Infiltrace Taylora Marshalla vychází v češtině
Na dotazy četných čtenářů sděluji, že v Kartuziánském nakladatelství právě vyšla dlouho očekávaná kniha Infiltrace – Spiknutí ke zničení církve zevnitř amerického katolického autora (žurnalisty, obránce života, podcastera a nejnověji také prezidentského kandidáta) Taylora Marshalla s předmluvou biskupa Athanasia Schneidera. K dostání je v distribučních sítích Kosmas a Karmelitánské nakladatelství i na mnoha e-shopech. Doporučuji objednávku přímo na e-shopu Kartuziánského nakladatelství (www.kartuzianbrno.cz) s dopravou zdarma (a navíc tím podpoříte přímo vydavatele).
Ukázka z knihy:
Tři roky poté, co měl papež Lev XIII. vidění ďáblů shromažďujících se u Říma, byla na římském náměstí Campo de’ Fiori vztyčena socha Giordana Bruna z Noly. Giordano Bruno byl dominikán, který ve svých kázáních veřejně popíral katolickou nauku o Nejsvětější Trojici, Kristovu božství, panenství Panny Marie, transsubstanciaci a věčnosti pekla. Patrně hlásal i panteismus, reinkarnaci a to, že všechna náboženství vedou k Bohu. Svaté oficium Bruna odsoudilo a roku 1600 byl popraven. Jeho sochu v Římě vztyčili zednáři na znamení své falešné filosofie a ambice získat vliv nad papežským Římem.
Papež Lev XIII. se proti „zbudování sochy proslulého odpadlíka z Noly“ vyslovil v encyklice Dall’alto dell’Apostolico. Papež pochopil, že vztyčení památníku je „dílem zednářů“, a označil ho za „urážku papežství“. Šlo o teologický symbol zednářské Alta Vendita: ať je tím, kdo zasévá semena zednářských ideálů, katolický kněz. Bruno byl maskotem jejich infiltrace. Autoři Alta Vendita hodlali nakonec zvolit papeže podle vzoru Giordana Bruna: panteistu, naturalistu, relativistu a univerzalistu. Alta Vendita doufala v papeže, který bude neochvějně učit, že pluralita a rozdílnost náboženství je výrazem moudré vůle Boha, který stvořil všechny lidi. Bude však trvat více než sto let, než toho bude dosaženo.
[…]
Guiseppe Melchiorre kardinál Sarto (1835–1914) přijal jako papež jméno Pius X. na znamení toho, že jeho pontifikát bude navazovat na přísnou politiku jeho předchůdce Pia IX. Své první požehnání urbi et orbi papež Pius X. udělil směrem do nitra baziliky svatého Petra, k sekularizovanému městu Římu otočený zády. Tento akt symbolizoval jeho odpor proti sekulární italské vládě nad Římem a požadavek vrácení Papežského státu. O šest měsíců později vydal apoštolskou konstituci, jež provždy zakázala císařské veto při volbě papeže a uvalila automatickou exkomunikaci na každého vládce, který by se pokusil vnutit veto papežskému konkláve.
Méně známá je skutečnost, že prvním etnicky polským papežem nebyl papež Jan Pavel II., ale právě Pius X. – oba jeho rodiče byli polští přistěhovalci do Itálie. Byl druhým z deseti dětí a vyrostl ve velké chudobě. Latinsky se učil u faráře své farnosti a v patnácti letech přijal tonzuru, aby mohl pokračovat ve studiu v semináři a stát se knězem.
Ve věku třiadvaceti let byl Sarto vysvěcen na kněze. Když mu bylo devětačtyřicet, jmenoval ho papež Lev XIII. biskupem v Mantově. Světil ho kardinál Lucido Parocchi, biskup Pietro Rota a biskup Giovanni Maria Berengo. Sarto obdržel papežskou dispens, protože neměl doktorát. V roce 1893, kdy mu bylo padesát osm, ho papež Lev XIII. jmenoval kardinálem a zároveň benátským patriarchou. Deset let nato se stal papežem.
Papež Pius X. byl mužem bezchybné nauky a osobní svatosti. Po jeho smrti mohl „ďáblův advokát“ jmenovaný pro jeho kanonizační proces, jehož úkolem bylo odhalit v jehoživotě cokoli neuspořádaného, uvést pouze dvě známé „chyby“ Pia X.: kouřil jednu cigaretu denně a jeho každodenní tichá mše někdy trvala méně než dvacet pět minut. To byly jediné argumenty proti jeho svatořečení.
