, že otcové sv. Tomáš a sv. Alfons měli svoje názory i v této otázce, a to i s příslušnou argumentací, velmi dobře promylšeny.
Račte sáhnout tedy do zdrojů a jejich argumentaci sem poněkud shrnout, ať postoupíme v této družné besedě dál.
Ano, svatý Tomáš tvrdil spoustu zajímavých věcí – zdaleka ne všechny Církev přijala za svou nauku. Idem svatý Alfons. Víte, například, že svatý Albert Veliký praktikoval magii? Zkrátka a dobře, jsou to spekulace, na nichž nelze stavět absolutně nic.
Hovor byl o kardinálu Dukovi a jeho „přímluvách“, umístění duše, o němž s jistotou nevíme nic. Je proto absurdní, prosit ho o přímluvu. Naopak je nutné, modlit se za něj. Nikoli ho „svatořečit“, což je věc, k níž měl tento odpůrce katolické liturgie věru daleko.
Je to tak jasnější, nebo to potřebujete ještě více polopaticky?
Mimo téma článku: Obecnější je mezi teology mínění, že duším v očistci Bůh prosby věřících na zemi zjevuje a ony duše se tedy za věřící přimlouvat také mohou a přimlouvají. Tak učí zcela explicitně např. sv. Alfons. Je i nějaká světice, mystička, jejíž jméno jsem zapomněl, která pravila, že některé milosti obdržela až teprve poté, co o přímluvu prosila duše v očistci.
Prominou vzácně, avšak jaxe klasifikuje tzv. „mínění“ a v dalším pak jeho vliv/závaznost na prostého církevníka?
Vy byste k tomuto zemřelému o přímluvu neobraceli, já taky určitě ne — ale přece k tomu nikdo nikoho nenutí, nikdo tu netvrdí, že by si prostý církevník měl něco závazně myslet. Jen tu zjevně někteří mají za to, že by si to katolík myslet mohl. V případě nesouhlasu je ale to „důkazní břemeno“ naopak na vás, vy musíte „sáhnout do zdrojů“ a doložit, že je takové mínění JISTĚ nekatolické. Protože pokud to jisté není, je možná nevhodné mluvit o přímluvci bez vyjádření té nejistoty (jistě ale nešlo o teologické vyjádření), nicméně je možné se přiklánět k takovému názoru. Vůbec nic absurdního na tom není, to jen tady si někteří pletou svůj soukromý názor a definitivní učení.
Znamená to to, že tato teologická otázka není s jistotou rozřešena a lze tedy volně zastávat různá stanoviska, přičemž některé z nich může být více odůvodněno, než jiné. Podle toho se rozlišuje sententia probabilis, probabilior, bene fundata, tolerata. České názvosloví kolísá, lze přeložit např. jako mínění (či věta) pravděpodobné / důvodné, pravděpodobnější, dobře založené, tolerované. Např. Ludwig Ott ve své dogmatice názor, že se duše v očistci za nás mohou přimlouvat, označuje jako sententia probabilis.
Že se duše v očistci za nás mohou přimlouvat a my je můžeme prosit o přímluvu učí i některé provinční synody (např. r. 1858 ve Vídni). Z vážných autorit sv. Robert Bellarmin, Francisco Suaréz či sv. Alfons Liguori. Za pozornost také stojí, že Církev se proti této praxi nikdy nevyslovila, ačkoliv se u věřících běžně vyskytuje.
Pro prostého věřícího z toho vyplývá, že duše v očistci o přímluvu prosit smí, ale nemusí, a neměl by proti této praxi nic vážně namítat, když se s ní setká u jiných.
Ani zaopatření nemusí znamenat spásu. Nemusí vyznat všechny těžké hříchy, modernista si jich není vědom. Viz zkušenosti faráře arskeho. Mnozí modernisté taky v 50 letech trpěli v lágrech.
To by mě zajímalo, můžete prosím trochu víc rozvést modernismem nezkaženou katolickou nauku o nevědomém hříchu? Rád bych se takových hrůz vyvaroval!
“ Byl to kanonizační obřad …“
Kanonizace hned na funuse – no tomu říkám rychlost. Třeba byl svatořečen ještě před zakopáním do země…
Žádný kanonizační obřad to nebyl. A sám to dobře víte. Tak proč tady vykládáte něco tak nepravdivého?
Vždyť to máte černé na bílém hned ve třetí větě,
Nic takového se neodehrálo!
Moderní pohřební mše vypadají jako kanonizace zemřelého, babi byla fajn , už je v nebi. V nebi hereckém , novinářském, divadelním , filmovém, hokejovém. Václav Havel kněze odmítl , je už v nebi.
I papež ve Vatikánu prohlásil, že Bergoglio se na nás kouká z nebe….
Já ti nevím, člověče, proč se musí všude cpát ty církevní anekdoty.
Článek začíná příběhem, začnu stejně. Zemřel dlouholetý nemocniční a hospicový kaplan. Navzdory dešti bylo plno. Katolický církevní obřad, s účastí mnoha bratří ve službě a chrámovou hudbou. Nevedl mě k úvahám o obřadu, nýbrž k modlitbě. A k představě, že pokud by za každou duši, které pomohl zmírnit utrpení nebo ji doprovodil k Pánu, vyrostla květinka, šel můj přítel po rozkvetlé louce rovnou do Boží náruče. Podobně jiný známý, hluboce věřící evangelík, který se celý život věnoval péči o rodiny sociálně vyloučených. Důstojný obřad k rozloučení jistě patří. Je proto ale prostá zádušní mše za babičku ve vesnické kapli méně hodnotná? Ohrozí spásu duše strojníka to, že skončil bez přímluv v podpalubí po zásahu torpédem? Jistě ne. A naopak. Masového vraha může provázet průvod v čele s patriarchou, v bezchybných ornátech a zpěvy mnichů. Kam ho dovedou po louce plné lebek obětí a kleteb pozůstalých?
Kvintesence textu je vyjádřena úvodní thesí „Oslabení modliteb za zemřelé přímo souvisí s novým mešním obřadem“ a je nepravdivá. Autor není jejich Soudcem. Spíše ilustruje, jak se z křesťanské katolicity, předané Evangeliem, vytrácí její původní smysl, stane-li se katolicISMEM. Když na místech výsostně vyhrazených smíření nastoupí boj o přívlastky.
Pamatuji vesnické pohřby „z domu“, s průvodem do kostela a na hřbitov. Pamatuji si pláč pozůstalých i uctivé poznámky těch, kteří zesnulého znali. Pamatuji si ale také poznámky „proč nezamalovali ten flek na fasádě?“. Článek řadím k nim.
Váš první odstavec krásně ukazuje naprosté nepochopení textu. Důstojnost obřadu se nevylučuje s prostotou, je to něco úplně jiného. Buďto jste tedy nepochopil, co má autor na mysli (čemuž ale vzhledem k druhému odstavci nevěřím), nebo jste to pochopil (jak ukazuje ten druhý odstavec), ale protože nejste schopen s tímto úspěšně polemizovat, stavíte si v prvním odstavci slaměného panáka, kde chcete nabrat body. Za sebe takovéto hrátky se slaměnými panáky považuji za přiznání prohry ze strany jejich autora.
Především – děkuji za uveřejnění. Nevyrobit slaměného panáka v pár řádcích reakce na pětistránkový text opravdu neumím. Zkusím to tedy trochu upřesnit.
Autor, jak píše, utrpěl šok z emočního zhoupnutí po shlédnutí dvou platných katolických pohřebních obřadů a odnesl si zraněné oči z pohledu na bílé roucho kněze. Emoční zhoupnutí potká občas všechny, šok asi řidčeji. Dospělý hledá příčiny své emoční lability v pohledu do zrcadla, ne ve vnějších okolnostech. Při všem tom následném zevšeobecňování by autor mohl aspoň vědět, že při pohřebních obřadech se běžně používá fialové roucho, jehož symbolika je mu jistě známa. Katolická víra přežila a přežije jakoukoli liturgickou reformu, protože je katolická, nikoli katolistická. Je zázrakem sama o sobě. Základem, na níž liturgie stojí, ne naopak.
