Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech

Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku (a bude i letos 5. července slyšet a číst) o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média zajisté nezůstanou pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a budou vysoko hodnotit jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se určitě objeví i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.
Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.
Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“. Konstantin Cyril, opravdový polyhistor a jeden z největších géniů své doby, ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně, nepříliš odlišného od živého slovanského jazyka, který obohatil o katolickou náboženskou terminologii. Zmíněný dialekt totiž zanikl ještě předtím, než tamní slovanské obyvatelstvo přijalo křest, proto se v něm křesťanská náboženská terminologie nevyskytovala, Konstantin ji proto musel jaksi „doplnit“.

Kdyby svatí bratři prosili papeže o uznání živého jazyka jako liturgického, tak by jim Hadrián II. nejenže žádnou bulu „Gloria in Excelsis“ r. 869, kteroužto jejichž žádosti vyhověl, nevydal, nýbrž naopak by je hnal z Říma jako nejhorší kacíře. Celebrovat v živém jazyce bylo v té době absolutně nemyslitelné, veškerý katolický svět (byzantský Východ byl ještě s Římem v jednotě) tenkrát pokládal za samozřejmé, že Nejsvětější oběť musí být Bohu přinášena v jazyku, jímž se běžně nemluví na tržišti, neproklíná, nenadává a nehovoří sprostě. V jazyku, který jako mrtvý nepodléhá vývoji a změně významu slov, proto jeho terminologie je konstantní, neměnná a povždy platná. Těmito jazyky byly hebrejština, přesněji různé blízkovýchodní již mrtvé aramejské dialekty, stará řečtina a latina. Konstantin k nim chtěl připojit ještě církevní slovanštinu – a měl úspěch, nalezl podporu papeže proti těm, které v zápalu polemiky nazýval „pilátníky“, již uznávali pouze první tři za oprávněné. Konstantin ironicky argumentoval, že Pilát v těchto třech jazycích nechal napsat na kříž Spasitelovu údajnou „vinu“: Ježíš Nazaretský, král židovský.
Neprávem se proto dovolávají současní kategoričtí vyznavači NOM svatých bratří jako „průkopníků“ tohoto obřadu tím, že prý zavedli do liturgie živý národní jazyk. Je to historická nepravda.
U nekatolických denominací a v nevěřícím prostředí panuje názor prezentovaný i v některých učebnicích dějepisu, že svatí bratři prý byli v rozporu s římskou katolickou ortodoxií hlásanou německými (východofranskými) biskupy, kteří je pronásledovali a Metoděje dokonce několik let věznili. Pravý opak je pravdou. V rozporu s římskou ortodoxií představovanou papeži se octli naopak němečtí preláti, kteří krátce před příchodem svatých bratří do Říma podpořili jeho obsazení vojskem krále Lothara a uvěznění papeže Mikuláše I. Velikého. Ten totiž odmítl prohlásit řádné Lotharovo manželství s Theutburgou za neplatné, aby si mohl vzít konkubínu Waldradu. Papež Mikuláš hájil v této věci církevní nauku o nerozlučitelnosti manželství, němečtí biskupové naopak podporovali Lothara. V rozporu s římskou ortodoxií se octli tedy oni a setrvali v ní i tehdy, když na Moravě působili sv. Cyril a Metoděj.
Papežové projevovali soluňským bratřím všestrannou náklonnost. Hadrián II. po smrti sv. Cyrila v Římě r. 869 vysílá sv. Metoděje (Methodia) na Moravu nejen jako moravsko-panonského arcibiskupa, ale též jako papežského legáta, aby upevnil jeho pozici proti německých biskupům a kněžím. Když ti přesto sv. Metoděje uvěznili, byl to právě papež Jan VIII., kdo se jej radikálně zastal, vymohl jeho propuštění a návrat na Moravu, a bez milosti exkomunikoval pasovského biskupa Hermanaricha, který světce mučil. Jan VIII. dává Metoději za pravdu proti jeho podřízenému, nitranskému biskupu Wichingovi, který světce pomlouval. Publikuje rovněž r. 880 bulu „Industriae Tuae“, jíž opět potvrzuje církevní slovanštinu jako řádný liturgický jazyk. Svatí bratři tedy nebyli žádnými neortodoxními katolíky, kteří by mohli sloužit za příklad novověkým vnitrocírkevním liberálům, nýbrž naopak nekompromisními zastánci katolické pravověrnosti a římského papeže.
