Je jen shoda okolností, že představitelé katolické Církve v roce 1962 učinili objev, že Církev musí být „inkluzivnější“ a méně „klerikální“ – jinými slovy demokratičtější? Máme věřit, že po dvou tisících letech na svatou Matku Církev sestoupil Duch svatý a rozhodl, že je načase, aby starobylá instituce začala reflektovat moderní trendy?
Totéž se nám říká i dnes: že Církev musí vytrvat na cestě, na niž se vydala na druhém vatikánském koncilu, a že musí být „synodálnější“. Levému křídlu v katolické Církvi je přinejmenším nepohodlná hierarchická struktura Církve, a to už posledních sto let. „Synoda o synodalitě“ je částečně chabým pokusem učinit katolictví znovu přitažlivé tím, že se této nemoderní struktury zbaví. Jako kdyby se nás dost nenatrápily kytarové skupiny a odrhovačky zpívané při mši, musíme být ještě svědky dalšího těžkého útoku na naše dědictví.
Kardinál Zen nedávno varoval, že „tato konference [synody] evidentně měla za cíl odvrhnout hierarchickou vrstvu Církve a zavést demokratický systém“. Obecným tématem „synody o synodalitě“ zjevně bylo, jak Církev zdemokratizovat. Nejméně jeden řečník na synodě tvrdil, že Církev je – představte si – příliš monarchická. [1] Církev založená na apoštolské posloupnosti je obviňována, že je příliš hierarchická. Iracionalita těch, kteří by zdroj svaté moudrosti všech věků rádi podpálili, však nezná hranic.
Je nicméně jasné, že Františkův režim je určitým způsobem všechno, jenom ne demokratický. Například nutit místní biskupy, aby si vyžádali povolení z Říma, než dovolí sloužit tradiční latinskou mši, není tak úplně ve shodě s deklarovanou vírou papeže v „jednotu v různosti“. Pro náhodného pozorovatele synody by proto mohlo být matoucí snažit se nějak vyznat ve smyslu tohoto údajného antiklerikalismu. Přeje si František, aby Církev byla demokratičtější, decentralizovanější, „citlivější“ k místním starostem, nebo ne? Zdálo by se, že skutečně chce, aby Církev více vítala některé zvláštnosti katolických společenství (jen ne těch tradičních a pravověrných).
Stojí za to rozšifrovat smysl tohoto paradoxu, neboť do značné míry vrhá světlo na modus operandi Františkova režimu a neustálé synody, které jsou využívány k uskutečňování jeho revolučních cílů. Je ironické, že jakožto k průvodci tímto peklem se musíme obrátit k velkému prorokovi „demokratické“ revoluce Jeanu-Jacquesovi Rousseauovi.
Rousseauovo významné proniknutí do podstaty dějin politického myšlení spočívá v tom, že mezi prvními „objevil“ myšlenku, že demokracie se nemusí nutně týkat lidu. Rousseau a jeho následovníci tvrdí, že demokracie je čistě hypotetická a může se přibližovat více nebo méně podle toho, jak se blíží „demokratickému“ ideálu (to znamená jeho, Rousseauovu ideálu. Rousseau tento ideál nazývá obecnou vůlí. Od Rousseauových časů se revolucionáři od Robespierra a Marxe po Wilsona a Obamu zmocnili této myšlenky, kterou nazývám ideologií demokratismu. Podlehli jí i někteří katoličtí myslitelé.
Šiřitelé ideologie demokratismu si termín „demokracie“ uzpůsobili tak, aby sloužil čemukoli, co je v jejich zájmu, obvykle něčemu velice nepopulárnímu a nedemokratickému. Jelikož žijeme ve věku demokracie, naše elity (které obyčejnými lidmi opravdu pohrdají) musejí lidu slibovat, že budou pilně pracovat na šíření demokracie: zajistí, aby X, Y a Z bylo „dostupnější“, zejména „lidem na okraji“, inkluzivnější, diverzifikovanější atd., třebaže tyto elity žijí stále extravagantněji a jsou stále odtrženější od občanů, za něž údajně bojují.
To mě přivádí zpět k synodě o synodalitě. Tento vrcholný krycí projekt našich církevních elit je nejvyšším vyjádřením demokratistické ideologie v katolické Církvi. Smetánka biskupů a laiků při veledůležitých diskusích u kulatého stolu ve Vatikánu proklamuje nutnost demokratizovat Církev, přičemž současně sedí v exkluzivních výborech a panelech o tom, jak demontovat dva tisíce let tradice Církve. Synoda, která shromažďuje stejně smýšlející kardinály, biskupy i laiky na velkém summitu v Římě, vyvolává falešný dojem, že v Církvi dochází k „naslouchání“ a „dialogu“. Lid tam promluvil! Chce více kněží z řad migrantů a jáhenky!
V tom spočívá skutečné jádro paradoxu demokratismu: jeho vyznavač ujišťuje, že řídí „demokratické“ reformy, k nimž musí dojít. Tyto reformy bez výjimky vyžadují odstranění odvěkých tradic, jejich hodnotu potvrzuje jejich trvalé a rozšířené praktikování mezi námi, obyčejnými muži a ženami, kteří si jich velice ceníme. Tohle je, vážení, skutečná a jediná „demokracie“, kterou v katolické Církvi potřebujeme – schopnost podílet se na naší Bohem dané víře a dědictví, téže víře, za niž zemřelo tolik našich světců a mučedníků.
