Tag Archives: pohanství
Otevřený dopis biskupa Athanasia Schneidera
Mons. Athanasius Schneider
- „Nebudeš míti jiných bohů, kromě mě,“ praví Pán Bůh v prvním přikázání (Ex 20,3). I když bylo původně dáno Mojžíšovi a židovskému lidu, zůstává v platnosti pro všechny a v každé době, neboť Bůh nám říká: „Neučiníš si sochy ani jakéhokoliv obrazu něčeho, co je shora na nebi nebo dole na zemi, nebo těch věcí, které jsou ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, aniž (jich) ctíti“ (Ex 20,4-5). Náš Pán Ježíš Kristus toto přikázání dokonale zachovával. Když mu ďábel nabídnul všechna království světa, jen když se mu pokloní, Ježíš odpověděl: „Kliď se, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ (Mt 4,10). Kristův příklad je nejvýš důležitý pro každého, kdo touží po „pravém Bohu a věčném životě“, jak nás napomíná svatý apoštol Jan: „Děti, střezte se model!“ (1 Jan 5,20-21).
V naší době je toto poselství obzvlášť důležité, neboť do žil Kristova mystického Těla – Církve – proniká synkretismus a pohanství. Jako nástupce apoštolů, jemuž byla svěřena péče o stádce Boží, nemohu nadále mlčet před bezostyšným porušením svaté vůle Boží a katastrofálním následkům, které přinese jednotlivým duším, Církvi jako celku a vlastně i celému lidstvu. Tento dopis proto píši s velkou láskou k duším mých bratří a sester.
- V předvečer zahájení synody o Amazonii, 4. října 2019, se ve vatikánských zahradách za přítomnosti papeže Františka a několika biskupů a kardinálů konal náboženský obřad, který částečně vedli šamani a při němž byly použity symbolické předměty, a to dřevěná soška nahé těhotné ženy. Tato vyobrazení jsou známa v domorodých rituálech amazonských kmenů, jimž náleží, konkrétně při uctívání takzvané Matky Země, Pačamamy. V dalších dnech byly dřevěné postavy nahých žen uctívány i ve Svatopetrské bazilice u hrobu svatého Petra. Papež František také přivítal dva biskupy, kteří Pačamamu na ramenou přinesli v procesí do synodního sálu, kde byla umístěna na čestném místě. Sošky Pačamamy byly rovněž vystavena v kostele Santa Maria in Traspontina.
V reakci na hlasité protesty katolických věřících proti těmto obřadům a užívání těchto sošek vatikánští mluvčí a členové výboru amazonské synody evidentní nábožensky synkretický charakter sošek bagatelizovali či popírali. Jejich odpovědi však byly vyhýbavé a vzájemně si odporovaly; šlo o ukázky intelektuální akrobacie a popírání zjevných důkazů.
Sůl se ještě nezkazila
Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.
Pohled do historie
V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.
Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány.
Návrat k barbarství starověké Sparty?
„Svatokrádež“: Reakce na světelnou show ve Vatikánu
(Pete Baklinski, LifeSiteNews) – Během velmi medializované světelné show se na fasádě baziliky sv. Petra objevila vyjící, vrčící a řvoucí zvířata, obrázky přeplněných městských center, názorné ilustrace znečištění a negativní zobrazení industrializace. Show tvořila vrchol oslav zahájení Roku milosrdenství, který vyhlásil papež František. Na Svatopetrském náměstí jí přihlížely desítky tisíc lidí spolu s odhadovanými milióny diváků online přenosu po celém světě.
Show za mnoho miliónů dolarů nazvaná „Fiat Lux: Osvítit náš společný domov“ vytvořili a financovali přívrženci klimatické změny a zastánci kontroly porodnosti a jejím cílem byla „osvěta a inspirace ke změně napříč generacemi, kulturami, jazyky, náboženstvími a třídami v souvislosti s klimatickou krizí“. Kromě obrázků světa a ohrožených zvířat – lvů, ptáků, opic a velryb – se při ní objevila symbolika New Age spojená se starými pohanskými božstvy. Show se také konala v den pro katolíky velmi významného svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie, kdy Katolická církev slaví skutečnost, že Maria byla v lůně své matky Anny počata bez poskvrny prvotního hříchu.
Mnozí představitelé prorodinných hnutí z celého světa říkají, že je šokovalo, že papež dovolil, aby byl chrám sv. Petra použit jako kulisa pro podporu kontroverzní a pochybné agendy „klimatické změny“.
„Mrzí mě, že se fasáda svatopetrského chrámu stala propagandistickým jevištěm vědeckého podvodu nazývaného ‚katastrofické, globální oteplování způsobené člověkem’,“ řekl portálu LifeSiteNews Steven Mosher, předseda prolife organizace Population Research Institute. „Jsem znechucen při pomyšlení, že se toto velmi posvátné místo – bazilika sv. Petra – stane pozadím pro další šíření tohoto podvodu, jehož konečným cílem je vnutit rozvinutým zemím ‚uhlíkovou daň’. Tato daň nejen ochromí světový ekonomický růst a oslabí demokracii, ale výnosy z ní budou použity na financování dalších programů kontroly populace v rozvojovém světě.“
Arcibiskup Rino Fisichella, zástupce Vatikánu pro tuto událost a předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, řekl, že show je „unikátní …svým žánrem a skutečností, že se poprvé zobrazuje na tak významném pozadí.“
„Tyto iluminace představí obrazy inspirované Milosrdenstvím, lidstvem, světem přírody a změnami klimatu,“ uvedl.
Fisichella řekl, že světelná show ve Vatikánu má spojit ekologickou encykliku papeže Františka Laudato si s konferencí OSN o změnách klimatu (Cop21), která v té době probíhala v Paříži. Vatikán konferenci projevil silnou podporu. Skutečnost, že show uzavírá oslavy zahájení Roku milosrdenství, rovněž spojuje papežovo poselství o „milosrdenství“ s „klimatickou změnou“.
Střízlivě o Halloweenu
S tím, jak se blíží přelom října a listopadu, sílí v katolických kruzích diskuse o Halloweenu a o tom, zda ho mohou katolíci slavit a zda je vhodné, aby se katolíci a speciálně děti z katolických rodin účastnili haloweenských rejů. Tato problematika je složitější, než se mnohým z nás zdá. Zkusme se na to podívat střízlivě a bez emocí.
Jeden ze základních argumentů katolických odpůrců Halloweenu je tvrzení, že jde původně o pohanský svátek na počest irského boha smrti Samhaina. Ten argument by byl jistě velmi pádný, pokud by byl skutečně pravdivý. Jenže on není. Halloweeen je zkrácenina termínu All Hallows‘ Eve (= předvečer Všech Svatých) a jako takový je to svátek křesťanský. Vznikl stejně jako Štědrý večer na základě toho, že oslavy svátku mohou začít už večer před ním. V řadě protestantských zemí byl proto Halloween dokonce zuřivě napadán a zakazován jako bytostně katolický svátek.
Z hlediska původu tedy Halloween není o nic méně křesťanský a o nic víc pohanský, než jsou Velikonoce a Vánoce. Vzdělaní katolíci se chtě nechtě musí smát snahám ateistů, pohanů a některých obzvlášť švihlých protestantů a z křesťanství se oddělivších kultů vydávat Vánoce a Velikonoce za pohanské svátky ukradené křesťany. Proč by ale tedy měli přijmout zhruba stejně relevantní a stejně staré argumenty v případě Halloweenu?
Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje
PhDr. Radomír Malý
Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.
Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.
A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.
Křesťané a podívané ve starověku
Palce dolů
Pro nás, kteří žijeme v současné tzv. západní civilizaci, je mnohdy užitečné se zajímat o dějiny církve a život křesťanů v prvních stoletích. Naše dnešní situace je podobná, i když ne stejná: život uprostřed pohanského světa. Jedním z jeho aspektů bylo množství her a podívaných, které církev v patristickém období jednomyslně zatracovala. Je však si třeba uvědomit, že pozdější oživení divadla v křesťanské civilizaci nevzešlo ze starověkých pohanských zdrojů. Postoje a praxi prvotní církve můžeme dnes v mnohém přebírat, i když ne bez rozlišování. Situaci věřících uprostřed pohanského světa reflektují již starozákonní knihy Makabejských a dále pak dále uvedení apologeti z 2. století, zejména pak Tertullianus a další patrističtí spisovatelé, jejichž některé myšlenky dále předkládám.
Již v 1 Mak 1,14 čteme o Židech, že „podle zvyklostí národů si tedy v Jeruzalémě postavili gymnasion,“ tedy jakousi tělocvičnu, což svatopisec odsuzuje, neboť to napomáhalo k přijetí pohanských mravů. Podobně 2 Mak 4,9-20 líčí, jak za zvrhlého velekněze Jasona se rozmohl helenismus, byl postaven gymnasion a hřiště pro jinochy a Jason se opovážil nejlepší z jinochů do nevěstinců postavit. Kněží zanedbávali oběti a pospíchali, aby se mohli zúčastnit her a házení diskem. Další kapitoly (5 až 7) líčí prostopášnosti v jeruzalémském chrámu a jeho nádvoří, nucení židů zúčastňovat se pohanských náboženských slavností s tím, že „kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti.“ Čteme tu o mučednictví stařičkého Eleazara a matky a jejích sedmi synů. Takto tedy pohanské helenistické mravy ohrožovaly Židy, kteří pak povstali pod vedením Judy Makabejského.
Svatí a hnutí pro-life …
Sv. Gianna Beretta Molla
Hnutí pro-life je nerozlučně spjato s křesťanstvím. Je to nevyhnutelné. Nechci se nijak dotknout ateistických či pohanských obránců obránců nenarozeného života, ale jsem pevně přesvědčen, že filosofie a přesvědčení, z nichž vycházejí, zpravidla nejsou schopny pro-life postoj dostatečně podepřít.
Je to křesťanská úcta k lidskému životu, založená na chápaní člověka jako Božího tvora, stvořeného jako služebníka a obraz Boha, která činí jakoukoliv vraždu nemyslitelnou, která přisuzuje všem lidem stejnou cenu, bez ohledu na jejich věk či schopnosti. Právě tato úcta k životu odlišovala už prvotní křesťany od jejich pohanského okolí – když sbírali odhozené děti pohanů a pečovali o ně, když přicházeli s charitou, což byla věc, kterou Řekové nebo Římané prostě neznali.
Zuřivý pohan Julián Apostata, poslední císař, který se snažil křesťanství potlačit, si nikoliv náhodou nejvíce stěžoval právě na tato specifika křesťanů a viděl v nich hlavní zdroj jejich síly a vítězství. A nikoliv náhodou se dnes kultura smrti reprezentovaná potraty, infanticidou a euthanasií šíří ruku v ruce se sekularizací společnosti a degenerací křesťanů. Je to vlastně jen návrat do časů bortícího se pohanského Říma.
„Potrat po porodu“
„Nemůžeme pokrátit cenu jedné kategorie lidského života – nenarozených, aniž bychom zároveň pokrátili cenu lidského života vůbec…“ – Ronald Reagan
Potrat je dnes největším ničitelem míru. (…) Vždyť může-li matka zabít své dítě, co zabrání vám zabít mne a mně zabíjet vás? – bl. Tereza z Kalkaty
Světem médií proběhlo zděšení nad článkem dvou lékařských etiků, kteří v článku After-birth abortion: why should the baby live? obhajovali infanticidu postižených a nechtěných dětí. I když tedy oni sami upřednostňují termín „potrat po porodu“. A novináři se ptají, jak mohl renomovaný odborný časopis, jakým Journal of Medical Ethics bezesporu je, otisknout takovou zrůdnost…
Svět bez Boha, svět bez práva na život
V posledních dnech a týdnech jsme měli příležitost zaznamenat celou řadu na první pohled nesouvisejících událostí, které jsou však ve skutečnosti pouze dílčími projevy velké společenské změny a ukazují nám konečné stadium sekularizovaného světa – světa bez Boha. Skutečnost je totiž taková, že pakliže odstraníme Boha ze světa, logika světa a morálky se zcela mění. Je krutým omylem, pokud budeme tvrdit, že tomu tak není, a odvolávat se na přirozený zákon – protože bez Boha takový přirozený zákon, jaký si představujeme, prostě neexistuje, respektive – není obhájitelný.
