John Henry Newman: „Ze všech sil jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství“

Jak oznámil Svatý stolec, papež František 13. října prohlásí za svatého patrně nejznámějšího anglického konvertitu 19. století, kardinála Johna Henryho Newmana. Zřejmě si za účelem svatořečení velkého zastánce celibátu odskočí ze synody o Amazonii, která se podle všech známek bude snažit celibát zrušit (či k tomu alespoň nastoupit cestu). Při té příležitosti jistě zazní – a po pravdě řečeno už zaznívá – spousta „nábožensky korektních“ řečí o „nepřítomném otci Druhého vatikánského koncilu“ a o tom, jak v duchu ekumenismu zavládne nad jeho svatořečením stejně nelíčená radost v katolické Církvi jako v anglikánském společenství. Nevěřte jim! „Katolík a protestant nemohou mít oba pravdu a oba se mýlit. Je jen jedna pravda, ne dvě, a tato pravda, jak víme, je v katolickém náboženství,“ napsal Newman v sérii přednášek pro anglické katolíky (později vyšly knižně pod názvem Lectures on the Present Position of Catholics in England) v době, kdy se v Anglii rozpoutala obrovská vlna antikatolicismu a absurdních protikatolických předsudků.

V nakladatelství Hesperion právě vychází jedno z nemnoha Newmanových beletristických děl, román Ztráta a zisk. Je to příběh konverze studenta Oxfordské univerzity, příběh o hledání a následování pravdy, ať to stojí cokoli. Sám Newman za svou konverzi ke katolicismu zaplatil vysokou cenu; jako uznávaný anglikánský teolog, akademik a duchovní ztratil postavení, jako člověk většinu přátel a rodiny.

V (anglikánském) univerzitním kostele Panny Marie v Oxfordu, kde Newman ještě jako anglikán kázal, dnes visí absurdní, leč ekumenicky zřejmě bezchybná pamětní deska. Pod nápisem „Vzpomeňte na mučedníky reformace, katolíky i protestanty, kteří žili v Oxfordshire, učili na Oxfordské univerzitě nebo sem byli přivezeni na popravu“ jsou společně a bez informace o vyznání uvedeni (krom jiných) svatý Edmund Kampián, skutečný mučedník bestiálně popravený za Alžběty I. za tajnou kněžskou službu katolíkům, první anglikánský arcibiskup z Canterbury Thomas Cranmer, heretik, na jehož rukou lpěla krev mnoha nevinných, a další anglikánský biskup William Laud, jehož dali o sto let později popravit jeho vlastní souvěrci za podezřelé „papeženské“ sklony. Žít Newman o tři sta let dřív, byl by tam nejspíš rovněž; jeho stále zřetelnější příklon ke katolicismu probouzel v Anglii vášně dávno před jeho formální konverzí.

P. Richard Cipolla před časem o Newmanovi napsal na portále Rorate Caeli:

Při oslavě památky blahoslaveného Johna Henryho Newmana nemůžeme nepřipomenout jeho pozoruhodnou jasnozřivost ohledně současného stavu západní kultury a současné situace v Církvi, situace, která je sama o sobě pokračováním obtížných let trvajících od Druhého vatikánského koncilu. Je velkou ironií – a Newman ironii vždycky rozuměl –, že je vzýván jako „nepřítomný otec“ téhož koncilu v souvislosti s rolí laiků v Církvi, náboženskou svobodou a kolegialitou. Ti, kteří ho tak nazývají, toho od něj evidentně mnoho nečetli. Newman by jistě chápal, že Církev se v dnešním žalostném stavu nachází právě proto, že ti, jimž je v ní svěřena kněžská služba, podlehli „liberalismu v náboženství“ (jehož podstatu nazýval „antidogmatickým principem“), toto Newmanem kritizované jedovaté býlí spolkli a strávili a teď se spokojeně poklepávají po břiše.

Čím jiným je současná snaha zredukovat nauku na praxi, ne-li příkladem liberalismu, proti němuž Newman ve své době tak usilovně bojoval? Čím jiným je hantýrka prelátů kázajících o milosrdenství a „zákoně graduality“ na jedné straně a nedostatek skutečně mužného otcovství mezi pastýři na straně druhé, ne-li projevem sentimentality, již Newman nesnášel a jež je podle něj „kyselinou náboženství“?

Newmanova projevu při udělení kardinálského klobouku se čtenář nikdy nenasytí. V jistém smyslu to byla jeho závěť, neboť na sklonku života se dostalo této cti právě jemu, jehož se anglická katolická hierarchie za jeho života v Církvi v tolika ohledech stranila. Jeho slova, když kardinálský klobouk od papeže Lva XIII. přijímal, jsou mrazivě jasnozřivá, a to nejen v souvislosti se současnou situací v Církvi. Newman věděl to, co dnes chápou jen nemnozí, totiž že plíživý hyperpapalismus minulého století není produktem tradicionalismu, nýbrž liberalismu. Zde je hlas proroka pro naši dobu z jeho projevu:

„Za dlouhá léta jsem se dopustil mnoha chyb.

Nemám nic z oné vysoké dokonalosti, jež náleží spisům světců, totiž skutečnost, že v nich nelze nalézt omyl. Věřím však, že mohu tvrdit, že ve všem, co jsem napsal, je toto: poctivý úmysl, osobní nezištnost, duch poslušnosti, ochota dát se poučit, hrůza z omylu, touha sloužit Církvi svaté a z Boží milosti i značná míra úspěšnosti. S radostí pak říkám, že jsem se od prvopočátku stavěl proti jedné veliké špatnosti. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem ze všech sil odporoval duchu liberalismu v náboženství. Církev svatá nikdy nepotřebovala bojovníky proti němu naléhavěji než nyní, kdy, běda! se omyl rozkládá jako past po vší zemi. Při této velké příležitosti, kdy je přirozené, že se člověk v mé pozici rozhlíží po světě a po Církvi svaté v něm i po její budoucnosti, snad nebude pokládáno za nemístné, jestliže zopakuji protest, který jsem proti němu vznesl tolikrát …. Liberalismus v náboženství je nauka, že pozitivní náboženská pravda neexistuje, že jedno vyznání víry je stejně dobré jako jiné, a toto učení denně roste a sílí. Žádné náboženství podle něj nemůže být uznáno za pravé. Učí, že všechna je třeba tolerovat, neboť všechna jsou věcí názoru. Zjevené náboženství není věcí pravdy, nýbrž pocitu a vkusu; nejde o objektivní skutečnost, není zázračné; a každý jednotlivec má právo říkat si, co ho napadne. …

Takový je stav věcí v Anglii a je dobře, abychom si to všichni uvědomovali, ale ani na vteřinu se nikdo nesmí domnívat, že se toho bojím. Velice nad tím naříkám, protože předem vím, že to může znamenat zkázu mnoha duší, ale vůbec se nebojím toho, že skutečně může vážně uškodit Božímu slovu, Církvi svaté, našemu Všemohoucímu Králi, Lvu z kmene Judova, věrnému a pravému, anebo Jeho náměstkovi na zemi.

Křesťanství se až příliš často zdálo být ve smrtelném nebezpečí, než abychom se teď obávali nové zkoušky. Tolik je jisté. Naproti tomu to, co je nejisté – a v těchto velkých zápasech nejistota obyčejně je – a co je zpravidla velkým překvapením, když k tomu dojde, je konkrétní způsob, jak Prozřetelnost zachrání a spasí své vyvolené dědictví.

Někdy se náš nepřítel změní v přítele; někdy je zbaven oné zvláštní prudkosti zla, jež byla tak hrozivá; někdy se rozpadne na kusy; někdy vykoná jen to, co je prospěšné, a pak zmizí. Církev obvykle nemusí dělat nic víc než s důvěrou a v pokoji plnit vlastní povinnosti, zůstat klidně stát a uvidět Boží spásu.

Mansueti hereditabunt terram, et delectabuntur in multitudine pacis.

Lucie Cekotová

https://rorate-caeli.blogspot.com/2019/02/john-henry-newman-saint-i-have-resisted.html

Poznámka šéfredaktora:

Díky mému zaneprázdnění vyšel článek poněkud opožděně a jeho úvod je poněkud zastaralý (ke svatořečení již došlo). Čtenářům i překladatelce se za to omlouvám.

Ignác Pospíšil

14 Responses to John Henry Newman: „Ze všech sil jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství“

  1. HH napsal:

    „Katolík a protestant nemohou mít oba pravdu a oba se mýlit. Je jen jedna pravda, ne dvě, a tato pravda, jak víme, je v katolickém náboženství.“

    Souhlasím s tím, že existuje jedna absolutní pravda. A ta je na nebesích. Byla nám zjevena v Ježíši (J 14:6; Mt 12:27), ale nikdo z nás nemůže tvrdit, že je majitelem té pravdy či že má plné poznání (1 K 13:9.12).

    • Dr. Radomír Malý napsal:

      Ad HH: Katolíci přece netvrdí, že jsou „majiteli“ pravdy, pouze to, že jim se nezaslouženě dostalo milosti, že tuto pravdu přijali a uvěřili jí. Její plné poznání nám zprostředkují dva zdroje: Písmo sv. a posvátná Tradice.

    • Fr. Albert T.O.P. napsal:

      Odvolavate se na knihy Písma, jejichž kanon schválil koncil Katolické církve.
      Tomu se říká „strelit se do vlastní nohy“.

      • HH napsal:

        Evangelia a stěžejní Pavlovy epištoly uznávali křesťané jako součást učení už od prvních století, dávno před Tridentem. Nejsou výlučným majetkem ŘKC. A je něco špatného na tom, když jsou Písmu věrni i ostatní, nekatolické církve?

        • jl napsal:

          S tou věrností to nebude tak žhavé. Zkuste se dotázat deseti příslušníků „nekatolických církví“ jak chápat třeba „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ a dostanete deset navzájem různých odpovědí. Od kdoví co se tím myslí přes pseudodovolávky na řečtinu až po názor, že je třeba Boha nustále otravovat, tedy obrazně pít mu krev.

        • Bobík napsal:

          Křesťané uznávali evangelia a epištoly na základě autority apoštolů, kterou jim svěřil Bůh Ježíš, vč. moci klíčů od Božího království, což zahrnuje neomylnost a tudíž i „vlastnictví pravdy“. Jako znalec Písma, za kterého se považujete, byste tohle měl vědět. Závaznost apoštolských spisů nevznikla na základě konsensu věřících, ale na základě Bohem dané autority apoštolů. Kdyby oni nebyli majiteli pravdy, nemělo by Písmo žádnou pravdivostní hodnotu a závaznost – nemohlo by být kánonem.

        • Fr. Albert T.O.P. napsal:

          O Tridentském koncilu nepadlo ani slovo 😉
          Bohužel, musím vás vyvést z omylu – primárně nekatolicke sekty Písmu věrne nejsou (jinak by toti nebyly nekatolickymi sektami, ale katolickou cirkvi), sekundarne, existuje pouze jedna Církev, Církev Kristova, Církev katolická.

    • Libor Rösner napsal:

      1 Tim 3,15: „… církev živého Boha, sloup a opora pravdy“.

      • HH napsal:

        Jistě, s tímto veršem z celého srdce souhlasím. Pokud církev je skutečně společenstvím živého Boha, pak v ní působí Duch svatý a je sloupem a oporou pravdy. Stane-li se ale společenstvím něčeho jiného, např. tzv. evangelia prosperity, skutkaření nebo zákonictví, oporou pravdy přestává být.

        • Bobík napsal:

          A jak poznáte, že církev je živým společenstvím a působí v ní Duch Svatý? Jaká pro to máte kritéria? A jak jste se vyrovnal s mými dalšími argumenty?

    • Bobík napsal:

      Koneckonců, vy sám svým tvrzením se stavíte do role majitele pravdy a popíráte tak svůj vlastní výrok. 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *