Možná jste se už s tím setkali: v diskusi o přínosu katolické církvi lidstvu se vynoří někdo, kdo nadnese, že někde ve Francii našli u ženského kláštera hřbitov nebo například studnu s vícero dětskými tělíčky. A že to nebyl jediný případ. Pokud má předkladatel(ka) tohoto faktu pocit, že by to čtenářům nemuselo dojít, tak i dodá, že jediné vysvětlení je, že šlo o děti řeholnic, které tyto hnusně zamordovaly. Co se k tomu dá dodat?

Dodat se dá samozřejmě hodně. Řekněme si nejprve, že by bylo nesmyslné zpochybňovat fakta – podobné hřbitovy, obsahující stovky dětských tělíček, najdeme nejspíše u většiny starých ženských klášterů. Samozřejmě nelze vyloučit, že některé ostatky patří dětem řeholnic, ale drtivá většina zcela určitě ne.

Středověk a začátek novověku je období, kdy kláštery byly páteří sociální a zdravotnické sítě. A jednou z jejich rolí byla i péče o sirotky. Dokonce i kláštery, které neměly u sebe zřízené sirotčince, byly vyhledávány matkami, které hodlaly odložit své dítě, a nacházely tak děti (zpravidla novorozence) u svých dveří a staraly se o ně, dokud neumřely nebo dokud nebyly předány do odpovídající péče.

A teď si uvědomte, že mluvíme o době, kdy většina dětí umírala před dosažením dospělosti. Ta doba neznala základní hygienická pravidla, moderní léky ani sunar, odložené děti umíraly velmi snadno i přes maximální péči. Ještě v 18. století umírala polovina až dvě třetiny těchto dětí v prvním roce života a dospělosti se dožívalo 5 % z nich. A to nemluvím o vysoké úmrtnosti přímo při porodech a mrtvorozených novorozencích.

I kláštery, které byly pro lid jen příležitostným odkladištěm, mohly za staletí své existence nasbírat stovky mrtvol. A kláštery mající sirotčince, či specializující se na péči o nemocné ženy a rodičky? Těžko bychom se dopočítali. Tehdejšími sirotčinci procházeli horší nemoci než dnešními školami a školkami, žádné plané neštovice, zarděnky, příušnice nebo chřipka (byť i ta sebehorší). Záškrt, černý kašel, spála, pravé neštovice, někdy i mor bez milosti kosily děti i jejich opatrovníky. Byly doby, kdy bylo bezpečnější být žoldnéřem táhnoucím do války, než pečovatelkou v sirotčinci.

Pokud sirotčincem prošla epidemie toho nejhoršího (neštovice, záškrt nebo mor), snadno se mohlo stát, že v krátké době zemřela většina chovanců i sester… Zbylé sestry, samy často nemocné, musely rychle pohřbívat mrtvé, zpravidla bez pomoci, není tedy divu, že si občas vypomohly starou, už nepoužívanou studnou.

Jo, a pokud to někomu nedošlo, z výše napsaného je jasné, že řeholnice neměly zpravidla ani důvod své případné děti zabíjet. Pokud se v klášteře nějaké narodilo, řešení bylo nasnadě: nebylo nic jednoduššího, než je přiřadit k zástupu sirotků odložených k jejich dveřím.

Jak jsem říkal na začátku: U ženských klášterů lze nalézt spousty pohřbených novorozenců, případně i dětí jiného věku. Nyní myšlenku dokončuji: Je to věc, na kterou mohou být kláštery právem hrdé.