Revoluční program demontáže církevní tradice se odehrává pod záminkou toho, že Církev musí být „participativnější“ (i když se lavice vyprazdňují a pravověrní prosí o návrat latinské mše). Tomuto úsilí napomáhá marnotratné rétorické využívání „Ducha svatého“ pro odůvodnění čehokoli, co vyplodí pero církevních akademiků. Připisování novátorské a revoluční změny „Duchu svatému“ začalo během druhého vatikánského koncilu. I dnes musíme trpět řeči o „duchu koncilu“, jako by hegelovská dialektika měla díky dílu koncilu co nevidět dospět ke svému zenitu.
Opět se můžeme poučit u Rousseaua. Jeho termínem pro nezachytitelný demokratický ideál byla „obecná vůle“. Kdyby lidé byli schopni myslet jasně a racionálně, argumentoval Rousseau, dospěli by k obecné vůli. Ale protože lidé chybují a nikdy nejsou v nejlepší kondici, je zapotřebí božská síla, která by z nich tuto obecnou vůli vynutila. „Skutečná“ demokracie tedy bohužel nemůže nikdy existovat, prohlašuje Rousseau. Můžeme se k ní však blížit tím, že usilujeme o ideál, což často znamená ignorování zájmů obyčejných lidí – jak učinila i synoda: poté co zjistila, že velká většina lidí v poslání synody opravdu nevěří, raději průzkum ukončila. [2]
Zdálo by se, že „Duch svatý“ se nyní rétoricky využívá způsobem srovnatelným s Rousseauovou myšlenkou obecné vůle. Nám katolíkům se říká, že když dojde na postupy těchto synod, máme důvěřovat Duchu svatému. Zrovna nedávno P. James Martin řekl novináři, který s ním dělal rozhovor, že „jen Duch svatý ví“, co z této synody vzejde (když nic jiného, pravil, i prohlubování osobních přátelství bude významným úspěchem [3] – což je jistě velkou útěchou nám, zkoušeným katolíkům, kteří tuto černou díru na peníze pomáhali financovat). Na otázku, zda se bude na synodě diskutovat o LGBTQ+ problematice, Martin odpověděl: „Mám pocit, že když budeme diskutovat o synodalitě, která zahrnuje pečlivé naslouchání Duchu svatému, jednajícímu a žijícímu v Božím lidu, budeme přirozeně muset uvažovat o tom, jak nasloucháme těm, kteří se cítí být na ,periferiíchʻ.“ P. Martin nám odpovídá na otázku, jak se cítí Duch svatý: „přirozeně“ nás vede k tomu, abychom naslouchali názorům lidí se sexuálními sklony odporujícími Božímu zákonu.
Obecné vůle a rousseauovské představy o „demokracii“ se zmocnili nesčetní revolucionáři, kteří prohlašovali, že konají demokratické změny, zatímco ve skutečnosti zvěstovali demokracii totalitního druhu. Tak i František všemožně vyvolává dojem, že se snaží „demokratizovat“ Církev oslabováním její hierarchie a zvyšováním „účasti“. Ve skutečnosti má Františkův režim na mysli totalitní „synodalitu“. Mohu vás ujistit, že každá nezávislá pravomoc, kterou biskupům udělí, bude pečlivě (nikoli však dobře) řízena.
Spolu s diskusními panely pořádanými radikály v Církvi a pro ně bude František pokračovat v revolucionalizaci Církve pomocí faktických změn v církevní praxi. K tomu, aby svou revoluci uskutečnil, nemusí změnit jediné dogma.
Vezměte si nedávné kající zasedání, které zahájilo závěrečnou fázi synody. Určití biskupové, kterým jejich „hříchy“ nepochybně v předstihu sdělila římská kurie, povstali, aby „vyznali“ porušení režimní ideologie. Smyslem bylo definovat nový étos Církve tím, že se veřejně označí hříchy proti němu – hříchy proti „migrantům“, „ženám“, hřích „používání nauky jako kamene, jenž se vrhá po lidech“, hříchy proti „chudým“ a „proti synodalitě/hřích nedostatku naslouchání, proti společenství a účasti všech“. Můžeme číst mezi řádky. Všechny tyto „hříchy“ souvisejí s vládnoucí politickou ideologií sekulární modernity, kterou František přivítal a smísil s opravdovou katolickou naukou.
Skutečnost, že veřejná „zpověď“ byla nařízena shora, naznačuje, že František to s redefinicí katolictví myslí velice vážně, ať literu kanonického práva změní nebo ne. U revolucionářů to tak chodí. Vnutí změny pomocí kulturního útoku a teprve později je kodifikují v zákoně.
Redefinice hříchu je integrální součástí každého revolučního projektu. Rousseauova teorie demokracie by nebyla možná, kdyby nejprve nezměnil definici ctnosti a neřesti a neprohlásil, že prvotní hřích je mýtus (to byl důvod, proč tehdejší pařížský arcibiskup jeho dílo zakázal).