Častokrát bylo publikováno, že soluňští bratři jsou příkladem dialogu s jinými náboženstvími. Skutečně? Fakta říkají něco jiného. Sv. Konstantin Cyril hlásal evangelium u položidovských Chazarů a u muslimů v Bagdádu. Vedl s nimi dialog? Ano, ale zcela jiný, než si představují dnešní neomodernisté v Církvi. Jak popisuje anonymní spis Život Konstantinův nedlouho po světcově smrti, Cyril vášnivě hájil katolickou pravdu jako jedinou, zejména o Boží Trojici proti mohamedánům. Když mu vyznavači Alláha ukazovali v Bagdádu domy křesťanů pomalované šerednými čerty,  Konstantin řekl: „Vida, tady bydlí křesťané, čerti jsou proto venku, neboť se bojí Krista. Ale tam, kde jejich obrazy nevidím, bydlí mohamedáni, čerti proto jsou uvnitř a ne venku, protože Mohamed je falešný prorok.“ Kdyby dnes Konstantin nazval Mohameda falešným prorokem, octl by se určitě na mediálním pranýři jako nábožensky nesnášenlivý. Přinejmenším, možná by jej čekalo ještě něco horšího.
A jak si počínali oba bratři na Velké Moravě? To opět popisují anonymní Život Konstantinův a Život Metodějův. Procházeli zemí, káceli všechny pohanské modly, kázali a poučovali lid o pravdách katolické víry. Obyvatelé Moravy byli sice většinou již pokřtěni, ale jejich zakotvení ve víře za mnoho nestálo. Nadále uctívali pohanská božstva, jimž přinášeli krvavé oběti, možná i lidské, spojené se sakrální prostitucí, věřili ve vampýrismus a v obrovské množství dalších pověr. Svatí bratři pro to neměli žádné pochopení. Nekompromisně učili, že věřit takovým nesmyslům je těžký hřích a jak dokazují jejich spisy Nomokanon a Zakon sjudnym ludom, což jsou příručky pro zpovědníky i soudce, tak za tyto pověry mělo následovat tvrdé pokání několika let o chlebu a vodě, případně poutě na posvátná místa. Jaký postoj by asi zaujali k projektu chrámu společného všem třem monoteistickým náboženstvím, který se teď staví v Berlíně? Jaký ke společnému prohlášení papeže Františka a muslimského duchovního hodnostáře Tayyeba z Abú Dabí? Odpověď je jasná: Byli by konsternováni jako řada současných věrných katolíků.
Takže žádný dialog s pohanskými pověrami. Jak by se asi chovali v současnosti k pachamamě, uctívané r. 2019 i ve Vatikánu? Nedomnívám se, že by následovali příkladu statečného Alexandra Tchuguela, jenž tyto modly hodil do Tibery. Šli by ještě dál – spálili by je na uhel jako pohanskou ohavnost.
Sv. Metoděj ve svém arcibiskupském úřadě vynikl též jako odvážný obránce nerozlučitelnosti manželského svazku. Vzpomínaný Život Metodějův udává, že kníže Svatopluk byl „otrokem ženských rozkoší“ – a proto jej světec ostře káral, nejspíš mu i odpíral rozhřešení a sv. přijímání. To byl mimo jiné jeden z důvodů napětí mezi oběma nejvyššími hodnostáři země a zrady Svatoplukovy na arcibiskupovi. Zcela jinak si počínali němečtí kněží působící na Velké Moravě, kteří tyto těžké hříchy tolerovali. Soluňští bratři naproti tomu neuznávali žádný sex mimo řádně uzavřené manželství, polygamii, homosexualitu a veškeré další pohlavní hříchy stíhali pokáním několika let o chlebu a vodě. Jak „tolerantně“ by se asi chovali k současné promiskuitě, genderové ideologii, homo a transsexualismu, k možnosti změny pohlaví, k eventualitě homosexuálních sňatků a podobným zvrhlostem, o tom není třeba příliš spekulovat.
Pravdivý obraz našich svatých věrozvěstů tedy vypadá tak, že se jednalo o tvrdě ortodoxní a nekompromisní katolíky. Vydávat je za nějaké předchůdce katolického liberalismu a modernismu je historická lež. Sám T. G. Masaryk ve svém spise „Česká otázka“ odmítá pokusy volnomyšlenkářů a protestantů „přivlastnit“ si oba bratry jako někoho, kdo započal proces destrukce katolické víry. Masaryk výslovně připomíná, že Cyril a Metoděj byli „plně katolíky ve smyslu své doby“. Proto jejich kult odmítá a zastává ze své pozice názor, že bojovníci proti „klerikalismu“ by naopak měli oba věrozvěsty odsoudit.
Cyrilometodějskou úctu v 19. stol. rozšířili na Moravě František Sušil a jeho kněžští žáci a spolupracovníci. Myšlenku národního probuzení spojili s ideálem náboženské a mravní obrody. Ukázalo se, že „klepli hřebík na hlavičku“. Morava v cyrilometodějském duchu zažila rozmach nejen národního, ale také náboženského uvědomění. Cyril a Metoděj byli opravdovými světci a velikány ducha, kteří přinesli našemu národu autentickou katolickou víru a spolu s ní i opravdovou kulturu a duchovně-mravní rozvoj. To působí katolická víra všude, kde se šíří a hlásá, nikoli tam, kde dochází k jejímu rozmělňování a stavění na stejnou úroveň s jinými náboženstvími.  Svatí Cyrile a Metoději, orodujte za nás!
PhDr. Radomír Malý

