Přípravný dokument (anglicky zde) k chystané amazonské synodě si vysloužil odsudky, ve kterých nechyběly výrazy hereze a apostaze. Kardinál Brandmüller mu vytýká, že se namísto evangelia a Církve zaměřuje na ekologii, ekonomii a politiku, idealizuje přírodní kulty a přírodní způsob života v protikladu k západní racionalitě a posunuje význam slov (anglické znění jeho kritiky je dostupné zde). Podle kardinála Müllera (jeho analýzu v angličtině najdete zde) dokument připravovali převážně německy mluvící lidé, kteří nepřipouštějí diskuzi a chtějí na synodě prosadit vlastní agendu. Kardinál Burke (viz článek na tomto webu) spolu s biskupem Schneiderem sestavili seznam šesti obsažených bludů a herezí, mezi nimiž je implicitní panteismus nebo prezentování pohanství jako alternativní cesty ke spáse (anglicky zde), a vyzvali k postu a modlitbě, aby tyto bludy nebyly schváleny. Přirozeně je snazší kritizovat dokument, který vypracovala (alespoň oficiálně) skupina biskupů, než dokument pocházející přímo od papeže. Nechme však stranou otázku, nakolik se obsažený pohled na svět liší například od encykliky Laudato si‘, a pokusme se uchopit základní poselství přípravného dokumentu.

Přípravný dokument zaujímá globální či planetární pohled a současný stav světa hodnotí jako krizi. Hned na začátku zaznívá varování, že dlouhodobé lidské zásahy způsobily hlubokou krizi v amazonském deštném pralese – ten je však životně důležitý pro celou planetu (preambule), a krize se tedy týká nás všech. V části nazvané „Prorocká dimenze“ dokument cituje encykliku Laudato si‘, podle které dnes čelíme komplexní krizi, která je jak společenská, tak ekologická.

Abychom tuto krizi překonali, je nutné začít jednat okamžitě a globálně: „Tváří v tvář současné společensko-ekologické krizi existuje naléhavá potřeba vedení a jednání, aby došlo k proměně postupů a postojů.“ (13) V Amazonii je třeba se zaměřit například na udržitelný rozvoj nebo dostupnost pitné vody; celosvětově jde o to, překonat konzumní mentalitu: „Musí existovat rovnováha a hospodářství by mělo upřednostňovat povolání k důstojnému lidskému životu. Tento vyvážený vztah musí brát ohled na životní prostředí a na život těch nejzranitelnějších.“ (13) Jsme vyzváni k ekologickému obrácení, které vyžaduje změnu způsobu života: „Zahrnuje to uplatňování globální solidarity a překonání individualismu současně s otevřením nových cest ke svobodě, pravdě a kráse. Obrácení znamená osvobození se od posedlosti konzumem. (…) Ekologické obrácení znamená přijmout mystickou propojenost a vzájemnou závislost veškerého stvoření.“ (13)

Podle autorů přípravného dokumentu „[t]oto nové paradigma otevírá nové perspektivy osobní a společenské transformace.“ (13) Pokud se nám tuto transformaci podaří uskutečnit, můžeme se těšit na lepší budoucnost: „Když nebudeme posedlí konzumem, je možné dosáhnout radosti a pokoje. Papež František říká, že harmonický vztah s přírodou nám umožňuje žít život vyznačující se radostnou rozvážností vnitřního klidu, ohledem na společné dobro a vyrovnanou harmonií, která pochází ze spokojenosti s tím, co je opravdu nezbytné. Toto by se západní kultury mohly, a snad i měly naučit od tradičních amazonských kultur a od jiných míst a komunit na planetě. Domorodí lidé nás můžou hodně naučit.“ (13)

V dokumentu se čtrnáctkrát vyskytuje výraz „harmonie“ nebo „harmonický“, často ve spojení s domorodým obyvatelstvem. Domorodé kultury se formují v harmonii s životním prostředím (4), jejich odkazem je harmonický vztah mezi přírodou, lidmi a Stvořitelem (5), jejich šamani usilují o harmonii mezi lidmi a s kosmem (6). Kristovo vykoupení přináší možnost harmonizovat vztahy k bližnímu, k Bohu i k Zemi (8). Ve jménu osobní, společenské a ekologické harmonie „jsou všichni povoláni k osobnímu, společenskému a ekologickému obrácení“ – máme si uvědomit své hříchy, jimiž jsme ublížili Božímu stvoření, a upřímně jich litovat (9).

Přípravný dokument tedy na pozadí společenských a ekologických problémů amazonského regionu předkládá jakousi apokalyptickou vizi, zahrnující vědomí současné krize, nutnost změnit svůj život a společné budování nového, lepšího světa. Proti snaze změnit svůj osobní život i společnost k lepšímu jistě nelze namítat, existuje však jeden zásadní požadavek: podobné vize a jejich uskutečňování musí být v souladu s rozumem a vírou. Bez rozumu a víry namísto dosažení moudrosti upadneme do pověry, pokud tedy za moudrost nepovažujeme například přesvědčení, že je třeba přinášet lidské oběti, aby zítra vyšlo slunce, nebo že je možné komunikovat s duchy zemřelých užíváním různých omamných látek. Bez rozumu a víry se člověk snadno nechá zmanipulovat k obhajobě a konání zvěrstev, jako jsou v dnešní době potraty, a budování ráje se zvrhává v peklo. Není samozřejmě nutné studovat filosofické spisy, aby mohl člověk zdravým rozumem nahlédnout, že existuje Bůh a jaké jsou Jeho požadavky na dobrý život; bylo by však chybou stavět zdravý rozum do protikladu k filosofickým poznatkům nebo těmito poznatky pohrdat jako rigidními či abstraktními, protože jedině filosofie může přesvědčení zdravého rozumu potvrdit nebo korigovat.

Autoři přípravného dokumentu se však na „západní“ racionalitu dívají s nedůvěrou, jak si velmi správně všímá kardinál Brandmüller. Vyzdvihují intuitivní a kolektivní „moudrost předků“ domorodých obyvatel Amazonie. Jako ideál předkládají dobrý či plný život (na této Zemi), zahrnující harmonii s přírodou. Protože domorodí lidé mají k takové harmonii rozhodně blíž než příslušníci západní civilizace, měli bychom se od nich učit. Ani nauka Církve jim nijak zvlášť nechybí – dokument čtenáře ujišťuje, že obyvatelé Amazonie „[v] lásce ke své zemi a ve vztahu s ekosystémem znají Boha Stvořitele, zdroj života. V těžkostech znají trpícího Krista. Ve svém pojetí společenského života založeného na dialogu jsou vedeni Duchem Svatým.“ (13) Pohanské národy tedy soužitím s přírodou můžou dospět k moudrosti potřebné pro dobrý život a spravedlivé uspořádání komunity, aniž by k tomu potřebovaly Platóna nebo Aristotela; vlastními silami dokonce poznávají či zakoušejí Boží Trojici. Bylo by proto směšné (a v dnešní době multikulturalismu politicky nekorektní) snažit se jim předávat nějakou filosofii nebo doktrínu: „Papež František vyzdvihl, že se musíme nechat evangelizovat jimi a jejich kulturami.“ (13)

Boží Zjevení se tak stává nadbytečným – nebo spíš se zdrojem zjevení může stát cokoli, například region Amazonie; člověk dokáže přirozeně poznat nadpřirozeno – přesněji řečeno rozdíl mezi přirozeným a nadpřirozeným neexistuje. Tuto myšlenku imanence uvádí Pius X. jako jeden z hlavních znaků modernismu; Roman Cardal ji podrobně rozebírá ve skvělé knize Teodicejní aggiornamento nebo online v tomto článku). Domnívám se, že idealizace přírodního způsobu života a pozitivní hodnocení přírodních kultů v přípravném dokumentu vychází z despektu vůči klasické filosofii, obzvláště scholastické; také tento despekt je pro modernisty charakteristický. Z přípravného dokumentu je zřejmé, kam tato cesta Církev vede. Církev může naslouchat, vést dialog nebo pomáhat komunitám, ale nemůže kázat o soudu a věčném životě, může se učit od domorodců, ale svoje poselství nemůže prezentovat jako výlučné a závažné. Každý útok na rozum zasahuje také víru a díky přípravnému dokumentu k amazonské synodě si můžeme tuto souvislost uvědomit. Právě toto bych považovala za jeho největší „přínos“.

Marie Tejklová