Vezměte si například „zpověď“ kardinála Seana O’Malleyho. Tento emeritní arcibiskup z Bostonu žádal odpuštění za hřích sexuálního zneužívání. Nejprve mě to šokovalo. Takže to připouští?, pomyslela jsem si. Pak jsem četla dál: „za všechny případy, kdy jsme zneužívali kněžského stavu a zasvěceného života k páchání tohoto strašlivého hříchu …” Aha, takže jde o společné a teoretické „vyznání“.
Kardinál Kevin Farrell žádal o odpuštění jménem celé Církve, ale „zejména nás mužů. Stydím se za všechny případy, kdy jsme neuznávali a nehájili důstojnost žen …” Opět veřejné a společné „vyznání“. Farrell nejen trivializuje skutečnou zpověď, ale také vlastní (skutečnou nebo falešnou) vinu hází na nevinné. Jako by nevinní katoličtí muži potřebovali ještě větší hněv okolní kultury lidí, kteří muže nenávidí – tady ho na ně hrne náš vlastní kardinál.
Podle papeže synody hřích už není něco aktuálního, skutek odporující mravnímu zákonu Božímu, jak jsme se učili v náboženství. Namísto toho může znamenat porušení převládající politické ideologie, a také kolektivní vinu. František přeformuloval hřích způsobem nikoli nepodobným marxistům.
Revoluce se odehrává i jinak. Uvažte nedávné komentáře kardinála Leonarda Steinera, který se účastnil jak neslavně proslulé amazonské pačamama-synody v roce 2019, tak synody o synodalitě. Na tiskové konferenci Vatikánu 15. října Steiner řekl, že synoda o Amazonii zahájila „tuto zkušenost [synodality] a účasti všech.“ „Synodalita nám objasňuje, že musíme být stále více otevřeni inkulturaci a mezináboženským zkušenostem,“ pokračoval Steiner. Jak napsal portál LifeSiteNews, Steiner uvedl, že synodalismus „je otevřený naslouchání vyznáním a kulturám, aby se stále prohlubovala inkulturace evangelia.“ [4] Jestli to nevíte, „inkulturace“ je akademický žargon pro podporu otevřených hranic a rušení odvěkých tradičních praktik Západoevropanů ve prospěch schvalované Unifikované Globalistické Kultury. Co se „mezináboženských zkušeností“ týče, jde o součást degradace katolické Církve na pouhou jednu duchovní možnost mezi mnoha dalšími ze strany Františkova režimu.
Steiner si dal velmi záležet na zdůrazňování role žen v amazonských církvích a komunitách a dokonce řekl, že „mnohé z našich žen jsou skutečné jáhenky.“
Kardinál Joseph Tobin dojem Františkova revolučního převratu v katolické Církvi ještě posílil: „Během doby, kdy se na po sobě jdoucích synodách prezentovala čirá moudrost – Amoris laetitia, Fratelli tutti, Laudato Si – začalo mi být jasné, že Svatý otec nenavrhuje jen nějaký program, ale že pomáhá mně i jiným pochopit, že máme-li to uskutečnit, máme-li odpovědět Pánu tímto způsobem, musíme úplně jinak přemýšlet o tom, jak církev žije a jedná.“ [5]
To, že František upřednostnil „synodalitu“ před „imigranty a uprchlíky“ či „životem a službou kněží“ – což jsou témata, která Františkovi doporučovala jeho rada – má svůj důvod. Jsem přesvědčena, že jím je to, že mají-li se prosadit revolučních a politické změny, které si Františkův režim přeje – jako je podpora otevřených hranic či umožnění jáhenského a kněžského svěcení žen – musíme, jak nám připomíná Tobin, „úplně jinak přemýšlet o tom, jak církev žije a jedná“. Nezbytný je úplný posun paradigmatu. Ideologie demokratismu poskytuje rámec pro zavedení radikálních změn do církevních praktik pod zástěrkou „synodality“.
František je mazaný stratég a chápe, že přijít otevřeně s radikálními změnami či dokonce návrhy na změnu věrouky není způsob, jak své cíle může uskutečnit. Jezuita P. Thomas Reese se obrovsky mýlí, když tvrdí, že „konzervativci si nemají nač stěžovat“, protože František všechny kontroverzní otázky smetl se stolu. Člověk se musí ptát, jestli je do Františkova přání hrát dlouhou hru zasvěcen.
Marxistický intelektuál Antonio Gramsci zdůrazňoval potřebu ovládnout kulturu, aby se změnila společnost. Přesně na tom František pracuje. Na jedné frontě omezuje tradiční latinskou mši. Na jiné podporuje vítězné tažení sekulární ideologie od žehnání homosexuálním „svazkům“ až po modloslužbu Matce Zemi a podporu všelidského bratrství, což je představa vzkříšená k životu z kostnice dějin.
Revoluční změny se odehrávají právě teď, ať jsou kodifikovány v kanonickém právu nebo ne. Někteří konzervativní, avšak legalisticky smýšlející radikální změny, které provedl druhý vatikánský koncil, vůbec nechápou. „Litera zákona se nezměnila,“ protestují. To je pravda, ale studenti historie, a zejména dějin revolucí, vědí, že změna litery zákona přichází až poté, co se již změnila kultura. Druhý vatikánský koncil se nekonal tak dávno. Série synod, kterou papež František zahájil v roce 2015, je součástí jeho revolučního programu na odstranění tradičních základů Církve změnou její kultury. Je to prodloužení koncilu.