Autor srovnává pohřební rituály stylem kritika, který hodnotí divadelní hru podle její inscenace – kostýmů, hudby a kulis. Má zajisté i právo cítit se být pohoršen. Leč předpokládat automaticky pohoršení u svrchované autority, Božího soudu, je argumentační faul. Opovážlivost, řečeno po česku. Určitě pro něj existuje i nějaký český název (panák).
To vše je ale, koneckonců, v mezích rozdílných postojů a názorů. Ozval jsem se kvůli snaze autora používat jeden z platných rituálů proti druhému jako klacek. Polovina článku neobsahuje nic jiného. A nemá-li někde v katolické církvi klacek co dělat, pak na hřbitově.
Ano pane Vladimíre, trefil jste přesně hřebík na hlavičku. Ve zdejších článcích a diskusích nenajdete křesťanskou katolicitu, ale právě ten ISMUS a boj o přívlastky. Opravdu se toto dá nazvat Tradicí? Ani náhodou…
No, tak tedy ještě jeden pohřební příběh. – Nechodím na novou mši, ale na pohřby příbuzných a přátel samozřejmě ano. Někdy jsou i se mší. Před nedávnem zemřela v přízni jedna tetička, praktikující katolička, celoživotní skautská činovnice a vůbec hodná ženská. Jistěže všichni doufáme v její spásu, o tom žádná. Pohřební mše svatá byl standardní NOM se všemi nešvary, které jsou jeho organickou součástí a nemá smysl se o nich rozepisovat, ale také s „kanonizačním“ kázáním (v prostředí katolického mainstreamu dnes rovněž standard) – to všechno jsem čekala a byla na to připravená. Ale to aleluja na závěr už bylo vážně moc. Do té doby jsem občasné články na zahraničních webech, které zpěv aleluja na pohřbech dospělých katolíků kritizovaly, pokládala za nadsazené. Evidentně nebyly – a móda zjevně dorazila až k nám. Ještěže pohřeb byl aspoň ve fialové, a ne v bílé, což je zřejmě nejnovější móda ve Spojených státech. O to, jestli obřad je či není „prostý“, opravdu nejde. (Ledaže byste předpokládal, že každý NOM je automaticky prostý a každá tradiční mše automaticky – jaká? zdobná? Každopádně je to předsudek svědčící o neznalosti.) Jak dr. Kwasniewský v článku přesvědčivě dokazuje, jde o obsah. Zjednodušeně by se to asi dalo vyjádřit jako „Aleluja místo Dies irae“.
Děkuji za toto celé čtení, Bohu i Vám všem. A zvláště za shrnutí „Aleluja místo Dies irae“. Ze svého života si nepamatuji na jinou pohřební mši nežli NOM. Jedině díky sv. Piovi nevnímám pohřby jako pouhou oslavu cesty do nebe. Ale nebýt jeho zbývalo by opravdu jen to „Aleluja“. Zvlášť pokud to někteří kněží tak prezentují.
Text považuji za velmi závažný, a to zejména proto, že odkazuje na skutečnost, že se téměř vytratila víra ve věčný život – autor poukazuje na to, že „smrt se brala smrtelně vážně,“ a v tom to je.
Autor rovněž poukazuje na to, že z modliteb (téměř) vymizelo slovo „duše.“ A nejen z nich, ale i z duchovní literatury, a tudíž z katolického slovníku.
A co teprve „spása duše?“
Jsme ještě katolíci? Kéž bychom se jimi znovu stali!
Ani ne tak ve věčný život, jako v očistec a peklo.
Ano, samozřejmě. A vlivem toho je představa věčného života velice vágní, přestože v evangeliích jsou tyto skutečnosti poměrně přesně popsány samým Spasitelem.