Tag Archives: přijímání rozvedených
Budou potraty legální i v Církvi?
Zmatek vyvolaný papežským dokumentem Amoris laetitia, kdy jedna biskupská konference za druhou umožňuje přístup rozvedených katolíků žijících v církevně neregulérním manželství ke sv. přijímání, nevznikl náhodou. Situace, jaká se vyvinula v souvislosti s oběma minulými synodami, byla výsledkem dlouhodobého vývoje již od 60. let. To, že papež vůbec může byť jen náznakem připouštět toto hrubé porušení neměnné nauky a jí odpovídající církevní praxe, že biskupské konference mohou zcela nepokrytě vyzývat k jednání, jež tomu odporuje, se nezrodilo u zeleného stolu teprve v posledních pár letech. Vše bylo pečlivě připravováno již několik desetiletí.Omyl venkovského faráře
Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.
Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.
Africké „ne“ poznámce pod čarou
Kardinál Onaiyekan
V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.
Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.
Modlitební výzva kazašských biskupů
Výzva k modlitbám:
Aby papež František potvrdil neměnnou praxi Církve, pokud jde o pravdu o nerozlučitelnosti manželství
Arcibiskup Peta, metropolita astanský
Po zveřejnění apoštolské exhortace Amoris laetitia vydaly některé partikulární církve normy pro její aplikaci a výklad, podle nichž se ke svátostem pokání a Eucharistie připouštějí rozvedení, kteří uzavřeli civilní sňatek s novým manželem bez ohledu na svátostné pouto, jímž jsou spojeni s legitimním manželem či manželkou, a to aniž by museli splnit Bohem stanovenou povinnost a přestat znesvěcovat existující manželství.
Soužití more uxorio s člověkem, který není legitimním manželem, zároveň představuje urážku spásné smlouvy, jejímž znamením je svátostné manželství (srov. Katechismus Katolické církve, 2384), a urážku snubní podstaty samotného eucharistického tajemství. Tuto souvislost objasnil papež Benedikt XVI.: „Eucharistie nevyčerpatelným způsobem posiluje nerozlučitelnou jednotu a lásku každého křesťanského manželství. Mocí svátosti je v něm manželské pouto vnitřně spojeno s eucharistickou jednotou mezi Kristem – snoubencem a Církví – snoubenkou (srov. Ef 5,31-32)“ (apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 27)1.
Lži a manipulace prof. Halíka
PhDr. Radomír Malý
Tomáše Halíka není třeba čtenářům představovat. Nyní znovu „zaperlil“ svým rozhovorem pro rozhlasovou stanici Echo 24. Jeho manipulativní a lživá tvrzení jsou ale podávána tak sugestivně, že mohou snadno méně orientovaného čtenáře zmást. Proto se pokusím poukázat na nejkřiklavější nepravdy v jeho rozhovoru. Tvrdí mimo jiné:
Halík: „Každému knězi, který bere vážně evangelium, muselo být jasné, že dosavadní praxe „žádný rozvedený a znovu sezdaný (pokud se svým druhým partnerem žije manželsky), nesmí přistupovat k svátostem,“ je absurdní, nelidská a nekřesťanská, protože vůbec nerozlišuje mezi těmi, kteří lehkomyslně zradili manželskou věrnost, rozbili rodinu a opustili své děti kvůli kypré o dvacet let mladší sekretářce, a mezi opuštěnou ženou, které se po létech podařilo najít partnera, který ji pomáhá řádně a křesťansky vychovávat děti. To přece nelze klást na stejnou úroveň!“
Odpověď: Jenže i ten, kdo lehkomyslně svou ženu zradil kvůli mladší, si to vždycky dokáže ospravedlnit např. slovy: „Vy nemáte ponětí, co to bylo za semetriku, ta moje první žena….“ Když se uzná za legální druhé manželství po rozvodu v případě zrazené a opuštěné ženy, pak se bude muset uznat dříve či později za legální i druhé manželství těch, kteří sami partnera a děti opustili, budou se toho kategoricky dožadovat. Lavina se dá do pohybu a nepůjde ji zastavit. Nota bene na adresu zrazeného a opuštěného partnera: Proč jste si toho, kdo vás opustil(a), bral(a)? Nebylo to náhodou tak, že jste „museli“, nežili jste sexuálně ještě před svatbou, respektovali jste Církví doporučovanou známost cca 2 let? Za tu dobu je každý schopen poznat i nedostatky u svého partnera a zvážit, jestli jsou natolik závažné, že by uzavření manželství nebylo vhodné. Sexuální život před svatbou je v každém případě těžký hřích, který činí člověka slepým ve vztahu k chybám partnera. Dnes také i kněží velmi málo zdůrazňují, že svátostně uzavřené manželství je „navždycky“ až do smrti jednoho z partnerů. Proč Halík nemluví na prvém místě o tomto?
„Jde o pravdu Kristovu, již je třeba učit“
Kardinál Burke v rozhovoru pro americkou televizí EWTN
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?
Tři věci, které papež nemůže
Phil Lawler
7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:
Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout.
Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?
PhDr. Radomír Malý
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).
Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.
Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.
De Mattei: V Církvi probíhá „náboženská občanská válka“
Prof. Roberto de Mattei
ŔÍM, 5. prosince 2016 (LifeSiteNews) – Odmítnutí papeže Františka odpovědět na otázky, které mu v souvislosti s exhortací Amoris laetitia položili čtyři kardinálové, „je odpovědí samo o sobě“, prohlásil známý italský katolický historik Roberto de Mattei. Podle něj z toho vyplývá, že v Katolické církvi propukla „náboženská občanská válka“.
„Situace je tak vážná, že neutrální postoj už není možný. Dnes jsme ve válce, v náboženské občanské válce,“ uvedl de Mattei v listopadu v exkluzivním rozhovoru pro portál LifeSiteNews. „Je třeba chápat, že dnes existuje jasná volba mezi věrností Církvi, jejímu trvalému Magisteriu, a nevěrou, která znamená omyly, blud a odpadnutí od víry.“
De Mattei, profesor římské Evropské univerzity a předseda Nadace Lepanto, konstatoval, že „v Církvi panuje strašlivý zmatek“, který způsobilo papežovo nejednoznačné mravní učení, zejména obsažené v jeho dubnové exhortaci Amoris laetitia, jež podle něj vyvolala „rozdělení“ a „štěpení“ mezi biskupy, kněžími i věřícími.
Katoličtí věřící exhortaci kritizují zejména za to, že podkopává nerozlučitelnost manželství, otevírá dveře ke svatému přijímání párům žijícím v cizoložných vztazích a ze svědomí činí nejvyššího arbitra mravnosti. Řada kritiků se obává, že někteří liberální biskupové již teď exhortaci využívají k tomu, aby ve farnostech vítali otevřeně homosexuální „rodiny“ a cizoložným párům v určitých případech dovolovali přistupovat ke svatému přijímání.
Papež pro naši dobu (2)
P. Linus Clovis
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.