Nenechme se tímto posledním „koncilem revoluce“ zaskočit. Konzervativci by neměli jen trpně sedět a čekat, až to přejde. Je načase, aby proti Františkově revoluci začali protestovat i naši biskupové.
Emily Finley
Překlad Lucie Cekotová
[1] https://www.ncronline.org/vatican/vatican-news/theologians-call-power-sharing-reform-synod-forum
[3] https://www.ncronline.org/news/room-synod-qa-fr-james-martin
Překlad Lucie Cekotová
autorka textu je tato
politoložka?
Emily Finley pochází z Las Cruces v Novém Mexiku a nyní žije se svým manželem a třemi syny v jižní Kalifornii. Získala bakalářský titul v oboru klasika na Trinity University v San Antoniu, TX a doktorát z politické teorie na The Catholic University of America. Zastávala postdoktorandské pozice na Stanford University a Princeton University.
Ano, je to ona. Její studie jsou zaměřeny hlavně na vliv osvícenského myšlení (především ideje J. J. Rousseaua) v katolické Církvi posledních dvou staletí. Studium těchto ideových východisek tzv. „moderní společnosti“ je velmi nutné pro pochopení vnitrocírkevního modernismu.
Emily B. Finley je nositelka doktorátu z oblasti politické teorie. Dále se věnuje studiu politické ideologie, křesťanství a kultury. Krom mnoha dalších periodik přispívá například do Crisis Magazine či Epoch Times.
Je věřící katolička. A je zcela disponována k napsání této inspirativní reflexe, reagující na stále se zrychlující věroučný a morální rozklad špiček současné katolické Církve.
Děkuji za skvělý komentář.
Momentální vedení katolické Církve v čele s papežem ze všeho nejvíc připomíná starý dobrý totalitní komunistický režim, který mnoho z nás ještě pamatuje. Jeho propaganda měla plnou pusu toho, jak lidé v čele mají blízko k lidu, jak je celá linie vládnoucí politické strany zaměřena na dobro lidí – jak vše, s čím se dennodenně setkáváte, je skvělé, krásné a pro vás.
Utrácely se nesmyslné miliony za sjezdy ÚV KSČ (jako za všechna nesmyslná rokování o „synodalitě“), i když stát tonul v dluzích (jako Církev dnes). Veškerá schůzovní činnost byla ovšem jen paravánem a kamufláží, kouřovou clonou – protože o všem už bylo dávno nahoře rozhodnuto a veškeré „svobodné diskuse“ měly jen a pouze potvrzovat vládnoucí linii jediné vládnoucí strany.
Papež František je modernistický diktátor – vnucující Církvi zcela nebiblická tvrzení, hodnoty a návyky. On a lidé jej obklopující nás krmí sladkými řečmi o milosrdenství (a tak dále a tak podobně), v jejich slovech se ale skrývá hadí jed. Jed hereze, útoku proti evangeliu našeho Pána a Boha Ježíše Krista.
Není absolutně žádnou náhodou, že agenda Jorge Bergoglia naprosto přesně kopíruje agendu vládnoucí mainstreamové ideologie protikřesťanských sil: LGBTQ+, Green Deal, podpora migrace do Evropy a USA. Tento papež byl instalován do své funkce těmi, kdo velmi stáli o to, aby Církev nebyla v opozici vůči světu (tak jako byla po celou dobu své historie), ale aby se stala důležitou součástí proudu, tlačícího autentické křesťanství a autentické lidské hodnoty k naprostému zničení.
Po stránce teologické připomíná současný papež a jeho ekipa ze všeho nejvíc vedení svědků Jehovových, které cyklicky přichází s tzv. „novým světlem“, o kterém svým nepochybujícím členům tvrdí, že je přímo od Jehovy. (Tak byl už mnohokrát vyhlášen na základě těchto vnuknutí konec světa, „Armagedon“, který ale nikdy nenastal; tak bylo novým vedením sekty i v samotné nauce nově popřeno to, co v minulosti sdělila jiná „nová světla“.)
Jorge Bergoglio je náboženský podvodník, který se odporným způsobem zaštiťuje Duchem Svatým, o kterém nesmyslně tvrdí, že provází synodální „hovory v Duchu“.
Duch Svatý ale těžko popírá sám sebe a Sebou samým inspirované Písmo. Jen duch Satanův může dojít k tomu, že by měl kněz znamením Kristova kříže žehnat soužití homosexuálů, leseb a nesezdaných lidí. Demagogie Jorge Bergoglia vzbudila spravedlivý odpor stovek biskupů a statisíců věřících.
….
Žijeme v době jedné z nejtěžších zkoušek Církve v celé její historii. Modleme se k našemu Pánu, jehož narození dnes slavíme, aby ukončil toto rouhání proti Duchu Svatému – a aby celá modernistická anticírkev, parazitující na těle autentické Církve Kristovy, odešla tam, odkud vzešla – do pekelné propasti. Amen.
