Tag Archives: křesťanství

Dnes si připomínáme sv. Justina Mučedníka

http://www.katopedia.cz/index.php?title=Soubor:Justin_mu%C4%8Dedn%C3%ADk.jpg

Sv. Justin Mučedník

Pokusil jsem se studovat všechny dostupné filosofie, což mne nakonec přesvědčilo, že jen jediné učení je pravé. To, které vyznávají křesťané, že Bůh je Stvořitel a Pán veškerého tvorstva, že Ježíš Kristus podle proroctví přišel na svět, aby spasil člověka a naučil ho celé pravdě.

Dnes (14. 4.) si připomínáme církevního otce sv. Justina Mučedníka († 165), řeckého filosofa, teologa a mučedníka zavražděného před 1850 lety.

Nejvýznamnější apologeta 2. století se narodil v Palestině v pohanské rodině a od mládí se zabýval studiem soudobé filosofie. Žádný z pohanských filosofických systémů jej ale plně neuspokojoval, byť nějakou dobu setrvával v rámci platonismu.

Někdy ve 30. letech dospěl jeho život k prudkému obratu setkáním s neznámým starcem, který lehce vyvrátil jeho platónské přesvědčení, seznámil jej s křesťanstvím a daroval mu Bibli. Justin poté přijal křesťanskou víru a stal se křesťanským filosofem a apologetou. Založil v Římě křesťanskou filosofickou školu a stal se vyhledávaným duchovním otcem a reprezentantem křesťanské vzdělanosti.

Svatý Otče, proč mne urážíte?

PhDr. Radomír Malý

Papež František na palubě letadla při svém návratu z Turecka prohlásil na narychlo uspořádané tiskové konferenci:

„Chtěl bych něco říci o těchto třech věcech: mezináboženském dialogu, islamofobii a christianofobii. Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: ´Je-li toto islám, tak se rozzlobím´. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: ´Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový´. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích….“ (znění přesně podle radiovaticana.cz)

Papež František řekl, že v křesťanství, tedy i v Katolické církvi, jsou „fundamentalisté“. Tímto termínem označují protikatolická mainstreamová média jednak stoupence tradiční liturgie, jednak ochránce nenarozeného života a rodinných hodnot, tzv. „homofoby“ apod. K nim ke všem se hlásím a patřím. Jestliže mne kvůli tomu nazývají „fundamentalistou“, nevadí mi to, nechápu toto slovo jako nadávku, ale jsem na toto označení náležitě hrdý. „Fundamentum“ znamená latinsky „základ“. Každý katolík by měl „jít k základům“, k tomu vybízí na řadě míst evangelií sám Ježíš Kristus, např. když říká v závěru sv. Matouše: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ V horském kázání potom praví: „Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý jest i váš nebeský Otec…“ (Mat 5,48). Být katolickým „fundamentalistou“ proto znamená brát Písmo sv. a Tradici nadmíru vážně a důsledně a usilovat na prvém místě o život podle evangelia a katolické nauky. Z toho plyne i výše zmíněná orientace na tradiční liturgii, obranu rodiny a zvláště nenarozeného života.

O hidžábech poněkud netradičně

Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.

Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.

Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.

Jak papež opět zklamal

František I.

Papež František I. bohužel už dlouhodobě působí věřícím hrozná zklamání svými vystoupeními v médiích. O některých můžeme mluvit jako o nešikovných ( např. dodnes liberály a liberálními pseudokatolíky hojně zneužívaný výrok „kdo jsem já, abych je soudil?“ či opakované rozhovory s ateistou Eugeniem Scalfarim), u dalších už je ale už velice obtížné zůstat jen u otázky šikovnosti a nešikovnosti – klasickým příkladem je poslední papežovo vyjádření o situaci v Iráku…

