rekviem – Duše a hvězdy

Pohoršení moderního katolického pohřbu

27. 11. 20255. 12. 2025 - by Ignác Pospíšil - 37 Comments.

Oslabení modliteb za zemřelé přímo souvisí s novým mešním obřadem

Bylo nebylo, zemřel jistý člověk, v mém životě velmi důležitý. Šel jsem mu na pohřeb. Byl to kanonizační obřad v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmkách přisluhující v presbytáři. Všichni účastníci byli v černém, kromě kněze, který byl oděn bíle. Tento rozpor byl nevkusný a do očí bijící. Kontrast mezi hlubokým lidským instinktem truchlení, který lze považovat za nevymýtitelnou součást sensus fidelium, a ztřeštěností liturgických reformátorů, kteří bílou barvu pro mše za zemřelé zavedli, mi ještě nikdy nepřipadal tak zřetelný.

Den předtím jsem se však s rodinou zúčastnil tradičního rekviem, které sloužil spřátelený kněz. Rozdíl nebyl jen hluboký, byl šokující. Z jednoho dne na druhý jsme se emočně zhoupli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za zemřelé: jednou, která brala smrt smrtelně vážně, zajímal ji osud duše zesnulého a umožňovala nám trpět, a druhou, jež smrt vyčpělými frázemi a prázdnými sliby odsunula stranou. Kontrast mezi černými rouchy, Dies irae a tichými modlitbami v pátek a bílým ornátem a hypertrofovaným sentimentem v sobotu se zdály přesně vystihovat propast dělící víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška.

Přistihl jsem se při myšlence, že největším zázrakem naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Kwasniewski, Peter / Liturgie

Pohoršení moderního katolického pohřbu

21. 11. 2018 - by Ignác Pospíšil - 23 Comments.

Před časem zemřel někdo, kdo byl v mém životě důležitý. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to kanonizační rituál v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmcích, které ministrovaly v presbytáři. Všichni účastníci pohřbu byli oblečeni v černém, kromě kněze, který byl v bílé. Byl v tom do očí bijící, nevkusný rozpor. Kontrast mezi hluboce lidským nutkáním truchlit, který lze označit za pevně zakořeněnou součást sensus fidelium, a potrhlými liturgickými reformátory, kteří zavedli bílou jako barvu pro mše za zemřelé, nebyl nikdy tak evidentní. [1]

O den dříve jsem však s rodinou šel na tradiční rekviem, které celebroval jeden spřátelený kněz. Kontrast nebyl jen hluboký; byl šokující. Ze dne na den jsme citově uvízli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za mrtvé: jedna brala smrt smrtelně vážně, starala se o osud duše zemřelého a dovolila nám trpět. Druhá smrt odbyla frázemi a prázdnými sliby. Kontrast mezi černým ornátem, Dies irae a šeptanými modlitbami v pátek a bílým rouchem se štólou navrch a gejzírem sentimentu a všeobecné shovívavosti v sobotu přesně vystihoval propast, která dělí víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška. Přistihl jsem se při myšlence: největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.

Jeden čtenář mi jednou napsal o své podobné zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil: (Pokračování textu…)