Oni tu pravdu o sobě ve skutečnosti netají, ale drze vystavují. To je ta jejich „koncilní církev“, „synodní církev“, ale nikoliv katolická církev. Oni se netají tím, že nejsou katolickou církví. Stejně tak ty jejich hovory o „duchu“. Povětšinou se nezmiňují, jakéhože „ducha“ mají na mysli. Lidé jaksi automaticky předpokládají, že mluví o Duchu sv. Ale lze jednat, myslet a vůbec se jakkoliv projevovat nejen v Duchu sv., ale také v duchu velmi, velmi nesvatém, v tom nejnesvatějším ze všech. Ta pravda je ale všem na očích. Jen ji mnozí nechtějí vidět.
Mimochodem, kdo se podívá na to doupě, ve kterém se ono obcování s „duchem“ odehrává (mám na mysli aulu Pavla VI), těžko uvěří, že by tam opravdu konal Paraklét… Stačí se podívat, kde je tam papežský trůn: v hadí tlamě, mezi hadími zuby. Při troše představivosti se dá říci, slovo Luciferovo…
Hezky je to vidět např. zde:
https://www.delcampe.net/fr/collections/cartes-postales/vatican/citta-del-vaticano-nuova-aula-1414855727.html
Je tam symboliky ažaž. Hadí tělo (tedy tělo Luciferovo) a v jeho ústech sedí papež. Z úst vychází slovo, není-liž pravda? Jaképak slovo vychází z tlamy hadí? Pán Ježíš je Slovem Božím, tady je zjevně slovo Opice Boží…
Ano, paní Michaelo. – Člověk, který o sobě tvrdí, že mluví z vnuknutí Božího (že tedy skrze něj hovoří Duch Svatý, aby zjevil Boží vůli) – a přitom mluví sám za sebe, je falešný prorok.
Jen tak, zčistajasna, nám před několika lety začal Jorge Bergoglio oznamovat, že Duch Svatý přináší pro Církev zcela nové cesty. Jen tak, ze dne na den, jsme se pak dozvěděli, že Duch Svatý se může zjevovat během rozhovorů na schůzích, svolaných papežem.
A jaké nové věci přináší papežův duch? Je to změna všeho, co Církev učila celá staletí. Je to definitivní zlikvidování starobylé mše, která se sloužila celá staletí – a nyní se duchu znelíbila. Je to likvidace odvěké hierarchie v Církvi – a její jednoty.
Němečtí schizmatici to ústy své biskupské konference před několika lety vyjádřili zcela pregnantně: „Společenský vývoj je jedním z pramenů Zjevení.“ Tato upřímně satanská slova demaskují celý proces rozvratu Církve v současném Německu, které na cestu „synodality“ (tedy naprostého zesvětštění Církve) vstoupilo jako první. A zcela přesně vystihují i program současného padlého papeže: vždyť on v agendě vnucované Církvi provádí jen to, co provádějí mainstreamoví politici ve všech zemích kolabujícího, kdysi křesťanského, Západu. – To, co bychom se mohli dočíst v jakémkoliv mainstreamovém plátku, propagujícím „evropské hodnoty“, je onen „hlas ducha“ Jorge Bergoglia.
….
Kdysi jsme odmítli podílet se na evidentních lžích komunistického režimu a na jeho rituálech. Na povinném potlesku pro všechny ty směšné lháře, pokrytce a demagogy , kteří se prodrali do čela státu. Teď musíme odmítnou to, že heretici v čele Vatikánu z nás dělají hlupáky – a požadují, abychom se tvářili, že se nic neděje, abychom s potleskem a bez přemýšlení, zcela poslušně a bez výhrad přijímali peklem páchnoucí vyhlášení o „nové, synodální církvi“. –
Musíme se postavit lhářům a pokrytcům, kteří se rouhají Duchu Svatému.
„Je načase, aby proti Františkově revoluci začali protestovat i naši biskupové.“
Kéž by – jenže v současnosti nic takového žel Bohu není na pořadu dne.
Podle evangelia máme prosit Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.
Prosíme opravdu vytrvale, a to i za ty, kteří své služby nejsou zatím hodni.? Vyprošujene právě těmto, aby se hodnými stali?
Posuzování náleží jedině Tobě, Pane . Ukaž mi, prosím, co mohu udělat pro růst Tvého království!
Vše přesné, ale nejvíce přirovnání pana Poutníka ke komunistickým postupům a poměrům. Žila jsem v tom srabu 39 let a jeho rozbor tak sedí, že při vší tragice věci samé mě ten rozbor svou výstižností až trochu pobavil; omlouvám se, pokud jsem někoho pohoršila.
Děkuji, paní Isabello.
Cesty Boží jsou vždy hodné chvály – protože my, kteří jsme byli nuceni žít v nesvobodě, jsme paradoxně díky tomu získali cenný dar: jsme očkováni proti jakékoli totalitě.
Cítíme ji: ať už je to totalita současné revoluce modernistů v Církvi – nebo revoluce pomatených wokeistů s jejich LGBTQ+, Green Dealem a migrací islamistů. – To, že jsme získali cennou zkušenost s nesvobodou, nás učinilo bdělými.
….
A je v tom skryta veliká naděje: lidé, kteří byli nelehkým životem přinuceni bojovat, přemýšlet, dávat si věci do souvislostí – jsou odolnější a předvídavější. A pokud půjdou skutečně poctivě často trnitou cestou moudrosti, dojdou k pokoře a k Bohu. A ten je v jejich boji neopustí.
Až se jednou děti Boží po Posledním soudu budou Božíma očima dívat na proud lidských dějin, užasnou nad tím, z čeho se rodilo vítězství našeho Boha nad světem, nad těmi, kdo sloužili Zlu.
Bůh totiž vidí před sebou minulost, přítomnost i budoucnost – a ani ti, kteří propadli Zlému, ani samotný Ďábel nemají proti majestátu Boha sebemenší šanci.
….
Tak vzhůru s Boží pomocí do dalšího roku lidských dějin. Možná bude tragikomický, ale nás to nezaskočí.
Nepřísluší nám soudit vedení církve – a už vůbec ne vám: tradičním kverulantům, kteří jste v katolické církvi tak maximálně trpěni. Proč si raději neuděláte pořádek v tom svém integristickém hnutí? Kdyby to v církvi vypadalo tak, jako u vás – lefebvristi pohrdají induťáky, ti zase nemluví s lefebvristy, s odporem málokdo a s jednotlivými kněžími mimo struktury prakticky nikdo – to bysme to mohli zabalit rovnou.
Jste ostudou církve, pohoršením pro věřící i nevěřící a jestliže se vůbec můžete počítat mezi katolíky, právě jen díky milosrdenství a trpělivosti toho svatého Otce, kterého tu šikanujete. Že vám není stydno. Modlím se za vás.
Kateřina Janoušová, Stockholm
Pseudoargumentace typu „A Vy zase bijete černochy“ tu moc velký dojem neudělá. Tu dobře známe z doby komunismu a víme, co znamená.
Nemyslím, že cílem paní Janoušové je udělat dojem. Její příkrý slovník je v porovnání s jinými zdejšími ještě zdrženlivý. Nenacházím v něm žádné „vy bijete černochy“. Řevnivost mezi skupinami stoupenců (nejen) tradičního katolicismu je přece všeobecně známou skutečností. Odedávna je to i hlavní rozpoznávací znamení mezi katolicitou („Pojďte ke mně všichni…“) a katolicismem („Vy ne a vy také ne…“). Pseudoargumenty nalézám spíše v nářcích na „Novou totalitu“. Kdo ji skutečně zažil, umí ji rozlišit od papučového mučednictví. Příspěvek paní Janoušové chápu jako legitimní vyjádření názoru, formou adekvátní zdejším výkřikům na adresu legitimního papeže.
K dokreslení: K postavení paní Gibbonsové před kanadský soud jsem psal, že totalita nebo svobodná společnost se pozná až podle míry možné obhajoby. Po jejím osvobození se tu nenašel nikdo, kdo by svoje výroky na adresu kanadské justice opravil. Zato se tu objevují doporučení k volbě stran, které více či méně skrytě cílí k totalitě, v níž je obhajoba věcí z říše snů.
Tohle je naprosto typické „Vy zase bijete černochy“ – zcela off topic výpad pod článkem, který pisatelka nijak fakticky nerozporuje, protože moc dobře ví (a Vy to nepochybně víte taky), že není co a jak rozporovat. Tak se zoufale snaží odvést pozornost a napadnout (časopis?, autora?, všechny tradiční katolíky?) nějak bokem (v čemž se ji následně snažíte pdopořit úplně stejným konáním, jen trochu decentněji formulovaným).
Vlastně jsem přemýšlel, jestli ten poměrně nenávistný příspěvek paní Janouškové jako zcela off topic vůbec pustit, ale řekl jsem si, že je to dobrá připomínka toho, jak „přátelští“ a „argumentačně schopní“ progresivisté jsou.
Nebudu se zde příliš rozepisovat, protože jsme zde zcela mimo téma článku, jen dvě faktické poznámky:
Myslím, že to rozdělení tradičních katolíků není tak hluboké, jak to může vypadat pro toho, kdo se řídí výhradně dojmem z výstupů od otce Stritzka a úzké militantní klaky okolo něho. Na druhé straně osobní rozbroje mezi (tradičními) katolíky jsou jistě špatné, ale pořád jsou méně podstatné než současně nesmírně časté a masívní rozbroje mezi biskupy a katolickou vírou (a především, když s ní zuřivě bojuje nejvyšší pontifik).
Pokud jde o Lindu Gibbons, není moc co brát zpět, protože ona byla pro totéž konání již vícekrát odsouzena do vězení, toto je pouze příjemná překvapující vyjímka, spojená více s konkrétní osobností soudkyně, než s kanadskou justicí jako institucí. Navíc už jen to, že byla pro své jednání postavena před soud, je zcela špatně.
(váš systém můj text zkomolil, proto se pokouším jej odeslat znovu)
´´Myslím, že to rozdělení tradičních katolíků není tak hluboké, jak to může vypadat pro toho, kdo se řídí výhradně dojmem z výstupů od otce Stritzka a úzké militantní klaky okolo něho.´´
Jste mistrem paradoxu, pane Ignáci.
Nevím ke které frakci se Vy osobně hlásíte, ovšem jednotu – tento podstatný znak katolické církve – právě podobné nálepkování spolehlivě neguje. Píšete v jedné větě současně o jen nehlubokém rozdělení integristů a hned se proti jedné skupině velmi ostře vymezíte -pak jde tedy zřejmě o ´´jednotu´´ s určitými významnými výjimkami…
Pár slov k tématu článku: Svatý otec převzal církev živou, plnou různých proudů a hnutí, často i protichůdných. A on jim dává prostor. Taková je podstata synodality: nechat Svatý Duch jednat a být mu k dispozici. Potlačen je jedině ten, kdo chce tento prostor pro jednání omezovat. Že dochází k chybám? Nechť. Odumřou a upadnou v zapomnění – jak ví každý, kdo věří v účinnou Boží přítomnost v podstatě církve.
Kateřina J.
Myslím, že tato „argumentace“ nepotřebuje komentáře. Ponechávám jako cennou demonstrativní ukázku, nicméně myslím, že další pokračování této off topic diskuse nepotřebujeme.
Živou, plnou proudu, foko , Chemin , charo a jiných blouznivcu. Jen nedat prostor katolíkům.
Ano, evropská společnost směřuje k totalitě, protože vymírá: jenom v ČR letos vymřelo jedno okresní město. Co asi nastane, až dnešním propagátorům „svobodné“ společnosti s „právem“ na potrat, s „právem“ určit, kdo bude druhým rodičem „mého“ dítěte atd. nebude mít kdo platit na studium, důchod, zdravotní péči atd.? Z historie víme, že věci do svých rukou vezme většina (národnostní, sexuální atd.) a buď dojde
1) k nějaké formě diktatury; anebo rovnou
2) k občanské válce,
protože lidem dojde, že bez spořádaného života jednotlivců společnost opravdu dlouhodobě fungovat nemůže.
Jestliže se už dnes nabízí strany, které se snaží zvrátit sebevražedné jednání současné EU, která už nějaké totalitní znaky vykazuje, tak proč se nepokusit trend, který osobně považuji za špatný zvrátit?
Dost často se zaměňuje příčina a důsledek. „Vymírání“ není příčina současné situace, ale důsledek předchozího vývoje. Hustota zalidnění ČR je o 50% vyšší než v Rakousku a počet obyvatel také není pro ekonomickou situaci rozhodující. Domnívám se, že současné náklady na studium jsou natolik nadstřelené, že by klidně mohli být o 30-50% nižší – pokud absolventi gymnázia nebo i vysokých škol lepí sádrokartony nebo sedí v obchoďáku u kasy, tak byly náklady spojené s jejich vyšším vzděláním vyhozené, a to nemluvím o „detailech“ jako například kolik času a prostředků se věnuje oborům a předmětům, které jsou postradatelné – například sociologie, politologie, ale od první třídy ZŠ i nadměrná zátěž českou gramatikou, jako by nebylo jedno, kde se mezi spojkami píše čárka a kde ne.
Pane M.R.,
srdečně Vás zdravím a děkuji za doplnění mého příspěvku!
zcela souhlasím, o bití černochů v příspěvku paní Janouškové zcela určitě nejde a věty jako .. program současného padlého papeže.. . a jiné jiných, jsou přinejmenším drzé a zpupné
Paní Lenko, problémem vás, mainstreamových katolíků, je to, že už nevěříte v Ježíše Krista a Jeho evangelium. Jak jinak si vysvětlit, že přijímáte bez výhrad žehnání vztahu lidí, žijících ve smrtelném hříchu – které vnucuje zcela proti Písmu svatému, proti veškeré katolické morálce, Církvi současný papež. (Mimochodem stále mi dlužíte odpověď na otázku, proč se podle Vás vzbouřili proti Fiducia supplicans biskupové prakticky celé Afriky. Proč neodpovídáte?)
Jorge Bergoglio ztratil víru, padl. Označení „padlý papež“ je pouhé konstatování reality.
….
Paní Kateřina Janoušková nám nechtěně prozradila to, v čem je další z hlavních problémů mainstreamových katolíků. „Nepřísluší nám soudit vedení církve.“ To je absolutní nesmysl. – Bůh nám dal rozum a onen sensus fidei, abychom rozpoznali zjevnou herezi. Problém spočívá v tom, že nevěříte v Ježíše Krista, ale v Jorge Bergoglia, zvěstujícího Církvi falešné evangelium. To, že Vy osobně apostazi Vatikánu nevnímáte, to, že jste si za celé ty roky neověřila jedinou informaci, kterou jste na stránkách tohoto webu četla, svědčí o děsivé povrchnosti Vaší víry. Máte ještě vůbec autentickou katolickou víru, paní Lenko? Jak chcete hájit papeže, který dennodenně pošlapává katechismus katolické Církve? Jak můžete žít v těchto rozporech? Jak to sama sobě vysvětlujete?
Jaká je shoda Krista s Belialem?
Milý pane Poutníku, jste velmi šťastný muž, který odstranil pomocí vlastního rozumu trám ze svého oka a má proto právo horlivě vyndavat třísky nešťastníkům, kteří nesprávně používají dar rozumu a jsou bez senzus fidei.
(O vzpouře všech afrických biskupů vůbec nic nevím, nevím ani nic o dluhu vůči Vám, na který čekáte, lituji a zdravím).
Myslel jsem si to, že o vzpouře biskupů Afriky proti Fiducia supplicans nevíte nic. (Přestože ona vzpoura proti papeži otřásla Církví.) To je ale pro mainstreamové katolíky zcela typické. Nevědí nic.