Přiznám se, že mne příjemně překvapilo, když světský tisk v posledních dnech psal o tom, že i mírumilovnému papeži Františkovi došla trpělivost a vyzval k zastavení vrahů z ISIL, kteří v Iráku a Sýrii systematicky vyvražďují a zotročují nesunitské menšiny (především křesťany, jezídy a šíity). To překvapení se ale změnilo ve zděšení, když jsem si na stránkách České redakce Radia Vatikán přečetl, co papež skutečně řekl…

Poselství bl. Marka z Aviana dnešním křesťanům

Bl. Marek z Aviana

Jedním ze zástupu světců a blahoslavených, které si připomínáme tento den, je i bl. Marek z Aviana (1631-1699), kapucínský kazatel a dlouholetý hlavní polní kaplan a kazatel habsburských vojsk ve válkách mezi Habsburky a osmanskou říší, který tolik přispěl k záchraně Vídně před Turky.

Uvážíme-li současné dění ve světě, pak je třeba přiznat, že právě toto je typ světce, na kterého bychom v těchto dnech měli obzvlášť vzpomínat. Aby nám připomněl, že existuje něco jako spravedlivá válka, aby nám připomněl, že někdy nestačí pouze výzvy k odsouzení toho či onoho, že někdy nestačí pouze modlitby a pokojné protesty, že někdy je třeba jednat a sáhnout i ke zbraním…

Apostata, ne-li přímo ateista v kněžském rouchu

Dr. Radomír Malý

Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako  apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“

To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu!

Jakou barvu má Národní demokracie?

F. K. Ladislav

Ne Bruselu – Národní demokracie, jak se pojmenovala kvůli volbám do Evropského parlamentu, aby bylo zjevné, s jakými pohnutkami jde do volebního klání, se hlásí ke křesťanské historii Evropy, ctí křesťanské tradice. To není málo, i když to nemá explicitně uvedeno v názvu, což může určitě leckomu chybět. Domníváme se totiž, že křesťansko-demokratické strany jakékoliv pojmenování tohoto typu natolik zprofanovaly, že je lépe zvolit název víceméně neutrální. V našem případě byla volba jasná, když je možno navazovat na prvorepublikovou Národní demokracii.

Je to návaznost bez kontinuity, která byla přetržena nacistickým a komunistickým režimem. I doba pokročila a my stojíme před novými výzvami a novými hrozbami. Evropa už není křesťanská, pomalu vymírá, ztrácí svou národnostní identitu, otvírá se cizím ideologiím a náboženstvím. Křesťan nemůže v tuto chvíli stát stranou, i když rozumím těm, co se chtějí od politiky distancovat. Je to jistě jejich právo a pokud naše snahy o zastavení devastace kulturního a morálního dědictví našich předků podpoří vroucími modlitbami, tak hurá! Jak píše svatý Pavel: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.

Chládek v akci (Jsou lidovci k něčemu?)

Marcel Chládek (ČSSD) obsadil ministerstvo školství a obratem zahájil útok na práva rodičů, když oznámil, že do dvou let zlikviduje domácí vzdělávání na druhém stupni základních škol (viz Zprávy ČT, začátek reportáže ve 40:50). Nebude to pro něj problém – je zatím zavedeno pouze experimentálně. Sice se podle Národního ústavu pro vzdělávání osvědčilo, pročež on bude doporučovat jeho zachování, ale taková fakta samozřejmě nemohou zastavit marxistického radikála, kterého žene vpřed myšlenka, že dítě patří státu (a tudíž i do školy, kde si je stát může pořádně obrábět dle svého, rodičům navzdory).

Když tato vláda vznikala, upozorňoval jsem na to, že se na nás řítí katastrofa, protože ty z pohledu křesťanů a křesťanské politiky zásadní posty obsadí ti absolutně nejhroší možní lidé, a pana Chládka jsem jmenoval coby jednoho z těch nejhorších výlupků české radikální levice, kteří se derou do klíčových křesel. Je od pana ministra hezké, že takto briskně a přesvědčivě potvrdil, že mám pravdu.

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9.