Papež Pius X. je oslavován za to, že podporoval časté svaté přijímání laiků a kanonický věk pro první svaté přijímání snížil z dvanácti let na sedm. Posvátnou liturgii miloval jakožto „účast na nejposvátnějších tajemstvích a na veřejné slavnostní modlitbě církve“. Papež upřednostňoval tradiční gregoriánský chorál a varoval, že „je zakázáno užívat v kostele klavíru, jakož i nástrojů hřmotných nebo rozmarných, jako bubnu, bubínku, činelů, zvonků a podobně“.
Jeho nejvýznamnějším přínosem katolické církvi bylo však jeho neoblomné potlačování modernismu. Katoličtí teologové devatenáctého století následovali racionalismus a protestantský kritický přístup k Písmu svatému a tím posouvali hranice katolické ortodoxie. Papež Lev XIII. to kritizoval jakožto liberalismus, avšak Pius X. toto hnutí označoval „modernismus“.
Pius X. pochopil, že svobodní zednáři se s katolicismem neutkají otevřeně, ale budou ho podkopávat zevnitř pomocí idejí. Tento vnitřní zednářský útok okamžitě identifikoval jako „modernismus“, zednářský naturalismus s katolickým nátěrem, který sám sebe ospravedlňuje tím, že se dovolává „vývoje dogmatu“.
Modernistická hereze usiluje o reinterpretaci biblických dějin, stejně jako katolické filosofie, teologie a liturgie, moderním prizmatem racionální vědy a poosvícenské filosofie.
Na první pohled to možná zní skvěle. Člověk se může tázat: „Copak by se katolická víra neměla přizpůsobit modernímu světu, aby byla přitažlivější? Necitoval snad svatý Pavel nekřesťanské filosofy? Neužíval svatý Augustin platónství? Nesmířil svatý Tomáš Akvinský Aristotela s evangeliem? Proč se nepokusit smířit s katolictvím i Kanta, Hegela či dokonce Nietzscheho?“ Apoštolové, církevní Otcové a scholastici „olupovali Egypt“ a často využívali spisy, myšlenky a příklady pohanů, kteří byli před nimi.
Modernismus však vznikl až po odmítnutí katolické intelektuální tradice. Sokrates žil před Kristem. Jeho filosofický systém nebyl protikřesťanský per se. Byl předkřesťanský. Totéž platí pro platoniky, aristotelovce a většinu stoických filosofů.
Avšak filosofie Kanta či Hegela je úmyslně postkřesťanská a snaží se katolickou víru nahradit něčím novějším a lepším. Modernismus tedy usiluje o nemožné: chce katolictví reinterpretovat v rámci moderního systému, který už křesťanství odmítá.
Podle Pia X. má modernismus tři rysy. První je kritická analýza a racionální „demytizace“ Písma svatého. Pro modernisty je Bible významnou sbírkou legend zkoncipovaných mocnými lidmi, kteří chtěli předat nějaké poselství. O existenci Noema, Abrahama, Mojžíše a Davida se pochybuje. Kvůli popisování zázraků se zpochybňují i všechna čtyři evangelia. V souladu s předpokládaným naturalismem zednářů modernismus odmítá všechno, co je skutečně nadpřirozené. Například když náš Pán Ježíš Kristus rozmnožuje chleby a ryby, jde ve skutečnosti o „zázrak sdílení“. Nejde o žádné nadpřirozené zvýšení množství jídla, které se dá sníst. Když Kristus vyhání démony, vysvětlí modernista, je to symbolické vyprávění o tom, že sužovanému lidu přinesl psychologický pokoj. Když Ježíš kráčí po vodě, jde jen o literární způsob popisující, že vítězí nad světskými nesnázemi. Říká-li apoštolům „toto je moje tělo“, žádá je tím, aby na něj vzpomínali. Chléb se nestává ničím nadpřirozeným. Všechno má přirozené vysvětlení.