Stejně jako nevíte nic o dění v současném Vatikánu. – Když ale o svém papeži nic nevíte, jak ho můžete hájit?
Ad J. Poutník a Lenka
Dovoluji si tímto reagovat na váš dialog
1) Domnívám se, že napsat někomu, že už nevěří v Ježíše Krista a jeho evangelium je velmi troufalé. Takové soudy náleží jedině Bohu a pro posouzeného mohou být zraňující a demotivující.
2) Paní Lenko, dokumenty vydané v posledních letech Vatikánem minimálně ve dvou případech odporují jak Písmu svatému, tak učení Církve: jedná se o hříchy proti 6. přikázání a Katechismus říká jasně, že „učitelský úřad není nad Božím slovem“ (článek 86). V tomto případě má katolík povinnost se ozvat, aby hájil svoji víru – ano, a forma jeho reakce by měla být slušná a uctívá. Prosím, zkuste se nad tím zamyslet.
Děkuji oběma za pochopení a přeji požehnaný nový rok!
ad) Terezie Šebková 18:37
Paní Terezie, víte, co je velkým problémem dnešní doby? Naivita, strach používat rozum a strach přijmout pravdu.
Ano, paní Michaelo,
chybí nám odvaha jít nekompromisně za Tím, který je Cesta, Pravda a Život. Kéž by se nám to letos zase o něco lépe dařilo.
K tomu kéž nám žehná dobrý Bůh!
Modlete se k Halíkům, Štampachům, Bergogliům, Heryánům a dalším heretikům a o nás se prosím nestarejte. Vy tu nejste od toho, abyste soudila, kdo je a kdo není katolík – to prosím nechte na Otci a jeho Synu. Chtělo by to více pokory a tolerance, kterou se vy progresivisté zaklínáte, ale jen když se vám to hodí…
PS. tohle vy podporujete?
https://www.facebook.com/CeskaKotlinaMaVlast/videos/1160782732337932/
Co tak si udělat pořádek v novocirkvi? Se skandály, zneužíváním, vyprazdňováním kostelu, prázdných seminářů, odpadu od víry.
Modernisté a mainstreamoví katolíci pojímají současný boj v Církvi (a ono opravdu jde o duchovní válku) mylně – jako jakýsi politický boj. Absolutně neřeší to, že současný papež, kterého tolik, tolik obhajují, už nemá s tím, co činí Církev Církví, téměř nic společného. Jorge Bergoglio je dnes ve zjevné kolizi s Písmem svatým, s katolickou morálkou – a to je i názorem mnoha teologů a biskupů (například většiny biskupů v Africe), kteří nejsou ctiteli mše všech věků, nejsou členy FSSPX ani dalších uskupení tradičních katolíků.
Obhajoba současného papeže svědčí mimo jiné o tom, že mainstreamoví katolíci o současném papeži a o dění v současné Církvi nemají informace, že hovoří o svých představách – a nikoli o hořké realitě.
Ta válka, milí bratři a sestry, není o tom, jestli vyhraje jeden či druhý lidský názor, ale je o tom, jestli Kristova Církev bude žít podle evangelia – nebo se v duších obrovského počtu svých členů stane Kristu nevěrnou. Klaněním se „-ismům“ současného světa, ideologiím, ničícím podstatu křesťanství, jdou duše věřících přímou cestou do pekelné propasti.
A papež, který vyměnil autentické křesťanské náboženství za politiku, za nadbíhání patologickým ideovým proudům současnosti, papež, který svádí ostatní tím, že je učí klanět se „Pachamamě“, „matce Zemi“, pohanské modle, že falšuje Písmo svaté nadbíháním příslušníkům LGBTQ+, kteří budou tento jubilejní rok oficiálně pozváni na návštěvu Vatikánu a chrámu svatého Petra (aniž jim kdokoli bude cokoli vytýkat, protože Písmo svaté je prý zastaralé) – takový papež už prostě katolíkem není. Proto stěží může mít respekt jakéhokoli autentického katolického křesťana. –
Žádné poukazování na lidské chyby ctitelů Tradice s tím nemá nic společného – těžko totiž změní realitu současného Vatikánu.
….
Mnoho katolíků je dosud ve vleku svých představ – jsou neinformovaní, naivní – nebo se dokonce bojí představy, že pravda o současném papeži a celém vedení Církve je tak děsivá. Mají strach pochybovat.
Chce to jediné – odvahu. Jinak je člověk vězněm: své iluze o sobě i Církvi, svého strachu podívat se na své vlastní omyly. To se absolutně nevyřeší tím, že budete útočit nesmyslně, iracionálně proti lidem, kteří vám nabourávají váš sebeobraz a vaši představu o světě.
Přeji vám hodně štěstí v objevování pravdy – protože jen pravda o realitě nás osvobodí. Jedině tak jsme disponováni v plnosti přijmout Pravdu s velkým písmenem na počátku: Ježíše Krista.
Modlím se za všechny – protože je mi líto všech, kdo jsou uvězněni ve lži, vnitřní nesvobodě a nenávisti.
Příznivci Bratrstva chodí i na indult , na greko , tam , kde to mají dostupné.