Stařičká česká modlitba k patronce umírajících, svaté panně Barboře, prosí mocnou světici:

Ó svatá Barboro blahoslavená panno a přemilá nevěsto

Požehnaného Pána Ježíše Krista,

Prosím tebe, až budu ležet v posledním tažení a v posledním dechu svého života,

Až se budou trhat mé oči a můj jazyk nebude moci mluviti, ani vyslovovati,

Až mi bude ubývat rozumu a moji smyslové nebudou moci nic více cíti,

Tehdáž ty, svatá panno a orodovnice má, Barboro, přijď mi k pomoci,

Odžeň ode mne všecka zlá pokušení, strašidla a útoky

A doprovoď duši mou do nebeského království

Ženicha svého a Spasitele mého Ježíše Krista.

Amen.

Tuto modlitbu složil pravděpodobně ošetřovatel umírajících, který si svých svěřených bližních dobře všímal a podle jejich viditelných projevů, nakonec pak už jen z výrazu jejich tváří dokázal vyčíst, co se děje s jejich dušemi.

Jan van Eyck: Svatá Barbora

Je nám skryto vše, co souvisí s oddělením duše od těla, a buď za to Bohu chvála ! O smrti se v mnoha modlitbách hovoří jako o ostnu smrti; smrt tedy není žádná utěšitelka, je to zbraň ďáblova; proti zbraním velkého Lháře lze s vypětím všech sil bojovat silnému a zdravému člověku.  Je samozřejmě od ďábla podlé trápit nejmocnějšími zbraněmi člověka starého, nemocného, těžce raněného, který již všecky své síly ztratil Kdyby se v těchto chvílích nedostalo umírajícímu pomoci od Boha, od Panny Marie, od svatého archanděla Michaela, od svaté Barbory a řady jiných světců, pak by asi boj umírajících byl proti nástrahám ďáblovým mnohem těžším.

Veškeré naděje na naši spásu jsou odvislé od Božího milosrdenství. O svých pocitech po tzv. klinické smrti podaly svědectví tisíce lidí, kteří se znovu vrátili k životu. Jejich líčení jsou si podobná, nikoli však totožná. Všichni však hovoří o veliké úlevě a o pocitu klidu a štěstí. Nezdá se mi, že by pak právě těmto lidem v den Soudu řekl Kristus ono obávané: „Odejděte ode mne, zlořečení!“

Všichni vizionáři se shodují v tvrzení, že po odloučení těla od duše následuje „osobní soud“.

Četl jsem kdysi v dávno již zaniklém Mezinárodním (katolickém) reportu článek jistého pana Rejdáka o umírání:

„V době, kdy se duše odpoutává od hmoty těla, projevuje se v plné dokonalosti všech svých mohutností, respektive dostává možnost  jich na určitou dobu okusit  –  plnou mohutnost rozumovou, poznávací, citovou a volní.  Blaženost a neskonalou lásku: Tento stav prožívá aspoň na okamžik každý, ať byl jeho život jakýkoliv. Sama duše ve svých mohutnostech si uvědomuje  jakoby jediným pohledem celý svůj život. Vidí všechny své skutky, dobré i zlé. Nic z našeho jednání se neztrácí. Duše má možnost najednou odečíst celý svůj život. V tomto okamžiku nastává to, čemu se říká osobní soud.“

Tyto „podrobnosti“ lze připustit, lze je i odmítnout. V žádném případě je až do dneška  nikdo nepotvrdil. Pan Rejdák  si je jistě nevymyslil. S největší pravděpodobností je to jeho volné zpracování vize toho či onoho svatého muže či ženy. Tuze věcí mi mezi těmito “podrobnostmi“ schází. Třebaže veden pouhopouhou vírou a nikoli rezultáty „vědeckých“ pokusů napsal Jaroslav Durych ve své próze „Cesta slávy“ o „osobnim soudu“ tyto řádky:

„Uzříš Pána. Budeš před ním státi. Budeš slyšeti, budeš odpovídati, složíš počet a uzříš svou mzdu. Uzříš i svou tvář, které jsi nikdy neviděl, uzříš své nitro a rozluštění všech záhad, které tě mučily a ochromovaly. Uzříš slávu a moc. Poznáš pravdu.

Uslyšíš hlas svého Pána Ale kdyby jen to! Třebas se to zdá neuvěřitelné, ten hlas nebude to nejúžasnější, neboť uslyšíš něco, nad čím strne i Bůh. A to bude hlas Svaté Panny a Královny nebes, která bude mluviti o tobě a pouze o tobě, a za tebe a pouze za tebe, a ani On nebude moci odporovati jejímu hlasu, a tak padneš a umřeš sám sobě navěky, navěky, aby z tebe nezbylo nic než to, čím tě učiní sláva.“

Učiň si srovnání podle svého gusta!

Rozhodně odmítám odvolávání se pana Rejdáka na „Tibetskou“ či „Egyptskou“ knihu mrtvých, na „poznatky“ starých – tj. pohanských civilizací, na „experimentální“ poznatky Břetislava Kafky, na pokusy ruského neurofyziologa a kybernetika Dra G. A. Sergejeva či Raymonda Moodyho.

Kafkovi „subjekti“ prý mnohokrát potvrzovali:

„Duše nás vidí a slyší bez prostřednictví smyslů, nechápe stav, ve kterém se nacházíme, nechápe naše počínání, a proč pláčeme, chtěla by znovu oživit tělo, mluvit a nechápe. Proč neodpovídáme na její přímé hovoření k nám o tom, že žije ještě mezi námi.“

Sám čert ví, co to vlastně ti Kafkovi „subjekti“ viděli a slyšeli.

Všecko to umírání před a po klinické smrti je nonsens. Mohlo se tak zdát u hrstky umírajících, ale toliko zdát . Zhola nic o tom nevíme a ani nechtějme vědět. Vymezovat dobu „umírání po klinické smrti“ až na tři dny je nechutná spekulace, která u důvěřivých čtenářů může přivodit až „pekelnou“ hrůzu ze smrti.

Věřící katolík odevzdává se vší důvěrou svou duši svému Spasiteli, Ježíši Kristu. Neumím si a ani si nechce představovat, že Beránek Boží, který pro mne zemřel, nechá mou duši v beznaději a zoufalství kroužit kolem mé mrtvoly v umrlčí komoře či nemocniční márnici.

Posmrtné chvíle jsou dost možná i součástí očistce, ale pokud se mi takové myšlenky nedostane evidentním Božím vnuknutím, zdá se mi být nemravné s tím kohokoli obtěžovat.

Pisateli článku o umírání jistě nešlo o vyvolání polemiky o podrobnostech. Věru je těžké polemizovat o něčem, o čem nic nevíme. Autoru šlo o to, aby se v nemocnicích neodebíraly k účelům transplantačním orgány těm pacientům, kteří ještě „nejsou docela mrtvi“. To si jistě nikdo nepřeje, třebaže dobře víme, že i nepárový orgán už umírajícímu neposlouží, zato příjemci může zachránit či aspoň prodloužit život.

Hrůzy je všude kolem dostatek…  Místo vymýšlení  hororů je mnohem účelnější pomodlit se ke svaté panně Barboře, svatému Josefu, Panně Marii a především k Nejsvětější Trojici.

Václav Durych