Tag Archives: milosrdenství

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (http://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.

Pokus pochopit papeže Františka

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).

Zdvižený prst Aleše Opatrného

Mons. Aleš Opatrný

Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?

Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme.

Omyl venkovského faráře

Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.

Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.

Kongregace pro neomylnost

K překvapení mnoha ostřílených vatikánských pozorovatelů byl prefektem nedávno vzniklé Posvátné kongregace pro servilní povolnost jmenován kardinál Giuseppe Corleone.

Corleone, rodák se sicilské Caltanissetty, je ve své domovské diecézi znám jako „Ranař“. V minulosti nevyvolával velkou pozornost médií. V současné době zastává jednu z vedoucích funkcí v římské kurii, kde je jeho úkolem prozkoumat všechna ostatní dikasteria a vymýtit ta, která zřetelně „nejdou s dobou“.

Fragment

Následující úryvek z papyru, který byl nedávno objeven ve Vatikánské knihovně, je podle všeho původní verzí textu, který nám byl předán v podobě prvních několika veršů 10. kapitoly Markova evangelia.

10 I vstal František a šel odtamtud do končin italských a za Tiberu. Opět k němu přicházely zástupy a on je zase učil, jak měl ve zvyku.
2 Tu přišli někteří kardinálové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
3 Odpověděl jim: „Co vám přikázal Jan Pavel?“
4 Řekli: „Jan Pavel nedovoloval muži se s manželkou rozvést, ani přistupovat ke svatému přijímání, pokud tak učinil.“
5 František jim řekl: „To proto, že nebyl tak milosrdný jako já, vám napsal tento příkaz!
6 Na začátku při stvoření však ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu;
7 proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce. Pokud však experiment nevyjde, může to vždycky zkusit znovu. To je jen přirozené. Neboť není dobré, aby byl muž (nebo žena) sám.’“
8 V domě se kardinálové Františka znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Nemám v úmyslu to už nijak vysvětlovat.
9 A jestli na mě budete dál tlačit, nadělám si z vašich červených kardinálských klobouků vánoční ozdoby!“

P. Geoffrey Kirk

Překlad Lucie Cekotová

https://ignatiushisconclave.org/2016/11/29/fragment/

Vánoční moteto

P. Geoffrey Kirk, s omluvou Charlesi Dickensovi

František se s úlevou uložil na své skládací lehátko v Domě sv. Marty. Byl to rušný den: jedna generální audience a pět rozhovorů s novináři. Tolik spontánnosti člověka vyčerpá. Nechal svou obvyklou ovomaltinu chladnout na nočním stolku a zadřímal. Když se probudil, byla v pokoji tma a malým okénkem nepronikalo dovnitř žádné světlo. Přesto k jeho velikému údivu zvonily všechny římské zvony a budily ho ze spánku.
V nohách postele se z přítmí kabonila přízračná postava. Když si Františkovy oči zvykly na temnotu, uviděl, že je fantasticky oděná v kalhotách do zvonu a botách na platformách. Kolem krku jí visely šňůry korálků a ve vlasech měla květiny.
„Jsi ten duch, kterého jsem měl čekat?“ zeptal se František a nervózně přitom svíral okraj pomačkaného spacáku.
„Jsem Duch Druhého vatikánského koncilu,“ pravil duch a přátelsky mu pokynul rukou.
„Toho velkého koncilu, který svolal papež Jan XXIII.?“ otázal se František. Byl sice Argentinec, ale rozhodně nechtěl vypadal jako venkovský balík.
„Ne tak úplně,“ odvětil duch smutně. „Já jsem jen to, co z něj vzešlo. Ukážu ti, co tím myslím.“

V tom okamžiku duch Františka uchopil za ruku. Stěny malé cely se jakoby kouzlem rozestoupily a František se ocitl v šedém, duchaprázdném kostele s abstraktními okny z křiklavě pomalovaného skla a obětním stolem ve tvaru obří fazole. Kněz oblečený do ornátu z recyklovaného materiálu začínal sloužit mši. „Milí přátelé,“ pravil, „jsem rád, že jste dnes ráno přišli, abyste se připojili k našemu rodinnému jídlu.“
Jakmile pronesl tato slova, spustila skupina složená ze dvou kytar, elektronických kláves a změti bubnů jakousi rytmickou modlitební píseň, jejíž slova byla zároveň hloupá a ohlušující.

František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením se spacákem přetaženým přes hlavu. Už to nedokázal snést.

*     *

Uběhl nějaký čas. Tentokrát nezněly zvony, ale oknem pokoje vklouzla dovnitř zasmušilá postava v dobře střiženém obleku s kolárkem. Zastavila se těsně u postele.

„Jsem Duch ekumenismu,“ pravila.
František se dychtivě posadil. „Viděl jsem minulost, a když o tom uvažuji, moc se mi nelíbila. Co mi ukážeš z budoucnosti?“
„Můžu ti ukázat jen to, co už vím,“ odvětil duch.

Místnost se náhle rozšířila do velkého přednáškového sálu plného lidí všeho druhu. Byly tam anglikánské biskupky z Kanady, homosexuální luteránští duchovní z Německa se svými partnery, černí evangelikálové promlouvající jazyky, metodistická taneční skupina z Malajsie, i televizní evangelizátoři s manželkami, které vypadaly jako Dolly Parton,[1] zkrátka, byli tam teologové i neteologové v nejrůznějších podobách.

Duch ekumenismu pravil: „Tohle je Katolická církev tak, jak bude vypadat.“
František byl potěšen. „Tolik různých lidí spojených ve víře Církve!“
„Jen pomalu,“ řekl duch. „V téhle církvi není žádné učení. Spiritualita vypudila dogma. Lidé věří, čemu chtějí, a tomu, co považují za správné.“
„Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem.
„Přesně tak,“ řekl Duch ekumenismu a vyklouzl oknem ven.

*     *

Ještě než se rozednilo, dostavil se další návštěvník. Byl od hlavy k patám oděn v červené, měl na sobě rudou mozetu a ve tváři široký úsměv, a tak bylo ihned zřejmé, o koho jde.

„Jen se neschovávej!“ zvolal Duch milosrdenství a stáhl z třesoucího se Františka spacák. „Odpustím ti, ať si to zasloužíš nebo ne.“
Františka, který měl odjakživa pronikavý smysl pro hřích, to tak úplně nepřesvědčilo.
„Znamená to, že teď si můžu dělat, co chci?“ zeptal se.
„Naprosto,“ odpověděl kardinál. „Bien sûr, il te pardonnera; c’est son métier. [2] Všechno to je záležitost Herz, jak píšu ve své knize.“
„Mého srdce, nebo Jeho?“ otázal se František..
„Tvého samozřejmě,“ odtušil Duch milosrdenství.
„Ale neznamená to, že je pak všechno subjektivní a svým způsobem bezvýznamné a nepodstatné?“ řekl na to František, který tak brzy po ránu nebyl nejbystřejší.
„Pochopil jsi to správně,“ odpověděl Duch milosrdenství. „Ale už musím jít. Čeká mě moje druhá manželka.“

V tom okamžiku se nad Domem sv. Marty opět rozezněly zvony a František se konečně probudil do jasného světla nového dne. I když byl jistě starší a moudřejší, naplnil ho podivně hřejivý pocit.

Nedá se nic dělat. Musí jít popřát Benediktovi šťastné Vánoce.

P. Geoffrey Kirk

Překlad Lucie Cekotová

[1] Dolly Parton je slavná americká country-zpěvačka, proslulá mimo jiné smyslnou postavou, ne vždy cudným oblékáním a košilatými vtipy. Pozn. šéfred.

[2] Samozřejmě, on ti odpustí, je to jeho úkol (fr.). Pozn. překl.

https://ignatiushisconclave.org/2016/12/17/a-christmas-motet/

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?

PhDr. Radomír Malý

Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.

Papež pro naši dobu (2)

P. Linus Clovis

Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.

Petr a jeho nástupci

V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.

Papežská bdělost

Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.

Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.