31 Responses to Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech

  1. Terka napsal:

    Děkuji pane doktore , krásně napsané.

  2. Renda napsal:

    Stádo s stále krmi zvláště 5 července mýtem , že věrozvěstové zavedli národní jazyk , aby lid rozuměl. A teprve úžasný pastorační koncil lidu umožnil chválit Pána v jazyku ulice.

  3. Karol Dučák napsal:

    V článku je uvedených veľa nespochybniteľných faktov, ale niektoré dôležité skutočnosti v článku chýbajú. Rád by som na ne upozornil. Predovšetkým fakt, že – ako uvádza Život Konštantínov -, sv. Konštantín veľmi energicky obhajoval právo každého národa oslavovať Boha vlastným jazykom. Na námietky benátskeho duchovenstva a na obranu slovanskej bohoslužby odpovedal okrem iného: „Cožpak nepadá déšť od Boha stejně na všecky? Nebo nesvítí slunce rovněž na všecky, ani (snad) nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Tak jak to, že vy se nestydíte brát v úvahu jen tři jazyky, ale všem ostatním národům a kmenům přikazovat, aby byly slepé a hluché? Povězte mi, (to) děláte Boha bezmocného, jako by toto dát nemohl, nebo závistivého, jako by dát nechtěl? My však známe mnoho národů, které ovládají umění písma a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. (Jak) známo, jsou (to) tito: Arméni, Peršané, Abasgové, Ibeři, Sugdové, Góti, Avaři,… Jestliže však nechcete porozumět na základě tohoto, poznejte aspoň rozsouzení z knih. David přece volá, řka: Pějte Pánu všechny země, pějte Pánu píseň novou. A ještě: Zvolejte k Pánu všechny země. Pějte a veselte se a zazpívejte. A jinde: Celá země ať se pokloní a ať ti zpívá, ať zpívají tvému jménu, nejvyšší. A ještě: Chvalte Boha, všechny národy, velebte ho, všichni lidé, a vše, co dýchá, ať chválí Pána…“ (Žitije Konstantina – Život Konstantinův XVI.)
    Takisto považujem za nevyhnutné pripomenúť, že pápeži síce výnimočne, ale predsa len povoľovali aj národné jazyky ako liturgické. V roku 1615 bolo povolené slávenie latinského rítu v živom čínskom jazyku, ktorý v tej dobe používali čínski mandaríni. Takto sa slávila svätá omša ďalších 140 rokov až do roku 1755, keď boli sväté omše v čínskom jazyku zakázané. Svätý stolec však natrvalo schválil preklad latinskej liturgie do ďalších jazykov: do gruzínčiny v roku 1631 a do perzštiny v roku 1634. Nie je teda pravdivé tvrdenie, že Rím nepovoľoval používanie živých národných jazykov ako liturgických. Opak je pravdou a Rím výnimočne povoľoval aj tieto jazyky ako liturgické. Išlo síce skôr o výnimky, potvrdzujúce pravidlo, ale nesmieme na tieto výnimky zabúdať. V záujme objektivity je potrebné sústavne zdôrazňovať, že aj pred Druhým vatikánskym koncilom boli v Rímskokatolíckej cirkvi tendencie emancipovať národné jazyky v liturgii svätej omše tak, ako to bolo bežné na kresťanskom Východe.
    Moja tretia poznámka sa týka skutočnosti, že misia solúnskych bratov mala veľký význam aj pre okolité krajiny. Zachovala sa tradícia, že Metod pokrstil aj české knieža Bořivoja a jeho manželku sv. Ľudmilu. Slovanská liturgia a literatúra sa stali výborným nástrojom evanjelizácie slovanských národov. Metodovi učeníci hlásali evanjelium v Bulharsku, Chorvátsku, Bohémii a Poľsku. Bulharsko následne poslúžilo ako účinný misijný most pre christianizáciu Ruska.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad Karol Dučák: Ale o to přece nejde, že sv. bratři z pastoračních důvodů chtěli, aby lid liturgickému jazyku rozuměl, proto zkonstruovali církevní slovanštinu, která přece jen více přiblížila krásu sv. liturgie obyvatelstvu. To vůbec nezpochybňuji. Mně šlo pouze o to, že v té době bylo nemyslitelné, aby mše sv. byla sloužena živým a nikoli mrtvým jazykem. Krom toho na Velké Moravě někteří němečtí kněží se ani nenamáhali naučit se řeči místních obyvatel a kázali buď německy, nebo latinsky, veřejně se i modlili neliturgické modlitby v těchto jazycích pro Moravany cizích. Sv. bratři proto kázali, vyučovali a učili naše předky modlitbám v mateřském jazyce a liturgii celebrovali (přesněji pouze sv. Metoděj po svém svěcení v Římě a návratu na Moravu, před jejich příchodem do Říma kněží z jejich doprovodu) dle církevních předpisů v mrtvém jazyce, který byl ale tehdejšímu slovanskému obyvatelstvu blízký a jemuž rozumělo.

      Pokud uvádíte rok 1615 v Číně, tak to je přece jen hodně vzdálená doba od 9. stol. To povolení slavit mši sv. v živé čínštině nebylo ale tak jednoznačné, šlo o tzv. akomodační spor mezi jezuity a dalšími řády. Právě jezuité si to vymohli, nicméně misionáři jiných řeholí byli ostře proti tomu, nakonec byla nejen mše v čínštině, ale i další domorodé zvyklosti v katolické zbožnosti Římem zakázány. A co se týká překladu liturgických textů do gruzínštiny atd., tak to neznamená, že se v těchto jazycích také celebrovalo. Šlo nejspíš o to, aby je ta část obyvatelstva, která byla gramotná, mohla sledovat. Již ve Francii za Ludvíka XIV. v 17. stol. byly do francouzštiny přeloženy části římského misálu, aby gramotní šlechtici a měšťané mohli být liturgii více přítomni.

      • Karol Dučák napsal:

        Ad Dr. Radomír Malý: predovšetkým ďakujem za kultivovaný príspevok. Taký ma vždy poteší. Prejdem rovno k veci. Myslím, že naše stanoviská sa môžu ešte viac zblížiť. Minule som sa rozprával s jedným mojím priateľom, vysokoškolským pedagógom doc. PaedDr. ThDr. Šimonom Marinčákom, PhD., ktorý sa zaoberá vedeckým výskumom byzantskej liturgie, a ten ma šokoval vyjadrením práve o liturgii na Veľkej Morave za čias solúnskych bratov. Podľa neho istá časť odborníkov je presvedčená, že svätí bratia pri liturgii svätej omše používali dva jazyky v tej istej sv. omši. Latinsky vraj odriekali tiché modlitby kňazov a starosloviensky spoločné časti s ľudom. Že to teda bola vskutku latinsko-staroslovienska sv. omša, teda aj latinská aj staroslovienska „v jednom“. Je to hypotéza, ale nemožno ju vylúčiť.
        Nemôžem však súhlasiť s iným vyjadrením, teda s tvrdením, že latinčina je mŕtvy jazyk. Aj tento zdanlivo mŕtvy jazyk sa totiž vyvíja a pribúdajú v ňom nové výrazy. Už stredoveká latinčina v období rokov 600 – 1300 prijímala nové, nelatinské slová z národných jazykov, pričom vytvorila nové slová (napr. compassio – súcit). V novodobom období po roku 1300 v súvislosti s rozvojom civilizácie pochopiteľne pribúdali mnohé neologizmy (napríklad „pilula anticonceptiva“ = antikoncepčná tabletka, „instrumentum televisorium“ = televízor, „textus televisificus“ = teletext a mnohé iné). Latina je mŕtva len v tom zmysle, že ju dnes nepoužíva žiaden národ, nie je však nemenná. V skutočnosti je živá až priveľmi.
        Môj priateľ Šimon Marinčák ma šokoval aj ďalším poznatkom z výskumu liturgických odborníkov. Rímsky kánon v skutočnosti nepochádza z Ríma, ale z Konštantínopolu. Rím si ho však osvojil a zaradil do latinského rítu. Volá sa Rímsky kánon len preto, lebo vďaka Rímskokatolíckej cirkvi sa rozšíril po celom svete. Rím sa nikdy nebál osvojovať si cudzie prvky, avšak len v tom prípade, ak nemohli ohroziť čistotu katolíckej viery. Ešte raz ďakujem, pán Dr. Malý, za kultivovaný príspevok a ďakujem za poctivú snahu zachovať čistotu katolíckeho učenia.

        • Pax Jan napsal:

          Zdravím Vás, pane Dučáku.

          Mám dotaz. Jakou sv. Liturgii sloužili sv. Cyril a Metoděj na území Velké Moravy?

          Ritus (po způsobu(?) sv. Jana Zlatoústého? Nebo sv. Basila Velikého?

          Nebo ritus římský ve staroslověnštině?

          Jaký je postoj současných odborníků?

          Alespoň p. Jaroslav Kadlec, pokud se nemýlím – (dotaz z paměti) – píše, že v Sázavském klášteře sv. Prokop a mniši sloužili sv. liturgii sv. Jana Zlatoústého.




          Možné je, že naši věrozvěsti sloužili oba rity. („východní“ i „západní“)

          Jan

          P. S. Samozřejmě to může být dotaz i na dr. Radomíra Malého

          Děkuji.

          • Dr. Radomír Malý napsal:

            Ad Pax Jan: Většina odborníků se shoduje v tom, že naši věrozvěstové sloužili oba rity: buď byzantský s církevní slovanštinou, nebo tzv. ritus sv. Petra, tj. římský s círk. slovanštinou. Tomu by nasvědčovala i bula „Gloria…“ Hadriána II, jenž nařizuje při této staroslovanské liturgii přečíst evangelium latinsky. To by určitě neudělal, kdyby se celebrovalo pouze v řeckém východním ritu.

          • Karol Dučák napsal:

            Ad Pax Jan: pre veľkú zaneprázdnenosť odpovedám dodatočne. V niečom sa prikláňam sa k tomu, čo uvádza Dr. Radomír Malý. Sv. vierozvestci na Veľkej Morave slávili jednak liturgiu byzantskú, jednak rímsko-slovanskú Liturgiu sv. Petra, ktorá bola už predtým slávená aj v Solúne. Táto pôvodne latinská liturgia bola preložená do gréckeho jazyka, doplnená niektorými miestnymi zvláštnosťami a takto sa pri istých príležitostiach slávila v Solúne. Je potrebné si uvedomiť, že aj keď bol Solún v Byzancii, patril pod právomoc rímskeho pápeža a solúnsky arcibiskup sa hrdil titulom Pápežského vikára. Svätý Cyril preložil Liturgiu sv. Petra do staroslovienčiny a po svojom príchode na Veľkú Moravu ju svätí bratia slávili medzi našimi predkami. Vďaka tomu sa Liturgia sv. Petra slávila v troch jazykoch: v latinskom origináli v Ríme, v gréckom preklade v Solúne a v staroslovienskom preklade na Veľkej Morave.
            V niektorých veciach sa pán Dr. Malý mýli. Nemožno súhlasiť s tvrdením, že staroslovienčina pochádza z nejakého mŕtveho jazyka. V skutočnosti pochádza z nárečí makedónskych Slovanov v okolí Solúna, ktoré boli v tej dobe živé a makedónski Slovania ich používali v každodennom živote. Solúnski bratia však do nich pridali cirkevnú terminológiu. Staroslovienčina teda pochádzala zo živého základu jazyka makedónskych Slovanov v okolí Solúna, no bola navyše obohatená cirkevnou terminológiou.
            Taktiež je nutné zdôrazniť, že staroslovienčina nie je totožná s cirkevnou slovančinou. Staroslovienčina je staršia a cirkevná slovančina vznikla až neskôr v dôsledku kontaktov staroslovienčiny s národnými jazykmi na juhu a východe slovanského jazykového priestoru po vyhnaní Metodových žiakov z Moravy. Kompletné informácie si môže každý vyhľadať na: https://www.unipo.sk/public/media/26399/Dudasova%20-%20Vyvin%20rusinskeho%20jazyka%20a%20dialektologia.pdf.

        • Dr. Radomír Malý napsal:

          Ad K. Dučák: Nejde o to, že i do mrtvého jazyka nemohou být vnesena nová slova jakožto důsledek technického pokroku, ale o to, že význam slov mrtvého jazyka nepodléhá změnám.

          • Jaroslav Klecanda napsal:

            To, co píšete, je ale lingvistický nesmysl. Význam slov mrtvého jazyka může procházet redefinicí, ale na rozdíl od živého jazyka je tato redefinice jasně kodifikována konkrétním pramenem – uživatelem. Příkladů je mnoho, např. z církevní historie, třeba z děl sv. Tomáše Akvinského, který mnohé termíny zpřesňuje nebo rozlišuje ve způsobu jejich užívání, tedy nesení kodifikovaného obsahu, je klasickou ukázkou.

  4. Petr napsal:

    Také moc děkuji. Měl byste vydat knihu!

  5. karmelita napsal:

    Pan doktor mě znovu ohromil šíří a hloubkou svého vzdělání a vůbec celkového přehledu. Skvělý článek.

  6. Miloš napsal:

    Díky za poučný příspěvek. Skvěle napsáno a vysvětleno.

  7. Contras2 napsal:

    Je to všechno tak, ale v článku je dost těžké se vyznat: myslím, že vždy je lepší se zaměřit na jeden hlavní mýtus. Dost těch mýtů se také dá spojit: mně se jeví, že současní mýtičtí buditelé následují vítěznou skupinu národovců před vznikem ČSR (po likvidaci Sušilovců). Neříkám, že nemohou vyhrát, tamti vyhráli a zplodili Masaryka a ČSR. Ta ovšem, právě proto, že byla zbudována na mýtech, potupně zahynula a teď zbylo zase jen to království, markrabství a kousíček knížetství. Hlavní mýtus tehdejších i dnešních liberálních národovců byl stejný: Hus, poroba 1620 (+ Komenský a Palacký) – a zplozený Masaryk (netřeba se na fantasmagorického M. – jak napsal jistý taky profesor: M. fantasmagorický – odvolávat – i Hitler, Stalin nebo Jourová občas něco pravdivého řeknou). Ale v základu je mylné pojetí české historie. Tedy, můžou vyhrát (klika David, L. Procháková, Kučerová a j.), ale pak to zase skončí špatně jako 1. republika: postavená na nepravdách, mýtech.

  8. Martin napsal:

    Zdravím. Šlo by prosím něco uvést i k zákazu církevní slovanštiny papežem Štěpánem V.? Měl na to oprávnění měnit to, co potvrdili jeho předchůdci bulami? Byl pod vlivem franských biskupů? A proč už nikdo z jeho nástupců toto právo nerevidoval, pokud byly žádosti ? O odbornosti a cíli misie soluňských bratří snad již nebyl pochyb.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad Martin: Ten zákaz vyšel až po smrti sv. Metoděje. O tom, zda Štěpán V. měl oprávnění měnit bulami to, co rozhodli jeho předchůdci, bychom se mohli dlouho přít. Rozhodující ale je, že toto se týkalo pouze Velkomoravské říše. Církevní slovanština se jako liturgický jazyk používala běžně v Čechách v době sv. Václava i později, vide klášter na Sázavě a sv. Prokop. Rovněž tak na Balkáně se církevní slovanština běžně používala, aniž papežové měli nějaké námitky. K určitým restrikcím došlo po pravoslavném schizmatu r. 1054, nicméně papež Innocenc III. na poč. 13. stol. opět potvrdil legalitu užívání tohoto liturgického jazyka.