Druhým rysem modernismu je sekularismus a univerzální bratrství. Svatý Tomáš Akvinský správně učil, že milost uzdravuje a pozvedá přirozenost. Řád reality je takový, že nadpřirozené vládne nad přirozeným. Jelikož modernismus všechno nadpřirozené odmítá, nejdůležitější místo získávají světské a politické záležitosti. Pojmy blaženosti a spásy se reinterpretují jako sekulární či politické cíle. Duchovní se tím redukují na politické aktivisty a papež degraduje pouze na jakéhosi inspirativního „kouče“ sekulárních národů. Jde o takové oddělení církve a státu, že církev už nemá ve veřejné sféře žádný význam. Náboženství je soukromou věcí.
Třetí zásadou modernismu je odmítání toho, co katolíci znali jako dobro (mravnost), pravdu (nauku) a krásu (estetiku). Pevný systém prvotního hříchu, všedního hříchu, smrtelného hříchu a odpuštění a uzdravení v Kristu se opouští. Propaguje se mravní relativismus. Modernisté říkají, že nauka musí být vždy „pastorační“, nikoli „pravdivá“. A to, co je tuctové, moderní a užitečné, vytlačuje monumentální umění, sochařství, architekturu a hudbu katolické církve.
Každý katolík žijící ve třetím tisíciletí okamžitě pozná dědictví modernismu, které stále rozkládá katolickou církev. Písmo se nečte vůbec, nebo se jeho smysl v homiliích ředí. Kolikrát jste slyšeli „Matouš to tak ve skutečnosti nemyslel“ nebo „Pavel to tak vlastně nepíše“? Papež a kardinálové se obecně redukují na propagátory globalismu, migrace a přerozdělování. Katolická morálka upadá. Z kazatelen se hlásá hereze. A kdysi nádherné kostely se upravují odstraňováním soch z presbytáře ve jménu pusté užitkovosti „bohoslužebného prostoru“.
Lucie Cekotová
Ďábel pracoval dlouho a trpělivě – a rozmístil své následovníky na strategických místech Kristovy Církve.
Na druhou stranu – čas pracuje proti němu. Jorge Bergoglio odhodil v posledních měsících všechny zábrany, protože ví, jak málo času mu zbývá. Satan dobře zná svůj osud – a proto propadá zběsilosti, protože ví, jak málo času mu zbývá. Ale tohle je čas, který nám byl dán, proto jsme tady.
…
Duch Zla se snaží o to, co v sobě nese jeho jméno: Ďábel. „Diabolein“ – to znamená „rozdělovat“. Poštvat ženy proti mužům, národ proti národu, vyvolávat další a další zmatení uvnitř Církve. Svádět, ničit, potáhnout svým slizem odkaz Tradice, znetvořit poselství evangelia, zničit v duších lidí pravdivý obraz autentické Církve. Vzít lidem jedinou cestu ke spáse: Bohočlověka Ježíše Krista a Jeho Oběť.
Je ostudou všech papežů po Piu XII. a celého nezdravého vývoje Církve v posledních bezmála šedesáti letech, že tak obrovské množství pokřtěných katolíků zradilo svého Pána a Boha.
Volba nevěřícího papeže, nenávidějícího Tradici a podstatu Kristovy Církve, je jen urychlením předchozího patologického procesu. Teď nás zcela pochopitelně čeká pokus modernistů přetvořit Církev v těleso, kterému zatleská „moderní“ svět.
Asi bychom užasli, kdybychom teď zjistili přesný počet pokřtěných katolíků s autentickou vírou. Bylo by to 50 nebo 30%? – Otázka našeho Pána, zda najde při svém Příchodu na zemi víru, vůbec není otázkou zbytečnou.
…
Proto je nyní třeba hlásat pravdu vhod či nevhod – a je nutné otevřeně označovat a pojmenovávat hereze a jejich nositele – Vatikánem počínaje. Bojujme, protože díky programu, určenému k demontáži Kristovy Církve, „synodálnímu procesu“, se otevřela cesta ke zničení kněžství, Eucharistie, víry jako takové – je ohrožena naše spása.
Máme nejvýsostnější právo se bránit. Modlitbou, kázáním, vydáváním svědectví. Církev se ocitá ve stavu schizmatu – ale oni, modernisté, se svou patologickou atrapou Církve, s ubohou lidskou společností, kde všechny autentické hodnoty jsou rozředěny, jsou jen směšnou kapitolou v dějinách herezí.
– Ano, už žijeme v Apokalypse, Satan graduje své deviantní zásahy do dějů světa i Církve. Ano, už vzniká předpovězená anticírkev, dirigovaná samolibým, nenávistným člověkem, protlačeným na Petrův stolec.
Ale to je jen ona bouře na jezeře, kdy Ježíš spal – a my umírali strachy.
Nebojte se, vždyť On je s námi až do konce světa. Naberme kurs – a namiřme to doprostřed bouře. Tam teď musíme bojovat, tam se musíme osvědčit. Proto Ježíš založil svou Církev – až do konce světa jsme Církví bojující. Amen.
To mne překvapuje, že to karmelitáni prodávají, ale kšeft je kšeft.
Už neprodávají. Článek byl na Duších a hvězdách zveřejněn s jistým zpožděním. Mezitím se odpovědní pracovníci zřejmě zorientovali a kniha z e-shopu Karmelitánského nakladatelství zmizela. Dle informací několika čtenářů se však v některých jejich prodejnách prodává takříkajíc „pod pultem“. Vystavena není, ale na přímý dotaz se náhle objeví.
Vždyť tam stále je: https://eshop.cirkev.cz/knihy/infiltrace_12257
To je opravdu zajímavé. Teď právě jsem si otevřela e-shop Karmelitánského nakladatelství a zkoušela knihu vyhledaat podle názvu i podle autora. V obou případech mi to napsalo „Je nám líto, hledaný výraz jsme nenašli“. Ale když jsem zadala do Googlu „Infiltrace koupit“, vyjel mi e-shop KN jako jednaa z možností a knihu opravdu bylo možno vložit do košíku. Dovedl by mi někdo, kdo se s internetem kamarádí víc než já, vysvětlit, jak je to možné?
Já už mám 9bjednano na e-shop.cirkev.cz a je na cestě.
Vysvětlení a upřesnění je zde: https://apologie.info/20230630_lc_infiltrace/
Výborný komentář. Nic dodać,nic ująć,jak se říká v Polsku.
Děkuji!
Myslím, že je nutné napsat ještě jednu důležitou věc: ne všichni církevní modernisté jsou svobodnými zednáři. Mohou zde být společná ideová hlediska, nadšení pro „pokrok“, pro vnášení prvků světské společnosti do Církve („demokratizace“, „práva žen“, „práva menšin“), ale nelze úplně ztotožňovat svobodné zednářství a modernismus.
Ovšem na straně druhé – promísení jedněch s druhými je značné. Zcela evidentní jsou vzájemné sympatie a konkrétní pomoc, kterou si poskytují.
Velmi hodnotným svědectvím modernistického „pochodu institucemi“ Církve, obsahujícím konkrétní jména a události, je přednáška Otce arcibiskupa Lefebvra v kanadském Montrealu v roce 1982. Je možné ji v kvalitním českém překladu najít na portálu „Integrální katolíci“ nebo na portálu „Rex!“. Název: „Infiltrace modernismu do Církve“.
Člověku při čtení dochází, že tento boj s nejhorším nepřítelem, s Trojským koněm uvnitř Církve, je veden v ohromujícím časovém úseku devatenáctého, dvacátého a jednadvacátého století.
Ale díky této poučenosti historií světa a Církve nebudeme tolik šokováni vyústěním tohoto boje v současnosti.
– Ne, před třinácti lety by nikoho z nás nenapadlo, že papež bude rušit Kristova slova o nerozlučitelnosti manželství (přijímání Eucharistie rozvedenými), že papežovým programem je změna katolického katechismu v otázce homosexuality a dalších „LGBT“, že sám papež zaútočí na mši všech věků a pokusí se protlačit svěcení ženských kněžek.
Ale je to zde – pokus o „nepřátelské převzetí Církve“, jak to skvěle vyjádřil kardinál Müller.
My teď potřebujeme to, co zachránilo Církev v době protireformace: elitní jednotky pro tuto duchovní válku. Potřebujeme gardu, která jde první do protiútoku: gardu světců takového formátu, jako byla Terezie z Ávily, Jan od Kříže, Karel Boromejský, Filip Neri nebo Ignác z Loyoly.
Potřebujeme proroky, v jejichž slovech o přítomnosti i budoucnosti na nás volá sám Bůh. Proroky, kteří svým křikem dokáží svrhnout mocné z trůnu. Vymodleme si je.
Přečteno. Měl bych drobné kritické poznámky, ale dobře, kdyby se to dostalo do ruky nomakum, bylo by to dobře. Nicméně když byla takto infiltrovaná Církev, bylo by dobré napsat další studií o infiltraci tradice a odhalit kořeny toho, jak se z fsspx stala sekta ne nepodobná Opus Dei.
Jsou to už desítky let… Mluvil jsem tehdy s karmelitánem Otcem Metodějem Minaříkem. Řekl mi hezkou věc: „Víte, my jsme za první republiky mívali mezi sebou i třenice… Františkáni, dominikáni, jezuité, karmelitáni… – Přešlo nás to, když nás v padesátých letech zavřeli do jednoho lágru.“
Hledat pořád to „nejčistší“ společenství… – tahle aktivita může konzervativní katolíky dál a dál rozdělovat, až někam k neexistenci. Tváří v tvář náboženskému podvodu, který se rodí v „synodálním“ módu, se pojďme spíš nacházet a spojovat. Nedělejme to modernistům zas až tak lehké. Když se budeme požírat mezi sebou – oč lepší jsme než oni?
Byl bych pro, ale vysvetlete to, no však víte komu. Kdo se tady pořád proti někomu vymezuje a kádruje kdo je s ním, a kdo podporuje jeho „neprrrraaaaaatele“.
Dobře vím o nespravedlnostech Bratrstva proti Odporu – i o nespravedlnostech Odporu vůči Bratrstvu. Zrovna tak vím, že mezi lidmi navštěvujícími nový mešní ritus je mnoho hledajících – a v poslední době mnoho zaskočených současným sesuvem Vatikánu.
Musíme lidí získávat pro Krista a jeho zvěst, ne je odpálkovávat, nálepkovat a soudit. Nevěřil byste tomu, kolik hledajících Krista už odradily právě agresivně vedené diskuse na internetu, plné ublíženosti, výčitek a agresivity. – Vím to dobře, mnoho lidí se mi s touto zkušeností svěřilo. Tohle je vydávání falešného svědectví o tom, co je skutečné křesťanství. – Něco jiného je spravedlivý hněv – a něco jiného útok na všechny, kdo nemyslí jako já.
Nebuďme jako nynější papež – vždyť naprostá nesnášenlivost vůči jinak myslícím je právě jeho charakteristika.
Pojďme bojovat rytířsky: vytrvale, nezlomně – ale také čestně a džentlmensky.
Neodpustím si jeden malý dodatek k vlastnímu příspěvku. A to ukázku toho, jak vypadá boj vedený zcela podpásovými prostředky.
Myslel jsem si, že podobný druh „humoru“ vymřel se zánikem komunistické totality… – Opravdu, připomíná to politickou proticírkevní agitaci zveřejňovanou v časopise „Dikobraz“ – je stejně trapná a podbízivá.
Na stránkách salesiánů Dona Bosca v Ostravě najdete u tématu „Synoda 2022“ celou sérii kreslených „vtipů“, které oslavují současného papeže a tepou zpátečnictví konzervativního kléru. Stojí to za zhlédnutí – proto, abychom si plně uvědomili úroveň intelektuální výbavy a míru fanatismu modernistů mezi kněžími a řeholníky dnešní těžce zkoušené Církve.
Vtipy jsem u ostravských saleziánů nenašel. Mohl byste, prosím, vložit odkaz?
Tyto vtipy doprovázejí celý soubor s názvem: „Impulzy k synodalitě“. Tím nejjednodušším způsobem nalezení je zadat si do googlu „synoda o synodalitě obrázky“ a klepnout na obrázky. SDB Ostrava zde bude zastoupena mnohokrát.
A v příspěvcích se dozvíte např. to, jak heretický kněz Jan Rybář zdestruoval Korunku k Božímu milosrdenství (Impulzy k synodalitě 26.2.2022)
Nejlepší bude teď ukázka přímo ze stránek ostravských salesiánů, popularizujících zde novou „Korunku“:
„“Velké zrnko: „Děkuji ti, Něžná Moci, která jsi nás povýšila k Absolutnu od okamžiku Zvěstování až po dnešní den Eucharistie.“ A 10 malých zrnek: „Děkuji Ti, že bez nás nemůžeš být.“ (Opisuji přesně tak, jak je na stránkách SDB Ostrava uvedeno.)
