Procházky
Někdy nás Boží láska uchvátí natolik, že se ocitneme zcela bezmocni a bezvládni v úžasu nad takovou velikostí, silou a mocí. Jelikož pýcha a chlouba světa jsou v opozici k moci a slávě Boží, tato setkání bývají nenápadná a očím okolí ukryta. Jako se Spasitel neváhal narodit v chlévě, tak se ani nám neváhá, spolu se svou Matkou, sdílet v situacích prostých a neokázalých. Básně napsal Jiří Orten.
SKÁLA U JEZERA
Poslouchám jezero. S bolestí dotýká se
nemocné hladiny,
jež vlní starý hřbet a otáčí se zase
za tou, jež všechno zastíní,
*
za výškou kamennou, bezmocně zrcadlenou
obrazem prostor nemajícím,
jejž kdosi skicoval a nad kterým se klenou
v koncertu bicím
*
obrovské bubínky zaposlouchaných uší
nad svět, jenž započal.
Poslouchám spodní růst. Poslouchám tvrdou duši.
*
Životní pocit skal.
DĚTSKÁ
Často (ó čas to chce)
hle, třeba konvalinka
vyroste ze srdce.
Line se, je to linka.
*
Leč pod ní častěji
hrá osud na schovanku
a zdola hryže ji,
až nepodoben vánku,
*
převrátí celý děj
a podětsku ti praví,
že není čaroděj,
že kousl do dálavy
*
a ta že hořká je,
nelze ji vyplivnouti,
že nyní zahraje
na lesy (myslí proutí).
*
A hraje si. A ví,
co pomlka mu poví:
ztišené hájemství
po srně, po daňkovi.
*
To všechno zmůže sen
Ty ale víc chtěj zmoci.
Ač plod je zablácen,
chtěj ryzost po ovoci.
*
Chtěj, nežli vyjdeš z vrat,
zřít ty, co smrt tvou sili,
mít hodně prostě rád
a mít k tomu dost síly.
*
Zdroj: ORTEN, Jiří. Míra věcí. In výbor Ohnice. BBART: Praha, 2006. ISBN 80-7341-795-2.
.