Biskup Schneider: Přirozené právo na různost náboženství ani pozitivní Boží vůle v tomto ohledu neexistuje

1. června 2020 (LifeSiteNews) – Je dostatečný důvod k tvrzení, že existuje vztah příčiny a následku mezi deklarací druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis humanae a Dokumentem o lidském bratrství za světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 v Abú Dhábí podepsal papež František a šejk Ahmed al-Tajíb. Při zpátečním letu ze Spojených arabských emirátů do Říma sám papež řekl novinářům: „Jednu věc bych však chtěl říct a jasně zdůraznit: z katolického hlediska se tento dokument nevychýlil ani o milimetr za II. vatikánský koncil. Ani trochu! Dokument byl vypracován v duchu Druhého Vatikánu. … Koncil se musí rozvíjet. … Našel jsem v dokumentu jednu větu, která mne překvapila, a zapochyboval jsem, zda je to přesně takhle. A ukázalo se, že jde o citaci z Koncilu!“ [1]

Dignitatis humanae potvrzuje tradiční nauku Církve, když uvádí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi,“ a zdůrazňuje, že všichni lidé mají „povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat“ (č.1). [2] Naneštěstí o pouhých několik vět dále koncil tuto pravdu podkopává formulováním teorie, kterou trvalé magisterium Církve nikdy dřív neučilo, totiž že člověk má ze své přirozenosti právo „nebýt donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích“ (ut in re religiosa neque impediatur, quominus iuxta suam conscientiam agat privatim et publice, vel solus vel aliis consociatus, intra debitos limites, č. 2). Podle tohoto tvrzení by měl člověk právo vyplývající ze samotné přirozenosti (a tedy Bohem pozitivně chtěné) zvolit si, praktikovat a šířit, a to i kolektivně, uctívání modly a dokonce i satana, neboť existují náboženství, která se klanějí ďáblu, například „církev satanova“. V některých zemích je skutečně právně uznávána na stejné úrovni jako všechna ostatní náboženství.

Jedinou podmínkou náboženské svobody je podle Dignitatis humanae zachovávání „spravedlivého veřejného řádu“ (č. 2). Náboženství zvané „církev satanova“ se tedy může klanět otci lži, pokud „v náležitých mezích“ zachovává „veřejný řád“. Svoboda zvolit si, praktikovat a šířit uctívání satana individuálně či kolektivně by tudíž byla právem, které vychází z lidské přirozenosti, a je tedy Bohem pozitivně chtěné. 

Nebezpečnou nejednoznačnost tohoto tvrzení zakrývá to, že je součástí jediné věty, jejíž první část evidentně odpovídá trvalé tradiční nauce Církve. Říká se v ní, že „nikdo nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí“ (ut in re religiosa neque aliquis cogatur ad agendum contra suam conscientiam, č. 2), tj. že nikdo nemá být proti své vůli nucen věřit v Boha a přijmout náboženství, ani když jde o jediné pravé náboženství, to jest křesťanství.

Pravda a omyl se uvádějí v jedné a téže větě – takříkajíc jedním dechem. Existence a uplatňování svobodné vůle, a v důsledku toho svoboda od vnějšího nátlaku, mají základ v samotné lidské přirozenosti, a jsou proto Bohem chtěné. Schopnost volit mezi dobrem a zlem, mezi jediným pravým náboženstvím a jinými náboženskými systémy, pramení z lidské přirozenosti. Z existence schopnosti volit mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a omylem však nelze vyvozovat přirozené právo zvolit si, uskutečňovat a šířit omyl, to jest falešné náboženství.

Ochrana před vnějším nátlakem k přijetí jediné pravé víry je přirozeným právem. Rovněž je přirozeným právem nebýt nucen páchat zlo (hřích) nebo omyl (falešné náboženství). Z toho však neplyne, že si Bůh pozitivně přeje (že je přirozeným právem), aby člověku nebylo bráněno zvolit si, konat či šířit zlo (hřích) či omyl (falešné náboženství). Je třeba mít na paměti toto základní rozlišování mezi schopností zvolit si a činit zlo a právem zvolit si a činit zlo. Bůh zlo, omyl a falešná náboženství toleruje. Dokonce toleruje kult takzvané „církve satanovy“. Boží tolerance či shovívavost (Jeho permisivní vůle) ke zlu a omylu však nezakládá přirozené právo člověka si je zvolit, praktikovat a šířit, tj. nepředstavuje pozitivní Boží vůli. Křesťanští apologeté prvních staletí říkali pohanským občanským úřadům, že kdyby křesťané zastávali falešné náboženství, stát by ho měl zakázat. Klíčovým bodem křesťanské apologetiky v této době bylo dokazovat pravdu křesťanství a nepravdivost pohanských náboženství. Tertulián napsal, že všichni pohané, to jest nekřesťanská náboženství, „uctívají lež a dopouštějí se zločinu opravdové lhostejnosti vůči pravdě“ (Apologeticum, 24). Jak může být přirozeným právem, a tedy pozitivní Boží vůlí, aby lidé nebyli chráněni před nucením k rozhodnutí pro zlo a zločin proti pravdě? Svatý Melitón ze Sard, biskup a apologeta z druhého století, napsal: „Největším ze všech omylů je toto: nezná-li člověk Boha a místo Boha se klaní tomu, co Bohem není“ (Eus. h.e. 4, 26)

Jde o dvě různé skutečnosti. Jedna věc je nutit někoho, aby proti svému svědomí přijal náboženství a konal náboženské úkony. Jinou věcí je však prohlašovat za přirozené právo, pozitivně chtěné Bohem, zvolit si, praktikovat a šířit omyl a falešná náboženství, například náboženství „církve satanovy“.

Každému, kdo je intelektuálně poctivý a nepokouší se o kulatý čtverec, je jasné, že tvrzení Dignitatis humanae, podle něhož má člověk ze své přirozenosti (a tedy podle pozitivní Boží vůle) právo praktikovat a šířit náboženství podle vlastního svědomí, se nijak podstatně neodlišuje od výroku prohlášení z Abú Dhání, kde se uvádí: „Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti. Tato božská Moudrost je počátkem, z něhož je odvozeno právo na svobodu vyznání a svobodu být odlišní.“

Jak lze tuto skutečnost vysvětlit, vzhledem k tomu, že autorem výše uvedeného problematického výroku v Dignitatis humanae byl ekumenický koncil? První základní věcí, kterou je třeba vzít v úvahu, je skutečnost, že jak papežové koncilu – Jan XXIII. a Pavel VI. –, tak koncil sám jasně prohlásili, že na rozdíl od všech předchozích koncilů není jeho cílem ani úmyslem vyhlásit definitivní neomylnou nauku. V projevu při slavnostním zahájení koncilu papež Jan XXIII. řekl: „Hlavním účelem tohoto koncilu tedy není diskuse o té či oné otázce fundamentální nauky Církve.“ Dodal, že povaha magisteria koncilu bude „převážně pastorační“ (11. října 1962). Papež Pavel VI. zase v projevu na posledním veřejném zasedání koncilu prohlásil, že druhý vatikánský koncil z „pastoračního charakteru“ učinil svůj program (7. prosince 1965). Také v nótě generálního sekretáře koncilu ze 16. listopadu 1964 čteme: „Vzhledem ke koncilnímu zvyku a rovněž k pastoračnímu účelu tohoto koncilu posvátný sněm prohlašuje za závazné pro Církev pouze ty záležitosti víry a mravů, které za závazné výslovně označí.“

Existují výroky jiných ekumenických koncilů, které zastaraly a byly zapomenuty, nebo které byly opraveny pozdějším magisteriem. Podívejme se na zastaralá a mylná prohlášení předchozích koncilů, aby nás nepohoršovalo, že nikoli neomylná tvrzení v koncilové deklaraci (ani ne konstituci či dekretu), jakou je Dignitatis humanae, může být v budoucnosti magisterium opraveno.

Čtvrtý konstantinopolský koncil (870) ve 4. kánonu ostře odsoudil konstantinopolského patriarchu Fótia, jehož označil za „nebezpečného vlka v Kristově stádu, který celý svět naplnil tisíci nepokoji a pozdviženími“, a prohlásil, že „nikdy nebyl biskupem a všechny oltáře a kostely, které posvětil, by měly být vysvěceny znovu“. Byzantská pravoslavná církev přesto téhož Fótia uctívá jako „svatého Fótia Velikého, ekumenického patriarchu Konstantinopole“ a jeho liturgický svátek slaví 6. února. V případě budoucího sjednocení byzantské řecké pravoslavné církve se Svatým stolcem bude 4. kánon čtvrtého konstantinopolského koncilu určitě zrušen.

Třetí lateránský koncil (1179) ve 26. kánonu stanovil, že Židé ani muslimové nemohou ve svých domácnostech zaměstnávat křesťany. Rovněž prohlásil, že křesťané, kteří se odváží bydlet u Židů a muslimů, mají být exkomunikováni. Může dnes Katolická církev zastávat takovýto výrok ekumenického koncilu?

Čtvrtý lateránský koncil (1215) nazval celou jednu konstituci (Konstituce 4) „O povyšování Řeků nad Latiny” (De superbia Graecorum contra Latinos). Něco takového je pro naše odloučené bratry jistě urážlivé. Tentýž koncil nazval jinou svou konstituci (Konstituce 26) „Židé se od křesťanů musejí odlišovat oděvem“. Konstituce 27 pak uvádí, že Židé nesmějí zastávat veřejné úřady.

Ekumenický koncil v Kostnici (1415) na svém 13. zasedání exkomunikoval kněze, kteří podávají svaté přijímání pod obojí způsobou.

Uvažme ještě jiný příklad. Ekumenický koncil ve Florencii (1439) prohlásil, že materií (materia) kněžského svěcení je předání kalicha, a jakoukoli zmínku o vkládání rukou biskupa úplně vynechal. Uvedl: „Šestou svátostí je svěcení kněžstva. Materií této svátosti je to, čím se svěcení uděluje. Proto je kněžství udělováno předáním kalicha s vínem a patény s chlebem“ (bula o sjednocení s Armény Exultate Deo, 22. listopadu 1439). 

V roce 1947 papež Pius XII. tento omyl opravil a potvrdil odvěkou katolickou nauku, která také odpovídá liturgické praxi univerzální Církve na Východě i na Západě. Definitivní nauku uvádí těmito slovy: „Po vzývání božského světla z apoštolské autority a s jistým poznáním prohlašujeme“ a „pro odstranění všech sporů a zamezení všem pochybnostem ve svědomí“. Rozhodující výrok zní: „Ze své apoštolské autority prohlašujeme, a existovalo-li kdy zákonné ustanovení v opačném smyslu, nyní ustanovujeme, že alespoň do budoucna není k platnosti jáhenského, kněžského a biskupského svěcení nutné traditio instrumentorum (apoštolská konstituce Sacramentum ordinis, 30. listopadu 1947). [3]

Můžeme oprávněně doufat, že nějaký budoucí papež nebo ekumenický koncil mylný výrok v deklaraci druhého vatikánského koncilu Dignitatis humanae opraví. Tento omyl zapříčinil celou řadu katastrofálním praktik a nauk, jako bylo mezináboženské modlitební setkání v Assisi v roce 1986 a dokument z Abú Dhábí v roce 2019. Tyto praktiky a nauky velice přispěly k teoretické i praktické relativizaci Bohem zjevené pravdy, že náboženství vycházející z víry v Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího a jediného Spasitele lidstva, je jediným náboženstvím, které si Bůh pozitivně přeje.

Papež Pavel VI. v souladu s odvěkým magisteriem učil, že „naše náboženství umožňuje navázat skutečný a živý styk s Bohem, který ze své strany nedokáží navázat ostatní náboženství, třebaže i ona, abychom tak řekli, vztahují své ruce k nebi“ (apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 53).

Je třeba se vyhnout jakémukoli výroku, který by byť vzdáleně oslaboval nebo zastíral Bohem zjevenou pravdu, že náboženství vycházející z víry v Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího a jediného Spasitele lidstva, je jediným náboženstvím, které si Bůh pozitivně přeje. Tvrzení Dignitatis humanae, že člověk má přirozené právo (Bohem pozitivně chtěné) svobodně si zvolit, praktikovat a šířit, a to i veřejně, jakékoli náboženství podle svého svědomí, a tvrzení dokumentu z Abú Dhábí, že Bůh si přeje různost náboženství, stejně tak jako si přeje rozdílnost pohlaví (která vychází ze samotné lidské přirozenosti) budou jednou papežským magisteriem stolce sv. Petra – cathedra veritatis – určitě opraveny. Katolická církev vskutku je a vždy zůstane v čase (semper), v prostoru (ubique) a v trvalé shodě (ab omnibus) „sloupem a základem pravdy” (1 Tim 3:15).

31. května 2020, Boží hod svatodušní

Překlad Lucie C

[1] Citováno z https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28929

[2] Dignitatis humanae je ve všech případech citována podle oficiální verze uvedené na stránkách Svatého stolce, http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html

[3] Poznámka dr. Radomíra Malého k historickým souvislostem: Dokumenty koncilů Katolické církve jsou neomylné pouze tehdy, když se týkají věrouky a mravouky, stejně jako vyjádření papežů ex cathedra. To je první podmínka. Tou druhou je, že musí obsahovat závaznou dikci pro celou Církev typu „zavazujeme…, kdo odmítá, budiž exkomunikován… aj.“. Co se týká vyjádření koncilu v záležitostech jurisdikčních, disciplinárních nebo pastoračních, tam církevní sněm není neomylný a jeho ustanovení může být změněno na základě změněných okolností jiné doby.  Právě toto se týká těch dokumentů středověkých koncilů, které uvádí mons. Schneider. Neomylnost se rovněž nevztahuje na nadpis církevní konstituce „O povyšování Řeků nad Latiny“, neboť nejde o slova dogmatického charakteru, nýbrž o hodnocení postoje Byzantinců. Co se týká patriarchy Fotia, tak IV. cařihradský sněm jej odsoudil právem, neboť se pokusil o schizma východní církve, ale dopustil se omylu, když tvrdil, že jeho biskupské svěcení bylo neplatné. Bylo sice nedovolené, ale nikoli neplatné, což opravil už papež Jan VIII. v 80. letech 9. stol. Jde o jurisdikční záležitost, na niž se neomylnost nevztahuje. Mylné vyjádření Florentského koncilu o materii kněžského svěcení, byť se týká dogmatické kauzy, rovněž nespadá pod kategorii neomylnosti, neboť mu chybí příslušná zavazující dikce pro celou církev. Navíc v té době nebyla materie svěcení duchovenstva jasně definována a mezi teology se vedly spory, jestli jí je pouhé vzkládání rukou, jak máme doklady ve Skutcích apoštolů, nebo předání insignií. Florentský koncil i papež chtěli vyjít vstříc nesjednoceným Arménům, kteří na předání kalicha s vínem a patény s chlebem jako součásti materie lpěli. Tím ale nebyla nijak popřena nauka o vkládání rukou, což se pokládalo v latinské církvi za samozřejmost, proto o tom koncil nehovoří. Papež Pius XII., jak mons. Schneider uvádí, nedorozumění tohoto typu odstranil.

https://www.lifesitenews.com/opinion/bishop-schneider-how-church-could-correct-erroneous-view-that-god-wills-diversity-of-religions

9 Responses to Biskup Schneider: Přirozené právo na různost náboženství ani pozitivní Boží vůle v tomto ohledu neexistuje

  1. P. Svoboda napsal:

    Mnoho opatrných slov a přitom je to tak jednoduché a jasné: Mimo katolickou církev není spásy.