  9. Jan Vimpel napsal:

    Tak v zásadě má pan doktor Malý nepochybně pravdu, ale kde jen přišel na ten nesmysl „ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně“? Z mrtvého dialektu by patrně ani Konstantin Cyril nic nevytvořil, neb by v té době nebyl nijak zachycen. Nikdo z jazykovědců a znalců staroslověnštiny v minulosti a tím méně v současnosti také s podobnou nelogickou hypotézou „mrtvého dialektu“ nepřišel, takže tady pan dr. Malý asi dost popustil uzdu své fantazii.

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad J. Vimpel: Na „ten nesmysl“ jsem nepřišel z vlastní hlavy, dozvěděl byste se to jednak z knihy Václava Medka „Cesta české a moravské církve staletími“, jednak z prací renomovaných historiků Fr. Dvorníka, J. Dekana, Fr. Grivce aj. Konstantin použil dialektu jihomakedonských Slovanů, kterým se v jeho době už nemluvilo, nicméně jak víte, že „nebyl nijak zachycen“? To, že se nám nedochovala žádná písemnost, ještě neznamená, že takové v době sv. Cyrila neexistovaly, nota bene sv. Konst. mohl znát staré lidi, kteří ještě tento dialekt pamatovali. Opakuji znovu, že kdyby sv. bratři přišli do Říma s návrhem legalizace živého jazyka jako bohoslužebného, tak by nepochodili, v té době to bylo nemyslitelné.

      • Libor Rösner napsal:

        Tak nějak. Ono se často plete lidem vyučovací a liturgický jazyk. Navíc slovanština je hodně široký pojem, nesetkal jsem se s jeho specifikací, která by zavdávala oprávnění si myslet, že šlo o jazyk lidí žijících kupř. na Velké Moravě, jejichž jazyk bratři v Soluni neznali. To, nakolik jim sedí foneticky k tomu, so přeložili před odchodem, poznali až na místě.

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Jakým jazykem se podle Vás v té době v Římě mluvilo?

        • Jaroslav Klecanda napsal:

          Takže místo latiny, které lidé nerozuměli, jim přinesli jiný jazyk, kterému také nerozuměli, byť šlo o jazyk slovanského dialektu?

          • George Smiley napsal:

            Přesně tak. Co je na tom tak divného?
            V případě mise Soluňských bratří totiž nešlo primárně z pohledu těch, kdo je pozvali, o šíření víry, kterou zde již šířili západní kněží,ale politické přimknutí se k východnímu světu, Cařihradu.

        • Dr. Radomír Malý napsal:

          Ad J. Klecanda: V Římě již se v té době latinsky nemluvilo, byla to jakási směs původní latiny a jazyků těch nejrůznějších tzv. „barbarů“, kteří v různých vlnách napadali Itálii a usazovali se tam.

      • Jan Vimpel napsal:

        Nepochybně se z různých zdrojů dozvíte mnohé, už jsem četl i o identitě staroslověnského a etruského jazyka. Ale třeba u uvedeného F. Dvorníka jsem se s „mrtvým dialektem“ nesetkal. Ano, všichni uvedení znalci se shodují o využití jihomakedonského dialektu, ale netvrdí, že se jim už nemluvilo. Okolí Soluně bylo slovanské, z části až do XX. století, takže to byla logická volba. A že onen dialekt, pokud by byl mrtvý, by nebyl zachycen je celkem přirozené. Jakým způsobem, alfabetou, latinkou, audiozáznamem? – proč by se pak tedy sv. Konstantin vůbec namáhal s tvorbou hlaholice? A Vaše hypotéza, že soluňští bratři snad obcházeli nějaké staré babičky a dědečky v okolí, aby jim tito pověděli jak se tam za starých dob mluvívalo, ta je nezlobte se, skutečně úsměvná. Staroslověnština sice nebyla jazykem živým, ale umělým, nicméně hledat její základ v „mrtvém dialektu“ asi nelze.

