V neděli 24. 11. 2024, což byl podle nového kalendáře svátek Ježíše Krista Krále, vydal papež „doprovodnou nótu k Závěrečnému dokumentu XVI. řádného generálního shromáždění biskupské synody“. Začíná tím, že se v souvislosti s celou římskou „synodální cestou“ odvolává ne Zjevení 2,11: „V průběhu jednotlivých etap synody, kterou jsem zahájil v říjnu 2021, jsme naslouchali tomu, co Duch svatý v této době říká církvím.“ [1]
Jistě úplnou náhodou tato nóta vyšla pouhých několik dní poté, co kardinál Müller, bývalý šéf Kongregace pro nauku víry za papeže Františka, zveřejnil vlastní komentář k synodální cestě na portálu First Things, kde cituje právě tento úryvek: „,Kdo má ucho, poslyš, co Duch praví církvímʻ (Zj 2,11). Tato pasáž z Písma se často cituje pro ospravedlnění takzvané ,synodální církveʻ, konceptu, který přinejmenším částečně, ne-li zcela, odporuje katolickému chápání Církve. Zájmové skupiny s postranními úmysly se s cílem prosazování své progresivní agendy zmocnily tradičního pojetí synodality, která znamená spolupráci mezi biskupy (kolegialitu) a mezi všemi věřícími a pastýři Církve (založenou na všeobecném kněžství všech pokřtěných ve víře). Pomocí obratu o sto osmdesát stupňů má být dosaženo toho, aby byla věrouka, liturgie a morálka katolické Církve kompatibilní s neognostickou woke ideologií.“
Komentář Jeho Eminence nese ostrý titul „Sedm hříchů proti Duchu svatému: synodální tragédie.“ [2] Pan kardinál v něm obviňuje synodální cestu a římského pontifika, že převzali taktiku dávných gnostiků: „Přímé Boží zjevení se využívá jako zbraň, která má zajistit přijatelnost seberelativizace Církve Kristovy („všechna náboženství jsou cestou k Bohu“). Ospravedlnění svévolných věroučných ústupků („manželství pro všechny“; laici u kormidla církevní „moci“; svěcení jáhenek jako trofej v boji za ženská práva) se odvolává na přímou komunikaci mezi Duchem svatým a účastníky synody jako výsledek vyššího porozumění, které dokáže překovat jakékoli námitky ze strany uznávané věrouky Církve. Avšak každý, kdo se snaží smířit církevní nauku s ideologií vůči Zjevení nepřátelskou a s tyranií relativismu tím, že se dovolává osobní a kolektivní inspirace Ducha svatého, se různým způsobem dopouští ,hříchu proti Duchu svatémuʻ (Mt 12,31; Mk 3.29; Lk 12,10).“
Dále uvádí a odsuzuje těchto sedm hříchů proti Duchu svatému:
- Zaměňování třetí božské Osoby Ducha svatého za zeitgeist Hegela a spol.
- Reinterpretace dějin křesťanského dogmatu jako vývoje zjevení
- Udělování autority v oblasti věroučného vývoje místním biskupským konferencím pod záminkou „decentralizace“
- Sesazování biskupů „čistě podle osobního uvážení, bez kanonického procesu“
- Oportunistická podpora papeže z ideologických důvodů
- Politizace Církve podle kategorií a historické filosofie liberalismu
- Popírání nadpřirozené povahy křesťanství za účelem jeho podřízení sekulárním cílům globalismu apod.
Potom kardinál Müller připomíná nicejský koncil: „Vzhledem k nadcházejícímu 1700. výročí nicejského koncilu (325) bychom měli mít na paměti toto heslo: Lépe jít pětkrát do vyhnanství se svatým Atanášem než učinit sebemenší ústupek ariánům.“ Končí plamennými slovy, abychom pevně stáli na straně Krále králů: „Každý, kdo chce skutečně slyšet, co Duch praví Církvi, nebude spoléhat na spiritualistické inspirace a otřepané fráze wokeistické ideologie, ale bude všechnu svou důvěru v životě i ve smrti vkládat pouze v Ježíše, Syna Otce a Pomazaného Ducha svatého. Jen on slíbil svým učedníkům Ducha svatého pravdy a lásky po celou věčnost: ,Miluje-li kdo mne, slovo mé zachovávati bude, a Otec můj bude ho milovati, i přijdeme k němu a příbytek u něho si učiníme. […] Utěšitel pak, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všem věcem a připomene vám všecko, co jsem mluvil vám“ (Jan 14,23–26).