Tenhle zoufalý blábol má nahradit modlitbu zjevenou svaté Faustyně Kowalské samotným Kristem…
– Ale opravdu ryze satanská inspirace vane z komentáře, který k tomuto paskvilu jako jeho „kladné zhodnocení“ připojili samotní salesiáni: „Česká verze Korunky k Božímu milosrdenství je důstojnější.“ „Člověk už si nekřiví záda, neohýbá hlavu, neklopí oči, ale naopak si rovná páteř.“
Gratuluji, bratři salesiáni! Děkuji za názornou ukázku toho, že Satan nenávidí Oběť našeho Pána Ježíše Krista na kříži – a snaží se vyhladit každou zmínku o ní. Děkuji za názornou ukázku toho, že pyšný a nepokorný člověk se nakonec musí uchýlit od pravého Boha k modlám – a tou nejčastější modlou takovéhoto člověka je většinou on sám.
Děkuji, ostravští salesiáni – tohle je ta vaše „synoda“ v kostce.
Sice nevěřím v Boha, ale rozumím, že takový postoj je za předpokladu jeho existence špatný. Nacisté říkali: „Ein Deutscher knielt nicht vor seinem Herrgot, ein Deutscher steht vor seinem Gott.“ „Němec před svym Pánem Bohem neklečí, Němec před svým Bohem stojí.“ Což by nedávalo smysl, kdyby v něj věřili.
Bohuzel musim rici, ze je pro mne ceske vydani knihy obrovskym zklamanim (narozdil od polskeho, ktere jsem cetl pred 3 lety) a to z jednoho duvodu – kniha obsahuje obrovske mnozstvi faktografickych chyb, jez vznikly pravdepodobne preklepy. Na nekterych usecich to vypada, ze tu knihu necetl zadny korektor a nebo byla korektura odvedena ledabyle, coz je skoda, jelikoz to dojem z knihy dosti kazi.
Nebyl by nějaký konkrétní příklad z toho „obrovského množství“? Knihu samozřejmě korektorka četla, a kromě toho jsem se na faktografickou stránku věci ptala dr. Malého. Ten k ní měl jednu jedinou připomínku (a to nepříliš zásadní), kterou vytýkal autorovi, tedy nikoli překladu.
Já jsem skutečně měl ex post, tj. po vydání knihy (původní rukopisný překlad jsem nečetl), jedinou trošku zásadnější připomínku k autorovu tvrzení, že arcb. Montini byl až do smrti Pia XII. v okruhu jeho důvěrníků. Nebyl, r. 1954 byl z Vatikánu „vyšoupnut“ pro svoji smířlivou politiku vůči komunist. režimům. Pius XII. ho ustanovil arcb. v Miláně a je signifikantní, že ho nikdy nejmenoval kardinálem, ačkoliv u milánských arcb. to bylo samozřejmostí. To učinil až Jan XXIII.
Jinak jsem zjistil nějaké drobné, celkem bezvýznamné faktografické nepřesnosti, možná překlepy, např. že odsouzení deníku vizionářky Melanie r. 1921 proběhlo za pontifikátu Pia XI., což není pravda, neboť toho roku stál ještě v čele Církve Benedikt XV., apod., ale to opravdu jsou prkotiny, které nijak zvlášť neznehodnocují samotné dílo, proto jsem to nikde nepublikoval. Nota bene pí mgr. Cekotová knihu pouze překládala, korektura je věcí nakladatelství. Bude-li ale třeba a budu-li o to požádán, rád sepíšu soupis těchto, byť bezvýznamných, omylů.
Jedna faktická chyba? V sekci o Fatimě se v knize píše, že 3.tajemství mělo být zveřejněno 1960.. Ve všech článcích, které jsem až doposud četl – včetně č.TeDeum se uvádí – že instrukce zněla NEJPOZDĚJI roku 1960..
Je to chyba překladu nebo to takto chybně napsal Dr.T Marschall? Nebo to chybně píší jinde?
V kontextu knihy a historie tento je tento detail celkem podstatný. Jak to tedy vlastně je?
Děkuji za odpověď.
Originál (PDF zaslané vlastníkem autorských práv): „The controversial third part, which followed, was so horrific and terrible that it could not be revealed until 1960.“
Překlad: „Kontroverzní třetí část, která následovala, byla tak strašlivá a děsivá, že neměla být odhalena až
do roku 1960.“ …could not be revealed until… celkem jednoznačně znamená „ne dříve než“.
„Kardinálů bylo v té době 183, ale z nich jen 177 elektorů mladších 80 let. Dva chyběli…. Při sto patnácti volitelích vyžadovala dvoutřetinová většina 77 hlasů.“
Souhlasím s panem Markem. Vydat takovýto text, který upřímnou a poctivou korekturou opravdu nemohl projít, je nešťastné.
Člověk pak může právem nabýt pochybností, zda i ostatní informace v knize jsou opravdu podložené a pravdivé.
Knihu čtu a těchto věcí si člověk všimne na první dobrou a bije to do očí.. Buď korektor korekturu neprovedl, anebo ji udělal nekřesťansky nepoctivě :((.
Raději si ale přečtu anglický originál a uvidím, zda je chyba v překladu nebo zda je dílko takto odfláklé i v originálu…
Sedmička místo jedničky (177 místo 117) je evidentní šotek, k jakým dochází a docházet bude, dokud se budou tisknout knihy. Překlep v čísle nevychytá sebelepší korektor. – Stará nakladatelská praxe říká, že kdyby knihu četlo deset lidí (což je ovšem nereálné z finančních důvodů), stejně se ve vytištěné knize ještě něco najde. A čísla se kontrolují mimořádně špatně.
Ohledně několika chyb je to pravda, také mně to trošku vadilo, ale domnívám se, že samotný obsah knihy je dobrý a věcně správný – soudě podle porovnání s obdobnými knihami, např. Dr. R. Malého či dalšího amerického autora. Jsem moc rád, že jsem měl možnost knihu si koupit a pomalu si ji přečíst. Jistě, jako laik, nemohu „konkurovat“ svým sdělením některým výše uvedeným příspěvkům, zřejmě od odborníků. Jen nechápu, proč se někteří diskutující tak moc a často „obouvají do FSSPX. Nechtěl by někdo z vás, nám obyčejným věřícím vysvětlit proč a co dělají špatně, třeba na stránkách Duše a Hvězdy. A opět mě překvapuje pomlouvačný charakter některých příspěvků – to si jejich autoři na své vyjadřování svých „názorů“ nemohou nalézt jiný web, je mně to moc líto, že se toto vůbec vyskytuje mezi věřícími, nebo jsou autoři nevěřící?
Poděkování za překlad, v každé knize se najdou nějaké drobné chyby, pokud ji nepsal pan Dokonalý. Na knize je podle mě asi nejcennější, že autor v poslední části velmi zajímavě nabízí řešení soušasné krize, tedy kolik je asi reálných možností, jak se vyrovnart se zmatky v církvi a úpadkem a vlastně infiltrací odvěkým nepřítelem lidstva. Část „Uznávej a odporuj“ může být ideálním řešením, i když ne pro každého.
Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí(výrok J.K.). Závisí však na tom kdy, a jak hlubokou pravdu poznáme jsme schopni unést, s mnohými otřese až k smrti.
V diskusi ke článku o českém překladu Marshallovy knihy je několikrát zmíněn technicky chybný údaj, i navozující neodpovídající konsekvence. Vydavatelem překladu Marshallovy knihy je brněnské Kartuziánské nakladatelství, nikoli Karmelitánské nakladatelství. Druhý zmíněný nakladatelský dům je spíše, ač ne výslovně, “masově mainstreamovější“, ve smyslu služby stovkami titulů obecnějšímu katolickému čtenářstvu. Kartuziánské nakladatelství je provozováno soukromě, komorně. Vydává knihy v občasném měřítku. Krom průběžněji inzerovaných knih dotýkajících se holokaustu, tyranie gulagů, vydalo v minulých letech kupříkladu překlady nám známých a zásadně „antimainstreamových“ knih Globální sexuální revoluce Gabriele Kuby, Lvi přicházejí Vladimíra Pal’ka, či překlady knih Shlomo Sanda. To v nékterých případech doprovozených veřejnými besedami s autory (Kuby, Sand). Budiž čest Jurovi Braunerovi, nakladateli, rovněž humanitárně aktivnímu člověku, jenž osobně vozí ošacení atp. prostým lidem na mučené Ukrajině.