  2. P. Svoboda napsal:

    Paní Cekotová. Díky za uvedení odkazu na https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28929. Přečtení stojí za to – je to „síla“ (bohužel realita).

  3. karmelita napsal:

    Potěšující: ty škodlivé nesmysly II. VTK a jeho „ducha“ půjde

  4. karmelita napsal:

    časem napravit,
    Smutné: hned tak to nebude, slova o tom, že II. VTK je „třeba rozvíjet“ jsou děsivá…!

    • Rostislav Vlček napsal:

      Velebena budiž prozřetelnost Boží, která připravila „… v domě Otce mnoho příbytků …“, aby se mu tam ovečky mezi sebou neděsily a nervaly jak psi kvůli dresu DVK nebo Tridentu.

  5. Mons. Schneider vs. FSSP? napsal:

    Velmi prosím, aby to nikdo nevykládal ve zlém, ale dovolím si porovnat – v téže otázce – postoj Mons. Schneidera s postojem současného představeného německého distriktu FSSP, P. Bernhardem Gerstlem (pod jeho pravomoc, pokud se nepletu, náleží i český apoštolát). Je to velmi zajímavé.

    Mons. Schneider: „Můžeme oprávněně doufat, že nějaký budoucí papež nebo ekumenický koncil mylný výrok v deklaraci druhého vatikánského koncilu Dignitatis humanae opraví. Tento omyl zapříčinil celou řadu katastrofálním praktik a nauk…“

    P. Gerstle v rozhovoru pro web německé biskupské konference (čtenář snad odpustí, že neuvádím přímý odkaz na takový web; svědomí to nedovoluje. Pro ověření lze snadno dohledat.) 24. 4. 2017, aktualizace interview 18. 10. 2018:
    „Kněžské bratrstvo sv. Petra se naproti tomu pustilo do bezvýhradného studia koncilních textů a dospělo k přesvědčení, že zde neexistuje žádný zlom ve vztahu k předchozí nauce. Některé texty jsou ovšem tak formulovány, že umožňují mylné chápání. V těchto případech však mezitím přišla ze strany Říma odpovídající vyjasnění.“ (v orig.: Die Petrusbruderschaft hingegen hat sich auf ein vorbehaltloses Studium der Konzilstexte eingelassen und ist zur Überzeugung gelangt, dass kein Bruch zu früheren Lehraussagen vorliegt. Allerdings sind manche Texte so formuliert sind, dass sie zu Missverständnissen Anlass geben. Hier sind aber inzwischen vonseiten Roms entsprechende Klärungen erfolgt.“)
    Otec Gerstle kritizuje FSSPX, jehož „tvrdá linie“ prý dokonce odmítá např. koncilní prohlášení o náboženské svobodě: „Naproti tomu je zde tvrdá linie, která široce odmítá druhý vatikánský koncil, například náboženskou svobodu nebo dekret o ekumenismu, někteří dokonce zpochybňují platnost nové liturgie.“ (orig.: „Dem gegenüber stehen die Hardliner, die das Zweite Vatikanische Konzil weitgehend ablehnen, zum Beispiel die Religionsfreiheit oder das Ökumenismus-Dekret, und von denen manche sogar die Gültigkeit der neuen Liturgie bezweifeln.“)
    Ponechávám na čtenáři posouzení kvality argumentace otce superiora, vždyť je všeobecně známo, že odmítání právě dvou zmíněných nauk je přímo oficiálním postojem FSSPX, stejně jako – ovšem při splnění základních podmínek – platnost nové liturgie jako takové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *