Charlie Gard zemřel
Jedenáctiměsíční Charlie Gard, o jehož život statečně bojovali jeho rodiče i obhájci života z celého světa, zemřel 28. července poté, co nemocnice odpojila jeho ventilátor.
Naděje na okamžik svitla ještě v červenci, kdy po protestech a intervencích z mnoha stran, včetně amerického prezidenta a papeže, soud dovolil, aby Charlieho vyšetřil americký specialista, který se zabývá experimentální léčbou dětí s mitochondriální poruchou, jíž trpěl i Charlie. Ukázalo se, že je pozdě: jak si veřejně postěžovali Charlieho rodiče, kdyby Charlie tuto možnost dostal na jaře, mohl být dnes možná zdráv. Nedošlo k tomu proto, že britská nemocnice Great Ormond Street Hospital, v níž se léčil, podala žalobu, v níž se domáhala svolení soudů s odpojením přístrojů. Právě tyto soudní průtahy způsobily ztrátu vzácného času.
Poté, co rodiče ve světle těchto skutečností svůj boj vzdali, snažili se dosáhnout alespoň toho, aby Charlie mohl zemřít doma. Ani to jim nebylo umožněno – s absurdním zdůvodněním, že domácnost rodičů nemá potřebné nemocniční vybavení. V náruči matky by patrně nemohl zemřít dostatečně „důstojně“.
Celý případ Charlieho Garda ukazuje absolutní bezmoc rodiny tváří v tvář soudní a státní zvůli a dokonale ilustruje, v jakém světě dnes žijeme. Ve světě, kdy rodiče, chtějí-li, mohou dát své dítě za určitých okolností zabít, ale když se pokoušejí jeho život chránit, mají proti sobě mašinérii hodnou Hitlera či Stalina. Je to skutečná ideologie smrti, před níž dnes přinejmenším v Evropě není chráněn nikdo. I snaha o zachování zdání jisté zákonnosti je společná všem totalitním režimům: Charlie Gard měl státem ustanoveného „opatrovníka“, který měl před soudem chránit jeho zájmy. Byla jím Victoria Butler-Coleová, aktivistka jedné nevládní organizace prosazující euthanasii, která se kromě jiného pokusila zabránit rodičům, aby byli přítomni při zásadních jednáních s lékaři.
Lucie Cekotová
Nepřijde mi úplně špatná myšlenka, že o dítěti nakonec rozhoduje soud. Jak by to bylo se statusem osoby, kdyby dítě bylo „majetkem rodičů“? Může dítě vůbec být něčím majetkem?
Domnívám se, že právě proto, že je dítě osoba od početí, a má tedy stejná práva jako dospělý, tak o něm může rozhodovat jedině soud, nikoliv rodiče, pokud je mezi dítětem a rodiči nějaký spor.
Jsme-li v ontologickém personalismu, jsme všichni osobami a spory mezi námi může rozhodovat jedině soud (právě proto, že jsme si rovni).
Byl-li by Charlie „majetkem rodičů“, závisí uznání jeho práv na rodičích a jsme potom v sociální formě empirického funkcionalismu.
Navíc tady máme ještě rozlišování podle řádných a mimořádných prostředků. A podle nich je experimentální léčba mimořádným prostředkem. To samozřejmě neznamená, že se nesmí použít, ale v celkovém kontextu Charlieho zdravotního stavu je tato léčba velmi pochybná.
Nemyslím si, že je případ Charlieho Garda nějak banální, i v českých podmínkách jsou podobné etické konflikty také řešeny.
Ano, rozhodnutí soudu, to je vždy to pravé! Není to ani příliš dávno, kdy soudy v jisté velké zemi rozhodovaly podle Norimberských zákonů. Z právního hlediska to nemělo chybu, opravdu.
Já jsem řekl, že rozhodnutí soudu je vždy do pravé?
Jistěže je přijatelnější pojem dítě jako „majetek“ rodičů a nikoli státu. Prostě proto, že to je přirozené.
Proč by to mělo být přirozenější?
A proč ne? Vy nenávidíte své rodiče?
Dítě není majetek rodičů ani státu, rozhodně ale je primárně pod zodpovědností rodičů, nikoliv státu.
A když je mezi rodiči konflikt? Nebo co když někdo jiný, kdo o dítě také pečuje má vážné pochybnosti o správnosti rozhodnutí rodičů, kdo má takovou věc rozhodnout?
Mezi rodiči konflikt nebyl. Konflikt byl pouze mezi nemocnicí a rodiči, přičemž nemocnice evidentně invadovala do výsostných pravomocí rodičů.
A co je nebo má být státu do konfliktu rodičů? Dnes se dělají rozvody jak na běžícím pásu a co to vyřeší? Děti mezi tím akorát lítají jak hadr na holi. Proč tady obhajujete postoje státu?
Pochopitelně. Proto jsem použil uvozovky.
Soudní a státní zvůle však neřádí jen ve Francii, ale troufám si říci, že všude v Evropě, tedy i u nás.
Je na nás, do jaké míry prohlédneme, co se již děje většinou ještě ve skrytosti a zda se tiše „naučíme“ přizpůsobovat se a kdy pochopíme docela rychle, že
o svém životě již nerozhodujeme sami, jak jsme byli zvyklí, o výchově svých dětí již vůbec ne, o možnosti vychovat své děti podle svého svědomí a katolické víry tuplem ne, tedy místo svobody po sametu a členství v EU jen a jen oklešťování i těch práv, o kterých jsme nepochybovali a měli za samozřejmé.
Co nám zbývá? Oči pro pláč nebo uvědomění si té reality, která nás obklopuje a bojovat způsobem, který zbývá… patří zde ještě protesty, petice, nesouhlas se zákony, jdoucí proti Božím zákonům nebo už i to je passé a zbývá již jen modlitba, oběti, růženec? Případ Charliho je jen špičkou ledovce všech dalších, které v sobě skrývají další jiná či podobná bezpráví, rozdělování a vysídlování rodin, případy nespravedlivých vynucených vražd na něčí přání, zamaskovaných jako eutanazie dle vůle nemocného v zemích, kde je eutanazie legální, záměrná genocida starých a nemocných, nezaměstnaných, společnosti neprospěšných lidí, nemající se jak bránit.
Nemylme se, duchovní boj začíná gradovat, kdy lidský život již nemá téměř žádnou cenu, právo je na straně mocných a stát, který by měl ctít Boží přirozené zákony a svobodu svědomí svých občanů, se poznenáhlu mění na totalitního tyrana, který nebere ohled na spravedlnost a právo na život od početí až po jeho přirozený konec. Okolní evropské země svými zákony vytlačují Boží zákony, svět se poznenáhlu přetváří na zrůdné totality, neznající Boha a to, co dnes je pro naši „zemičku“ nepřijatelné, zítra bude normou.
Je vidět, Boží nepřítel zdánlivě triumfuje, ale věřme, že Neposkvrněné Srdce Mariino nakonec zvítězí.
Ovšem chce to i naše přiložení rukou k dílu, tedy spolupráce s P.Marií, naší Matkou, svým modlitebním nasazením a ochotou pomáhat světu, který chce vládnout bez Boha a který, jak se zdá, se zbláznil.
Nevím, co se děje u nás skrytě, vím jen, že zfeminizované matky jsou oficiálně OSPODem vyvyšovány nad tímto počinem šikanované a ponižované otce, kterým jde o dobrou výchovu dětí.