        • Dr. Radomír Malý napsal:

          Ad J. Vimpel: Výraz „staroslověnština“ není přesný, jak uvádím v článku, přesnější je „církevní slovanština“. Že jde o jazyk z velké části umělý, píši jasně ve svém článku. Nejsem filolog, ale historik. To, že základ tohoto jazyka spočívá v už mrtvém dialektu, není má vlastní fantazie, ale skutečně tato teze je v literatuře známá, nemám čas hledat to v knihách renomovaných autorů, nota bene některé z nich už ani nemám. Jak sv. Cyril k mrtvému jazyku (nářečí) makedon. Slovanů přišel, je tajemstvím, já netvrdím, že „obcházel babičky v okolí…“, mluvím pouze o hypotéze, že „mohl znát tyto lidi…“ Pro mne je zase úsměvná představa, že celá církevní slovanština je jeho dílem, to by bylo nad lidské síly. A použití živého jazyka, jímž se tehdy mluvilo, bylo v té době nejen pro Řím, ale i pro Cařihrad nepřijatelné.

          • George Smiley napsal:

            Nemyslím si, že je nad síly lehce nadprůměrně inteligentního člověka,vymyslet umělý jazyk.
            Běžně se to děje.

            • Africký šnek napsal:

              No to musíte být jazykový génius, jen pár lidí vymyslelo umělý jazyk. Naučit se patnáct jazyků, což už je známkou obrovské inteligence až geniality, dovede určitě podstatně více lidí, než vymyslet nový.

              • George Smiley napsal:

                Někteří lidé jich vymysleli hned několik. Nakolik byli geniální,si nedovolím soudit.
                Namátkou profesor Tolkien.

  10. Mila 26 napsal:

    Velke poděkování p. Dr.Malemu za příspěvek, opět si člověk rozšíří obzory. Oceňuji i
    Srovnání poslání věrozvěstů s dobou dneska, souhlasím, ze je nutno zachovat katolicky
    Postoj v každé době se vším co to obnáší. Jste pilířem pane doktore, velmi si Vás vážím.

  11. Pax Jan - katoličtí mučedníci doby husitské - dotaz napsal:

    Dovoluji si malý exkurz. Není ale off topic, protože se týká katolické víry, kterou u nás šířili sv. Cyril a sv. Metoděj. Svátek 5. 7. je pro katolického křesťana jasný.

    Druhý státní svátek (6. 7. – Jan Hus) už ne, ten den máme sv. Marii Gorettiovou, mučednici sv. čistoty.

    Já si ovšem soukromě vzpomínám na opomínané katolické mučedníky doby husitské. Je to s podivem, že o nich víme tak málo. O hrdinech, kteří – než aby zapřeli katolickou víru – odešli k husitům, byť tak nějak formálně, raději položili svůj život!

    Český národ si nevzpomíná na své mučedníky za katolickou víru!!!

    Zde mám dotaz, především -(i když nejen)- na dr. Radomíra Malého, jestli tady nějaká úcta k nim kdysi byla.

    Pokud se nemýlím, pro beatifikaci, či následné svatořečení má být trvalá úcta, zázraky atd. (u mučedníků ani být nemusí).

    Jenže jak mít úctu, když ani – dle mého – spousta věřících Čechů ani neví, kdo to byli, jak se jmenovali…

    Existuje nějaká možnost pro otevření beatifikačních procesů?

    Obnovuji svůj upravený příspěvek, kdysi na DaH mnou napsaný

    katoličtí mučedníci doby husitské napsal:
    4. 7. 2012 (17:20)

    Také bychom si mohli připomenout katolické mučedníky doby husitské. Ne konfrontačně a s vědomím, že katolický kněz Jan Hus (obdivovatel soukr. zjevení sv. Hildegardy von Bingen) nerovná se husitské války.

    Nicméně – viz Augustin Neumann, Katoličtí mučedníci doby husitské. Hradec Králové 1927, (toto jsem, přiznávám, nečetl, takže nevím, zda doporučit:)

    nebo

    Jaroslav Kadlec, Katoličtí exulanti čeští doby husitské, Praha, Zvon 1990

    Nezapomeňme na Čechy (a Moravany, Slezany), co trpěli v husitské době za katolickou víru, protože se nepoddali násilí „utrakvismu shora“.

    Děkuji

    Jan

  12. Vladimír . napsal:

    Jazykem rodným Boží chválu pěli, / mateřskou řečí knihy svaté psali.
    T: Vl. Šťastný 1893

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *