Tag Archives: pastorace
Kardinál Burke: „Musíme se modlit a postit za Církev ve chvíli hluboké krize“
„Pracovní dokument pro synodu o Amazonii je naprosto nepřijatelný. Musíme udělat všechno, co můžeme, pro obranu integrity katolické víry. … Je také nečestné prezentovat synodu jako údajně zaměřenou na evangelizaci Amazonie, když přitom skutečným cílem je revoluce v celé Církvi,“ řekl americký kardinál Raymond Leo Burke v rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana. Kardinál Burke byl hlavním řečníkem na akci, kterou tyto noviny pořádaly v Římě 6. října. Jejím tématem bylo „Až do končin země“ a právě otázkou evangelizace náš rozhovor začíná.
Vaše Eminence, dnes se katolíkům velmi často říká, že o své víře v Krista mají svědčit v zásadě konáním dobra a tím, že jsou hodní, například když pomáhají chudým a imigrantům. Co si myslíte vy?
Dovolte mi připomenout svatého Petra Klavera, španělského jezuitu, který byl v sedmnáctém století v kolumbijské Cartageně více než čtyřicet let misionářem otroků dovážených z Afriky. Když přijížděly veliké lodi plné otroků, byl tam, aby léčil jejich rány, ale také je učil se modlit, protože byl přesvědčen, že nejdůležitějším darem, který jim může dát, je víra.
Pokus pochopit papeže Františka
Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.
Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat.“ (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí.“ (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).
Příprava na manželství po papežských oddavkách ve vzduchu
Jste-li katolickým knězem snažícím se o svědomitou přípravu snoubenců na manželství, papež František vám právě velice zkomplikoval život.
Děláte, co můžete. Říkáte snoubencům, že před pronesením svatebního slibu je třeba to důkladně uvážit. Pokud spolu žijí, vyzvete je, aby až do sňatku bydleli odděleně. Nepředstíráte, že příprava na manželství rovná se prefabrikovaný program pro všechny nebo časově náročný, byrokratický proces podle biskupské konference USA zvaný „pre-Cana“; snažíte se toho muže a ženu poznat, mluvit s nimi o skutečném významu křesťanského manželství. Povzbuzujete je, aby před sňatkem vykonali dobrou zpověď. Před svatbou si promluvíte s každým z nich samostatně a přesvědčíte se, že jsou připraveni vzít na sebe závazek manželství svobodně a se vším všudy. Pomůžete jim naplánovat obřad a vést je, tak aby svatba proběhla důstojně a s úctou. Potom uděláte všechny potřebné administrativní úkony, aby byla zajištěna řádná kanonická forma.
Potom se papež František za letu seznámí s nějakou dvojicí a pod dojmem okamžiku je přesvědčí, aby se vzali za letu. Zeptá se jich, aby si svůj závazek dobře promysleli? Kdepak. Při startu na svátostné manželství evidentně ani nepomysleli, a než letadlo přistálo, byli oddáni. Zeptá se jich na ty roky, po které spolu žili bez sňatku? Jistěže ne. Vyzpovídá je? Pravděpodobně nikoli. Naplánuje důstojný obřad? Vůbec ne.
Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)
Prof. Thibaud Collin: Svědomí nad Krista
Ve třetím pokračování se budeme zabývat příspěvkem prof. Thibauda Collina, který se soustředil na problém svědomí a jeho mylného výkladu v Amoris laetitia. Také prof. Collin klade AL do historické perspektivy, tentokrát v souvislosti s odporem proti encyklice Humanae vitae papeže Pavla VI., která potvrdila absolutní nesouhlas Církve s antikoncepcí.
U Amoris laetitia se ve srovnání s Humanae vitae úlohy obrátily: prof. Collin pozoruje nápadnou podobnost mezi kritiky HV a současným papežským dokumentem. V obou případech jde ve skutečnosti o snahu zacházet s objektivními požadavky mravního zákona jako s ideálem, „dobrovolným rozhodnutím“, které může být vhodné pro některé omilostněné lidi v ideálních situacích, ale není závazné pro všechny katolíky. Zmiňuje pastýřský list francouzských biskupů o HV z listopadu 1968, který dodržování HV prakticky ponechal subjektivnímu a situačnímu úsudku věřících s odkazem na „konflikt povinností“, což je argument velmi podobný tomu, jenž se uvádí v AL.
Pastorační revoluce
Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.
V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství.
Rozvrací papež František úmyslně papežský učitelský úřad?
Phil Lawler
Největší hrozbou pro učitelský úřad papeže je dnes papež sám.
Specialitou papeže Františka jsou zneklidňující výroky – jak se zdá, nejčastěji při rozhovorech s novináři v letadle. Povinností římského pontifika však je uklidňovat: něco, co papež František evidentně odmítá dělat. Nejnovější neformální prohlášení – zabývající se naléhavou otázkou, leč neposkytující autoritativní odpověď – mě nutí se ptát, zda Svatý otec svůj vlastní učitelský úřad nerozvrací úmyslně.
Robert Royal v článku na portálu The Catholic Thing [1] přesvědčivě vysvětlil, proč poslední překvapení z Vatikánu považuje za „bizarní krok papeže“ (slovenský překlad ZDE). Katolický svět už více než dva roky diskutuje o tzv. „Kasperově návrhu“, aby znovusezdaní rozvedení katolíci mohli být připuštěni ke svatému přijímání, a až do minulého týdne na tuto otázku nebyla žádná jasná, definitivní odpověď papeže. Ta se teď konečně objevila: nikoli v oficiálním dokumentu nebo veřejném prohlášení, ale v soukromém dopise, který unikl do médií a jehož pravost byla později potvrzena.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin
Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.
Společensko-kulturní kontext
V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.
V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely.
Otče Petráčku, probuďte se!
Co mne nejvíce zaráží na textu otce Petráčka „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance“ (jakož i na dalších podobných textech nekritických ctitelů koncilu), je ochota autora přepisovat současnou hmatatelnou a nepřehlédnutelnou realitu. V článku otce Petráčka uhodí do očí hned několik těžko uvěřitelných úprav reality. S první se vypořádal článek Dr. Malého a čtenáři pod ním, když se zabývali tvrzením o propadu počtu věřících před koncilem a srovnali tehdejší situaci s mnohem zoufalejší situací dnešní. Já se zde dovolím podívat na další pochybné teze…
Dnes slavíme památku svatého faráře arského
Sv. Jan Maria Vianney
Dnes slavíme památku sv. Jana Maria Vianneyho, svatého faráře arského, jehož kázání a promluvy jsem zde v minulých letech zveřejňoval (včera jsem sérii uzavřel vydáním Promluvy o naději). Modleme se, abychom i dnes měli svaté a nebojácné kněze, jako byl on…
Kněze nespoutané tzv. „patorační ohleduplností“ (která dnes kněze i biskupy až příliš často svazuje tak, že už žádné smysluplné pastorace nejsou schopni). Kněze vždy připravené hlásat Pravdu vhod i nevhod, ochotné mluvit nejen o ctnostech a Nebi, ale i hříchu a pekle.
ČBK: Vlastně se nic neděje…
Tak prý se nic neděje a k žádným dramatickým změnám religiozity nedochází. Alespoň to ve svém prohlášení k předběžným výsledkům Sčítání lidu 2011 tvrdí Česká biskupská konference. Je to smutné, ale nepřekvapí to, na strkání hlavy do písku a hledání výmluv coby dominantní strategii české části Církve jsme si už zvykli. Tentokráte se s nadšením sáhlo po výmluvě, kterou poskytla změna metodiky společně s 5 miliony tajnůstkářských občanů. Bohužel jde o postoj naivní a dlouhodobě neudržitelný…