Toto je bezpochyby skutečný význam uvedeného úryvku ze Zjevení sv. Jana, jak ho chápala raná Církev. Vždyť sedm listů Ježíše církvím vždy končí zaslíbením pro toho, kdo zvítězí v době pronásledování.
Vraťme se však zpět k římskému pontifikovi. Ve své nótě hodnotí tříletou „synodální cestu“ (percorso sinodale), kdy se Církev „nechala osvítit Duchem svatým“ (Lasciandosi illuminare dallo Spirito Santo) a konečně dospěla ke zveřejnění závěrečného dokumentu synody. „Nyní tato cesta pokračuje v místních církvích a jejich seskupeních a cení si Závěrečného dokumentu, který byl 26. října odhlasován a schválen shromážděním ve všech jeho částech. I já jsem jej schválil a svým podpisem jsem nařídil jeho zveřejnění, čímž jsem se připojil k ,myʻ celého shromáždění, které se prostřednictvím Závěrečného dokumentu obrací ke svatému věřícímu Božímu lidu.“ [3]
Svatý otec dále objasňuje autoritativní povahu dokumentu: „Závěrečný dokument je součástí řádného magisteria Petrova nástupce (srov. EC 18 § 1; KKC 892) a jako takový žádám, aby byl přijat. Představuje formu výkonu autentického učení římského biskupa, která má některé nové rysy, ale ve skutečnosti odpovídá tomu, na co jsem měl možnost poukázat 17. října 2015, kdy jsem uvedl, že synodalita je správným interpretačním rámcem pro chápání hierarchické služby.“ [4]
Dále vysvětluje, že aplikace tohoto dokumentu může mít nicméně různé formy v závislosti na regionu, včetně různých věroučných interpretací. To je velice významné, když se Svatý otec „s přesvědčením“ (con convinzione) dovolává téže „členité synodální cesty“ (articolato cammino sinodale), která vedla k Amoris laetitia, a říká, že ji různé regiony aplikují odlišně, a to i z doktrinálního hlediska.
Jak si naši čtenáři dobře uvědomují, tato synodální cesta vedla k tomu, že různé biskupské konference vyloučily či naopak schválily cizoložné svazky, a nakonec k zásahu Vatikánu, který potvrdil mylný výklad Amoris laetitia a tento omyl nazval „autentickým magisteriem“. To se stalo důvodem prvních dubií, která byla papeži zaslána, jednomu z prvních pokusů biskupů postavit se proti těmto machinacím. Zdá se tedy, že Svatý otec doufá, že ke stejnému „rozruchu“ povede i nová synoda.
Pokračuje však tím, že očekává, že ho biskupové při návštěvách ad limina budou informovat o tom, jak Závěrečný dokument uvádějí do praxe. „Úkol doprovázet ,realizační fáziʻ synodální cesty na základě pokynů, které nabízí Závěrečný dokument, je svěřen generálnímu sekretariátu synody spolu s dikasterii Římské kurie.“
Co si tedy z toho všeho máme vybrat? Tím, že se tato nová nóta odvolává na nechvalně proslulé synody z let 2014 a 2015, které vedly k Amoris laetitia, zřejmě uzavírá kruh synodální cesty – i celého tohoto pontifikátu. Jak uvádí Julia Meloniová [5], to je sen sanktgallenské mafie: proměnit Církev v demokracii, v níž vládne dav, aby nepřátelé Kristovi mohli agitovat pro své nejnovější hereze a politické kauzy, stejně jako liberalismus od roku 1776 sesadil z trůnu Krista Krále prakticky v každém národě. Zdálo by se, že Františkovým pontifikátem toho nyní bylo dosaženo, takže revoluce, svět bez konce, může pokračovat. Proto se zde realizují obavy kardinála Müllera.
My však víme, jak to dopadne. Kdo se zjeví na hoře, až budou shromážděni Kristovi nepřátelé?
„A uviděl jsem nebe otevřené, a hle, kůň bílý a ten, jenž na něm sedí, slove Věrný a Pravdivý a se spravedlností soudí a bojuje. Oči jeho jako plamen ohně a na hlavě jeho mnoho věnců: má jméno napsané, jehož nikdo nezná, leč on sám, a jest oděn v roucho v krvi zbarvené; jméno jeho zove se SLOVO BOŽÍ. A vojska nebeská jela za ním na bílých koních, oblečena v jemné plátno, bílé, čisté. A z úst jeho vychází meč (na obě strany) ostrý, aby jím bil pohany. A on bude je spravovati berlou železnou a on tlačí na lis vína prchlivého hněvu Boha všemohoucího. Na rouchu, a to na bedru svém, má napsáno: KRÁL NAD KRÁLI A PÁN NAD PÁNY“ (Zj 19,11-16).
A proto: Ten, jenž v nebesích sídlí, se směje, Hospodin se posmívá jim (Ž 2,4). Vysmějme se tedy aroganci zla a složme svou důvěru v Krále králů. Všechno skončí dobře a všechny věci budou k dobru (Juliána z Norwiche).
T. S. Flanders
Překlad Lucie Cekotová
Poznámky:
[1] Nei diversi momenti del cammino del Sinodo da me avviato nell’ottobre 2021 ci siamo messi in ascolto di ciò che in questo tempo lo Spirito Santo dice alle Chiese. Překlad do češtiny citován podle https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-11/papezova-doprovodna-nota-k-zaverecnemu-dokumentu-synody-o-synoda.html
[2] https://www.firstthings.com/web-exclusives/2024/11/the-seven-sins-against-the-holy-spirit-a-synodal-tragedy
[3] Ora il cammino prosegue nelle Chiese locali e nei loro raggruppamenti, facendo tesoro del Documento finale che il 26 ottobre scorso è stato votato e approvato dall’Assemblea in tutte le sue parti. Anch’io l’ho approvato e, firmandolo, ne ho disposto la pubblicazione, unendomi al “noi” dell’Assemblea che, attraverso il Documento finale, si rivolge al santo Popolo fedele di Dio.
[4] Il Documento finale partecipa del Magistero ordinario del Successore di Pietro (cfr. EC 18 § 1; CCC 892) e come tale chiedo che venga accolto. Esso rappresenta una forma di esercizio dell’insegnamento autentico del Vescovo di Roma che ha dei tratti di novità ma che in effetti corrisponde a ciò che ho avuto modo di precisare il 17 ottobre 2015, quando ho affermato che la sinodalità è la cornice interpretativa adeguata per comprendere il ministero gerarchico.
[5] https://onepeterfive.com/new-synodal-working-document-continuing-plan-to-ordain-women/
Zdroj:
https://onepeterfive.com/pope-francis-the-synods-final-document-is-ordinary-magisterium/
Celé to nedůstojné divadlo všech Bergogliových synod jen přesvědčilo ty katolíky, kteří nerezignovali na svou víru, na zdravý úsudek, kteří nepodléhají masážím mainstreamových médií, že bergogliánská karikatura Církve je ryze světský projekt, vstřebávající vlivy všech soudobých neopohanských ideologií.
Je to planý výhonek na těle Církve a jako vše, co nepochází z Boha, odumře – protože zanikne z principu jako všechny ideologie, mající svůj původ pouze v pyšném lidském raciu, zasaženém dědičným hříchem.
Jsem pevně přesvědčen o tom, že veškeré absurdní výmysly, mající poskytnout podivnou legitimitu pokusu o modernistický převrat v Církvi („synodálnost Církve“ – o které v celé její historii není ani zmínka; „hovory v Duchu“ – pojem zcela vycucaný z prstu atd.), nepřežijí, jakmile bude zvolen papež, který bude mít alespoň základní úctu k Písmu svatému a nauce Církve.
Jsem pevně přesvědčen o tom, že většina aktů, provedených současným padlým papežem, bude tímto novým papežem anulována.
Modleme se už dnes, aby takový papež usedl na stolec svatého apoštola Petra.
Řádné magisterium je sice pro katolíka závazné, ale nikoli neomylné. Neomylné je pouze v případech, kdy a) předkládá nauku definovanou dříve mimořádným, tj. vždycky neomylným magisteriem jako dogma; b) předkládá nauku, jež sice nebyla nikdy prohlášena mimořádným magisteriem za dogma, ale je hlásána od nejstarších dob existence Církve kontinuálně, nepřetržitě a trvale (např. o andělech strážných, o nepřípustnosti umělého potratu atd.); c) odsuzuje aktuální hereze a odkazuje přitom na autentickou neomylnou nauku.
Nic z toho závěrečný dokument synody nesplňuje, nemůže být tedy neomylným. A nemůže být také ani závazným, neboť k tomu náleží, aby nebyl v rozporu se závaznou naukou Církve dříve definovanou. A to, jak konstatuje v článku kardinál Mueller, tento dokument je. Proto není pouze nezávazný, nýbrž přímo škodlivý, heretický.
Zdá sa mi, že súčasná Cirkev je veľmi chorá. Mne sa mnohé opatrenia súčasného pápeža a moderných teológov to zdajú ako rakovina na tele Cirkvi, ktorá môže viesť k smrti, ak sa proti nej nebojuje čoskoro zničí všetko zdravé v celom organizme. Jedinou nádejou je, že Kristus prisľúbil, že bude s Cirkvou až do konca. Kde nájsť silu a schopnosť zachovať si triezvu myseľ, keď je toľko chorého v Cirkvi, ktorá má uchovávať a šíriť Kristovu Pravdu a byť oporou kresťanom v ich ťažkostiach a problémoch?
Pane Ľudovíte,
děkuji za Váš komentář, napsal jste přesně to, co pociťuji také. Sílu nacházím v Tom, na kterého ukazujete: Kristus bude se svou Církví až do konce – a v Něm je naše naděje!
Vďaka za reakciu a odpoveď, Modlitba, sviatosti, Sv. Písmo a niektorí kresťania sú mi oporou v živote, ale sviatosti idú cez Cirkev, nechcem sa nechať zahnať do ulity, ale nie je to dnes jednoduché, keď oficiálna Cirkev podniká rozličné čudné aktivity, ktoré skôr od zodpovedného kresťanského života odvádzajú a zamotávajú do čudných spoločenstiev, a nemusíme si nič nahovárať, vidíme neustály pokles počtu kresťanov na bohoslužbách a pokles tých, ktorí prijímajú sviatosti, viď napríklad zapojenie sa kresťanov v spoločnosti, v politike, v kultúre…. Nie sú tam kvasom, ani hľadači pravdy a dobra, ale skôr ako tí, ktorí komplikujú situáciu a sú nápomocní čudným iniciatívam. Trpí tým Cirkev i svet. Ľudovít
My buďme tím kvasem!
Skrze prostředky, které uvádíte: modlitbu, svátosti, Písmo sv. a přátele, kteří nás posilují. To jsou dary od Pána, které nám dává, abychom mohli sloužit. A nebojme se temnoty, vždyť náš Pán je světlo, které temnota nepohltila, jak se píše v prologu k Janovu evangeliu.
Pane Ludovíte, máte naprostou pravdu: tohle jsou metastáze na těle Církve.
Příchod papeže ničitele byl předpovězen v proroctví svatého Františka z Assisi. – Jako důvod toho, proč náš Bůh toto dopustil, je uvedena nevěra, která se rozbujela v Církvi.
….
Tato zkouška ale v konečném důsledku může být pro naši Církev lékem: když totiž poctiví katolíci budou hledat příčiny toho, že z úst papeže a jeho nejbližšího okolí dnes zaznívají nezpochybnitelné hereze, nemohou nedojít ke Druhému vatikánskému koncilu jako k prvotní příčině. Jasné odsouzení všech bludů, které se od tohoto koncilu šířily tělem Církve, povede v budoucnosti k uzdravení.
Je třeba odsoudit nesmyslné tvrzení, že „všechna náboženství vedou k Bohu“ (citát Jorge Bergoglia). Že exkomunikovaný heretik Martin Luther byl „lékem své doby“ (citát Jorge Bergoglia). Že Židé mají „svou vlastní cestu ke spáse“ (blud pronášený i ve Vatikánu za Benedikta XVI.). Atd., atd.
….
Ta doba zkoušky je pro nás i úkolem: abychom prohloubili svou víru a důvěru v našeho Boha, který nás miluje a neopustí nás. A také: abychom prohloubili znalost všeho toho, co tvoří součást naší víry – všech pravd, které by měl katolík znát a přemýšlet o nich. – Lidé přicházející na toto fórum za účelem obhajoby kroků současného papeže jsou příkladem toho, že (pokud zvážíme to, v co skutečně věří), už katolíky nejsou – jsou schopni natolik podléhat prokazatelnému bludu, že víru ztratili – a vyměnili ji za guláš tvořený současnými ideologiemi, spojenými s prvky pohanství a New Age. Vnější slupka je katolický nátěr, ale uvnitř… Toto měl náš Pán na mysli, když mluvil o „obílených hrobech“.
….
Musíme se stát pevnými ve víře, skutečnými Kristovými vojáky. Musíme být těmi, kdo věří v Boha, nikoli v lidi. Musíme být mnohem samostatnějšími než dříve, kdy se dalo spolehnout mnohem více na církevní autoritu. – Ale nikdy nesmíme Církev opustit, je to naše matka. V životopisech našich svatých se můžeme stále učit, co je to vztah lásky k Bohu i Jeho Církvi.
Modleme se za sebe – a modleme se i za ty své bratry a sestry, kteří (jak to zde přednedávnem hezky vyjádřila paní Michaela) z důvodu naivity či neschopnosti přijmout pravdu zůstávají ve svém zmatku, jehož si ani nejsou vědomi.
Pojďme s důvěrou za naším Pánem – on nás provede i touto dobou. A věřme: právě teď jsme my, kdo v Něj beze zbytku věříme, pro Ježíše Krista velmi důležitými – právě pro charakter krize, která postihla Církev i svět.
Pojďme. Kristus zvítězí – a my spolu s ním. Amen.
Ad Josef Poutník
„Běda vám, vykladatelé Písma a farizeové, pokrytci! Podobáte se oblíbeným hrobům: zvenčí se zdají pěkné, ale uvnitř jsou samé kosti z mrtvých a všechna možná nečistota.“ (Mt 23,27)
Proto už nic nesuďte předčasně, něž přijde Pán. On také vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké kdo měl úmysly.“ (1 Kor 4,5)
Terezie Šebková:
Doporučuji Vám přečíst k doplnění katolického vzdělání:
Pouze Písmo svaté? Pětadvacet otázek k „sola scriptura“
https://www.tedeum.cz/2017/02/09/pouze-pismo-svate-petadvacet-otazek-k-sola-scriptura/
Není zač.
Díky za odkaz na opravdu dobrý článek, pane Tomáši.
Argumentace zde uvedená je výbornou výzbrojí nejen proti demagogii protestantů (kteří permanentně zpochybňují organický růst jediné skutečné Církve Kristovy, Církve katolické – růst střežený samotným Bohem), ale i proti demagogii modernistů a těch mainstreamových katolíků, kteří dnes pod vlivem bergogliánských „pastýřů“ útočí proti Tradici.
Je třeba si neustále opakovat tato fakta – protože ona tvoří součást naší autenticky katolické identity. Děkuji!
Pane Tomáši, děkuji;
doplnění autentického katolického vzdělání opravdu potřebuji. Kladu si otázku, kde je s ním můj příspěvek, na který reagujete, v rozporu. Napadají mě dvě věci:
1) Jde o citáty vytržené z kontextu – ano, ale já jsem v prvním případě doplňovala biblický citát z předchozího příspěvku; i ve druhém reaguji na tvrzení z téhož příspěvku.
2) Zdá se Vám snad, že zastávám teorii „sola scriptura,“ abych uspokojila představy o vlastní moudrosti, jak se píše v bodě 19? Ještě jsem v diskuzi pod článkem našla konstatování, že v Církvi nebylo Písmo svaté nikdy ponecháno soukromým výkladům, nýbrž jen řádně vzděláným kněžím. Měl jste snad na mysli toto?
Za případnou odpověď předem děkuji!
Ad Dr. Malý: Moc děkuji pane doktore! Naprosto jasně jsem vnitřně vnímala, že takový rozvratný dokument ( i s ohledem na to, co mu předcházelo) prostě nemůže být řádným magisteriem a jako takový závazný (snad sensus fidei?), ale teprve Vaše přesné a kvalifikované zdůvodnění tomu dalo pevný rámec – a velmi mě potěšilo.
Kde se bere to nepřeberné množství hrůz, valící se na nás dnes ze současného Vatikánu? Kde se berou ony příkopy v Církvi – které jsme si mohli ověřit na příspěvcích Kateřiny Janouškové na vláknu „Jakobínská synodalita“?
….
Na portálu „katholisches.info“ byly dnes zveřejněny úryvky z další z mnoha autobiografií Jorge Bergoglia, která tento týden vychází.
Kněží sloužící mši všech věků jsou zde současným papežem vykresleni jako narušení podivíni s láskou ke krajkám a drahým mešním rouchům, jako uzavření lidé, kteří nemají ke druhým dobrý vztah – a proto milují mši „zády k lidu“. Každý se na řádkách papežovy výpovědi dozví hodně o něm samém – o „milosrdném Františkovi“. Člověk se po přečtení těchto řádek už nemůže divit tomu, že jejich autor s patologickou nenávistí pronásleduje tradiční katolíky.
A nemůžeme se divit tomu, že naivní katolíci, stále ještě vzhlížející k dnešnímu Římu jako k nezpochybnitelné autoritě, jen opakují slova svého „mistra“, o kterém (jak vidno z mnoha jejich příspěvků) si myslí, že je permanentně neomylný.
….
Církev je nemocná – a tato nemoc se šíří z jejího centra. Modleme se opravdu silně za uzdravení papežství – za to, aby nám náš Pán po letech putování po poušti dal papeže podle svého Srdce. Amen.