Krvi Kristova, záruko věčného života!

Krvi Kristova, záruko věčného života!
Tak zní jedna z invokací litanie k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.
Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.

Krev člověka, zdroj jeho pozemského života! Když krev odejde, život definitivně končí. Boží Syn dává za nás svoji Krev, to znamená svůj pozemský život, který dobrovolně a z lásky k nám vzal na sebe a obětoval při strašlivém utrpení, abychom my mohli mít život věčný, který jsme si nezasloužili. Tak velice nás miloval.
Úcta k Nejdražší Krvi Páně je pokračováním úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jíž byl zasvěcen předchozí měsíc červen. Má to svoji přirozenou logiku. Krev pulzuje v těle díky srdci, které ji „pohání“. Přesvědčení, že v krvi je život, muselo nutně považovat srdce, jež uvádí krev do pohybu, za motor života. U Bohočlověka Ježíše byl jeho celý pozemský život Láskou, proto i jeho Srdce bylo uctíváno jako zdroj, „motor“ této Božské lásky, což Spasitel sám vyjádřil svými větami při zjevení sv. Markétě Marii Alacoque r. 1675.
Proto ihned po rozšíření úcty k Božskému Srdci následovalo rozšíření úcty k Pánově Nejdražší Krvi. Ta má své kořeny už ve starověku a středověku právě tak, jako úcta k Srdci Ježíšovu. O významu úcty ke Krvi Páně psali už starověcí církevní otcové a spisovatelé, ve středověku bylo složeno několik hymnů na její počest. Relikvie s kapkami Krve Kristovy se dodnes nacházejí v italské Ferraře, v belgických Bruggách aj.
Po rozšíření úcty k Srdci Páně v 18. století založil italský kněz Francesco Albertini r. 1808 Bratrstvo Nejsvětější Krve. Inspirovala jej k tomu relikvie v chrámu sv. Mikuláše v Carcere, kde byl uchováván plášť setníka sv. Longina s kapkou Krve Spasitelovy. Jiný kněz sv. Caspar Bufalo založil r. 1815 Institut misionářů Nejsvětější Krve. Měl se věnovat hlavně evangelizaci a pořádání duchovních cvičení. Papež bl. Pius IX. potom dekretem Redempti sumus r. 1849 rozšířil úctu k Nejdražší Krvi Páně na celou Církev. Jí byla zasvěcena i katolická katedrála v Londýně, postavená  50. letech 19. století. Jan XXIII. r. 1960 ustanovil samostatný svátek Nejdražší Krve Páně, jenž se od té doby slavil 1. července.
Bohužel Pavel VI. v NOM r. 1969 tento samostatný svátek zrušil a spojil liturgickou úctu Krve Páně s liturgickou úctou Těla Páně. Svátek Božího Těla se proto v NOM nazývá „slavnost Těla a Krve Páně“. To je ovšem hluboké nepochopení toho, proč svátek Krve Páně si zasluhuje samostatnou liturgickou připomínku. Samozřejmě tělo obsahuje i krev, proto Krev Kristova je tajemně obsažena i v konsekrovaném chlebu, jak dokazují četné eucharistické zázraky, kdy se hostie při vyslovení proměňujících slov zbarvila krví. Proto přijímání pod jednou způsobou pouze Těla Páně má absolutně stejnou hodnotu jako přijímání podobojí, neboť v konsekrované hostii je přítomna též Spasitelova Krev.
Jenže něco jiného je praxe přijímání věřících a něco jiného liturgický svátek. Pán výslovně chtěl, aby jeho Krev byla uctívána zvlášť mimo Tělo, neboť ona na kříži z Těla vytekla, když setník probodl Ježíšův bok, aby vše bylo v souladu s rituálem starozákonních obětí. Vylití krve bylo při nich nejdůležitějším aktem, jejich dovršením – a protože Spasitelova oběť na kříži formálně zapadala do tohoto rituálního rámce, musela i jeho Krev vytéci, být prolita za hříchy lidu. Pán to sám říká při poslední večeři, kdy podle evangelistů synoptiků  (Matouš, Marek, Lukáš) u chleba pouze konstatuje „toto je moje Tělo“, u vína však dodává „toto je má Krev, která se vylévá za mnohé…“ (u Lukáše „za mnohé“ chybí). Konečným a rozhodujícím pro naši spásu bylo tedy vylití Kristovy Krve.
Zde se dostáváme k tomu, jak opovážlivé bylo změnit v národních jazycích slovo „za mnohé“ výrazem „za všechny“. Ano, Bohočlověk Ježíš zemřel za všechny, což je zjevená pravda víry, potvrzená několika koncily. Sv. Pavel píše jasně: „(Bůh) chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy. Je totiž jeden Bůh, jeden i prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, jenž dal sebe samého v oběť jako výkupné za všechny…“ (1 Tim 2,4-5). Zde je řeč o „nabídce“ spásy, jež je skutečně určena všem lidem bez rozdílu. Při poslední večeři ale Pán mluví nikoli o nabídce, nýbrž o účincích jeho oběti, o tom, komu jeho Krev prolitá na Kalvárii poslouží a pomůže k dosažení spásy. A to nebudou „všichni“, neboť Spasitel mnohokrát hovořil o věčném zatracení a o duších v pekle jako o objektivní realitě. Těch se spása netýká, v jejich případě jeho Krev byla vylita nadarmo. Proto nemohl použít výrazu „za všechny“, což koneckonců odpovídá i řeckému originálu evangelií, kde stojí jasně „za mnohé“ (peri polon u sv. Matouše a hyper polon u sv. Marka, kdyby řekl „za všechny“, byl by tam výraz „panta“).
Tady nejde o hru se slovíčky. Jestliže Krev Bohočlověka se vylévá na Kalvárii „za všechny“, vzniká ihned dojem, že je to automaticky, že se to týká i mne, aniž bych musel změnit svůj život. Spasen budu prostě tak i tak, mohu proto vesele hřešit dál, nemusím svých hříchů litovat a činit rozhodnutí nepokračovat v nich. To hlásal už Luther. Jenže ten zde kladl alespoň jako podmínku uvěřit, že pouze Ježíš je mým Spasitelem a spásy nemohu dosáhnout bez víry v něho. Konsekrační slova o Krvi, která se prolévá „za všechny“, však připouštějí i možnost jít ještě dál. Když Kristus prolil svoji drahocennou Krev „za všechny“, tak to znamená, že i za mohamedány, buddhisty i ateisty, aniž by se oni museli vzdát svého zvráceného falešného přesvědčení a přijmout jej jako jedinou Cestu, Pravdu a Život.
Změna konsekračních slov v národních jazycích (v latinském originále NOM je naštěstí ještě zachováno původní „pro multis„, tj. za mnohé) nahrává proto synkretickému myšlení současného neomodernismu, tolik rozšířeného a žel i vládnoucího v dnešní Církvi: všichni dosáhnou spásy, nemusí změnit svůj život, nemusí ani uvěřit v Ježíše Krista jako Božího Syna. Proto jasné a jednoznačné, s originálem shodné vyjádření „za mnohé“, muselo ustoupit z cesty.
Stejně tak musel být odstraněn i svátek Nejdražší Krve Páně. Myšlenka na nevinnou Krev Spasitele prolitou na kříži upozorňuje na velikost Kristovy lásky ke každému člověku, ke mně osobně. Připomíná mi nervy drásající utrpení, které za mne podstoupil – a musel bych být otrlým cynikem, abych na to náležitě nezareagoval vyznáním víry v něho jako jediného Zachránce a Spasitele a odhodláním zříci se svých hříchů, změnou života. To ale zednáři a další odpůrci zjevené pravdy vně i uvnitř Církve nemohou potřebovat, proto pryč se samostatným svátkem Krve Páně!
Nejdražší a Nejsvětější Krvi Kristova, která jsi za mne byla prolita na Kalvárii! Prosím Tě, ať mi nikdy nezmizí z očí probodený bok Pána, z něhož jsi vytekla pro moji spásu,  pro to, abych byl zachráněn pro věčnost. Ať nikdy neztratím posvěcující milost, která je jedinou vstupenkou do Božího království. Jiná nikdy nebyla a není.
PhDr. Radomír Malý

6 Responses to Krvi Kristova, záruko věčného života!

  1. Jan Kubula napsal:

    Amen!
    Děkuji, pane doktore…

  2. Hraničář napsal:

    relikvie v chrámu sv. Mikuláše v Carcere, kde byl uchováván plášť setníka sv. Longina s kapkou Krve Spasitelovy. …….

    K nejvzácnějším památkám katedrály v Trevíru patří tzv. Kristovo roucho, které prý přivezla do Trevíru Konstantinova matka Helena, velká sběratelka relikvií. Roucho bylo vystaveno dosud jen osmnáctkrát a budí stále velký zájem věřících i turistů …………….
    cs.wikipedia.org › wiki › Katedrála_v_Trevíru

    To roucho jsem viděl. Protože se má jednat o „šat v celku utkaný“, který byl Ježíšovi navlečen po bičování, musí být jeho krví hodně nasycený. Ku podivu jej dr. Malý nezmiňuje.

  3. IS napsal:

    Také děkuji, pane doktore

  4. Karmelita napsal:

    Díky, pane doktore, za Vaše obsáhlé a fundované články! V dnešní době jsou více než zapotřebí.

  5. MIVAS napsal:

    Také děkuji, pane doktore a přidávám a vyprošuji hojnost Božího požehnání k vašemu dnešnímu svátku :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *