V polovici září 1926 řekl mi Otokar Březina: „Sen je také realita,“ a rozváděje tuto svou myš­lenku, mluvil asi takto: Naši buditelé měli sen, že vzkřísí národ, a také jej vzkřísili, ačkoli všechny okolnosti a důvody tak zvaných rozumných lidí mluvily proti tomu. Mezi těmito ro­zumnými byl i sám Dobrovský, který nevěřil, že český národ bude ještě žíti, i psal gramatiku českého jazyka jen z pohnutek vědeckých, tak jako se píše gramatika řeči cikánské nebo indi­ánské, kmenů odsouzených k vymření.Beneš a realisté dnes říkají: Není Slovanů, Slovanstvo je něco umělého, násilného: jsou jen Rusové, Poláci, Srbové, Čechové, Bulhaři…Připusťme tuto realistickou formuli (ačkoli je skrz naskrz falešná), ale řekněme: Nejsou tedy sice, ale budou Slované, protože my to chce­me!

Lid je dav, lid je těsto, ale nemá-li kultura zaniknout, musí se z lidu udělat národ, Slovanstvo, něco totiž vyššího, božského, neboť pojmy národ, Slovanstvo souvisejí s Bohem, jenž národy a jazyky stvořil. Naproti tomu, udělá-li se z národa Realismus, bude z lidí zvěřinec, něco totiž nižšího a horšího, protibožského, protipřirozeného, a tedy nelidského, pravý tedy opak toho, než slibují hlasatelé českého realismu a humanismu.

Před sto lety nebylo u nás žádného husitismu, ale začali jej pěstovat povídkáři, básníci, malíři, byl to sen a ten sen se realizoval, stal se realitou, takže dnes v každé zapadlé vsi pálí se ohně na počest Husa, o němž ničeho nevěděli ani čeští emigranti.

Národ český má poslání a jest povolán probudit a sjednotit Slovany! Jinak nemáme v ději­nách smyslu, my musíme vytvořit Slovany! Tento sen my musíme živit a hlásat!

Tak asi mluvil Otakar Březina a také mi připomněl, že národ český vzkřísilo k životu několik nadšených jednotlivců, vzdělaných a ušlechtilých mužův a žen, kdežto tak zvaný lid byl tu jen látkou a těstem, poněvadž prý takovému sedlákovi jsou tyto duchovní hodnoty lhostejny, nao­pak, on řekne: „A nač mé děti potřebují českou školu? Česky už beztoho umějí, ať tedy chodí jen do německé, a budou umět dvě řeči! Bude jim to dobré na vojně i na ouřadech!“ Tak se mluvilo a tak se také dělalo, na venkově ani tolik ne jako ve městech. Taková totiž je logika obecného lidu: dobré jest jenom to, co prospívá člověku hmotně.

Veřejné mínění, vinou zbabělých, nevzdělaných a částečně i vinou zaprodaných šiřitelů „osvě­ty“ a „pokroku“, je dnes v našem národě předpojato proti katolíkům, takže v tomto smyslu mohli bychom říci, že není u nás katolíků. Připusťtme, že jich není, ale zároveň řekněme: Ne­ní jich, ale budou! My je vytvoříme, my je chceme, je to náš sen a my ten sen budeme živit a hlásat, až se stane tělem a skutečností!

Na ty první buditele našeho národa i sám Dobrovský se díval jako na blázny – a což, neumřel Jos. K. Tyl na souchotiny jako Václav Beneš Třebízský a Božena Němcová hladem? Pro svůj sen, pro sen o národě osvobozeném?

Nám katolíkům nehrozí dnes sice hlad, ale máme proti sobě tak zvané veřejné mínění a jsme odstrkováni, uráženi a v tichém a hlučném opovržení. Cožpak my nemáme žádného snu? My také máme svůj sen a tento náš katolický sen je neporovnatelně vyšší, než byl sen našich ná­rodních buditelů, ba musíme po pravdě říci, že sen našich Kolárů, Puchmajerů, Douchů, Tře­bízských, sen všech našich národních buditelů byl jen úzkým výsekem našeho katolického snu! Neboť my katolíci, milujíce všechno lidstvo v Krvi Kristově, tím přirozeněji a snadněji milujeme i svůj národ v téže nejdražší Krvi. Důvodem našeho vlastenectví není ani politika, ani bursa, nýbrž věci věčné, věci totiž takové, ze kterých jistě pramení všechno tělesné i du­chovní zdraví. Kristus Ježíš a jeho svátosti. Ani věda ani umění, neboť obé se kupuje a prodá­vá, ale Ježíš Kristus a jeho svátosti!

Dvoje práce roste pod našima rukama: práce pro čas a pro věčnost (Otokar Březina). Ti, kteří bojují proti našemu katolickému snu, věří, chudí a ubozí, jen té práci pro čas, ačkoli i my ví­me, že „také práce hmotná má svůj cíl ve věčnosti“, ale nechceme zapomenout, že „naše cesta vede ovládnutím přírody nad přírodu!“ (O. Březina).

Nepřátelé našeho katolického snu uznávají a cení jen vědu a umění, jenom realitu, jak ji vní­mají svými smysly a chápou svým rozumem. Ale „všechno mluví k nám, že je ještě jiný po­hled na zem a svět, nežli je onen, který známe ze zkušenosti zraků, z knih mistrů, z obrazů malířů“ (O. Březina: Cíle). A právě tento jiný a nanejvýš důležitý pohled na zem a svět je po­hled katolický. Nezeslabený a nezatemněný žádou partikulární vidinou a hodnotou!

„Myšlenka je tím hlubší, čím více místa má pro rozpětí křídel snu“ (O. Březina), ale žádná idea, žádná konfese, co jich kdy bylo a budou, nemají tolik místa pro rozpětí křídel snu jako právě katolicismus, který vládne nad národy, protože on jediný dovedl a dovede je pořádat, smířit, pozdravovat a v rozmanitosti jednotit a tou jednotou v rozmanitosti oblažovat. Každá idea a každá konfese větším či menším právem může si osobovat rozmanitost, ale kromě kato­lické žádná jiná nesmí si osobovat jednotu. Jakmile např. se řekne: církev národní, eo ipso vzala se jí universalita, a tedy jednota, jinými slovy: všechna oprávněnost existence. Jestliže tohoto důsledku naše doba neuznává, sama sebe degraduje k idiotství, poněvadž ke ztrátě soudnosti.

Nejdokonalejším geometrickým tvarem je kruh, tak jako v trigonometrii koule. Koule i kruh mají své centrum tak, že ty nejvzdálenější částečky jsou všechny stejně daleko od středobo­du, bilologicky řečeno: mají své srdce, žijí svým středem, jsou vázány svým středem, a právě proto jsou v řádu a svobodě…Kdyby nebyly vázány svým středem, nebyly by ani v řádu, ani v svobodě, ztratily by raison d’être. A takovýto poměr všeho a všech, poměr totiž dokonalý mezi životem a mezi smyslem života, je možný jenom v náboženství, jehož karakteristickou stránkou je universálnost a jednota, což znamená: co největší rozpětí, co nejširší obsah a co nejužší jednota! A to je právě naše Myšlenka katolická, to je právě náš katolický sen. Nejjed­nodušší tvar, a při tom největší obsah! Tvar, podoba a způsoba chleba, a obsahem sám Ježíš Kristus, Syn Boží! „Vezměte a jezte, toto je Tělo mé!“ Takový jest obsah a tvar katolicismu, takový jest náš katolický cíl a sen!

Žádná jiná konfese a víra nemá dogmatu o obcování svatých, jako má církev římskokatolická. Kacíři a schizmatici, ba i Židé obcují ve vlastním smyslu slova jen mezi sebou, a touží-li vů­bec po proselytech, touží a usilují nikoli o to, aby všichni národové přijali jejich víru, nýbrž, a to je na pováženou: aby všichni ostatní národové byli obalamuceni, zkaženi, ze světa zhla­zeni a vyhubeni. Neboť nevěra, kacířství, rozkolnictví a judaismus v obsahu své podstaty fy­sické i metafysické nemohou najíti té odvahy, aby vytvořily také nějakou periferii, aby jako z doupěte vylezly ze svého obludného středu, jenž nikdy nebude a nemůže býti středem vše­ho lidstva: jest mu jen popřáno živořiti, tak jako bodláku, trní a kopřivě, než přijde Hospodář, pravý majitel pozemku, a bude na těch místech pěstovati len, pšenici a víno.

Není katolíků, ale budou, takový je náš katolický sen a my jej budeme svou krví živit a slo­vem a skutkem hlásat, až ten náš sen stane se v národě radostnou a svatou skutečností!

Srdce Ježíšovo, králi a ústředí všech srdcí: Cor Jesu, rex et centrum omnium cordium! My ješ­tě jsme blázni, poněvadž žijeme pro sen, pro Srdce Ježíšovo, pro své katolické, nejen světové, nýbrž i vesmírné Centrum, ale za sto let budou nám říkati: Buditelé národa. Ale ať nám říkají jakkoliv, dej Bože, ať na nás docela zapomenou, ale ať národ zarazí se konečně ve svém ší­lenství a pochopí a uvidí a uzná, kde jest jeho pravé a vlastní centrum!

DEML, Jakub. Katolický sen. In Katolický sen. Vetus via: Brno, 1998.

Vybrala Nea Marie Brkičová

Poznámka redakce: uveřejněné dílo je ukázkou jednoho textu za účelem představení rozsáhlejšího souboru Jakuba Demla Katolický sen.