Tag Archives: svoboda
Víra (4): Víra jako milost Boží a svobodný lidský úkon
Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).
To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24).
Nenarodené slová
Táto podivná sloboda, ktorá vlastne hodnoty nikdy nezmenila, ani zmeniť nemôže, lebo vzduch neprestane byť vzduchom, slnko slnkom, orol orlom a kráľ kráľom… však priniesla do ľudských duší, aj do smerovania spoločnosti, zmätok. Pravda sa zahalila, treba sa k nej dlho prepracovávať. Pritom však doba zrýchlila tempo tak, že na to jednotlivcovi nedopraje pokoj a ani čas.
Tak píšem aspoň tento text a nazývam ho nenarodenými slovami. Lebo ich vidím všade navôkol. Vidím slová, ospravedlnenia a uznania, čo by mali byť napísané – a nie sú. Vidím nenarodené slová na reklamných pútačoch. Počujem nenarodené slová v univerzitných sálach a na televíznych obrazovkách. Vidím nenarodené slová v novinách a na vedeckých pracoviskách, cítim ich za múrmi v takmer každej rodine. Lebo všetky tieto miesta by mali povznášať, rozvíjať a kultivovať dušu. No nedeje sa tak.
Kapitalismus a manželství
G. K. Chesterton (1914)
Tak jak existuje věc zvaná intensivní pěstba, tak musí existovat něco, co by se nazývalo intensivní čtení, čtení celé věty naráz, aby člověk pocítil plnou váhu běžných slov, které používáme. Připomínalo by to, víc než cokoliv jiného, pozornost ke slovům vynakládanou při děsivé úloze korektora, jíž jsem se pár dní věnoval. Je to úloha, při níž člověk musí neustále dávat pozor, zda slunce náhodnou nestoupá na oblohu v podobě sumce, a když napudrovaný lokaj v jakési romanci nechá zavolat kočár, musí se dávat pozor, aby místo toho nevyvolal požár. Ale zatímco korektor musí dávat pozor na slova, která dávají dohromady nesmysl, intensivní čtenář by měl dávat pozor na slova, která dávají smysl, a snažit se z nich vytěžit skutečný význam. Vezme-li nějakou docela obyčejnou větu, třeba „Maria má malého beránka“, nalezne v každém slově větvící se vyhlídky. Slovo „Maria“ odhaluje hustý les legend, vyznání a polemik. Slovo „má“ je čep, na kterém se neustále otáčí socialismus, kapitalismus, syndikalismus a celé závratné kolo našeho industriálního věku. Slovo „malého“ otevírá bezednou propast filosofických sporů o relativitě a odlišnosti stupňů: a také naznačuje, když je vezmeme v souvislostech, tajemství zálibných zdrobnělin a lásky k omezeným věcem. Na první pohled se zdá zbytečné mluvit o malém beránkovi, beránci bývají zřídka obří velkosti. Básníci ale mluví o „malém beránkovi“ tak, jako patrioti mluví o „malém sevřeném“ ostrově, protože všichni věci zmenšujeme, když kolem nich chceme hodně nadělat. A pokud jde o slovo „beránek“, pak se zdá, že od hagagiografie po domácí hospodaření není tématu, o kterém by se v souvislosti s ním nedalo hovořit. Na slově je něco víc, než jeho první odvození či poslední definice. Má svou hodnotu, sílu a magii, a zejména učení, ještě víc než neučení, se dnes zdají hluší a nedbalí k hodnotě slov. Řekl bych, že „Maria má malého beránka“ se obecně říkalo s větší odpovědností a pochopením než „Anglie má malé loďstvo“ nebo „Lloyd George je malý Anligčánek.“
Den boje za svobodu
Dnes máme 17. listopadu, kdy slavíme státní svátek „Den boje za svobodu a demokracii“ a zároveň „Mezinárodní den studenstva“. Oba ty svátky mají svou logiku a oba mám rád. Nicméně dost mne irituje, když se k oslavě toho prvního organizují různá „poděkování za znovuzískání svobody“… Páč, nemohu si pomoci, mi to připadá neadekvátní…
O potratářských emociomentech I: Svoboda volby
V této sérii se podíváme na některé mimořádně oblíbené linie mlžení, které potratáři spolehlivě tasí, když se dostávají do argumentační nouze, a se kterými dobývají, řekl bych, největší úspěchy. Zajímavé je na nich to, že jde nikoliv o nějakou argumentaci nebo logiku, ale o falešné „emociomenty“, emocionální a lživé výkřiky apelující dílem na falešný soucit a dílem na sobectví. Prvním „emociomentem“ je „svoboda volby“.
Člověk v sobě
V tomto světě jasně cítíme omezení a nesvobodu, která plyne z toho, že jsme pouze na cestě, spoutáni smrtelností, slabostí a útoky zlého. Bůh nám však dává ve chvílích své milosti i zde poznat předchuť budoucí Slávy v Jeho Království, nebráníme-li se. Někdy je tou nějvětší překážkou, která nám brání dojít k Pravdě, právě naše vlastní spletité a tvrdohlavé já. Básně napsal Ivan Diviš a Nea Marie Brkičová.
Spása
Postní doba nás vede k rozjímání, v koho a v co vkládáme svou naději, čemu nebo komu věříme, komu bychom rádi věřili, ale dáváme přednost světu a jeho lákadlům, protože nás uspokojí rychle a povrchně. Je neštěstí nechat se ovlivnit lidmi, kteří prohlašují svá přání za Boží vůli a matou služebníky Páně tím, že je odvádějí od Otce. Jediným lékem na zatemněnou mysl a neschopnost rozlišovat je neochvějná důvěra a láska k jedinému bezpečnému přístavu – Pánu Ježíši Kristu. Básně napsala Nea Marie Brkičová.
